náhled|Arrokoth, příslušník dynamicky chladné populace kubewan, na složeném snímku sondy New Horizons Kubewano (množné číslo kubewana) neboli klasické těleso Kuiperova pásu je transneptunické těleso na relativně stabilní dráze s malou až střední výstředností, které není v rezonanci oběžných dob s Neptunem a jehož dráha není v současnosti silně měněna blízkými přiblíženími k této planetě. Kubewana tvoří jednu z hlavních dynamických skupin Kuiperova pásu. Jejich přesné vymezení se mezi klasifikačními soustavami liší.

Původ názvu Název vychází z předběžného označení 1992 QB1 planetky (15760) Albion a vznikl slovní hříčkou založenou na anglické výslovnosti části „QB1“. Označení klasická tělesa odkazuje na původní představy o Kuiperově pásu jako o populaci těles na téměř kruhových drahách s malými sklony. Albion objevili David Jewitt a Jane Luuová v roce 1992 pomocí dalekohledu na havajské hoře Mauna Kea.

Dráhy a klasifikace Hlavní klasický pás leží mezi rezonancemi 3:2 a 2:1 s Neptunem, tedy přibližně v oblasti velkých poloos 40–48 au. Některé klasifikační soustavy rozlišují také vnitřní a vnější klasický pás, které leží před rezonancí 3:2, respektive za rezonancí 2:1. Tělesa zachycená v rezonancích se klasifikují samostatně. Například Pluto patří mezi plutina v rezonanci 3:2 s Neptunem.

Při dynamické klasifikaci se používají také numerické výpočty vývoje drah. Průzkum Canada–France Ecliptic Plane Survey (CFEPS) rozlišoval rezonující tělesa, tělesa rozptylovaná Neptunem a zbývající klasickou či oddělenou populaci pomocí výpočtů na období deseti milionů let. V klasifikaci Gladmana a spoluautorů, kterou používají například Vilenius a spoluautoři, sahá výstřednost klasických těles přibližně k hodnotě 0,24. Mezi různými soustavami se liší zejména zařazení těles s velkým sklonem dráhy.

Dynamicky chladná a horká populace V klasickém pásu se rozlišují dvě překrývající se populace. Přívlastky chladná a horká označují charakter drah a míru jejich dynamického rozrušení, nikoli povrchovou teplotu těles.

+ Základní rozdíly mezi populacemi Populace Typické dráhy Další vlastnosti Dynamicky chladná Téměř kruhové dráhy s malými sklony; velké poloosy v hlavním pásu přibližně 42,4–47,7 au. V průměru vyšší odrazivost povrchu; častější výskyt dvojplanetek s podobně jasnými složkami. Dynamicky horká Širší rozdělení výstředností a sklonů, včetně drah nakloněných o desítky stupňů. Zastoupení podstatně větších těles; méně časté dvojplanetky s podobně jasnými složkami.

Jako praktická hranice se často používá sklon kolem 5°, obě populace se však v rozdělení sklonů překrývají. Samotný sklon proto neumožňuje jednoznačně určit původ každého tělesa.

Model vypracovaný na základě průzkumu CFEPS dále rozlišuje v chladné populaci dvě složky: rozptýlenější složku označovanou jako stirred a hustší „jádro“ (kernel), soustředěné kolem velké poloosy 44 au. Spolu s horkou populací tak tento model obsahuje tři složky klasického pásu.

Rozdíly v barvách, zastoupení dvojplanetek a rozměrech podporují představu rozdílného vývoje obou populací. Chladná populace pravděpodobně vznikla přibližně v oblasti, kterou obývá dnes, a zachovala si mnoho původních vlastností. Její výzkum poskytuje informace o vzniku planetesimál ve vnější části protoplanetárního disku. Dynamické rozrušení horké populace se spojuje s gravitačními interakcemi s Neptunem v minulosti.

Známí představitelé Prvním známým představitelem skupiny byl (15760) Albion. Mezi další tělesa řazená v odborné literatuře ke klasickému pásu patří:

(50000) Quaoar; (20000) Varuna; (120347) Salacia; (174567) Varda; (55636) 2002 TX300; (55565) Aya, dříve označovaná 2002 AW197; (55637) Uni, dříve označovaná 2002 UX25.

K dynamicky chladné populaci patří také (486958) Arrokoth.

Trpasličí planeta (136472) Makemake je například ve studii Vilenia a spoluautorů zahrnuta do dynamicky horké klasické populace. Zařazení těles s velkým sklonem dráhy však není ve všech klasifikačních soustavách shodné.

Výzkum kosmickou sondou Dne 1. ledna 2019 proletěla sonda New Horizons kolem Arrokothu. Snímky ukázaly těleso složené ze dvou spojených laloků. Jejich tvar, podobnost povrchových vlastností a zachovalost tělesa podporují model vzniku gravitačním zhroucením místního oblaku pevných částic a pozdějším spojením původně oddělených složek při malé vzájemné rychlosti. Výsledky průletu tak přispěly k výzkumu počátečních fází vzniku planetesimál.

Přesný mechanismus spojení a dosažení pozorované vzájemné orientace laloků zůstává předmětem výzkumu. Numerická studie z roku 2026 ukázala, že zkoumané scénáře vývoje dvojice těles samy o sobě nevysvětlují pozorované uspořádání jejich hlavních os; autoři připouštějí dodatečnou změnu tvaru či vzájemné orientace po spojení.

Odkazy Reference

Související články Kuiperův pás Transneptunické těleso Plutino Rozptýlený disk

Externí odkazy

Kuiperův pás na stránkách NASA (anglicky)

Kategorie:Transneptunická tělesa