Ješa'jahu Leibowitz (, 29. ledna 1903 – 18. srpna 1994) byl původem ruský židovský a poté izraelský filozof a vědec, známý svými otevřenými, často kontroverzními názory na židovství, etiku, náboženství a politické otázky.

Biografie Ješa'jahu Leibowitz se narodil v Rize (tehdy v carském Rusku, dnes v Lotyšsku) v roce 1903. V domě svých rodičů získal tradiční židovskou výchovu. V roce 1919 se rodina přestěhovala do Berlína. Mezi lety 1919 až 1924 studoval chemii a filozofii na Humboldtově univerzitě v Berlíně, kde byl pak v letech 1926 až 1930 asistentem biochemika Karla Neuberga. Od roku 1929 studoval medicínu na univerzitách v Kolíně nad Rýnem a Heidelbergu. Doktorem medicíny se stal na univerzitě v Basileji roku 1934. Následujícího roku vycestoval do mandátní Palestiny a usadil se v Jeruzalémě.

Oženil se s Gretou Winter, pocházející z Bonnu, s níž měl šest dětí. Jeho syn Elija Leibowitz byl předsedou astrofyzikálního oddělení Telavivské univerzity a dlouholetý předseda Wiseovy observatoře. Další syn, Uri, byl profesorem medicíny v Univerzitním lékařském centru Hadasa. Dcera Jiska byla prokurátorkou. Jeho sestra Nechama Leibowitz byla světoznámou biblistkou.

Ješa'jahu Leibowitz byl aktivní do posledního dne. Zemřel ve spánku 18. srpna 1994 (11. elulu podle hebrejského kalendáře).Yeshayahu Leibowitz, 91, Iconoclastic Israeli Thinker - New York Times

Během první arabsko-izraelské války byl důstojníkem Hagany v Jeruzalémě. Poté aktivně působil v Ha-poel ha-dati (Věřící dělník), náboženském uskupení uvnitř Histadrutu (odborů), za který se stal lídrem kandidátní listiny do prvních voleb do legislativního shromáždění (prvního Knesetu). Ve volbách neuspěl.

Akademická dráha náhled|250px|Leibowitz se studenty Od roku 1936 Leibowitz přednášel na fakultě matematiky a přírodních věd na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Roku 1941 se stal profesorem biochemie a od roku 1952 byl řádným profesorem organické chemie a neurofyziologie. Jeho odborným zájmem byla zejména oblast cukrů a enzymů. Na Hebrejské univerzitě přednášel po dobu téměř šesti desetiletí biochemii, neurofyziologii, filozofii a dějiny vědy.

Leibowitz pracoval jako redaktor Hebrejské encyklopedie, od roku 1953 byl šéfredaktorem. Kromě nespočitatelných článků a esejů je Leibowitz autorem široké palety knih o filozofii, lidských právech a židovském myšlení, výkladů o Rambamovi a politice. Mnohé jeho přednášky byly posléze sebrány a knižně vydány. Leibowitz vedl plodnou korespondenci, neboť jeho rady a komentáře vyžadovala široká veřejnost. První sbírka jeho dopisů v hebrejštině vyšla posmrtně.

Náboženská filozofie Byl vyznavačem ortodoxního judaismu, přičemž ovšem přijal vlastní pohled na halachu. „Víra není vědění o Bohu (neboť co vlastně může člověk o Bohu vědět), nýbrž to, že jsem si vědom svých povinností vůči Bohu. Víra, která je založena na mých vědomostech o Bohu, není nic jiného než modloslužba.“ Jeho náboženská filozofie spočívá na jednoznačné tezi, že judaismus se vyjadřuje naplňováním micvot a ve snášení „jha micvot“, nikoli ve věroučných zásadách a dogmatech, ve kterých se ani po mnoha generacích nedospělo ke všeobecné shodě.[Dále jen: Hovory.] Leibowitz své teze dokládal častými citacemi z Rambamova (Maimonidova) Průvodce zbloudilých. Rambamův racionalismus je základem celé Leibowitzovy náboženské filozofie.

Tóru nepovažoval za soubor historických textů, ale za náboženský text, který věřícím zjevuje způsob správného náboženského života. Příběhy z Tóry nepovažoval za fakta, ale spíše alegorie, kterými bude pro lidi srozumitelným způsobem zjevena božská podstata víry, kterou jinak nemohou pochopit. Leibowitz také tvrdil, že pokud někdo odpadne od víry, nikdy reálně nevěřil, protože víra je v tomto podání osobní poslušností vůči Bohu. Za svou víru věřící nemůže nic očekávat.

Kritizoval reformní judaismus a kabalu jako směry, které se snaží odvést Židy od judaismu, který zakládal na praktikování micvot. Současně uváděl, že kladení státu Izraele, židovské historie nebo židovské kultury nad víru, je modloslužebnictví.

V protikladu k jeho přísnému pohledu na některé podstaty náboženství, byl překvapivě liberální v jiných. Především v postavení ženy v judaismu. Co se týče homosexuality, Leibowitz věřil, že navzdory zákazu homosexuálních vztahů v judaismu, je nejlépe pro homosexuála zůstat dodržujícím Židem.Journal of Homosexuality, volume 52, issue 3/4, Gay, Orthodox, and Trembling: The Rise of Jewish Orthodox Gay Consciousness, 1970s-2000s, Yaakov Ariel

Politické názory Leibowitz byl nemilosrdným kritikem izraelských hodnot a národní politiky. Mnohé jeho výroky by vytržením z kontextu zněly až antisionisticky. Někteří politologové jej považují za jednoho z prvních stoupenců postsionismu.

Považoval se za náboženského sionistu. Sionismus vnímal jako „historickou příležitost pro obnovenou politickou nezávislost židovského lidu k prověření hodnot židovského dědictví oproti realitě moderní státnosti“. Podporoval zavedení právního řádu podle halachy. Po vyhlášení státu Izrael v roce 1948 vyjádřil zklámání z toho, jak političtí lídři ustoupili sekularizovanému proudu Židů. Tím začal otevřeně kritizovat sionistické hnutí jako celek. Současně kritizoval, že do ústavního zákona nebyla začleněna neutralita státu, která by byla v souladu s judaismem.

Poté, co izraelská armáda spáchala v roce 1953 Kibíjský masakr, Leibowitz to odsoudil a masakr označil za morální a politickou zrůdnost. Od té doby již nepřestal s kritikou izraelských vlád. V roce 1956 kritizoval, že izraelské soudy neodsoudily pachatele masakru v Kafr Kasim. Označil to za další důkaz morálního rozkladu izraelského státu.

V roce 1966 tvrdě zkritizoval izraelského premiéra Davida Ben Guriona, kdy například uvedl, že „vládl své straně a politickému životu v Izraeli s totalitní kontrolou“. Vykreslil ho jako „lstivého“ a „expanzionistu“. Napsal, že ačkoli Ben Gurion v Knesetu veřejně prohlásil, že je proti preventivní válce proti Egyptu, tajně na jejím plánování pracoval a později vyhlásil rozšíření hranic Izraele, které označil za „Třetí království Izraele“ a sahalo až k Tiranskému průlivu. Navíc kritizoval jaderný program zahájený za Ben Gurionova premiérství a prohlásil, že byl realizován „bez vědomí Výboru pro zahraniční věci a obranu Knesetu“. Napsal, že Ben Gurion a jeho asistenti se snažili tuto záležitost před izraelskou veřejností utajit potlačováním zpravodajství v tisku.

Hned po šestidenní válce vystupoval proti židovské nadvládě nad jiným národem (Palestinci), v níž viděl podkopání demokratického a židovského charakteru státu. Dlouhodobě uváděl, že dobyvačná válka z roku 1967 byla zlomovým momentem, po kterém již Izrael neměl žádnou šanci se stát státem Židů dle pravidel judaismu. Uváděl, že okupace nad Araby povede k přetvoření Izraele na policejní stát, který bude mít korupční znaky všech koloniálních režimů. Dále tvrdil, že bez míru se sousedy, nebude nikdy zajištěna bezpečnost státu. Používané náboženské argumenty zavrhoval jakožto zneužití judaismu pro izraelský nacionalismus.

Poté, co v roce 1972 Mosad provedl atentáty v rámci operace Boží hněv, Leibowitz pronesl: „Kdokoli odsuzuje terorismus palestinských organizací, musí zároveň odsoudit terorismus izraelské okupace Západního břehu Jordánu a Gazy.“ Roku 1980 v jiné řeči konstatoval: „Někteří okupovaní lidé mohou být dokonce dohnáni k teroristickým činům. Nemohu se kvůli této skutečnosti morálně rozhořčit, protože takový odpor je přirozeným důsledkem koloniální nadvlády. Okupace plodí povstání; povstání plodí terorismus; terorismus vyvolává protiterorismus; a tento cyklus pokračuje. (…) Jediný způsob, jak odvrátit katastrofu, je úplné a bezpodmínečné ukončení okupace.“

Leibowitz se po první libanonské válce v roce 1982 stal ještě kritičtějším vůči izraelské politice. Opakovaně vyzýval Izraelce, aby odmítli sloužit na okupovaných územích, a varoval, že Izrael mění své vojáky v „židonacisty“, přičemž napsal, že pokud „zákon... umožňuje mučení jako způsob, jak z vězňů dostat doznání, pak to svědčí o nacistické mentalitě“. Podporoval jednostranné stažení Izraele z okupovaných území.

Izraelská cena Roku 1993 byl nominován na Izraelskou cenu. Ještě před předávací ceremonií byl však Leibowitz pozván, aby přednesl řeč na Izraelské radě pro izraelsko-palestinský mír, kde jeho přímočará kritika vyhoštění palestinských teroristů do území nikoho v Libanonu, ke kterému došlo měsíc předtím, vedla k tomu, že Jicchak Rabin pohrozil, že bude ceremonii bojkotovat. Následně se sešla porota ceny, aby zvážila možnost cenu odebrat, ale Leibowitz sám vyhlásil, že ji nepřijme, neboť nechce rozdmýchávat nepřátelství.

Důležitost jeho osobnosti „Vliv, jímž Leibowitz poznamenal kulturu a intelekt židovského národa [druhé poloviny 20. století] i do budoucna, je nerovnatelně větší než vliv a význam mnoho badatelů považovaných za významné ... jeho kvantitativně „malé“ spisy jsou kvalitativně velkým dílem, překypující originalitou; jsou malé, ale obsahově bohaté.“"Hovory" S.19

Bibliografie Leibowitzova hebrejská bibliografie obsahuje 26 položek.

Odkazy

Reference

Literatura Shashar, Michael: Hovory o Bohu a světě s Ješajahu Leibowitzem. Praha 1996. Leibowitz, Ješajahu: Úvahy nad Tórou. Nakladatelstvi P3K, Praha 2011.

Externí odkazy

Ješa'jahu Leibowitz Yeshayahu Leibowitz Odkazy na YouTube Ješa'jahu Leibowitz - k sionismu, Odkazy na YouTube - s českými titulky Ješa'jahu Leibowitz - k postavení ženy v judaismu, Odkazy na YouTube - s českými titulky

Kategorie:Narození v roce 1903 Kategorie:Úmrtí v roce 1994 Kategorie:Izraelští vědci Kategorie:Izraelští filozofové Kategorie:Židovští filozofové Kategorie:Filozofové 20. století Kategorie:Izraelští Židé Kategorie:Lotyšští Židé Kategorie:Pedagogové na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě Kategorie:Pohřbení na Har ha-Menuchot Kategorie:Muži Kategorie:Narození 29. ledna Kategorie:Úmrtí 18. srpna Kategorie:Narození v Rize Kategorie:Nositelé Izraelské ceny