Švýcarské spolkové dráhy

Švýcarské spolkové dráhy, (zkratka SBB), (CFF), (FFS), (VFS), (SFR) jsou státní železniční společnost ve Švýcarsku, národní dopravce, se sídlem v Bernu.

Forma společnosti K 1. lednu 1999 byla společnost SBB vyčleněna ze spolkové správy a přeměněna na akciovou společnost podle zvláštního zákona, jejíž akcie jsou plně ve vlastnictví Švýcarské konfederace. Akciová společnost je řízena podle podnikatelských zásad. Spolková rada stanovuje strategické cíle vždy na čtyři roky. Kromě toho jsou ve smlouvě o poskytování služeb stanoveny náhrady a půjčky od konfederace za infrastrukturu a služby, které mají být poskytovány na oplátku. Regionální osobní doprava a kombinovaná doprava jsou odměňovány samostatně podle stejných pravidel jako u ostatních podniků. Dálková osobní doprava a ostatní nákladní doprava musí pokrýt alespoň své náklady.

V červnu 2022 se SBB umístily na 32. místě v žebříčku největších společností ve Švýcarsku.

Struktura Představenstvu zvolenému Spolkovou radou předsedá od roku 2016 Monika Ribar. Interní audit skupiny podléhá přímo předsedovi představenstva a vedení skupiny podléhá přímo představenstvu.

Skupina se skládá ze čtyř divizí: (trh osobní dopravy), (osobní doprava – produkce), (infrastruktura) a (nemovitosti) a segmentu (nákladní doprava; s dceřinými společnostmi SBB Cargo AG a SBB Cargo International AG). Divize jsou odpovědné za řízení svých tržních oblastí. Jednotlivé divize skupiny jsou odpovědné za funkce napříč divizemi, které odborně řídí (finance včetně řízení dodavatelského řetězce, IT, podnikový rozvoj, právo a dodržování předpisů, lidské zdroje, komunikace, bezpečnost a kvalita, jakož i veřejné záležitosti a předpisy).

Vincent Ducrot stojí v čele výkonné rady skupiny jako její předseda. Ve funkci vystřídal Andrease Meyera, který společnost vedl v letech 2007 až 2020. Výkonný ředitel je zodpovědný za celkový úspěch společnosti. Rozhodnutí výkonné rady jsou přijímána většinou hlasů. Představenstvo skupiny řídí činnost SBB, pokud není vyhrazena představenstvu nebo delegována na divize a obchodní jednotky.

SBB v datech náhled|Železniční síť Švýcarska Ukazatel 2000 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020202120222023 Počet cestujících (mil.) 222 323 328 347 357 354 366 430 442 458 452 456 483 309323422481 Osobokilometry (mil.) 10 877 16 144 16 677 17 513 17 749 17 545 17 773 18 231 18 560 18 960 18 501 18 608 19 689 11 70512 50517 29619 993 Počet jízdenek Generalabonnement (tis.) 226 374 400 429 431 442 442 453 460 472 480 490 500 439406431447 Počet jízdenek Halbtaxabonnement (tis.) 1884 2206 2275 2357 2345 2381 2335 2344 2332 2395 2531 2598 2722 2721282929693147 Čisté tunokilometry (mil.) 10 786 12 531 11 674 13 111 12 346 12 132 12 317 14 478 15 065 16 559 16 699 16 974 16 377 15 97817 17416 50916 305 Trasové kilometry (normální rozchod; mil.) 131 159 162 164 166 167 171 173 175 178 177 177 180 176184189189 Počet zaměstnanců (ekvivalent plného pracovního úvazku) 28 272 27 822 27 978 28 143 28 586 29 396 31 158 32 857 33 081 33 119 32 754 32 309 32 535 33 49833 94334 22734 987

Délka sítě SBB (normální rozchod): 3265 km (2022) Délka sítě Zentralbahn (metrový rozchod): 102,8 km (2021) Počet stanice a zastávek: 806 (z toho 428 s bezbariérovým přístupem) (2024) Největší stanice podle počtu cestujících za den: Zürich HB 367 000, Bern 276 000, Ženeva 156 000, Lucern 132 000, Basel SBB 124 000, Winterthur 121 000, Lausanne 117 000, Zürich Oerlikon 104 000, Zürich Stadelhofen 81 000, Aarau 69 000, St. Gallen 69 000 (2022) Stanice s nákladní dopravou: 242 (2010) Počet vleček: cca 1300 Parkoviště P+R: 28 999 (2019) Parkovací místa pro jednostopá vozidla spravovaná SBB: 95 546 (2019) Přesnost jízdy v osobní dopravě: 93,2 % (Příjezd cestujících do místa určení, měřeno od místa odjezdu včetně případných přestupů, se zpožděním menším než tři minuty nebo včas) (2024) (2007: 95,9 %, 2006: 96,2 %, 2005: 95,7 %, 2004: 95,5 %, 2003: 95,2 %)Článek Punctuality in the mid 90s. In: Modern Railways. Sv. 65, Č. 724, 2008, , s. 69. Dosažené přestupy: 98,7 % (2024) Dotace na provoz, údržbu majetku a stavební investice (2007–2010): 5,88 miliardy franků (CHF)

Síť SBB je kompletně elektrifikovaná. Dráha Brünigbahn byla do roku 2005 jedinou úzkorozchodnou tratí SBB. Tato trať byla po spojení se společností Luzern-Stans-Engelberg-Bahn zahrnuta do nové společnosti Zentralbahn.

Historie náhled|vpravo|Dluhopis SBB z roku 1903 V 19. století byly ve Švýcarsku všechny železnice stále ve vlastnictví soukromých společností. Ekonomické a regionální politické zájmy těchto společností vedly k finančně katastrofální výstavbě prakticky paralelních železničních tratí, což přivedlo státní železnice, koncipované jako protiváha velkých společností, k bankrotu. Bezpodmínečná honba za ziskem monopolně organizovaných společností (regionálních monopolů) vedla k ostré kritice veřejnosti. V referendu z 20. února 1898 panovník schválil znárodnění pěti velkých společností. První správní rada se skládala z 54 členů a první ustavující schůze se konala 24. října 1900. SBB se staly plnohodnotnou organizací 1. ledna 1902, kdy vyjel první vlak skutečně provozovaný generálním ředitelstvím SBB. Tento den je proto považován za oficiální „datum narození“ SBB. Do té doby byl provoz řízen z pověření spolkové vlády, ale stále v rámci organizace soukromých drah. V letech 1901 až 1909 bylo pět největších soukromých železnic postupně znárodněno a převedeno pod SBB. Nakonec byly do SBB začleněny tyto soukromé železnice:

Schweizerische Centralbahn (SCB) Schweizerische Nordostbahn (NOB) vč. lodní flotily na Bodamském jezeře Vereinigte Schweizerbahnen (VSB) včetně Toggenburgerbahn Jura-Simplon-Bahn (JS) vč. Brünigbahn (od 1903) Gotthardbahn-Gesellschaft (GB) (od 1909) Jura neuchâtelois (JN) (od 1913) Tösstalbahn (TTB) vč. Wald-Rüti-Bahn (WR) (od 1918) Seetalbahn (STB) (od 1922) Uerikon-Bauma-Bahn (UeBB) (od 1948) Chemin de fer Vevey–Chexbres (VCh) (od 2013)

SBB byla rozdělena do pěti obvodů, které byly označeny římskými číslicemi. Každý obvod měl své vlastní obvodní ředitelství. Obvod I vznikl z JS a sídlil v Lausanne, obvod II sídlil v Basileji a pokrýval síť bývalé SCB, obvod III pokrýval tratě bývalé NOB a sídlil v Curychu, obvod IV se sídlem v St. Gallenu pokrýval VSB a obvod V se sídlem v Lucernu pokrýval Gotthardskou dráhu. V roce 1923 byly obvody Basilej a St. Gallen zrušeny a obvod V se sídlem v Lucernu se stal obvodem II. Při změně jízdního řádu 3. června 1956 přešly SBB spolu s ostatními evropskými železnicemi na systém dvou vozových tříd, třetí vozová třída se stala druhou a druhá a první byly sloučeny v novou první třídu.

Od roku 1970 se výkony osobní dopravy prudce zvýšily a z hlediska tržeb předstihly nákladní dopravu, čímž se SBB změnily z nákladního dopravního podniku na osobní dopravní podnik. V roce 1974 došlo ke zvýšení jízdného, přičemž příplatek za místní dopravu činil 18 %. Schodek v roce 1974 činil přibližně 234 milionů a v roce 1975 přibližně 650 milionů, přičemž skutečný provozní výsledek byl v roce 1975 rovněž záporný.

Pravidelný taktový jízdní řád byl zaveden v roce 1982. Rostoucí poptávka po osobní dopravě byla od 90. let 20. století uspokojována cíleným rozšiřováním, které bylo podpořeno veřejnou diskusí o odumírání lesů. To vedlo k přijetí koncepce Rail 2000 v roce 1987 a umožnilo výstavbu curyšské S-Bahn, která byla uvedena do provozu v roce 1990. Počínaje stanicí Bern byly od roku 1995 privatizovány toalety na některých stanicích. Na začátku roku 1997 představenstvo SBB rozhodlo o rozdělení společnosti na dopravní a infrastrukturní divizi, z nichž každá měla vlastní rozvahu a výkaz zisku a ztráty. Součástí tohoto rozdělení, které bylo postupně realizováno k 1. lednu 1998, byl i neomezený přístup třetích stran k síti, který požadovalo Evropské společenství. Do roku 1999 byly SBB samostatnou veřejnoprávní společností Švýcarské konfederace, takzvanou „Regiebetrieb“. Poté byla reorganizována na akciovou společnost podle zvláštního zákona, jejíž akcie zcela vlastní Švýcarská konfederace. Při této reorganizaci byly zrušeny obvody s jejich obvodními správami. V roce 2000 se společnost zúčastnila dvou výběrových řízení v oblasti Londýna.

K největší změně jízdního řádu od zavedení pravidelného taktového jízdního řádu v roce 1982 došlo 12. prosince 2004. V rámci realizace projektu Rail 2000 došlo ke změně jízdního řádu u 90 % všech vlaků a současně bylo nasazeno o 12 % více vlaků. Ústředním bodem projektu Rail 2000 bylo zkrácení jízdních dob v železničním trojúhelníku Basilej – Curych – Bern na méně než jednu hodinu. Od prosince 2004 tak vznikly ideální podmínky pro přípoje a rychlé přestupy na železničních uzlech, což výrazně zkrátilo celkovou dobu jízdy. Umožnila to především nová trať Mattstetten–Rothrist (mezi Bernem a Oltenem), na které bylo do léta 2007 možné jezdit rychlostí 160 km/h a od té doby 200 km/h. Mnoho švýcarských železničních stanic bylo přestavěno, aby mohla proběhnout plánovaná změna jízdního řádu 12. prosince 2004. Byly upraveny různé tratě, například trať ze Ziegelbrücke do Sargans, a na nádraží v Bernu byla vybudována tzv. „Bernská vlna“, nástupiště nad kolejemi, které slouží jako západní přístupový bod.

Výpadek proudu v celé síti SBB dne 22. června 2005 zastavil v podvečer na více než tři hodiny provoz SBB a mnoha dalších železničních spojů. Odhaduje se, že toto přerušení provozu se přímo dotklo 200 000 cestujících a přibližně 2 000 vlaků, což byl největší výpadek v dosavadní historii švýcarských železnic. Následně se zjistilo, že příčinou přerušení provozu bylo přetížení elektrického přenosového vedení Amsteg–Rotkreuz: kvůli stavebním pracím na trati Amsteg–Steinen bylo toto spojení jediné, které zajišťovalo veškerou výměnu energie mezi gotthardským regionem a ostatními částmi země, ale mělo nižší přepravní kapacitu, než bylo uvedeno v systémové dokumentaci. V témže roce SBB také získaly Wakkerovu cenu, ocenění Švýcarské památkové společnosti, které se obvykle uděluje pouze obcím, které věnují mimořádnou pozornost svému městskému prostředí.

Se změnou jízdního řádu 11. prosince 2005 zakázaly švýcarské dráhy kouření ve všech vlacích; nekuřácké zóny byly vyznačeny i na nádražích. Ty však byly omezeny na uzavřené prostory, jako jsou stanice metra a odbavovací haly. Na nástupištích bylo kouření obecně povoleno až do roku 2019. Od té doby je kouření povoleno pouze v určitých vyznačených oblastech.

Se změnami jízdních řádů v prosinci 2015 a 2016 zařadily SBB do jízdního řádu dva nové důležité úseky své sítě linek: v roce 2015 to bylo spojení přes Curych, které výrazně zkrátilo jízdní doby na ose východ-západ mezi Bernem a St. Gallenem. Od té doby vlaky na této trase již nevyužívají velkou nádražní halu (konečnou stanici), ale stanici metra Löwenstrasse. V roce 2016 byl do jízdního řádu začleněn Gotthardský úpatní tunel, který nejenže výrazně zkrátil jízdní dobu vlaků na severojižní ose mezi Oltenem a Bellinzonou, ale také umožnil nákladním vlakům jezdit vyšší rychlostí díky své trase bez stoupání, což v konečném důsledku zvýšilo kapacitu trati. V únoru 2017 SBB oznámily, že zkoumají provoz vlaků, řízených dálkově. Generální ředitel SBB Andreas Meyer chtěl zvýšit kapacitu sítě o 30 % pomocí efektivní železniční techniky. Od roku 2025 se má realizovat kratší interval mezi spoji, větší automatizace, digitální zabezpečovací technika a lepší informovanost zákazníků.

V roce 2020 způsobila pandemie covidu-19 ztrátu ve výši 617 milionů CHF. Kvůli napjaté finanční situaci musely být jednotlivé realitní projekty pozastaveny, dokud nebylo zajištěno jejich financování. Dne 1. září 2021 Spolková rada zvýšila limit pro krátkodobé úvěry pro SBB ze 750 milionů CHF na 950 milionů CHF. Dne 17. prosince 2021 Spolková rada rozhodla o snížení limitu pro krátkodobé úvěry z 950 milionů CHF na 450 milionů CHF a naopak o zvýšení limitu pro dlouhodobé úvěry ze 3 miliard CHF na 3,5 miliardy CHF.

Vozový park Lokomotivy