Císař Čeng-te (; 26. října 1491 – 20. dubna 1521) vlastním jménem Ču Chou-čao () z dynastie Ming vládl v letech 1505–1521 čínské říši Ming. Nastoupil po svém otci, císaři Chung-č’. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Pravé ctnosti“/„Nápravy ctností“, Čeng-te. Název éry je používán i jako jméno císaře.
Čeng-te byl starší (a jediný přeživší) syn Chung-č’a. Jako korunní princ byl vzděláván v konfuciánském duchu, při studiu se jevil jako inteligentní mladík. Záhy po převzetí moci se však ukázalo, že má, v ostrém kontrastu s otcem, ke konfuciánsky orientované byrokracii odpor a jí vyžadované rituály a povinnosti odmítá. Ve stálých sporech s ministry a velkými sekretáři se opíral o eunuchy, zejména o tzv. „osm tygrů“, s nimiž vyrůstal. V letech 1506–1510 tak v čele vlády fakticky stál eunuch Liou Ťin, který ministerstva a důležité úřady obsadil svými spojenci a podporovateli. Císař se odstěhoval ze Zakázaného města do nedalekého nově postaveného „Leopardího paláce“, kde se obklopil svými eunuchy a důstojníky. Po pádu Liou Ťina zaujali přední místa mezi císařovými oblíbenci herec Cang Sien a důstojníci Čchien Ning a Ťiang Pin, běžnou administrativu řídil velký sekretář Jang Tching-che.
Daňový tlak Liou Ťinovy administrativy a oslabení autority vlády vedly k několika rozsáhlým povstáním: povstání knížete z An-chua, povstání v severní Číně počínající rokem 1510, povstání knížete z Ning. Poslední vzpouru rozdrtil Wang Jang-ming, přední neokonfuciánský filozof.
Zájem císaře a eunuchů o zdroje příjmů vyústil v uvolnění zákazu soukromého zahraničního obchodu, současně do jižní Číny připluli portugalští mořeplavci a začali obchodovat s čínskými partnery.
Od roku 1517 císař trávil většinu času na čínsko-mongolské hranici severozápadně od Pekingu, především v posádkovém městě Ta-tchungu. Zde mimo jiné koncem roku 1517 odrazil velký mongolský nájezd Dajan-chána. Roku 1519 se vydal do Nankingu, kde strávil většinu roku 1520. Na zpáteční cestě opilý spadl do vody, onemocněl a po několika měsících zemřel.
Čeng-te byl bezdětný, Jang Tching-che proto s podporou matky zemřelého, císařovny vdovy Čang, prosadil na trůn jeho nejbližšího mužského příbuzného Ču Chou-cchunga, třináctiletého syna Chung-č’ova bratra.
Mládí a nástup na trůn Čeng-te se narodil 14. listopadu 1491, jeho vlastní jméno bylo Ču Chou-čao, Čeng-te bylo jméno jeho panovnické éry a pod tímto jménem je znám. Byl nejstarším synem Chung-č’a, jenž od roku 1487 vládl jako devátý císař čínské říši Ming, a Chung-č’ovy jediné manželky císařovny Čang. Roku 1492 ho Chung-č’ jmenoval korunním princem. Otec se v synovi viděl, při cestách ho bral s sebou, podporoval jeho zálibu v jízdě a lukostřelbě, rozmazloval ho.Goodrich, s. 308. Korunní princ byl výborný student, své povinnosti plnil s pečlivostí a zdvořilostí.
Císař Chung-č’ zemřel 8. června 1505. Na smrtelné posteli vyzval své nejbližší pomocníky, velké sekretáře Liou Ťiena, Li Tung-janga a Sie Čchiena k věrné službě synovi. Toho zhodnotil jako inteligentního mladíka, který si ale oblíbil pohodlí a radovánky; proto je žádal, aby ho drželi na správné cestě.
Ču Chou-čao nastoupil na trůn 19. června 1505 jako desátý mingský císař. S platností od nového roku vyhlásil éru Čeng-te. Slovní spojení čeng-te pochází z citátu z Knihy dokumentů, jeho významem je „náprava (čeng) ctností (te)“ lidu.
Styl vlády náhled|vlevo|alt=Malba mladíka sedícího na trůnu v široké žluté róbě a vyšitými draky.|Oficiální portrét císaře Čeng-te ve slavnostním úboru Po nástupu Čeng-te stanul před třemi zděděnými problémy, kterými byly nedostatečné příjmy státu, vojenská slabost na severozápadní hranici s Mongoly a spory císařských eunuchů s úředníky na způsobu řešení problémů, přičemž císař stranil eunuchům. Rady velkých sekretářů naopak ignoroval. Neshoda mezi panovníkem a úředníky byla částečně i generačním problémem – zatímco Čeng-te byl mladý, nejmladšímu z velkých sekretářů bylo šestapadesát let.
V kontrastu s otcem, využívajícím císařské pravomoci umírněně, schopným delegovat moc a pozorně plnícím své povinnosti, Čeng-te se o státní záležitosti nestaral. Jeho neklidný duch se vzpouzel oficiální ortodoxii, vzpíral se puntičkářsky předepsaným ceremoniálním a rituálním povinnostem císaře. Námitky a požadavky úředníků v něm vzbuzovaly odpor, naproti tomu plnil prosby a žádosti eunuchů. Jako císař se v prvních letech vlády snažil uniknout z oficiálních audiencí a diskuzí na konfuciánská témata. Pro konfuciánsky myslící úřednictvo byl panovník chovající se v souladu se všemi obřady, precedenty a povinnostmi základem státu a nejdůležitějším předpokladem jeho funkčnosti. Čeng-te měl ale řadu jiných zájmů: jízdu, lukostřelbu, lov, hudbu – miloval skládání písní a zpěv a pozvedl hudbu na celém dvoře. Rád si se svými eunuchy hrál na obchodování, a tak se objevilo množství císařských obchodů založených a řízených eunuchy. Podporoval všechny způsoby zábavy: zápas, akrobacii, magii, ohňostroje… Ze zábav se těšil s eunuchy, přestal studovat,Geiss, s. 404. celé dny se opíjel, odmítal se věnovat státním záležitostem. Ke zděšení úředníků se při hledání zábavy inkognito vydával na toulky po Pekingu.Geiss, s. 417.
Rok po nástupu si vzal dceru z důstojnické rodiny příjmením Sia a učinil ji císařovnou, dvě další dívky pojal za vedlejší manželky. Brzy však přestal s císařovnou žít. Náhradou, na návrh Jü Junga, důstojníka gardy ve vyšívaných uniformách původem ze střední Asie, k sobě povolal ujgurské tanečnice. Svým nevázaným chováním pravidelně šokoval konfuciánské moralisty, naopak v lidovém folklóru se ze stejného důvodu stal slavným.
Podobně jako jeho děd, císař Čcheng-chua, byl i Čeng-te přitahován lámaismem. Pro tibetské mnichy postavil nový chrám v Zakázaném městě, uděloval jim vysoké tituly i odměny. Učil se jejich písmo, účastnil se, oblečen v tibetském oděvu, jejich obřadů, zapojil je do rituálů při pohřbu císařovny Wang (manželky jeho děda, císaře Čcheng-cchuy) roku 1518.
O úřednících měl nízké mínění; považoval je za zkorumpované a neschopné. Státní záležitosti proto svěřoval eunuchům, které od počátku své vlády jmenoval do vojenských i finančních funkcí. Úředníkům se snažil maximálně se vyhnout a záležitosti vyřizovat prostřednictvím eunuchů, kteří jeho příkazy nikdy nekritizovali. Na eunuchy spoléhal i kvůli jejich zpravodajským službám. Působili jako dohlížitelé u armád na hranicích i bojujících s rebely uvnitř země, dozírali na agentury řídící výrobu hedvábného a porcelánového zboží, ale i na regionální úřady. Za jejich služby je císař ochotně odměňoval, řada jejich příbuzných získala aristokratické tituly.
Už tak špatný stav státních financí ještě zhoršovala císařova finanční nezodpovědnost: zatímco příjmy ministerstva daní ve stříbře dosahovaly teoreticky částky 1,5 milionu liangů (cca 56 tun, reálně ale byly kvůli odpouštění daní a daňovým nedoplatkům mnohem nižší), jen na darech a odměnách císař první rok své vlády rozdal 1,4 milionu liangů. Na rozdíl od konzervativních úředníků naléhajících na úspory, byli eunuchové kreativní ve vymýšlení nových příjmů (např. vnitřní cla, daně z pastvin a pustin, odvody z císařských panství), což přispívalo k císařově podpoře eunuchů.Geiss, s. 405.
Liou Ťin v čele vlády Znepokojená povahou císaře a opatřeními, ke kterým ho eunuchové ponoukali, skupina vysokých úředníků v čele s velkými sekretáři Liou Ťienem a Sie Čchienem se spojila s předními eunuchyGeiss, s. 406. a obvinila z nepřístojného chování eunuchy z jeho bezprostředního okolí, zvláště tzv. „osm tygrů“ (Liou Ťin a sedm dalších) sloužících císaři ještě jako následníku a roku 1505 povýšených. Požadovali Liou Ťinovu popravu a potrestání ostatních. Vysoce postavení eunuchové se totiž cítili ohroženi vzestupem „osmi tygrů“, i když by před popravou Liou Ťina dali přednost pouze jeho přeložení na jih. Nad rámec dohody však 27. října 1506 ministr daní Chan Wen předložil petici žádající popravu celé osmičky. To císař odmítl, ale byl svolný s jejich potrestáním. Na poslední chvíli se však k němu osmička dostala a přesvědčila ho o tom, že se jejich kritici spikli a chtějí získat nekontrolovanou moc. Rozzuřený císař okamžitě eunušské spojence skupiny Liou–Sie poslal do exilu a členy osmičky povýšil, Liou a Sie s dalšími byli donuceni k odstoupení. Ve velkém sekretariátu zůstal pouze Li Tung-jang, kterého doplnil Ťiao Fang (1436–1517, spojenec Liou Ťina, kterého informoval o akci proti němu) a další spojenci osmičky.
náhled|alt=Malovaný portrét sedícího staršího muže v modré róbě s černou čapkou.|Li Tung-jang v úřední róbě Poté, od října 1506 do září 1510, dominovala dvoru eunušsko-úřednická aliance v čele s Liou Ťinem. Během prvních měsíců své vlády Liou Ťin očistil pekingské úřady od svých odpůrců – v prosinci 1506 byl po obvinění ze zneužití pravomocí odvolán Chan Wen, v únoru 1507 jednadvacet úředníků, kteří protestovali proti rezignaci velkých sekretářů; řada dalších úředníků byla bita, mučena a odvolána. Od léta 1507 Liou Ťin zcela ovládal vládu a bez jeho souhlasu nebyl schválen žádný významný dokument.Geiss, s. 407.
Císař zatím utrácel bez omezení, v září 1507 jen za lampióny na svátek lampiónů zaplatil 350 tisíc liangů (13 tun) stříbra, přestavovaly se budovy v císařském parku jižně od Pekingu, stavěl „Leopardí palác“ (Pao-fang) severozápadně od Zakázaného města. Liou Ťin se proto soustředil na zvýšení císařových příjmů. Pod hrozbou vysokých pokut nutil úředníky odpovědné za finance a daně odvádět je do Pekingu přesně ve vyměřené výši. Ve vládních kruzích zavládlo zděšení, když požadoval po úřednících odvody a dodávky na severní hranici a do Pekingu, které ožebračovaly jejich rodiny.Geiss, s. 409. Jeho agenti vymáhali dodatečné platby stříbra z dolů ve Fu-ťienu a S’-čchuanu, organizovali prodej soli nad rámec kvót (a když je úředníci zatkli, byli sami zatčeni).
Vliv eunuchů rostl: od března 1507 byli eunušští intendanti v provinciích postaveni na roveň vedoucím provinčním úředníkům a získali právo šetřit jakékoli administrativní či právní záležitosti. Liou Ťin se snažil reorganizovat správu říše na principu rovnosti nebo dokonce podřízenosti civilních a vojenských hodnostářů eunuchům. Reformy vyvolaly ostrou opozici úředníků,Geiss, s. 412. jejich poslušnost si vynucoval brutálním terorem. Potýkal se i s nepřátelstvím ostatních eunuchů, včetně zbylých sedmi „tygrů“,Geiss, s. 408. k vyšetřování odporu mezi eunuchy proto založil novou agenturu.
Zatímco se Liou Ťin staral o stát, císař hledal vzrušení v radovánkách v novém „Leopardím paláci“ obklopen pochlebnickými eunuchy, důstojníky, hudebníky, lámy a kráskami. Zvláštními oblíbenci mladého císaře byli Čchien Ning, důstojník „gardy ve vyšívaných uniformách“ vynikající silou a uměním lukostřelby, a herec Cang Sien (), pro svůj muzikální talent jmenovaný zástupcem ředitele Hudebního úřadu. Jim zase podlézali mnozí úředníci a čekatelé na úřady.
Povstání knížete z An-chua a pád Liou Ťina
Zvyšování státních příjmů vyšším zdaněním vojenských domácností vyvolalo všeobecnou nespokojenost v pohraničí. V Liao-tungu vypukla vzpoura, utišená rozdělením 2500 liangů stříbra mezi nespokojence. Nespokojenost využil i Ču Č’-fan, kníže z An-chua, při rebelii v květnu 1510. Ču Č’-fan žil v Ning-sia, důležitém pevnostním městě v severozápadní provincii Šen-si u mongolsko-čínské hranice, sídle velitelství jedné z devíti pohraničních vojenských oblastí. Považoval se za kandidáta na trůn a shromáždil kolem sebe skupinu věrných, vesměs důstojníků ningsiaské posádky, ale i členů místní džentry. Na jaře 1510 přetáhl na svou stranu další důstojníky, 12. května ovládl město Ning-sia s bezprostředním okolím a vyhlásil tažení proti Liou Ťinovi. Vzpoura se však nerozšířila, když se velitelé východnějších posádek v Ling-čou a Jen-suej postavili proti rebelům.Robinson (2012), s. 27–28. Už 30. května knížete zajal provládní generál, který se naoko přidal k povstání. Vzpoura se poté zhroutila a během několika dní byli všichni rebelové pochytáni.Robinson (2012), s. 29–30.