náhled|Ulrich von Zatzikhoven a úvodní verše jeho artušovského románu Lanzelet, napsaného na sklonku 12. století (Rukopis Codex Palatinus Germanicus 371 z roku 1420) Středověká literatura je literatura, která vznikla v období středověku, tedy zhruba mezi lety 500 a 1500 n. l. Nejčastěji se pod středověkou literaturou rozumí evropská literatura mezi zánikem Západořímské říše (476) a objevením Ameriky (1492), ke středověké literatuře se však mohou řadit také díla jiných kultur spadající časově do tohoto období: arabská a perská literatura, indické texty a také literatura dálného východu (zejména čínská, japonská a korejská).

Psaná literární díla z tohoto období jsou v evropském prostoru zachována v rukopisech, neboť k vynálezu knihtisku došlo až v polovině 15. století. Některá díla pozdního středověku existují jako inkunábule (prvotisky). Typickým rysem mnoha děl je jejich fragmentární (částečné) zachování a anonymita. Středověcí autoři také často pouze překládali, doplňovali a rozšiřovali starší díla. Raněstředověká díla byla obvykle dlouho tradována v ústní podobě a určena k poslechu a teprve v období vrcholného středověku byla v různých podobách zapisována. Středověká literatura se také často pohybovala na pomezí světské a duchovní polohy, byť v textech zabývající se středověkou literaturou je tato hranice pro přehlednost obvykle jednoznačně stanovena. K náboženským a duchovním textům patřily legendy, kázání a modlitby, světskou historiografickou literaturu reprezentují kroniky a letopisy, pro středověkou světskou epiku byl typický epos a postupně se rozvíjely i další prozaické žánry, fabliaux, novely, rytířské romány a další. V lyrice převládaly dvorské a milostné básně a písně. Od raného středověku až do prosazení národních jazyků mezi 13. a 15. stoletím byla převládajícím jazykem literatury latina a také později hrála jako literární jazyk klíčovou úlohu. Antičtí autoři (například Homér, Ovidius, Vergilius a další) pro středověké učence představovali závazné autority, které bylo nutné důkladně studovat.

Mezi nejdůležitější francouzská středověká díla patří chansons de geste převážně z 12. a 13. století, tedy zpěvy o činech rytířů (jako je Píseň o Rolandovi), rytířské romány Chrétiena de Troyes a dalších tvůrců od konce 12. století, alegorický Román o růži (1240–1280), básně trubadúrů a truvérů z 12. až 14. století a později autorů jako Guillaume de Machaut (14. století) nebo François Villon (15. století).Šrámek (2012), s. 25–72. K vrcholům anglické středověké literatury se zařadili latinsky píšící historikové Beda Ctihodný (8. století) a Geoffrey z Monmouthu (12. století), staroanglický hrdinský epos Beowulf pocházející patrně ze 7. či 8. století a Chaucerovy Canterburské povídky (1387–1400) stojící na přelomu pozdního středověku a renesance. Vrcholem anglického rytířského románu je Maloryho Artušova smrt (1485). V německé literatuře se v raném středověku objevovala hrdinská epická literatura, například Píseň o Hildebrandovi (počátek 9. století). Od 12. století se na německých územích rozvíjely rytířské romány ovlivněné francouzským prostředím, k nejslavnějším patří Parsifal Wolframa von Eschenbach (počátek 13. století). Mezi 12. a 14. století byla v Německu populární také milostné poezie, takzvaný minnesang, a z 13. století se zachovala také Píseň o Nibelunzích, zpracování germánského hrdinského eposu. V italské literatuře je jako vrcholné středověké dílo chápána Dantova Božská komedie, často označovaná za souhrn celé středověké kultury.

K nejdůležitějším českým středověkým památkám patří staroslověnská duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny (přelom 10. a 11. století) a svatováclavský chorál (12. století), legendy (jako například svatováclavské Crescente fide z konce 10. století a Kristiánova legenda), veršovaný epos Alexandreis (přelom 13. a 14. století) a kroniky jako Kosmova kronika česká (počátek 11. století) či Dalimilova kronika (počátek 14. století). Z pozdějších děl lze ještě jmenovat vlastní životopis Karla IV. Vita Caroli (polovina 14. století), spisy Tomáše Štítného ze Štítného (konec 14. století) a díla husitské literatury z 15. století, například písňovou tvorbu zachycenou v Jistebnickém kancionálu či texty teologa Petra Chelčického.

Charakteristika náhled|upright|Miniatura ukřižovaného Krista v německém rukopisném sakramentáři z 11. století

Charakteristickým rysem středověké literární vzdělanosti v Evropě je silný důraz kladený na klasické řecké a římské antické autory. Tito tzv. auctores (morální a umělecké autority, školní autoři), bývali obvykle omezováni pouze na básníky, v soupisech uváděni chronologicky a vnímáni jako stejně hodnotní. Obzvláště silné postavení však měli křesťanští i pohanští autoři pozdní antiky. Od 10. století byl jako normativní výběr vnímán seznam těchto deseti autorů: Vergilius, Homér, Martianus Capella, Horatius, Persius, Juvenalis, Boëthius, Statius, Terentius a Lucanus. Až do 13. století byl pak seznam závazných autorů postupně stále víc rozšiřován, Hugo z Trimbergu jich v roce 1280 uvedl již osmdesát. Z výrazných tvůrců chápaných jako základ středověké vzdělanosti lze uvést ještě například Ovidia, Prudentia, Cicerona a Ezopa. Středověké bádání interpretovalo světské autory stejně jako biblické texty alegorickým způsobem.

K dalším typickým znakům můžeme přiřadit dlouhé časové rozpětí, ve kterém literatura označovaná za středověkou vzniká, a její zachování před 15. stoletím výhradně v podobě rukopisné a velmi často více či méně fragmentární, často se tedy zachovaly pouze některé části díla. Oproti moderní literatuře existoval výrazně těsnější vztah orality (ústního podání) a psané podoby literárních děl. Zejména raně středověká díla byla tradována ústně předtím, než byla zapsána, a četné texty byly vytvářeny tak, aby bylo možné se je naučit zpaměti a následně přednášet. Středověká literární díla se často pohybovala mezi světskou a duchovní polohou, což bývá označováno jako synkretismus funkcí: například ve středověkých dramatech bývaly často náboženské výjevy stavěny vedle obhroublých žertů a naopak dobrodružné rytířské romány mohly obsahovat křesťanské a mystické důrazy. Značnou roli hrály ve středověké literatuře alegorie a symbol – symbolický význam byl přičítán například barvám, zvířatům, různým předmětům a přírodním úkazům a podobně. V celé evropské středověké literatuře je přítomno také napětí mezi univerzální, nadnárodní tvorbou v latině, spojenou s představou náboženské jednoty a s návazností na latinský starověk, a proti ní stojící tvorbou ve vernakulárních, národních jazycích, postupně stále silněji se prosazující.Nechutová (2000), s. 25–27.

náhled|vlevo|upright|Frater Rufillus zachytil sám sebe na iluminaci při práci ve skriptoriu (Weißenauer Passional, mezi 1170 a 1200) Klíčovým prostředkem výstavby literárního textu byl ve středověku topos (množné číslo topoi), jak zevrubně ukázal ve svých studiích zejména Ernst Robert Curtius. Topoi (původně řecky koinoi topoi, latinsky loci communes, doslova společná místa) byly původně součástí antické rétoriky, opakujícím se ideovým tématem užívaným jako pomocný prostředek pro vypracování řeči. Po zániku řeckých městských států a římské republiky (v 1. století) nicméně politika opustila svůj původní prostor konstrukce politických a soudních řečí a vstoupila mimo jiné do literární oblasti, kterou na dlouhou dobu zcela ovládla. Literární díla byla komponována do čtyř až šesti (nejčastěji pěti) částí podle pravidel výstavby rétorického projevu a z topoi se stala „klišé“, uplatňovaná opakovaně ve všech literární dílech. Curtius (1998), s. 81–82. K typickým topoi patřil například „locus amoenus“, topos krásného místa, představující od pozdní antiky až do 16. století hlavní způsob, jak popisovat přírodu. Takové líčení mělo své nepominutelné prvky: musel být přítomen jeden nebo více stromů vrhajících stín, louka a pramen či potůček, dále se obvykle přidružovaly květiny, ptačí zpěv a přítomnost jedlých plodů (ovoce), celkem tedy sedm prvků, byť někdy bývaly ještě dále rozšiřovány. Tento topos byl uplatňován vždy, když bylo potřeba situovat děj do příjemné scenerie. To později vedlo ke zmatku u moderních literárních badatelů či překladatelů – například v písni o Cidovi byl obraz přívětivého ovocného sadu s potůčkem zasazen do lesa u Corpesu, kde se žádné takové místo ve skutečnosti nenacházelo.Curtius (1998), s. 215–221.

náhled|Růst odhadovaného počtu rukopisů vyrobených v Evropě (mimo Byzantskou říši a Rusko) v letech 500–1500 Podobu středověké literatury silně ovlivňovala také fyzická podoba knih a možnosti jejich rozmnožování a uchovávání. V raném středověku byly knihy opisovány a zdobeny v klášterech, kde se rychle vyvinula také příslušná dělba práce. Na rukopise s opisovači spolupracovali verifikátoři (jejichž úkolem bylo ověřování pravosti), iluminátoři (tvůrci ornamentální výzdoby), rubrikátoři (barvící červeně rubriky, znaménka a iniciály) a miniátoři (malíři miniatur, tedy drobných ilustrací). K významným raným knihovnám patřila první klášterní knihovna v kalábrijském klášteře Vivarium (6. století), knihovna v opatství svatého Kolumbána v Bobbiu (7. století) nebo papežská knihovna v Římě (základ pozdější Vatikánské knihovny). Z hlediska techniky výroby knih bylo přelomovým období kolem roku 1100, kdy se začal užívat jemnější pergamen a rovněž začala stoupat obliba papíru, 12. století bývá někdy chápáno jako počátek rukopisné kultury v užším slova smyslu. Počet vyrobených rukopisů během celého středověku víceméně stabilně rostl. Monopol na vzdělání, který si ve většině evropských zemí držela po několik staletí církev, byl ve vrcholném středověku narušen rozvojem univerzit, křesťanství však i nadále zůstávalo v jádru evropské vzdělanosti. To se projevilo mimo jiné rozvojem scholastiky. V raném středověku probíhalo přepisování knih obvykle v klášterních skriptoriích, již kolem roku 1200 však byl počet mnichů věnujících se této činnosti převýšen počtem laických písařů. Vlastníky knih a mecenáši spisovatelů se stávala stále častěji šlechta, což se pojilo také se vzrůstající gramotností. Později vlastnila největší středověkou sbírku knih Pařížská univerzita, která překonala hranici jednoho tisíce svazků již na konci 13. století.Cejpek (2002), s. 48.

Periodizace

Přechod od antiky ke středověku upright|náhled|Isidor ze Sevilly, autor, jehož texty ovlivnily celý středověk, na vyobrazení z doby kolem roku 800

Ernst Robert Curtius označil období pozdní antiky a první části raného středověku – od období vlády římského císaře Theodosia, spojeného s ustavením křesťanství jako státního náboženství v roce 381, až k vládě Karla Velikého na přelomu 8. a 9. století – za svébytné, samostatné období. Do 5. století lze částečně zařadit významné křesťanské myslitele svatého Jeronýma a svatého Augustina, prvního významného křesťanského básníka Prudentia a prvního křesťanského historiografa Orosia, rovněž Martiana Capellu, autora vlivné příručky sedmi svobodných umění, a básníka a prozaika Sidonia Apollinara. Do šestého století patří „poslední Říman“ Boëthius, původce Consolatio philosophiae (Útěchy z filosofie), stejně jako svatý Benedikt a založení západního mnišství. V téže době působil rovněž filosof a encyklopedista Cassiodorus, jehož dílo zprostředkovalo antickou vzdělanost nastupujícímu středověku. Až do 7. století pak zasáhly spisy Venantia Fortunata, označovaného za posledního římského básníka, a naučné texty papeže Řehoře Velikého, a zejména pak učence a biskupa Isidora ze Sevilly, jehož encyklopedické dílo sloužilo po většinu středověku jako klíčový text.Curtius (1998), s. 33–34.

Raný středověk