Juliette Binocheová (nepřechýleně Binoche, * 9. března 1964 Paříž) je francouzská filmová a divadelní herečka známá také jako malířka, tanečnice a autorka výtvarných projektů. Ve filmu a v televizi se objevuje od svých osmnácti let, účinkovala ve více než 60 filmech, zejména ve francouzském a anglickém jazyce. Nejprve spolupracovala s autorskými režiséry, jako byli Jean-Luc Godard (Je vous salue Marie, 1985), Jacques Doillon (La Vie de famille, 1985) a André Téchiné, který ji proslavil ve Francii díky hlavní roli ve snímku Schůzka (1985).
Za roli truchlící hudební skladatelky ve filmu Krzysztofa Kieślowského Tři barvy: Modrá (1993) získala Volpiho pohár a Césara za nejlepší herečku a za roli zdravotní sestry ve filmu Anglický pacient (1996) obdržela Oscara za nejlepší herečku ve vedlejší roli. Nominaci na Oscara za nejlepší herečku obdržela za roli v romantickém filmu Čokoláda (2000). V roce 2010 získala cenu filmového festivalu v Cannes za nejlepší herečku za roli obchodnice se starožitnostmi ve filmu Abbáse Kiarostamího Věrná kopie (2010). Od té doby hrála například ve filmech Polina (2016), Kdo si myslíš, že jsem (2019) či Umění jíst a milovat (2023).
S přestávkami se objevovala také v divadelních rolích, např. v roce 1998 ve West Endu v divadelní inscenaci hry Luigiho Pirandella Naked (Nahá) a v roce 2000 na Broadwayi v inscenaci hry Betrayal (Zrada) od Harolda Pintera, za niž byla nominována na cenu Tony pro nejlepší herečku. V roce 2008 zahájila světové turné s inscenací moderního tance in-i, kterou vytvořila ve spolupráci s choreografem Akramem Khanem.
Dětství a mládí Juliette Binoche pochází z umělecké rodiny, narodila se v Paříži do rodiny režiséra, herce a sochaře Jean-Marie Binoche a učitelky, režisérky a herečky Monique Yvette Stalens. Matka pocházela z Polska. Oba polští prarodiče byli herci a za války byli jako intelektuálové nacisty vezněni v Osvětimi.
Když se rodiče v roce 1968 rozvedli, poslali čtyřletou Juliette a její sestru Marion do provinční internátní školy. Během dospívání trávily sestry školní prázdniny u své polské babičky a své rodiče neviděly celé měsíce. Binoche uvedla, že to vnímala ze strany rodičů jako opuštění a mělo to na ni hluboký dopad.
V dospívání začala hrát ve škole v amatérských divadelních produkcích. V sedmnácti letech režírovala a hrála ve studentské inscenaci hry Eugèna Ionesca Král umírá. Studovala herectví na Conservatoire National Supérieur d'Art Dramatique (CNSAD), ale po krátké době studia zanechala. Na začátku 80. let si našla agenta a připojila se k divadelní skupině, s níž pod pseudonymem Juliette Adrienne cestovala po Francii, Belgii a Švýcarsku. Přibližně v této době začala s hodinami herectví u Very Gregh.
První profesionální zkušenosti s filmem si vyzkoušela jako komparzistka v třídílném televizním seriálu Dorothée, danseuse de corde (1983) v režii Jacquese Fanstena. Následovala drobná role v provinčním televizním filmu Fort bloque (1983) režiséra Pierricka Guinnarda. Poté získala vedlejší roli v celovečerním filmu Pascala Kaného Liberty belle (1983). Její role sice trvala pouhé dva natáčecí dny, ale stačila k tomu, aby Binoche inspirovala k filmové kariéře.
Herecká kariéra
1983–1991 V roce 1983 se zúčastnila konkurzu na hlavní ženskou roli v kontroverzním filmu Jean-Luca Godarda Je vous salue, Marie, moderním převyprávění neposkvrněného početí. Přestože strávila šest měsíců natáčením filmu v Ženevě, její přítomnost ve finálním sestřihu se omezuje jen na několik scén. Následovaly další vedlejší role v řadě francouzských filmů. Film Annick Lanoëové Les Nanas (1985) nabídl herečce její dosud nejpozoruhodnější roli, kde si zahrála v mainstreamové komedii po boku zavedených hvězd Marie-France Pisier a Machy Méril. Významnější publicitu získala rolí jako nestálá dospívající nevlastní dcera ústřední postavy Samiho Freye v kritikou uznávaném filmu La Vie de famille (1985) Jacquese Doillona. Režisér uvedl, že v původním scénáři mělo být dívčí postavě čtrnáct let, ale Binoche na něj při konkurzu udělala takový dojem, že změnil věk postavy na 17, aby jí roli umožnil hrát. Následovala další vedlejší role v policejním thrilleru Adieu blaireau (1985) režiséra Boba Decouta s Philippem Léotardem a Annie Girardot v hlavních rolích.
Později v roce 1985 se Binoche prosadila v hlavní roli ve filmu André Téchiného Schůzka (1985). Roli získala narychlo, když ji Sandrine Bonnaire musela odmítnout kvůli precovnímu konfliktu. Snímek měl premiéru na filmovém festivalu v Cannes v roce 1985, kde získal cenu za nejlepší režii a Binoche se stala ve Francii hvězdou. Film vypráví příběh provinční herečky Niny (Binoche), která přijíždí do Paříže a navazuje sérii dysfunkčních vztahů s několika muži, včetně náladového a sebevražedného Quentina (Lambert Wilson).
V roce 1986 byla Binoche za roli Niny nominována na svou první cenu César za nejlepší herečku v hlavní roli. V témže roce se objevila po boku populárních francouzských hvězd Michela Serraulta a Michela Piccoliho ve snímku Můj švagr zabil mou sestru (1986) režiséra Jacquese Rouffia. Film neměl úspěch u kritiky ani u diváků. Později v roce 1986 si znovu zahrála po boku Michela Piccoliho ve filmu Leose Caraxe Zlá krev (1986), který zaznamenal kritický i komerční úspěch a Binoche vynesl druhou nominaci na Césara. Ve filmu hraje Annu, mnohem mladší milenku Marca (Piccoli), která se zamiluje do mladého zloděje Alexe (Denis Lavant).
V srpnu 1986 začala natáčet adaptaci románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí (1988) režiséra Philipa Kaufmana, kde ztvárnila mladou a nevinnou Terezu. Film, uvedený do kin v roce 1988, byl hereččinou první anglicky psanou rolí a zaznamenal celosvětový úspěch u kritiků i diváků. Odehrává se v době sovětské invaze do Prahy v roce 1968, vypráví příběh o vztahu českého chirurga Tomáše (Daniel Day-Lewis) se svou ženou Terezou a milenkou Sabinou (Lena Olin). Po tomto úspěchu se Binoche místo mezinárodní kariéry rozhodla vrátit do Francie. V roce 1988 natočila hlavní roli po boku Françoise Cluzeta ve filmu Pierra Pradinase Un tour de manège (1989), málo známém francouzském filmu. V létě téhož roku se vrátila na jeviště do pařížského Théâtre de l'Odéon v uznávané inscenaci Čechovova Racka v režii ruského režiséra Andreje Končalovského.
Později roku 1988 začala pracovat na filmu Léose Caraxe Milenci z Pont-Neuf (1991). Film se potýkal s problémy a jeho dokončení trvalo tři roky, což vyžadovalo investice od tří producentů a finanční prostředky od francouzské vlády. Když byl snímek v roce 1991 uveden, zaznamenal úspěch u filmové kritiky a Binoche získala Evropskou filmovou cenu pro nejlepší herečku a třetí nominaci na Césara. Ve filmu ztvárňuje umělkyni, která žije na slavném pařížském mostě, kde potkává mladého tuláka. Tato ikonická část města se stala kulisou pro divoce vášnivý milostný příběh.
1992–2000 Po dlouhém natáčení filmu Milenci z Pont-Neuf se Binoche rozhodla věnovat se mezinárodní kariéře mimo Francii. Přestěhovala do Londýna, kde si v roce 1992 zahrála ve filmech Bouřlivé výšiny (1992) a Posedlost (1992). Obsazení francouzské herečky do typicky anglické role ve snímku Bouřlivé výšiny vyvolalo kritiku v britském tisku. Film měl světovou premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Edinburghu v roce 1992 a recenze byly špatné. Herečce vyčítali její francouzský přízvuk v angličtině.
Snímek Posedlost natočený v koprodukci Spojeného království a Francie vypráví příběh britského konzervativního ministra, který se pustí do vášnivého románku se snoubenkou svého syna (Binoche). Film, který vznikl podle románu Josephine Hart v režii zkušeného francouzského režiséra Louise Malleho, se zdál být pro Binoche ideálním pro prosazení na mezinárodní úrovni. Natáčení však provázely neshody mezi režisérem a herci. Film měl ve Velké Británii premiéru koncem roku 1992, na amerických plátnech debutoval začátkem roku 1993 a získal smíšené recenze. Binoche získala za svou roli čtvrtou nominaci na Césara.
V roce 1993 se objevila ve filmu Krzysztofa Kieślowského Tři barvy: Modrá (1993), který se setkal s kladným hodnocením kritiky. První film trilogie volně inspirované ideály Francouzské republiky a barvami její vlajky je příběhem mladé ženy, která při autonehodě ztratí svého manžela a dceru. Film měl premiéru na filmovém festivalu v Benátkách v roce 1993 a Binoche zde obdržela cenu pro nejlepší herečku. Za tuto roli získala také Césara a nominaci na Zlatý glóbus. V epizodních rolích se objevila i v dalších dvou dílech trilogie, Tři barvy: Bílá (1994) a Tři barvy: Červená (1994). Přibližně v této době jí Steven Spielberg nabídl role v Jurském parku a Schindlerově seznamu, které obě odmítla. Po úspěchu filmu Tři barvy: Modrá si Binoche vzala krátké pracovní volno, během něhož v září 1993 porodila syna Raphaëla.Blum, Katerina, Juliette Binoche. die unnahbare Schöne, Wilhelm Heyne Verlag, 1995, ISBN 3-453-08129-3, S.119–145
V roce 1995 se vrátila na plátno ve velkorozpočtové adaptaci Gionova románu Husar na střeše (1995), který režíroval Jean-Paul Rappeneau. Film byl obzvláště významný ve Francii, protože v té době byl nejdražším filmem v historii francouzské kinematografie. Stal se kasovním trhákem po celém světě a Binoche byla znovu nominována na Césara za nejlepší herečku. V roce 1996 se objevila po deseti letech ve své další komediální roli po boku Williama Hurta ve filmu Gauč v New Yorku (1996), který režírovala Chantal Akerman. Tato bláznivá komedie vypráví příběh newyorského psychiatra, který si vymění domov s pařížskou tanečnicí. Film propadl u kritiky i u diváků. náhled|332x332pixelů|Juliette Binoche na filmovém festivalu v Cannes v roce 2000 Další role v romantickém dramatu Anglický pacient (1996) posílila hereččinu pozici mezinárodní filmové hvězdy. Film vznikl podle románu Michaela Ondaatjeho, režíroval ho Anthony Minghella a stal se celosvětovým hitem. Produkoval ho Saul Zaentz, producent filmu Nesnesitelná lehkost bytí, a Binoche se na plátně znovu setkala s Ralphem Fiennesem, s nímž o čtyři roky dříve natočila Bouřlivé výšiny. Film vypráví příběh těžce popáleného, záhadného muže nalezeného ve vraku letadla během druhé světové války, získal devět Oscarů, včetně ceny za nejlepší herečku ve vedlejší roli pro Juliette Binoche. Druhou nominovanou herečkou byla hollywoodská hvězda Lauren Becall. Binoche místo děkovné řeči při přebírání ceny řekla: „Nemám žádnou řeč připravenou. Myslela jsem, že to dostane Lauren.“ Stala se druhou francouzskou herečkou, která získala Oscara, první byla Simone Signoret v roce 1960.
S režisérem Andrém Téchiném natočila snímek Alice a Martin (1998), příběh o vztahu mezi pařížskou hudebnicí a jejím mladším milencem, který skrývá temné rodinné tajemství. Film sice ve Francii nenašel publikum, ale ve Velké Británii se setkal s kladným přijetím kritiky. V únoru 1998 Binoche debutovala na londýnské divadelní scéně v nové adaptaci hry Luigiho Pirandella od Nicolase Wrighta s názvem Naked (Nahá). Představení v režii Jonathana Kenta se setkalo s velmi příznivým přijetím. Poté se vrátila do francouzských kin s velkorozpočtovým romantickým eposem Děti století (1999), v němž si zahrála George Sand. Film zobrazoval spisovatelčin poměr s básníkem Alfredem de Mussetem, kterého hrál Benoît Magimel. V následujícím roce se Binoche objevila ve snímku Prokletí ostrova Saint Pierre (2000) režiséra Patrice Leconte, za který byla nominována na Césara za nejlepší herečku. Bylo to dobové drama, v němž se herečka objevila po boku Daniela Auteuila v roli ženy, která se pokouší zachránit odsouzeného muže před gilotinou. Film získal příznivé recenze, zejména v USA, kde byl nominován na Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film.