Mistrovství světa ve fotbale (oficiální anglický název: FIFA World Cup) je nejdůležitější mezinárodní soutěž mužských národních fotbalových družstev. Je organizována světovou fotbalovou konfederací FIFA pro své členy. Často je označována za nejsledovanější sportovní událost na světě, nebo řazena k největším, nejsledovanějším a nejvýdělečnějším. Například sledovanost mistrovství světa 2022 byla odhadnuta na 5 miliard diváků, což představovalo asi 60 procent světové populace.

Vítěznému týmu náleží trofej pro mistra světa, která nahradila Zlatou Niké, jež po třech titulech připadla Brazílii.

Mistrovství se koná každé čtyři roky, cyklus byl narušen pouze druhou světovou válkou. Kvůli ní byla mezi třetím a čtvrtým šampionátem dvanáctiletá proluka. Již tři roky před závěrečným turnajem přes 200 zemí soutěží o možnost na něm hrát. V kvalifikačních turnajích bojují o 48 míst (zvýšeno z 16 na 24 v roce 1982, poté zvýšeno z 24 na 32 v roce 1998 a v roce 2026 zvýšeno na 48). Finální turnaj hostí po dobu více než čtyř týdnů předem vybraná země, jejíž tým má kvalifikaci automaticky zajištěnou. Dříve měl zajištěnou účast i úřadující šampión, ale kvůli rostoucí popularitě fotbalu v Asii a USA FIFA od tohoto pravidla v roce 2001 ustoupila.

V kvalifikaci na mistrovství se v historii utkalo přes 200 zemí, na závěrečný turnaj se podívalo 80 národních týmů, ale jen 13 z nich se dostalo do finále turnaje a z těch jen osm získalo titul mistrů světa. Kvůli této jedinečnosti je zisk titulu velkým snem všech fotbalových zemí. Jedinou reprezentací, která se zúčastnila všech šampionátů v historii, je ta brazilská. Ta také drží rekord v počtu celkových vítězství. Šampionát hostilo 19 států, Mexiko jako jediná země třikrát. Jediným kontinentem, kde se mistrovství zatím nekonalo, je Austrálie.

Šest z osmi států, které dokázaly zvítězit na mistrovství, zvítězily alespoň jednou na turnaji ve vlastní zemi. Jediným, komu se povedlo dosáhnout všech titulů mistra světa mimo domácí území, byla Brazílie (a také Španělsko, to však vyhrálo pouze jednou), která je ale na druhou stranu extrémně úspěšná celkově. To je také důvod, proč je o pořádání této akce velký zájem. Ve většině případů předvede hostitelská země na svém turnaji velmi dobrý výkon. Naposledy to bylo možné vidět na jihokorejské reprezentaci na mistrovství v roce 2002. Je také pravidlem, že výběr hostitelské země hraje zahajovací zápas šampionátu. Prvním týmem v historii, který domácí mistrovství světa zahájil porážkou, byl Katar v roce 2022 (s Ekvádorem).

Světovým šampionátům – co se vítězů týče – vládnou Evropa a Jižní Amerika. Jihoamerický kontinent získal zásluhou Brazílie, Uruguaye a Argentiny celkem deset titulů, Evropa má po Mistrovství světa 2022 o dva tituly víc. Ostatní kontinenty zatím vyšly naprázdno. Úřadujícím šampiónem je od roku 2022 celek Argentiny.

Československá reprezentace se do historie šampionátu zapsala nejvýrazněji v letech 1934 a 1962, kdy se dostala do finále turnaje, ale v obou případech prohrála. Česká reprezentace si zajistila dvě účasti (2006, 2026).

Dějiny

Prapočátky mezinárodního fotbalu Dějiny mezinárodního fotbalu začaly v roce 1872, kdy se uskutečnil první mezinárodní zápas na světě. Konal se v Glasgow a utkala se v něm mužstva Skotska a Anglie. První mezinárodní turnaj, British Home Championship, se konal v roce 1884. Hrála na něm družstva Anglie, Skotska, Walesu a Irska. náhled|Tým Británie vyhrál olympijský turnaj roku 1908 Fotbal byl ukázkovým sportem na olympijských hrách v letech 1900 a 1904. Mezinárodní olympijský výbor (MOV) zpětně povýšil tyto turnaje na oficiální olympijské disciplíny. V roce 1908 na hrách v Londýně již byl fotbal oficiálním sportem. Olympijský výbor pochopil, že popularita kopané rychle roste a svou iniciativou se stal důležitým orgánem v jejím rozvoji. Od počátku 20. století do roku 1928 byly olympijské turnaje největšími a nejprestižnějšími mezinárodními fotbalovými turnaji na světě.

V roce 1904 byla založena FIFA. Ta nechtěla vládu nad světovým fotbalem nechat olympijskému hnutí a brzy se pokusila získat kontrolu. Již v roce 1906 uspořádala vlastní mezinárodní fotbalový turnaj ve Švýcarsku, ale akce byla neúspěšná.

Thomas Lipton uspořádal v Turíně v roce 1909 soutěž Sir Thomas Lipton Trophy, kde sice hrály kluby a nikoli národní týmy, ale každý reprezentoval svou zemi. Lipton využil toho, že olympijský výbor striktně trval na amatérismu hráčů a otevřel svou soutěž i profesionálům. Nalákal týmy z Itálie, Německa a Švýcarska, ale Anglická fotbalová asociace některý ze svých profesionálních klubů vyslat odmítla. Lipton pozval amatérský anglický tým West Auckland, který turnaj vyhrál a v roce 1911 svůj titul obhájil. Liptonovy předválečné turnaje jsou někdy označovány za neoficiální mistrovství světa.

„Mistrovství světa pro amatéry“ náhled|Kapitáni Uruguaye a Argentiny před prvním finálovým zápasem na OH 1928 V roce 1914 FIFA změnila vůči olympiádám taktiku. Souhlasila s uznáním olympijského turnaje jako „mistrovství světa ve fotbale pro amatéry“ a převzala odpovědnost za organizaci této akce. Letní olympijské hry 1920 se tak staly největší fotbalovou událostí v dosavadní historii. Mimořádného úspěchu tam mohla dosáhnout i československá reprezentace, která se probojovala až do finále. Ale kapitán mužstva Karel Pešek-Káďa svůj tým během finálového utkání odvolal ze hřiště na protest proti rozhodčímu, který dle jeho mínění jasně nadržoval domácímu týmu Belgie. Československý tým byl následně diskvalifikován a odjel bez medaile.

Ještě větší prestiži se pak těšily dva následující olympijské turnaje v letech 1924 a 1928. Oba vyhrála Uruguay. FIFA tyto dva turnaje osvobodila od striktního amatérismu, a proto jsou někdy považovány za první dvě mistrovství světa - kupříkladu uruguayská reprezentace dostala od FIFA svolení nosit na svém dresu čtyři zlaté hvězdičky na znamená čtyř titulů mistra světa, z nichž dvě reprezentují právě olympijské turnaje z let 24 a 28. Ve všech oficiálních statistikách ovšem dějiny světových šampionátů počínají až rokem 1930, jakkoli nikdo z fotbalových historiků nepochybuje, že Uruguay měla ve 20. letech 20. století nejlepší tým na světě. I FIFA nakonec kvůli čtyřem hvězdičkám vešla s uruguayským svazem ve spor.

První turnaj vlevo|náhled|242x242pixelů|Plakát k prvnímu MS Ohlas olympijských fotbalových turnajů ve 20. letech přesvědčil prezidenta FIFA Julese Rimeta, že FIFA musí své mistrovství ze spárů olympiád dostat. Dne 28. května 1928 rozhodl kongres FIFA v Amsterdamu, že do dvou let bude uspořádáno první oficiální mistrovství světa. Za první hostitelskou zemi byla vybrána Uruguayi. Byla tím vzdána pocta dosavadním uruguayským úspěchům, nicméně ekonomicky FIFA touto volbou první šampionát spíše znevýhodnila. Jádro fotbalového hnutí bylo stále v Evropě a pro řadu evropských zemí bylo vyslání národního týmu přes Atlantik nákladnou operací, zvláště když právě v té době Evropu začala dusit velká hospodářská krize. Ještě dva měsíce před turnajem neměla FIFA potvrzenu účast ani jednoho evropského státu. Rimet odvracel blamáž na poslední chvíli. Svým diplomatickým tažením nakonec přesvědčil Belgii, Francii, Rumunsko a Jugoslávii k účasti. Čechoslováci se na náročnou cestu přes oceán vydat odmítli. Celkem se tak mistrovství světa 1930 zúčastnilo 13 zemí: vedle čtyř evropských sedm jihoamerických a dvě severoamerické. náhled|Uruguay: první mistři světa z roku 1930 První dva zápasy mistrovství světa se odehrály současně 13. července 1930. První gól v historii vstřelil Francouz Lucien Laurent. Ve finále porazila Uruguay Argentinu 4:2 před 93 000 diváky v Montevideu, což bylo jediné město, kde se celý turnaj odehrál - tato situace se již nikdy později neopakovala. Uruguajci se tak navždy mohou pyšnit prvním titulem mistrů světa. Pilíři jejich mužstva byli José Nasazzi a José Andrade, první černošská hvězda světového fotbalu. O divokosti prvního šampionátu svědčí, že v Buenos Aires po finálovém utkání fanoušci zaútočili na uruguayskou ambasádu.

O bronzovou medaili se v Montevideu nehrálo, takže dlouho byly za její držitele označováni oba semifinalisté, USA a Jugoslávie. Později FIFA však tuto medaili přiřkla jen Spojeným státům. V mnoha statistikách je ale Jugoslávie jako bronzový medailista uváděna dosud.

Problém olympijských turnajů Uspořádání prvního šampionátu vedlo ke konfliktu světové fotbalové federace s Mezinárodním olympijským výborem (vztahy mezi fotbalem a olympijskými hrami jsou dodnes nejspecifičtější ze všech sportů). Jádrem byl spor o amatérismus. FIFA trvala na tom, aby u fotbalistů nebylo na čistě amatérském statusu hráčů bazírováno. MOV byl proti, a tak byl fotbal z olympijských her 1932 vyřazen.

V roce 1936 se do programu OH vrátil, když FIFA akceptovala podmínky MOV - uvědomila si totiž, že právě důrazem na amatérismus u tak profesionalizovaného sportu, jakým fotbal již v té době byl, olympijský výbor vlastně poškozuje pověst svého vlastního turnaje a sám vyklízí prostor mistrovství světa. To se skutečně naplnilo, olympijský turnaj se ke své prestiži již nikdy nevrátil. Naopak druhé a třetí mistrovství světa v letech 1934 a 1938 se těšilo mimořádnému zájmu.

MOV na amatérismu fotbalistů trval i po druhé světové válce, čímž dosáhl jen toho, že na olympijských turnajích triumfovaly socialistické státy východního bloku, kde hráči byli sice fakticky profesionály, ale formálně měli status amatérů (až do 80. let byli například čeští fotbalisté „vedeni“ jako zaměstnanci „patronátních podniků“, do nichž ale mnozí v životě nevkročili). Tím olympijský turnaj ztratil jakoukoli prestiž v mezinárodním fotbale.

Po pádu železné opony MOV změnil svou politiku a otevřel cestu na olympiádu profesionálům. Váha fotbalu byla v té době však již tak obrovská, že panovala obava, aby turnaj největších fotbalových hvězd zcela nezastínil ostatní sportovce her. Ani FIFA neměla zájem vytvářet svému mistrovství světa konkurenci. Výsledkem tak byl kompromis, jaký v jiných sportech nemá obdoby: olympijský turnaj od roku 1992 hrají reprezentace do 23 let. (Ženský turnaj takové omezení nemá.)

Turnaje 30. let náhled|František Plánička dostává gól ve finále MS 1934 Druhé a třetí mistrovství světa se konaly v Evropě, v Itálii a Francii. To zajistilo účast nejlepších evropských reprezentací, ale vedlo k odlivu zájmu Jihoameričanů. Na šampionát v roce 1938 přijeli ze zámoří jen Brazílie a Kuba. Jako nejsilnější evropské týmy světa se ve 30. letech ukázaly Itálie, Československo, Maďarsko a Rakousko. Síla středoevropského fotbalu v té době kulminovala. Přesto oba evropské meziválečné šampionáty ovládla Itálie, byť z jejího domácího šampionátu v roce 1934 odjížděli poražení finalisté, Čechoslováci, s pocitem křivdy, neboť byli přesvědčeni, že rozhodčí pod tlakem italského fašistického diktátora Mussoliniho zjevně stranil Italům a přehlížel jejich brutální fauly. Na rozdíl od Káďova mužstva v Antverpách však vše strpěli a stříbrnou medaili převzali. vlevo|náhled|Zápas Československo-Brazílie na MS 1938