náhled|Průvod mládeže nesoucí obrazy Stalina a Gottwalda – vliv Sovětského svazu na Československo byl zřetelný i v zemědělské politice Kolektivizace v Československu byl proces přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektiv, který iniciovala a řídila Komunistická strana Československa v souladu s politickou teorií i praxí stalinismu. Hlavní fáze vyvlastňování zemědělské výroby a jejího spojování do stranou ovládaných družstevních a státních podniků probíhala v letech 1948–1960, tento proces však dozníval až do roku 1989.

Kolektivizace začala brzy po komunistickém převratu v únoru 1948. Otázka pozemkové reformy patřila po druhé světové válce mezi nejdůležitější a Komunistická strana Československa jí dokázala demagogicky využít – komunisté před rokem 1948 tvrdili, že ke kolektivizaci v Československu nedojde, komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš však zároveň připravoval zákony, na jejichž základě pak kolektivizace byla prováděna.

Bezprostředním podnětem ke spuštění kolektivizace se stalo zasedání Informbyra v červnu 1948, po němž KSČ spustila štvavou propagandu proti sedlákům, které označila za „vesnické boháče“ a „kulaky“, s nimiž je potřeba se v rámci třídního boje vypořádat. Pomocí pokřivené legislativy, represí bezpečnostních složek, zmanipulovaných soudů a ekonomického nátlaku se státní orgány snažily sedláky i menší rolníky donutit ke vstupu do Jednotného zemědělského družstva (JZD). Od srpna 1950 do března 1951 bylo odsouzeno na 50 tisíc soukromých zemědělců, což představovalo 40 % všech odsouzených v tomto období.

Během roku 1951 se opatření proti „kulakům“ dále zostřovala a zejména ministerstvo spravedlnosti se snažilo prosadit častější uplatňování trestu zákazu pobytu, což v praxi představovalo přesídlování rodin odsouzených sedláků. Komunističtí představitelé ovšem stále represivní opatření proti sedlákům považovali za nedostatečná, a proto v listopadu 1951 spustili Akci K (kulak), jejímž cílem bylo vystěhovávání rodin odsouzených sedláků z oblasti původního bydliště. Kvůli organizačním problémům byla akce v květnu 1952 přerušena, aby pak mohla být v listopadu téhož roku spuštěna znovu ve větším rozsahu a plynuleji.

Po Stalinově a Gottwaldově smrti v březnu roku 1953 došlo k dočasnému uvolnění represí, a v lednu 1954 dokonce k ukončení Akce kulak, v jejímž průběhu byly přestěhovány asi 3–4 tisíce rodin. V období mocenského boje v Sovětském svazu panovala určitá nejistota režimu, od roku 1955 však komunisté znovu napjali síly k tomu, aby zabránili rozpadání JZD a dokončili kolektivizaci. Okolo roku 1960 již JZD obhospodařovala drtivou většinu půdy, většina soukromě hospodařících zemědělců byla zlikvidována, a tak prezident Novotný mohl slavnostně vyhlásit vítězství socialismu v Československu.

Jelikož kolektivní hospodaření komunisté vybudovali jen na politicko-ideologických základech a nikoli na základech hospodářských, po pádu československého komunistického režimu roku 1989 se začala jednotná zemědělská družstva rozpadat anebo zásadně přizpůsobovat principům tržní ekonomiky.

Stav zemědělství před kolektivizací Pozemková reforma roku 1919 Ačkoli 7. září 1848 došlo v rámci revolučního dění ke zrušení poddanství, feudálové a církev si svou půdu ponechali. Prosincová ústava roku 1867 sice vyhlásila rovnoprávnost všeho obyvatelstva, ke zrušení šlechtických výsad ovšem došlo až po zániku rakousko-uherské monarchie a vzniku Československé republiky. Zároveň se začala vytvářet právní nařízení, jež měla skoncovat se šlechtickými velkostatky a přerozdělit půdu. Prvním krokem k pozemkové reformě se stal zákon o obstavení velkostatků z listopadu 1918. Samotná pozemková reforma byla vyhlášena v dubnu 1919: znárodněn měl být veškerý pozemkový majetek přesahující 150 ha zemědělské půdy, a takto vyvlastněná půda pak měla být předána či pronajata malým zemědělcům či bezzemkům, přičemž přidělování půdy reguloval zvláštní zákon: přidělovat se mělo až 15 ha půdy.

Pozemková reforma se kvůli nevyjasněným diplomatickým vztahům s Vatikánem ovšem při své realizaci jen málo dotkla církevní půdy, a kvůli korupci navíc pod různými záminkami unikly vyvlastnění i mnohé další velkostatky. Vládní agrární strana ovšem díky tomu, že řídila proces rozdělování půdy, získala velkou popularitu. Došlo také k rozmachu zemědělských družstev, jež organizovala svépomoc mezi členy (poskytování půjček, organizace prodeje zemědělských produktů, poskytování strojů).

I přes své četné nedokonalosti dokázala pozemková reforma zklidnit sociální napětí na venkově a zároveň vytvořit prosperující vrstvu sedláků, kteří se většinou dokázali úspěšně vypořádat s velkou hospodářskou krizí – na rozdíl od mnoha menších rolníků, kteří v důsledku krize přišli na mizinu.Jech (2008), s. 37n. Během období protektorátu došlo k vysídlení Benešovska, Neveklovska, Sedlčanska a Vyškovska, projevovala se snaha převádět půdu na Říši a byla zavedena dodávková povinnost, k dalším zásadnějším změnám v zemědělství ovšem nedošlo.Jech (2008), s. 28n.

náhled|upright|vlevo|Július Ďuriš, komunistický ministr zemědělství

Zemědělství po druhé světové válce Agrární strana, předválečná opora zemědělců, byla Košickým vládním programem z 5. dubna 1945 zakázána, což vychýlilo politickou rovnováhu obnoveného Československa doleva a oslabilo politický vliv selského stavu. Brzy po válce bylo vydáno několik dekretů, v jejichž důsledku byli Němci vysídleni z Československa a zabrán jejich majetek. Navíc ještě přes 2 miliony ha zbývalo rozdělit z prvorepublikové pozemkové reformy.Jech (2008), s. 43. Pozemky po válce rozděloval Národní pozemkový fond při ministerstvu zemědělství, a to do výše 13 ha. Protože ministrem zemědělství byl člen Komunistické strany Československa Július Ďuriš, dokázali si komunisté přidělováním půdy získat popularitu.Jech (2008), s. 47n.

Komunisté takticky zamlčovali své kolektivizační plány, neboť rolníci by jen stěží přivítali znárodnění veškeré své půdy a její převedení do společného vlastnictví. Namísto toho komunisté vydávali prohlášení o tom, že v Československu kolchozy sovětského typu vznikat nebudou.Jech (2008), s. 47. Po úspěchu komunistů v českých zemích ve volbách roku 1946 obsadili komunisté klíčová ministerstva zemědělství, vnitra i obrany. Ministr zemědělství Ďuriš pak vytvořil návrh šesti zákonů (Hradecký program), jenž nabízel konečné vyřešení otázky půdy, nové půdní příděly z pozemkového fondu, příděly zemědělských strojů a výhodné scelování půdy. Takovéto návrhy přirozeně získaly širokou podporu rolníků. Další podporu si komunisté získali dodávkami obilí z Ukrajiny při neúrodě roku 1947.Jech (2008), s. 51–53.

Uchopení moci komunisty Brzy po únorovém komunistickém převratu schválilo Národní shromáždění tzv. Ďurišovy zákony (půjčky zemědělcům na nákup strojů, revize pozemkové reformy, ztížení možnosti převodu pozemkového majetku, zakotvení zásady „půda patří těm, kdo na ní pracují“, omezení držby půdy na 50 ha a regulace přerozdělování půdy, scelování půdy, stanovení zemědělské daně). Také Ústava Československé republiky, přijatá v květnu 1948, sice povolovala soukromé vlastnictví půdy jen do 50 ha, zároveň však vlastnictví půdy do 50 ha garantovala. Navíc vyhlašovala princip netknutelnosti osobního majetku.

Jelikož tyto zákony byly výhodné prakticky pro všechny rolnické vrstvy, dokázali si komunisté ještě několik měsíců po převratu udržet širokou podporu zemědělců. Rolníci ovšem brzy měli zjistit, že se jednalo jen o zastírací manévr komunistů na jejich cestě ke kolektivizaci. Projevilo se to již při aplikaci Ďurišových zákonů, při níž byla zvýhodňována nově zakládaná kolektivistická Jednotná zemědělská družstva v českých zemích a Jednotná rolnická družstva na Slovensku.Jech (2008), s. 53–55. Tato nová družstva ovšem měla jen pramálo společného s prvorepublikovým družstevnictvím, jehož cílem byla podpora soukromého hospodaření. JZD namísto toho směřovala ke kolektivnímu hospodaření a likvidaci hospodaření soukromého.Rychlík (2008), s. 21.

Počátek kolektivizace Pokyn z Moskvy (červen 1948)

Ještě dříve, než stačila KSČ podrobněji propracovat svou další zemědělskou politiku, proběhlo v červnu zasedání Informbyra, jež odsoudilo samostatný postup Jugoslávie a nerespektování „sovětských poznatků“. Ústřední výbor KSČ (ÚV KSČ) toto stanovisko přijal a deklaroval, že nestrpí žádné odchylky od sovětského modelu kolektivizace. To znamenalo příklon k stalinskému fundamentalismu, jenž nehledí na skutečné ekonomické potřeby a specifika jednotlivých zemí, a k rozpoutání štvavé propagandy, jež měla podnítit třídní boj na venkově.Jech (2008), s. 55–59.

K rozpoutání boje na venkově bylo ovšem nezbytné nejdříve najít nepřítele. Aplikací marxismu na zemědělství komunisté proti sobě postavili „vykořisťované bezzemky a chudé rolníky“ proti „kapitalistickým sedlákům“.Rychlík (2008), s. 13. Pojem „sedlák“ se však úzce pojil s pozitivní představou váženého zemědělce, a tak se nakonec v oficiální terminologii prosadil termín „vesnický boháč“ a „kulak“, synonymní pojem převzatý z ruštiny. Oba pojmy byly velmi vágní, nebylo zřejmé, zda jsou definovány podle výměry půdy (vlastník půdy nad 20 ha), podle míry vykořisťování nebo podle jiného hlediska. Tato vágnost ovšem komunistům poskytovala prostor pro libovůli a pragmatismus.Jech (2008), s. 59–62.

Pseudozákonný postup (1948–1950) K postupu proti soukromým zemědělcům využili komunisté stávajících zákonů, byť mnohdy velmi násilně vyložených, i zákonů zcela nových. Velmi často se opírali o zákon z roku 1947, jenž stanovoval povinnost řádně obdělávat veškerou půdu podle zemědělského plánu, uvaloval sankce za zanedbávání zemědělské výroby a umožňoval místním národním výborům (MNV) a okresním národním výborům (ONV) rozhodovat o nevyužitých výrobních prostředcích. Komunistický režim nyní zdůrazňoval zejména represivní stránku tohoto zákona.Jech (2008), s. 64. Přestoupení zákona o černém obchodu nyní začalo být posuzováno jako zločin ve smyslu zákona na ochranu lidově demokratické republiky.Jech (2008), s. 65n.

Zemědělským zákonům přijatým v březnu 1948 se od zemědělců dostalo široké podpory, provádění těchto zákonů se ovšem obrátilo proti mnohým z nich. Při scelování půdy „kulaci“ dostávali náhradou za svou dobrou půdu méně výnosnou půdu na okraji katastrů. Komunističtí funkcionáři také vylučovali soukromé zemědělce z přídělu strojů i z funkcí v národních výborech a zájmových organizacích.Jech (2008), s. 63.

náhled|Tábor nucené práce Jáchymov

Účinnější postihování projevů nesouhlasů s režimem mělo zajistit zřízení ministerstva národní bezpečnosti (MNB) a schválení nového trestního zákoníku soudního a správního. Podle těchto zákonů mohly tresty odnětí svobody udělovat nejen soudy, nýbrž také trestní komise při krajských národních výborech (KNV) a při ONV; jednalo se například o tresty v táborech nucené práce. Během roku 1950 také místa většiny prokurátorů obsadili tzv. „dělničtí prokurátoři“, kteří absolvovali jednoletý rychlokurz a měli úzké styky s KSČ. Justice se tak postupně stávala poslušným nástrojem komunistického režimu.Jech (2008), s. 67–69.

Procesů s „kulaky“ začalo tedy během roku 1950 přibývat, represe ovšem velmi často postihovaly také drobnější zemědělce. Strategie KSČ byla jednoduchá: vytvořit takové podmínky (například nuceným odprodejem zemědělských strojů), jež soukromí zemědělci nebudou schopni splnit, a pak je exemplárně potrestat. Takové tresty (zpravidla za neplnění dodávek) pak zastraší ostatní rolníky a donutí je k „dobrovolnému“ vstupu do JZD.Jech (2008), s. 71–78.

Zostřené „rozkulačování“ (jaro 1951)