Hepatitida C je infekční onemocnění, které postihuje především játra. Toto onemocnění způsobuje virus hepatitidy C (HCV). Hepatitida C často není doprovázena žádnými příznaky, chronická infekce však může vést ke zjizvení jater a po mnoha letech až k cirhóze. V některých případech dochází u osob s cirhózou k selhání jater, rakovině jater či ke značnému zduření žil jícnu a žaludku, což může vést až k vykrvácení a smrti.
Hepatitida C se přenáší primárně krví při nitrožilní aplikaci drog, používáním nesterilních zdravotnických pomůcek a krevní transfúzí. Na světě žije odhadem 130–170 miliónů osob infikovaných hepatitidou C. Dle české studie Univerzity obrany trpí v ČR chronickou formou tohoto onemocněním cca 80 tisíc lidí.
Virus HCV začali vědci zkoumat v 70. letech 20. století a jeho existenci potvrdili v roce 1989. Virus způsobuje onemocnění i u šimpanzů.https://books.google.ca/books?id=Uk8xP5LRHr4C&pg=PA535&hl=cs#v=onepage&q&f=false - Teri Shors, Understanding viruses
Obvyklými prostředky určenými k léčbě hepatitidy C jsou peginterferon a ribavirin. K vyléčení dochází u přibližně 50–80 % léčených osob. Lidé, u kterých se rozvinula cirhóza nebo rakovina jater, mohou potřebovat transplantaci jater, virus se však poté obvykle vrací. Na hepatitidu C neexistuje vakcína.
Původce Virus hepatitidy C je malý, obalený, jednořetězcový pozitivní RNA virus. Patří k rodu hepacivirus z čeledi Flaviviridae. Existuje sedm hlavních genotypů viru HCV. Ve Spojených státech způsobuje 70 % případů genotyp 1, 20 % případů genotyp 2 a každý ze zbývajících genotypů pak po 1 % případů. Genotyp 1 je rovněž nejběžnějším genotypem v Jižní Americe a v Evropě.
Příznaky a symptomy Hepatitida C vyvolává akutní příznaky pouze v 15 % případů. Symptomy jsou často mírné a neurčité a zahrnují sníženou chuť k jídlu, únavu, nauzeu, bolesti svalů či kloubů a úbytek hmotnosti. Pouze několik málo případů infekce je spojováno se žloutenkou. U přibližně 10–50 % osob odezní nemoc bez léčby, a to častěji u mladých žen než u jiných skupin pacientů.
Chronická infekce U osmdesáti procent osob nakažených virem se rozvine chronická infekce. Během počátečních let onemocnění většina z nich nepocítí žádné nebo jen minimální symptomy, ačkoli chronická hepatitida C může být spojována s únavou. U osob postižených mnoho let trvající infekcí je hepatitida C primární příčinou cirhózy a rakoviny jater; u těch, kteří jsou nositeli infekce po dobu delší než 30 let, se v přibližně 10–30 % případů rozvine cirhóza. Cirhóza je běžnější u osob nakažených zároveň hepatitidou B nebo HIV pozitivních, u alkoholiků a mužů. Osoby, u nichž se rozvinula cirhóza, jsou vystaveny dvacetkrát vyššímu riziku rakoviny jater; každoročně jde o 1–3 % infikovaných. U alkoholiků je riziko až 100krát vyšší. Hepatitida C stojí za 27 % případů cirhózy a 25 % případů rakoviny jater.
Cirhóza jater může vést k vysokému krevnímu tlaku v žíle vedoucích do jater, hromadění tekutin v dutině břišní, snadno způsobitelným modřinám a krvácení, rozšíření žil (zejména v jícnu a žaludku), žloutence (zežloutnutí kůže) a poškození mozku.
Dopad na další orgány Hepatitida C je rovněž vzácně spojována se Sjögrenovým syndromem (autoimunitní onemocnění), abnormálně nízkým počtem krevních destiček, chronickým onemocněním kůže, cukrovkou a nehodgkinskými lymfomy.
Přenos Hlavním způsobem přenosu viru v rozvinutých zemích je nitrožilní aplikace drog, v rozvojových zemích pak krevní transfúze a nesprávné lékařské postupy. Ve 20 % případů zůstává příčina přenosu neznámá; mnoho z nich však pravděpodobně souvisí s nitrožilní aplikací drog.
Nitrožilní aplikace drog Nitrožilní aplikace drog je hlavním rizikovým faktorem při infekci hepatitidou C v mnoha částech světa. Průzkum provedený v 77 zemích ukazuje, že v 25 z nich se hepatitida C objevila u 60–80 % uživatelů nitrožilně aplikovaných drog, a to včetně Spojených států a Číny. Ve dvanácti zemích to bylo u více než 80 %. Hepatitidou C je nakaženo až deset miliónů uživatelů nitrožilně aplikovaných drog; nejvyšší celkový počet nakažených mají Čína (1,6 miliónu), Spojené státy (1,5 miliónu) a Rusko (1,3 miliónu). Počet nakažených hepatitidou C mezi vězni je ve Spojených státech deset až dvacetkrát vyšší než u běžné populace, což tato studie přisuzuje vysoce rizikovému chování, jako je nitrožilní aplikace drog a tetování za použití nesterilních nástrojů.
Vystavení infekci ve zdravotnických zařízeních Krevní transfúze, krevní produkty a orgány určené k transplantaci bez prověření na přítomnost HCV mohou představovat značné riziko infekce. Spojené státy zahájily plošné prověřování v roce 1992. Od té doby se počet případů infekce snížil z jednoho případu na 200 krevních jednotek na jeden případ na 10 000 až 10 000 000 krevních jednotek. Toto nízké riziko přetrvává z toho důvodu, že mezi nakažením potenciálního dárce krve hepatitidou C a pozitivním testem jeho krve je lhůta 11–70 dnů. Některé země však z důvodu souvisejících nákladů prověřování dosud neprovádějí.
U osoby poraněné vpichem jehly použité osobou s HCV je pravděpodobnost onemocnění přibližně 1,8 %. Riziko je vyšší, pokud je použitá jehla dutá a vpich hluboký. Existuje také riziko přenosu z hlenu do krve, je však poměrně nízké. Při kontaktu krve s neporušenou pokožkou je riziko nulové.
Hepatitida C je rovněž přenášena nemocničním vybavením – opakovaným používáním jehel a injekčních stříkaček, opakovaným používáním lékovek, infúzních vaků a nesterilních chirurgických nástrojů. Nízký standard zdravotnických a zubařských zařízení je hlavní příčinou šíření viru HCV v Egyptě, zemi s nejvyšším procentem nakažených osob na světě.
Pohlavní styk Zda může k přenosu hepatitidy C dojít prostřednictvím pohlavního styku, není známo. Ačkoli mezi vysoce rizikovou sexuální aktivitou a hepatitidou C je určitá souvislost, není jasné, zda k přenosu onemocnění dochází v důsledku užívání drog, jež nebylo zmíněno, nebo v důsledku samotného pohlavního styku. Důkazy podporují tvrzení, že u heterosexuálních párů, které nemají pohlavní styk s jinými osobami, žádné riziko přenosu nehrozí. Sexuální praktiky, které přinášejí vysoké riziko poranění vnitřní stěny análního kanálu, jako anální sex, nebo ty, k nimž dochází při výskytu pohlavním stykem přenosné infekce včetně HIV nebo genitálních vředů, představují značné riziko. Vláda Spojených států doporučuje používání kondomů za účelem prevence přenosu hepatitidy C pouze lidem, kteří mají více partnerů.
Piercingy těla Tetování je spojováno s dvakrát až třikrát vyšším rizikem nákazy hepatitidou C. K té může dojít v důsledku použití nesterilních nástrojů nebo kontaminovaných barviv. To platí zejména pro tetování či piercingy těla prováděné před rokem 1985 nebo ty prováděné neprofesionálně, jelikož sterilní podmínky mohou být za takových okolností nedostatečné. Rovněž u rozsáhlejších tetování se riziko jeví být větší. Téměř polovina vězňů sdílí nesterilizované tetovací nástroje. Souvislost mezi infekcí HCV a tetováním v tetovacích salónech s licencí na provozování této činnosti je minimální.
Kontakt s krví Předměty osobní potřeby, jako například žiletky, zubní kartáčky a pomůcky pro manikúru či pedikúru mohou přijít do kontaktu s krví. Půjčování těchto předmětů představuje riziko nákazy virem HCV. Lidé by měli být při výskytu řezných ran, boláků a jiných krvácivých ran opatrní. HCV se nešíří příležitostnými dotyky jako je objímání, líbání či půjčování příborů či kuchyňských potřeb.
Přenos z matky na dítě K přenosu hepatitidy C z nakažené matky na dítě dochází v méně než 10 % těhotenství. K odvrácení tohoto rizika neexistují žádná opatření. K přenosu může dojít během těhotenství nebo při porodu, přičemž dlouhotrvající porod značně zvyšuje riziko přenosu infekce. Pro přenos HCV při kojení neexistují důkazy, nakažená matka by se však kojení měla vyhnout, pokud má popraskané a krvácející bradavky nebo pokud je její virová zátěž vysoká.
Diagnóza náhled|250px|Sérologický profil infekce hepatitidy C Diagnostické testy na hepatitidu C zahrnují test na protilátky proti HCV, metodu ELISA, imunoblot a kvantitativní stanovení RNA HCV. Polymerázová řetězová reakce (PCR) může odhalit RNA viru HCV jeden až dva týdny po nakažení, zatímco zformování a uvolnění protilátek může trvat podstatně déle.
Chronická hepatitida C je infekční onemocnění způsobené virem hepatitidy C, které trvá déle než šest měsíců (na základě přítomnosti RNA tohoto viru). Jelikož chronické infekce typicky nevykazují žádné symptomy po velmi dlouhou dobu (často desetiletí), lékaři infekci běžně zjišťují prostřednictvím testů na funkci jater nebo během rutinního vyšetření vysoce rizikových osob. Testování nedokáže rozlišit mezi akutními a chronickými infekcemi.
Krevní testy Testování na hepatitidu C obvykle začíná krevními testy, které zjistí přítomnost protilátek proti HCV prostřednictvím enzymové imunoanalýzy. Pokud je tento test pozitivní, provádí se druhý test za účelem ověření imunoanalýzy a určení závažnosti onemocnění. Imunoanalýzu lze ověřit pomocí testu zvaného rekombinantní imunoblot, závažnost nemoci prostřednictvím polymerázové řetězové reakce RNA HCV. Pokud není zjištěna RNA a imunoblot je pozitivní, osoba prodělala infekci, která byla buď vyléčena nebo spontánně odezněla; pokud je imunoblot negativní, byla imunoanalýza chybná. Pozitivní výsledky imunoanalýzy lze zjistit nejdříve šest až osm týdnů po infekci.
Hladina jaterních enzymů je během počáteční fáze infekce nestálá; její úroveň se začíná zvyšovat v průměru sedm týdnů po infekci. Jaterní enzymy nemají se závažností onemocnění téměř žádnou souvislost.
Biopsie Biopsie jater může určit úroveň poškození jater, s tímto postupem však souvisí jistá rizika. Typickými změnami, které dokáže biopsie určit, je výskyt lymfocytů v jaterní tkáni, lymfoidní folikuly v portální triádě a změny ve žlučovodech. K dispozici je několik krevních testů, které pomáhají určit úroveň poškození a snižují potřebu provedení biopsie.
Vyšetření Ve Spojených státech a Kanadě ví o svém zdravotním stavu pouze 5–50 % nakažených osob. Lidem s vysokým rizikem výskytu onemocnění, včetně osob s tetováním, se doporučuje podstoupit testy. Vyšetření je rovněž vhodné u osob se zvýšenou hladinou jaterních enzymů, jelikož ta je často jediným příznakem chronické hepatitidy. Ve Spojených státech není rutinní vyšetření nijak doporučováno.
Léčba HCV způsobuje chronickou infekci u 50–80 % nakažených osob. Přibližně 40–80 % těchto případů po léčbě odeznívá; v ojedinělých případech může infekce odeznít i bez léčby. Lidé s chronickou hepatitidou C by se měli vyvarovat alkoholu a játrům nebezpečných léků a měli by se nechat očkovat proti hepatitidě A a hepatitidě B. Lidé s cirhózou by měli podstoupit ultrazvukové vyšetření za účelem zjištění rakoviny jater.
Léky Lidé s abnormální funkcí jater v důsledku prokázané infekce HCV by měli podstoupit léčbu. V současnosti používanou léčbou je podávání kombinace pegylovaného interferonu a antivirotika ribavirin po dobu 24 či 48 týdnů, v závislosti na typu HCV. Ke zlepšení dochází u přibližně 50–60 % léčených osob. Kombinace buď bocepreviru nebo telapreviru s ribavirinem a peginterferonem alfa zlepšuje antivirotickou reakci na hepatitidu C genotypu 1. Vedlejší účinky léčby jsou běžné; polovina léčených osob trpí chřipkovými syndromy a třetina léčených se potýká s emocionálními problémy. Léčba je účinnější během prvních šesti měsíců, předtím, než se hepatitida C stane chronickou. Pokud se u osoby projeví nová infekce a neodezní do osmi až dvanácti týdnů, doporučuje se podávání pegylovaného interferonu po dobu 24 týdnů. Pro osoby s talasemií (onemocnění krve) se zdá být vhodný ribavirin, který však zvyšuje potřebu krevní transfúze.