Robert II. Flanderský, známý též jako Robert Jeruzalémský (latinsky Robertus Hierosolimitanus, nizozemsky Robrecht II van Jeruzalem, francouzsky Robert le Hiérosolymitain, anglicky Robert the Jerusalemite; 1065 – 5. října 1111), byl hrabě flanderský (1093–1111) a jeden z vůdců první křížové výpravy.
Titul flanderského hraběte zdědil po smrti svého otce roku 1093. O dva roky později byl jedním z prvních a jedním z nejvýznamnějších velmožů, kteří se připojili ke křížové výpravě vyhlášené papežem Urbanem II. na závěr koncilu v Clermontu. Flanderský hrabě shromáždil vojsko a spolu s normandským vévodou Robertem a hrabětem Štěpánem z Blois vytáhl osvobodit Jeruzalém. Putovali společně do Itálie, kde se Robert oddělil a pokračoval rychleji do Konstantinopole. Zde se postupně sešla všechna křižácká vojska a Robert složil přísahu do rukou byzantského císaře Alexia, se kterým udržoval dobré vztahy už jeho otec Robert I.
Po dobytí Nikaie a vítězství u Dorylea dorazil Robert s ostatními křižáky k Antiochii, kterou několik měsíců obléhali a začátkem června 1098 za pomoci zrady jednoho z obránců dobyli. Jen pár týdnů poté se museli v bitvě střetnout s mnohonásobně silnějším vojskem mosulského vládce Körbughy, kterého porazili. Po sporech o vládu nad Antiochií, které způsobily několika měsíční zdržení, vytáhli křižáci k Jeruzalému, kam dorazili v červnu 1099. Už 15. července 1099 se podařilo křižákům Jeruzalém dobýt a naplnit tak cíl své výpravy „osvobození Božího hrobu“. Po vítězství nad egyptskou armádou v bitvě u Askalonu se Robert vydal na cestu domů.
Po návratu zpátky do Evropy se zapojil do bojů mezi francouzským králem Filipem a anglickým králem Jindřichem. Během nich, při tažení proti anglickému spojenci Theobaldu z Blois, Robert II. Flanderský v říjnu 1111 padl. Již během života byl Robert svými současníky oslavován jako vzor křesťanského rytíře pro svou poctivost a opravdovou touhu po osvobození Božího hrobu.
Život
Mládí a první roky vlády Narodil se jako nejstarší syn flanderského hraběte Roberta I. a Gertrudy Saské. Robert I. po smrti svého staršího bratra v roce 1070 neuznal nástupnictví svého synovce Arnulfa III. a v únoru 1071 se s ním střetl v bitvě u Casselu. Přestože Arnulfovo vojsko bylo silnější (na jeho straně vystoupil francouzský král Filip I. a dostalo se mu podpory i z Anglie), Robertovi se podařilo v bitvě zvítězit. Arnulf v bitvě padl a nic nebránilo tomu, aby se Robert I. stal flanderským hrabětem. Když v letech 1087–1091 putoval Robert I. do Svaté země, byl po dobu jeho nepřítomnosti regentem hrabství jeho syn Robert II. Po náhlé smrti svého otce v roce 1093 se Robert II. stal flanderským hrabětem. Již dříve, kolem roku 1090, se oženil s Klementinou, dcerou hraběte Viléma Burgundského a sestrou pozdějšího papeže Kalixta II. Z manželství se narodili dva nebo tři synové a možná i dcera. Dospělosti se dožil pouze nejstarší syn Balduin.
Křížová výprava
náhled|vlevo|Odjezd na první křížovou výpravu (středověká iluminace) Robert Flanderský považoval za svou povinnost udržovat v duchu rodinné tradice vztahy k východu, a proto na výzvu papeže Urbana II. přijal kříž a přidal se s nepříliš početným vojskem k první křížové výpravě. V jeho motivaci převažovaly náboženské důvody. Doprovázelo jej i vojsko z Brabantu vedené hrabětem Balduinem z Gentu.
náhled|180px|Žlutě je vyznačena trasa tažení Roberta II. Flanderského Spolu s vojsky Roberta Normandského a Štěpána z Blois přešel přes Alpy do Itálie, kde se setkal s papežem Urbanem II. Poté s ostatními pokračoval do jižní Itálie, kde byli přátelsky přijati apulským vévodou a Robertovým švagrem Rogerem Borsou. Zatímco Robert Normandský a Štěpán z Blois se svými vojsky přezimovali v Kalábrii, flanderský hrabě se v zimě přeplavil přes Jadran a pravděpodobně bez problému dorazil do Konstantinopole. O jeho cestě přes Balkán nemáme žádnou zprávu, protože kronikář Fulcher ze Chartres zůstal po rozdělení výpravy s Robertem Normandským.The first Crusades and the foundation of the Kingdom of Jerusalem, s. 166–167The first hundred years, s. 275 Po příjezdu do Konstantinopole složil lenní přísahu byzantskému císaři Alexiovi.Křižáci ve Svaté zemi, s. 31
Spolu s dalšími vůdci první křížové výpravy, jejichž symbolem jednoty se staly látkové kříže přišité na oděvech, pokračoval Robert na cestě k Jeruzalému. První překážkou na cestě bylo město Nikaia, které křižáci v květnu 1097 oblehli. Samotné město bylo obsazeno relativně slabou tureckou posádkou, ale po zprávách o obležení města se turecký sultán Kilič Arslan I. vypravil proti obléhatelům. Dne 21. května 1097 zaútočil na křižáky, ale byl Robertem Flanderským spolu s Raimondem z Toulouse odražen.Křižáci ve Svaté zemi, s. 32 Nikaia se pak především vlivem byzantských diplomatických jednání vzdala v noci z 18. na 19. června veliteli byzantských oddílů Manuelu Butumitovi.The first Crusades and the foundation of the Kingdom of Jerusalem, s. 180–181
Obléhání Antiochie
náhled|vlevo|upright|Dobývání Antiochie (středověká iluminace) Během pokračování tažení se křižácké vojsko rozdělilo na dvě skupiny. Robert Flanderský byl spolu s Normany, Štěpánem z Blois a byzantským oddílem v první skupině, zatímco Raimond z Toulouse, Hugo z Vermandois a Godefroy z Bouillonu v druhé. V jednom údolí u Dorylaea na první skupinu zaútočilo ráno 1. července 1097 vojsko Kilič Arslana posílené o jednotky jeho vazala Hasana a také o danišmendské vojsko. Křižáci pod vedením Bohemunda rozbili obranný tábor. Hrozivě vypadající situace se změnila okolo poledne, po příchodu druhé skupiny vedené Raimondem z Toulouse. Křižákům se podařilo zformovat a přejít do protiútoku. Když se pak Adhemaru z Le Puy podařilo vpadnout tureckému vojsku do zad, dali se Turci v panice na útěk.The first Crusades and the foundation of the Kingdom of Jerusalem, s. 184–186První křížová výprava, s. 35–37
Při jedné z výprav pro potraviny byl Robert zaskočen tureckým útokem a před pohromou ho zachránila jen včasná pomoc Bohemunda z Tarentu. Křižáci, přestože zvítězili, ztratili tolik mužů, že poražené nepronásledovali. Vyplenili několik vesnic a vrátili se zpátky do tábora před Antiochií s mnohem menším množstvím jídla, než původně očekávali.The first hundred years, s. 312
Nepřízeň počasí a nedostatek potravin vedly k tomu, že se v křižáckém vojsku rozmáhaly dezerce. Jedním z dezertérů byl i Petr Poustevník, kterého ale později dostihl Tankred a přivedl jej nazpět.Křižáci ve Svaté zemi, s. 39 Klesající morálku poněkud pozvedlo vítězství nad tureckým vojskem, které na pomoc Antiochii vyslal emír z Aleppa. Důležitější se však ukázaly posily z Itálie a také obléhací stroje s obsluhou, které jim poslal císař Alexios. Teprve poté měli dost sil na úplné obklíčení města. Bohemund z Tarentu navázal kontakt s některými členy obležené městské posádky, kteří byli ochotni v dohodnuté chvíli křižáky vpustit do města. Večer 2. června Bohemund seznámil se svým plánem na obsazení města Adhémara z Le Puy, Raimunda, Godefroye a Roberta Flanderského a v noci na 3. června 1098 byl plán uskutečněn. Celé město s výjimkou citadely padlo do rukou křižáků.The first Crusades and the foundation of the Kingdom of Jerusalem, s. 233Křižáci ve Svaté zemi, s. 40–41
Křižáci se v dobyté Antiochii nestačili ani zotavit a sami se od 7. června stali obleženými, když město oblehla Körbughova armáda. Situaci ztěžovalo zejména to, že Antiochie byla po dlouhém obležení prakticky bez zásob a křižáci nebyli připraveni na dlouhé obléhání.Křížové výpravy ve světle soudobých kronik, s. 61–62 Z tohoto důvodu mnozí křižáci dezertovali před tím, než bylo obležení dokončeno. Byli mezi nimi např. i Bohemundův švagr Vilém Grant-Mesnil a Vilém z Melunu, kteří se později připojili ke Štěpánovi z Blois a vydali se zpátky do Konstantinopole.The first hundred years, s. 319 Křižáci se pokusili s Körbughou vyjednávat, ale po krachu jednání přesvědčil snadno Bohemund ostatní velitele, aby se rozhodli pro bitvu.
Bitva u Antiochie náhled|Bitva u Antiochie (Spieghel Historiael) Ráno v pondělí 28. června vyvedl vojsko do boje rozdělené do šestí oddílů. Prvnímu složenému z Francouzů a Vlámů veleli Hugo z Vermandois a Robert Flanderský, druhému tvořenému Lotrinčany Godefroy z Bouillonu, třetímu složenému z Normanů z Normandie velel Robert Normandský. Čtvrtý oddíl tvořili Provensálci a vedl je biskup Adhémar z Le Puy, protože Raimund z Toulouse byl nemocný. Pátý a šestý oddíl tvořili Normané z Itálie a veleli jim Bohemund a jeho synovec Tankred. Nemocný Raimund zůstal s asi 200 muži uvnitř města, aby zabránil nebezpečí nepřátelského výpadu z citadely.Historie Jerusalémská, s. 37
Jedním z problémů, se kterým se křesťanské vojsko před bitvou potýkalo, byl nedostatek koní. V době příchodu k Antiochii bylo v křesťanském vojsku asi 1000 koní, což znamenalo, že čtyři z pěti rytířů museli bojovat opěšalí. Během obléhání klesl počet koní na pouhých 100–200. Většina rytířů, a mezi nimi i mnoho slavných a mocných mužů, tak muselo bojovat jako pěšáci, případně byli nuceni osedlat osly a muly. Dokonce i Robert II. Flanderský a Godefroy z Bouillonu byli přinuceni se před bitvou doprošovat o koně. Na muslimské straně navrhoval Körbughův velitel Wassab, aby zničili křesťanské vojsko po jednotlivých částech, ale Körbugha dal přednost tomu, aby je zlikvidoval najednou.
náhled|vlevo|Epidemie v Antiochii (středověká iluminace) Když se z počátku nevyvíjela bitva podle Körburghových představ, mnoho z emírů opustilo i se svými jednotkami turecké vojsko. Mezi prvními, kteří dezertovali, byl Dukak z Damašku, který už měl informace o fátimovské invazi do Palestiny. Aby získal čas k obnovení pořádku ve svých jednotkách, pokusil se Körburgha zastavit křižácké vojsko zapálením suché trávy, ale mase křižáků se podařilo oheň udusat. Körbugha se vrátil zpět do Mosulu s pouhým zbytkem své armády – jeho prestiž a moc byly zničeny. Po křižáckém vítězství kapitulovala i posádka citadely, jež se ale vzdala výhradně Bohemundovi, který snad už předem s jejími obránci uzavřel tajnou dohodu.The first hundred years, s. 323–324Křižáci ve Svaté zemi, s. 42–43 Brzy po vítězství utrpěla výprava velkou ztrátu, když 1. srpna na následky epidemie zemřel biskup Adhémar z Le Puy.The first hundred years, s. 324 Po smrti Adhémara Robert spolu s ostatními vůdci výpravy adresovali dopis papeži Urbanovi II., ve kterém jej informovali o dosavadních úspěších a vyzvali jej, aby se sám osobně ujal vedení výpravy.Historie Jerusalémská, s. 38–41 Následující měsíce strávili křižáci spory o vládu nad Antiochií.
V prosinci nabídl Raimond ostatním vůdcům výpravy úplatek za uznání jeho vedoucí role na cestě k Jeruzalému. Godefroyovi a Robertovi Normandskému nabídl každému 10 000 solidů, Robertovi Flanderskému 6000 solidů, Tankredovi 5000 solidů a menší sumy pak i méně významným vůdcům. Jeho nabídka však byla odmítnuta.The first hundred years, s. 326 Pokračující spory mezi Bohemundem a Raimondem o vládu nad Antiochií znechucovaly mnohé křižáky, kteří chtěli pokračovat dále k Jeruzalému. Když pak v prosinci bylo dobyto město Ma'arat an-Numán, prostí křižáci a poutníci zničili hradby dobytého města, aby jej znehodnotili a zabránili sporům o něj.Křižáci ve Svaté zemi, s. 49–51 V této situaci se Raimond rozhodl, že už nebude déle ztrácet čas a 13. ledna 1099 se vydal na cestu k Jeruzalému. Připojili se k němu i Robert Normandský s Tankredem, který zde měl nepochybně zastupovat Bohemundovy zájmy. Godefroi s Robertem Flanderským se drželi zpátky, protože jen neradi uznávali Raimondovu vedoucí úlohu.The first hundred years, s. 327