Klavír

Klavír (z lat. claves = klíče, klávesy) nebo piano je klávesový úderový strunný hudební nástroj. Jeho tón vzniká chvěním strun rozkmitaných úderem plstěných kladívek uváděných do pohybu klaviaturou. Klavír je využíván jako sólový i doprovodný nástroj, či jako součást orchestru.

Existují dva základní typy piana. Velký klavír neboli křídlo, koncertní křídlo má rezonanční skříň se strunami vodorovně a je určené zejména pro koncertní účely. Menší nástroj se nazývá pianino a má rezonanční skříň umístěnu svisle.Encyklopedie Univerzum, MČSE, ASCS, heslo klavír; SSJČ, SSČ, heslo křídlo, přístup přes databáze Cotoje.cz a DEBDict Hráč na klavír je klavírista (klavíristka) nebo méně často pianista (pianistka).PSJČ, SSJČ, SSČ, ASCS, hesla klavírista a pianista, přístup přes databázi DEBDict

Vývoj názvů

náhled|Pohled na struny křídla Slovo klavír (z latinského clavis – klíč) znamená původně řadu kláves neboli klaviaturu ("klávesnici"). V tomto významu se používá např. jako synonymum pro označení manuálu u varhan aj. (tj. např. třímanuálové varhany mají tři manuály neboli tři klavíry, cembalo dvě klaviatury neboli dva klavíry). V širším slova smyslu se tento termín začal v minulosti používat pro všechny klávesové nástroje, jakými jsou např. cembalo, spinet, klavichord apod., neboť hudební skladatel dedikoval (věnoval) svoji skladbu pro „klavír“, aniž by blíže specifikoval, o jaký nástroj se jedná.

Slova fortepiano a pianoforte byly názvy pro předchůdce klavíru a pocházejí z italských slov piano (tj. slabě) a forte (tj. silně) a vyjadřovala přednost nástroje měnit intenzitu produkovaného zvuku v závislosti na síle úhozu prstu na klávesu. Jeho zkrácením vzniklo slovo piano.

Termín kladívkový klavír (Hammerklavier) údajně prosazoval Beethoven a proslavil tento název svojí stejnojmennou sonátou č.29 B-Dur, op. 106.Je správně klavír nebo piano?

Úvod Klavír, stejně jako ostatní strunné nástroje – klavichord a harpsichord, pracuje na principu rozeznívání ocelové struny. Ta se rozechvívá stiskem klávesy, jež v případě klavichordu kovovým hrotem, v případě harpsichordu hrotem brku a v případě klavíru dřevěným kladívkem strunu rozkmitá.

Od 80. let 20. století se používají rovněž elektronická piana, kde je složitá mechanika klavíru nahrazena elektronickým tónovým generátorem.

Mezi výhody klavíru patří, že na něj může hrát téměř každý, od malého dítěte až po starého člověka. Klavírní literatura je velmi široká a může uspokojit jak začínající klavíristy, tak náročné hráče. Zvuk klavíru je oblíben i mezi těmi, kteří sami klavírní hudbu neprovozují, a klavírní recitály či koncerty patří ke stálému programu koncertních domů.

Nevýhodou klavíru je jeho vysoká hmotnost, špatná skladnost a mobilita.

Stavba klavíru náhled|Pianino Klavír je nesmírně složitý nástroj skládající se z mnoha částí, jejichž jednotným cílem a účelem je vytvářet čisté a zvučné tóny. náhled|střed|700px|Schematický popis fortepiana

Skříň klavíru a ozvučná deska náhled|Skříň s žebry Celou konstrukci klavíru a všech jeho částí nese masivní baraš čili půda s rezonanční deskou (nebo u křídla korpus) s litinovým rámem (polopancéřový nebo celopancéřový). U celopancéřového pianina sahá litinový rám až k hornímu okraji skříně (zahrnuje i prostor ladicích kolíků, kdežto polopancéřový nástroj má ladicí kolíky mimo rám. Baraš či korpus nese skříň, v níž je uložen mechanismus klavíru se strunami a klávesnicí.

Ozvučná deska (též ozvučnice či rezonanční deska) je opatřena žebry a kobylkou a je duší nástroje. Záleží u ní na hustotě let dřeva a síle desky – pro vysoké tóny hustší a tlustší, pro nízké řidší a tenčí, samozřejmě i na správném umístění štégu (kobylky). Kvalita této desky určuje kvalitu tónů. Je vyrobena ze smrkového, či řidčeji jedlového dřeva; nachází se v případě křídla vespod skříně pod strunami a litinovým rámem, v případě pianina u zadní stěny nástroje. Dřevo, které je na ni použito, musí být speciálně nařezáno a necháno několik let vysychat. Funkcí ozvučné desky je prostřednictvím kobylky přijímat tóny strun, zesilovat je a dávat jim příslušnou barvu.

Také záleží na stěsnanosti či vnitřní prostornosti nástroje, aby byl zvuk nesen správným směrem a nebyl ničím zkreslen. Záleží i na vlivu teploty, tvaru a tlumivosti okolního prostoru, kde je nástroj umístěn. Rozhodně by nástroj neměl sloužit jako odkládací a manipulační deska pro jiné účely, zejména květiny a chrastící předměty.

Je možné se setkat i s tzv. tabulovým celopancéřovým klavírem s anglickou mechanikou (vypadal jako běžný čtyřnohý stůl, na delší straně měl čelně zakrytou normální klaviaturu a horní desku měl odklopnou, podepřenou) a se starými vídeňskými křídly i novějšími americkými (Steinway), obecně tedy od malých pokojových po velké koncertní nástroje. Staré typy měly místo pancéřového rámu jen vzpěry.

Klaviatura náhled|Klaviatura náhled|Klávesy Klaviatura se skládá z řady černých a bílých kláves, jejichž stiskem vytváří pianista tóny. Téměř všechny současné klavíry mají 88 kláves (s celkovým rozsahem sedm oktáv a část osmé). Dříve se vyráběly klavíry s 85 klávesami, lze naopak nalézt i speciální, zejména koncertní klavíry, s větším počtem kláves. Klávesy musí být při sesazování nástroje vyváženy, čehož se dociluje olůvky upevněnými v zadní části kláves, a také perfektně vyrovnány na výšku, typicky pomocí papírových podložek.

Na klaviatuře se nacházejí bílé a černé klávesy. Bílých je v jedné oktávě sedm a hrají tóny hudební abecedy: C D E F G A H, resp. osm (+ C): krajní tóny patří zároveň i do sousedních oktáv. Černých kláves je pět a hrají se jimi některé půltóny v závislosti na tónině hrané skladby (tedy kterékoli mimo C dur/a moll). Dříve byly běžné modely, které měly barvy naopak. Při 88 klávesách je tedy 52 bílých a 36 černých. Na bílé klávesy se dřív užívala slonovina a mroží kel, na černé ebenové dřevo. Dnes se místo vzácných materiálů obkládají klávesy umělými (nejčastěji celuloidem).

Na litinovém rámu jsou nataženy struny, pro hlubší tóny delší a silnější, pro vyšší tóny kratší a tenčí (vlnová délka hlubší tónů je totiž větší). Pro jeden tón se používá pro nejhlubší tóny jedna silnější struna (bývá ovinutá i vícekrát), pro nejvyšší tóny struny tři až čtyři (chór). Protože je zvuk vysokých strun slabší, zvýšením jejich počtu se zesiluje. Alikvótní přídavné struny jsou laděny s rozdílem oktávy vůči základnímu chóru a upravují barvu tónu. Struny procházejí u kolíků chórovými otvory v agrafech, které udržují správné mezery mezi strunami i jednotnou výšku strun, nutnou pro plné rozezvučení chóru dopadem plstěného kladívka.

Rozeznívání strun náhled|Ukázka vnitřní mechaniky pianina náhled|Vnitřek (struny, rám a rezonanční deska) klavíru Klavírní mechanika je technicky nejkomplikovanější část nástroje. Skládá se z řady pák, které propojují klávesu s kladívkem a dusítkem strun. Při stisknutí klávesy se ze struny zvedne dusítko, plstěná krátká lišta, která brání struně znít. Jakmile se struna uvolní, dopadne na ni plstí opatřené kladívko a rozezní ji. Po dopadu odskočí, aby strunu netlumilo a mohlo dle potřeby udeřit znovu. Když hráč pustí klávesu, dopadne dusítko zpět na strunu a ta ztichne. Délka tónu může být i po puštění klávesy prodloužena pomocí pedálu.

Hlasitost tónu závisí na způsobu úhozu na klávesu. Pokud nejsou dusítka nadzvednuta pomocí pedálu, zní struna po dobu stisku klávesy. Po jejím uvolnění dosedne příslušné dusítko zpět na strunu a tón utlumí.

Klavír může být vybaven mechanikou vídeňskou (starší, dnes se již nepoužívá) nebo anglickou.

Postupem času se objevilo několik typů křídlových a pianinových mechanik. Z drnkátek starých spinetů se postupně začala používat plstí krytá kladívka, vyvinuly se i chytače, které umožňují docílit vysokou a lehkou repetici (rychlé opakování téhož tónu). Podobně se měnily i způsoby ovládání či vypínání tlumení zvuku. Svého času se nejvíce užívala dvojrepetiční Herz-Erardova mechanika. K její výrobě se užívalo vybrané habrové a podobné dřevo, speciální osičkový materiál a další speciální druhy plstěných, kožených, textilních a kovových dílků.

Tichosti chodu mechaniky se dosahuje klouzáním osiček v kašmírových vložkách, užitím plstěných polštářků a textilních či kožených materiálů. Kašmírovými pouzdry jsou opatřeny také klávesy. Ke snadnějšímu klouzání dřevěných dílů se navíc užívá práškový klouzek [mastek].

Pedály náhled

Pedály jsou umístěny pod klaviaturou a klavírista je ovládá nohama. Běžné klavíry mají dva, ale častěji tři pedály. náhled|vlevo|Pedálový klavír Pravý pedál klavíru a křídla (fortepedál, forte pedál sustain pedál nebo damper pedál) ovládá dusítka strun. Struny pro většinu tónů jsou vybaveny dusítkem, jež zastavuje jejich chvění a tím utlumuje jejich zvuk. Pravý pedál je s dusítky propojen tak, že ta se při jeho sešlápnutí ze strun hromadně zvednou. Vibrace strun proto pokračují, navíc se rozeznívají i ostatní struny, zejména alikvotní tóny – dochází k tzv. přeznívání tónů a zvuk nástroje zní plněji. Poprvé se pedál s touto funkcí objevil u hammerklavíru.

Levý pedál se nazývá una corda (někdy též piano pedál) a patří mezi nejstarší. Tuto jeho funkci nalezneme zejména u křídel, pianina ji mívají zřídka. Jeho sešlápnutím neudeří kladívko do všech tří strun, ale jen do dvou. Jejich zvuk je proto slabší a zabarvuje se. Při sešlápnutí se klaviatura posouvá doprava (vzácněji i doleva) a tak se kladívko dostává na dvě struny místo tří. U pianina se slabšího zvuku častěji dosahuje přisunutím kladívek blíže ke strunám, nicméně je tomu tak i u některých křídel. Při tomto však dochází ke změně pocitu ze hry (snazší stisk kláves).

Prostřední pedál, tzv. sostenuto, ovládá rovněž dusítka, ovšem ne všechna, ale ta, jež byla zvednuta při hře ve chvíli sešlápnutí pedálu. Prodlužuje tak délku jen těch tónů, které zněly v momentu sešlápnutí. Vznikl jako poslední (autor Jean-Louis Boisselot, později zdokonalila a v roce 1874 patentovala firma Steinway), obsahují jej všechny novější typy křídla i některé dražší typy pianin. Prostřední pedál u pianina nejčastěji plní funkci tzv. tlumícího efektu.

Zřejmě první skladatel, který předepisoval a propracoval zápis použití pedálu v notovém partu, byl Jan Ladislav Dusík.

Pedálový klavír je typ klavíru rozšířený o pedálovou klávesnici, umožňující hrát basové tóny nohou podobně jako u varhan.

Další mechanismy Začátkem minulého století se vyráběla také masivní pianina s tichým elektromotorem a pneumatickou mechanikou, do které se vkládal široký válec s děrovaným pruhem papíru, kde byl každý stisk klávesy naperforován. Takto upravené se nazývá pianola nebo mechanický automatický klavír. Sacím mechanismem se skladba snímala z pásu a přenášela na dřevěné měchy kláves, takže se klávesy samy stiskaly.

Křídla měla dole tzv. lyru s pedály, ovládajícími mutace zvuku (pohyb dusítek, klávesnice či tlumicí plstěné lišty). U pianin k témuž účelu sloužily 2 až 3 pedály, někdy ruční moderátor.

K docílení lepší barvy zvuku někteří výrobci užívali kromě normálního chóru strun téhož tónu ještě strunu alikvótní a u vysokých tónů pro jeden chór i 4 struny. Nejcitlivější oblastí ladění jsou úseky tónů, kde se přechází z normálních – zpravidla třístrunných chórů na struny ovinuté. Zde se při ladění a intonaci musí laborovat i s plstí kladívek – někdy se musí úder změkčit napícháním a jindy zvýšit třeba napuštěním plsti vhodnou látkou.

Staré typy mívaly ladicí kolíky ploché, novější mají osmihranné s jemnými šroubovými drážkami. Hodně záleží i na úpravě díry pro kovovou strunu, jakož i na dokonalosti agrafů upravujících chóry strun.

Druhy klavíru vlevo|náhled|Pianino Moderní klavír má dvě základní podoby: klavír (křídlo) a pianino. Každý z těchto druhů může mít řadu typů, v závislosti na velikosti, tvaru či použitém materiálu. Krom toho se v minulosti vyskytovaly jiné, specifické konstrukce, od nichž se dnes již víceméně upustilo (např. tzv. žirafí krk). U menších klavírů bývá u obou podob křížení strun a dělená kobylka.

Křídlo