Totila vešel do dějin zejména jako významný ostrogótský vojevůdce a král od roku 541 až do své smrti v roce 552. Za jedenáct let vlády opanoval téměř celou Itálii a dvakrát dobyl její metropoli Řím. Naprostá většina historických důkazů o jeho životě pochází z pera byzantského historika a Totilova současníka Prokopia z Kaisareie, který doprovázel na cestách jednoho z nejvýznamnějších vojevůdců své doby Belisara. Podle mincí, jež nechával gótský král razit, je známo, že jeho skutečné jméno bylo Baduila; přízvisko Totila byl pseudonym, jímž ho ve svých knihách nazývá právě Prokopios a jehož význam lze interpretovat jako Nesmrtelný.
Totilův vzestup 280px|vlevo|náhled|Mince s vyobrazením krále Baduily První písemná zmínka o Totilově osobě se datuje do roku 541, přesněji k období, kdy byl jedním ze svých osobních strážců zavražděn jeho strýc, ostrogótský král Ildibad. Tehdy Totila sídlil v Tarvisu, kde zastával post velitele místní posádky. Když se doslechl o strýcově smrti, vyslal své muže do Ravenny k římskému správci Constantinovi s žádostí o záruku, že bude zachován jeho život, pokud slíbí, že se podrobí Římanům spolu s Góty, nad nimiž měl velení.Prokopios, s. 182. Jeho nabídka byla s potěšením přijata a současně byl stanoven den, kdy mělo dojít k předání. Mezitím ostrogótský trůn obsadil vlivný Rug Erarich. Tomu se však mezi ostatními příslušníky národa nepodařilo získat všeobecné sympatie a Gótové již po pěti měsících jeho vlády vyslali poselstvo do Tarvisa. Když Totila vyslechl nabídku, která mu skýtala možnost nastoupit na ostrogótský trůn, odpověděl poslům, že půjde s nimi a splní všechno, co budou chtít, pokud zabijí stávajícího krále ještě před termínem, kdy se zaručil předat město Tarvisio. Tato podmínka nebyla Gótům proti mysli a záhy byl Erachich úkladně zavražděn.
Totila se chopil vlády v průběhu září 541Prokopios, s. 182–183. a již následujícího roku byl nucen čelit útoku 11tisícového byzantského vojska, jež vyrazilo do pole na příkaz císaře Justiniána I. Úvodním tahem císařské armády byl pokus o dobytí významné ostrogótské bašty Verony. V reakci na tuto otevřenou intervenci Totila shromáždil asi 5 000 bojovníků, s nimiž vyrazil obležené posádce na pomoc.Prokopios, s. 185. Zanedlouho však obdržel zprávu, že silnější nepřátelské vojsko zrušilo obléhání a vyšlo mu vstříc. Rozhodl se proto vyčkat a nastrojit léčku. Asi třem stovkám svých mužů nedlouho před střetnutím nařídil přebrodit blízkou řeku a zaútočit proti nepřátelům za zálohy. S dostatečným časovým odstupem pak překročil řeku i zbytek Ostrogótů a došlo k boji. Ten byl rozhodnut ve chvíli, kdy třísetčlenný přepadový oddíl vpadl Římanům do zad a obrátil je na útěk.Prokopios, s. 187–188. Po vítězství u Faventie (Faenza) Totila vyslal své muže, aby oblehli Florencii. Současně obsadil pevnosti Caesenu a Petru. Posléze vytáhl do Etrurie, na území Říma, Kampánie a Samnitska. Bez obtíží obsadil pevnost Benevento a srovnal se zemí její hradby. Následně zahájil obléhání Neapole a dále obsadil Bruttium, Lukánii, Apulii a Kalábrii. Z dobytých území vybíral veřejné daně, čímž odřízl nepřátelskému vojsku proud financí a římští vojáci pozbývali ochoty proti Gótům bojovat, ba naopak se přidávali na jejich stranu.Prokopios, s. 190–191.
V záznamech kroniky Libri historiarum z pera franského biskupa Řehoře z Toursu lze dohledat, že v průběhu tohoto tažení Totila navštívil svatého Benedikta z Nursie v klášteře na hoře Monte Casino. Gótský král se prý před prvním setkáním rozhodl svatého podrobit zkoušce a poslal k němu zbrojnoše jménem Riggo oblečeného do královského roucha. Doprovod mu tvořili tři královi nejbližší průvodci Vulterich, Ruderich a Blidin.Navrátil, s. 173–174. Sotva světec Rigga a jeho společnost projevující mu veškeré královské pocty spatřil, pravil: „Slož, synu, slož, co na sobě máš; neníť to tvoje.“ Po tomto odhalení se ostrogótský král odebral k Benediktovi osobně a padl mu k nohám s prosbou dozvědět se více o svém osudu. Když se pak oba muži dali do důvěrného hovoru, Benedikt Totilovi vytýkal: „Mnoho zlého už jsi spáchal. Upusť konečně od nepravosti.“ Posléze mu prorokoval:
Když se o válečných událostech v Itálii dozvěděl císař Justinián I., vyslal do ohrožené země dvě armády. Obě postupně vyrazily na pomoc obležené Neapoli, avšak Totilovy síly jim uštědřily značné porážky a město se mu v důsledku hladu z jara roku 543 vzdalo.Prokopios, s. 198–199. Posléze ostrogótský panovník udeřil na italský jih, kde zbořil hradby dobytých měst, aby nemohly posloužit nepřátelům. Byzantský císař, srozuměný s kritickou situací, se rozhodl do Itálie povolat svého nejtalentovanějšího vojevůdce Belisara. Ten však disponoval pouze nedostatečným vojskem o síle 4 000 mužů, a když Totila v roce 545 obrátil svou pozornost proti Římu, nebyl schopen akce, která by obléhání metropole mohla výrazněji narušit. Jediný jeho pokus k obléhaným prorazit s armádou posílenou novými oddíly z Byzance ztroskotal.Prokopios, s. 223–226. Řím v tu dobu bránilo pouze 3 000 mužů, přesto se ostrogótský král rozhodl nepodnikat na hradby marné útoky a město vyhladovět. To se mu s úspěchem dařilo. Dokonce ukořistil konvoj lodí s obilím, které k obleženým ze Sicílie vyslal římský arcibiskup Vigilius.Prokopios, s. 213–214. Následkem hladu a po zradě čtyř Isaurů se Totilovi podařilo Věčné město dobýt 17. prosince 546.Prokopios, s. 226–228. Díky tomuto vítězství mu do rukou padla tučná kořist, zejména z majetku římského velitele Bessa, který za obležení lichvařil s obilím. Prokopios z Kaisareie dále hovoří o tom, že po pádu města si Totila získal velkou slávu tím, že ochránil před smrtí či zneuctěním vdovu po známém filosofovi Boëthiovi a stejně tak i mnohé obyvatele italské metropole.
Podmanitel Itálie náhled|280px|vlevo|Freska na stěně opatství Monte Oliveto Maggiore jejímž autorem je Luca Signorelli: Údajné Totilovo setkání se svatým Benediktem Ještě téhož roku, kdy Totila ovládl Řím, vypukly nepokoje na jihu Itálie v Lukánii. První pokus povstání potlačit dopadl pro Totilovy vojáky tragicky a gótského krále tento neúspěch natolik rozhněval, že se rozhodl Řím srovnat se zemí. Poručil zbořit jeho hradby asi do jedné třetiny výšky a zničit městské brány. Když se o Totilových skutcích a úmyslech doslech byzantský vojevůdce Belisar, poslal do Říma list, kterým se mu podařilo gótského vládce přemluvit, aby již více Římu neškodil.Prokopios, s. 232–233. Totila se tedy v roce 547 rozhodl odejít s vojskem do Lukánie osobně. Jako rukojmí s sebou vzal římské senátory a střežené je odeslal na území Kampánie.Prokopios, s. 234. Rychle pak obsadil mocnou lukánskou tvrz jménem Acherontie, zde zanechal posádku čtyř set mužů a se zbytkem vojska vyrazil k Ravenně.Prokopios, s. 236. Ve chvíli, kdy se gótský král zapojil do bojů s Lukány, Belisar zjara roku 547 obsadil Řím a narychlo opravil části hradeb, jež Gótové pobořili.Šembera, s. 109. Jakmile se Totila dozvěděl o Belisarově rošádě, ihned přerušil tažení a rozhodl se pro návrat. Třikrát se jeho muži pokusili italskou metropoli dobýt ztečí, ale pokaždé byli krvavě odraženi.Prokopios, s. 237–238. V důsledku tohoto neúspěchu významní Gótové Totilovi vyčítali, že nezbořil i zbytek římských hradeb. Ten se za stávající situace rozhodl zničit všechny mosty přes Tiberu (nepodařilo se mu to pouze u mostu mulvijského) a stáhnout vojsko k městu Tiburu, odkud vyslal oddíl k Perusii.Prokopios, s. 239.
Mezitím co se Ostrogóti snažili dobýt Věčné město, římský velitel Ioannes, jenž v Kampánii vedl proti Gótům partyzánskou válku, osvobodil některé senátory ze zajetí a strhl tím tak na sebe Totilovu pozornost. Gótskému králi se podařilo Ioannovo vojsko překvapit a porazit, avšak většina Byzantinců, včetně jejich velitele, při zbrkle vedené akci uprchla.Prokopios, s. 244. Krátce nato se Totila přesunul na jih Itálie, kde se postupně vyloďovaly nové posily, jež Belisarovi vyslal císař Justinián. Zde začali Gótové působit nepřátelům značné škody. Také Belisar zahájil další přesun, neboť byl císařským listem pověřen odejít do Kalábrie a převzít nad shromažďujícími se posilami velení.Prokopios, s. 246. Řím opustil v čele 700 jezdců a 200 pěších s úmyslem obeplout Sicílii a pokračovat do Tarentu. Vinou nepřízně počasí však byl nucen přistát již v Krotonu. Totila využil situace a u Rusciana drtivě porazil Belisarův jízdní oddíl, jehož úkolem bylo zajistit prostor proti nepřátelům a shánět ostatním oddílům spíži. Když se byzantský vojevůdce dozvěděl o porážce, ihned nalodil zbytek vojska a odjel do Messiny. Posléze Totila obrátil pozornost k samotné tvrzi Ruscianum. Belisar se v čele velkého loďstva pokusil obléhaným přijít na pomoc, ale Totilovy důmyslně vedené obranné akce jeho šance na vylodění zmařily. V důsledku dalšího nezdaru se římský vojevůdce rozhodl prostřednictvím své manželky Antoniny požádat císaře Justiniána I. o propuštění ze svých služeb.Prokopios, s. 251–252. V této záležitosti mu bylo vyhověno v září roku 548.
náhled|220px|vpravo|Operace římsko-gótských válek v letech 535–553Poté, co Totilovi v roce 549 podlehlo Ruscianum, vydal se opět obléhat Řím. Třítisícové vojsko římských obránců pod velením Belisarova kopiníka Diogena kladlo Gótům zarputilý odpor, přesto bylo město opět zrazeno několika isaurskými vojíny a padlo do Totilových rukou.Prokopios, s. 268–269. Do budoucna se ostrogótský král rozhodl, že jeho lidé a Římané budou žít v italské metropoli pospolu. Neprodleně nechal vystavět vše, co při prvním dobytí Říma pobořil, a nastolil pevnou vládu nad zbytkem Itálie. Pokusil se také navázat diplomatické styky s byzantským císařem, ale jeho snaha byla marná, jelikož Justinián I. se odmítal s ostrogótským vyslancem, který přivážel mírové návrhy, byť jen setkat. Proto se Totila začal znova připravovat k válce. Jeho muži posléze dobyli Sicílii, Korsiku (podzim 551) a Sardinii. V letech 549–550 dále vyplenili Korfu a epirské pobřeží.Šembera, s. 110.
Mezitím císař Justinián proti Totilovi postavil nové vojsko, které měl vést jeho synovec Germanus. Shromáždil také velké loďstvo, jemuž velel vojevůdce Liberios. V roce 550 však na území Byzantské říše učinili mohutný vpád Slované a Germanus byl nucen své voje obrátit proti nim. Toto tažení bylo také jeho posledním počinem, jelikož se roznemohl a nečekaně zemřel. Naštěstí pro Řím slovanské nebezpečí díky Germanově věhlasu pominulo a císař pro tažení do Itálie do čela vojska ustanovil nové dva muže: Germanova zetě Ioanna a Iustinia, jednoho z Germanových synů.Prokopios, s. 278–279. Totilu mezitím přemluvil kvestor jménem Spinus, aby s loďstvem obtěžkaným úrodou a velkým bohatstvím opustil Sicílii.Prokopios, s. 280–281. Ihned po odchodu Gótů zamířilo římské loďstvo pod velením Liberia k Palermu. Liberios byl posléze vystřídán Artabanem, který pro Římskou říši dobyl Sicílii zpět.
Bitva u Tagin a smrt náhled|280px|vlevo|Iluminace z kroniky Giovanni Villaniho: Totila nechává zbořit hradby města Florencie