Gibonovití (Hylobatidae) jsou čeleď hominoidů, jejíž zástupci se vyskytují od severovýchodní Indie po Zadní Indii a ostrovy Malajského souostroví. Giboni jsou nejmenšími z hominoidů, dorůstají délky těla 44–90 cm. Jejich nejmohutnějším zástupcem je siamang, jenž s hmotností 10,7–11,9 kg asi 1,5–2krát převyšuje ostatní druhy gibonů. Od ostatních hominoidů se giboni odchylují zejména vysoce odvozenou stavbou končetin: horní končetiny více než dvojnásobně překračují délku trupu, dolní končetiny jsou takřka jedenapůlkrát delší než tělo. Dlouhé paže spolu s hákovitými prsty umožňují charakteristické ručkování neboli brachiaci. V mnoha ohledech však giboni vykazují i primitivní znaky, mají například sedací hrboly nebo dlouhé špičáky. Jde také o jediné hominoidy bez větší pohlavní dvojtvárnosti ve stavbě těla, samec a samice se ale mohou lišit zbarvením srsti.
Od 80. let 20. století se rozlišují celkem čtyři linie gibonů, nyní klasifikovány na úrovni samostatných rodů Hoolock, Hylobates, Symphalangus a Nomascus, u nichž zároveň docházelo k postupnému nárůstu rozlišovaných druhů (až na 20 druhů k roku 2026). Linie vedoucí k dnešním gibonům se od ostatních hominoidů vydělila před asi 20 až 15 miliony lety a současné rody se od sebe odštěpily velmi rychle během svrchního miocénu až spodního pliocénu. Kvůli rychlé evoluci a malému množství fosilií se původ a příbuzenské vztahy gibonů ukázaly být obtížně rekonstruovatelné. Nynější giboni jsou bez výjimky lesní primáti žijící na stromech. Nejraději se krmí malým ovocem (ovšem jídelníček zahrnuje také listy nebo živočišné bílkoviny) a snad pro preferenci této nerovnoměrně a často i sezónně dostupné potravy nežijí ve větších skupinách, ale typicky ve stabilních monogamních párech, které si vymezují teritorium a jednou za několik let zplodí vždy jediného potomka. Neplatí to však absolutně a někdy se objevují také různé podoby polygamie nebo mimopárové kopulace. Pro vytyčení teritoria a navázání a udržení párových vazeb slouží gibonům druhově charakteristické „písně“, které vyluzují jak samci, tak samice. Giboní duety připomínají spíše párové zpěvy ptáků, mezi primáty jsou výjimečné. Giboni se mohou dožít až 60 let.
Giboni se ve své domovině těšili velké úctě, zejména v Číně, kde byli chováni i v císařských zahradách. Historický i nynější lidský tlak však současně přivedl gibony na hranici vyhubení: takřka všichni gibonovití se kvůli ztrátě přirozeného prostředí a pytláctví do poloviny 20. let 21. století dostali mezi ohrožené, nebo dokonce kriticky ohrožené druhy.
Systematika Giboni jsou evropským výzkumníkům známi velmi dlouho, zkoumal je snad již Galén nebo Plinius, později se o nich zmiňují také Konrad Gessner (1551) nebo Ulisse Aldrovandi (1637). Giboni se objevují i ve čtrnáctém svazku slavného díla Histoire naturelle (1766) od francouzského přírodovědce Buffona a o něco později byl vyhotoven i první ilustrovaný popis gibona. Carl Linné vědecký popis gibona lar poskytl roku 1771, kdy jej pojmenoval Homo lar. Právě z 18. století pocházejí také první záznamy slova „gibon“, resp. „gibbon“; původ má snad v nějakém domorodém jazyce, prvně se objevilo ve francouzštině. Samostatný vyšší taxon pro gibony poprvé určil John Edward Gray roku 1870, jakožto samostatná čeleď se však objevují až v publikaci Catalogue of mammals and birds of Burma od Edwarda Blytha z roku 1875. Ne všichni autoři však klasifikaci gibonů na úrovni samostatné čeledi následovali, a to včetně těch z druhé poloviny 20. století.
Ve 20. letech 21. století jsou rozeznávány celkem čtyři žijící rody gibonů: Symphalangus Gloger, 1841, Hoolock Mootnick & Groves, 2005, Hylobates Illiger, 1811 a Nomascus Miller, 1933, kdy rod Symphalangus je monotypický a zahrnuje pouze siamanga. Toto rozdělení bylo zpočátku založeno na cytogenetických datech, poněvadž každý ze jmenovaných rodů vykazuje odlišný počet chromozomů: Hoolock 2n = 38, Hylobates 2n = 44, Symphalangus 2n = 50 a Nomascus 2n = 52. Posléze jej podpořila i data morfologická nebo akustická. Dělení na čtyři hlavní linie začalo převažovat až od roku 1983, kdy bylo doporučeno povýšení huloků na samostatný vyšší taxon. Zprvu jim bylo přiřknuto vědecké jméno Bunopithecus – žijící huloci byli přiřazeni k fosilnímu druhu B. sericus. Čtyři jmenované linie byly zprvu pokládány spíše za podrody v rámci rodu Hylobates, od začátku 21. století začala převažovat klasifikace založená na čtyřech oddělených rodech. Samostatný rod pro huloky, jenž by je odlišoval od B. sericus, byl formálně popsán roku 2005.
Starší klasifikace gibonů předcházející výše uvedeným milníkům typicky rozlišovaly jeden až dva rody, se základním dělením na siamangy a ostatní gibony. Zajímavá situace nastala u gibona malého (H. klossi), který byl některými autoritami pokládán za malého siamanga a řazen do rodu Symphalangus, ale jinými za samostatný podrod Brachitanytes v rámci rodu Hylobates. Tento samostatný podrod prvně popsal antropolog Adolph Schultz roku 1932, o rok později jej přejal také americký badatel Gerrit Smith Miller Jr. Současně vědecky popsal také stále uznávaný (pod)rod Nomascus.
Snad ještě komplikovanější je klasifikace na úrovni druhů. Na začátku 20. století bylo rozlišováno až 23 druhů gibonů, ještě v první polovině 20. století však došlo k redukci jejich počtu. Taxonom Colin Groves roku 1972 uznával celkem 6 druhů gibonů; od té doby ale opět postupně dochází ke zvyšování uznávaných druhů, například osamostatněním původně klasifikovaných poddruhů. Příčinou je mj. obecné opouštění konceptu biologického druhu (biological species concept; druh určen potenciálním křížením jeho populací) na úkor fylogenetického konceptu druhu (phylogenetic species concept; druh jako rozlišitelná jednotka bez nutnosti reprodukční izolace). Jde o ožehavý, diskutovaný problém s praktickými dopady nejen na formální systematiku, ale například i na ochranářské programy; někteří autoři se mu věnovali přímo na příkladu gibonů. Níže uvedená tabulka druhů vychází ze 4. vydání monografie Primate adaptation and evolution z roku 2026 a respektuje celkem 20 druhů gibonů.
Jediným rodem, v rámci něhož nedochází k navyšování počtu druhů, je siamang. Naopak druhově nejpočetnějším se stal rod Hylobates, níže uveden s devíti klasifikovanými druhy. Jediným druhem, který byl v rámci rodu Hylobates vždy považován za jednoznačně vymezený, byl výše uvedený gibon malý. Situace u ostatních druhů byla proměnlivá, někdy byly dokonce pokládány za součást jediného druhu gibon lar (Hy. lar), spíše se však i během 20. století rozlišovalo několik dalších druhů. Poslední navyšování počtu druhů v rámci rodu Hylobates, které níže uvedená klasifikace respektuje, se datuje do období kolem roku 2010, kdy bylo doporučeno povýšení poddruhů bornejského gibona Müllerova (Hy. muelleri) na samostatné druhy.
Komplikovaná situace existovala také u gibonů rodu Nomascus: z původně jediného druhu N. concolor se jich uznává sedm. Základní rozkol na dva druhy s nynějšími českými jmény gibon černý (N. concolor) a gibon bělolící (N. leucogenys) proběhl již v 80. letech 20. století. Od druhu gibon černý byli následně odděleni gibon černochocholatý (N. nasutus) a gibon hainanský (N. hainanus), od gibona bělolícího zase gibon žlutolící (N. gabriellae), N. siki a N. annamensis. Zdroje z 90. let 20. století a začátku 21. století mohou být v druhovém postavení těchto gibonů rozporné až zmatečné. Například někteří autoři oddělovali N. nasutus s N. hainanus jako poddruhem od samostatného N. concolor, podle jiné klasifikace zase N. concolor spolu s N. nasutus jako poddruhem vystupoval proti samostatnému druhu N. hainanus. Podobně N. siki byl zprvu pokládán za poddruh osamostatněného N. gabriellae, ale později za poddruh N. leucogenys a nakonec za samostatný druh. Roku 2010 byl od něj navíc osamostatněn nový druh N. annamensis. Rod Nomascus doplňuje ještě vyhynulý N. imperialis, původně klasifikovaný v rámci samostatného rodu Junzi. Tento druh byl objeven mezi kosterními pozůstatky v čínské hrobce ze 3. století př. n. l.
Konečně, do několika druhů byli rozděleni také hulokové. Od gibona huloka (Ho. hoolock) byl oddělen východní druh Ho. leuconedys, tradičně považovaný za jeho poddruh. Teprve v roce 2017 byl popsán třetí druh Ho. tianxing, jenž byl zase oddělen od Ho. leuconedys.
čeleď gibonovití Hylobatidae Gray, 1870rod Symphalangus Gloger, 1841České jménoOdborné jménoObrázekVýskytsiamang (gibon srostloprstý)Symphalangus syndactylus (Raffles, 1821)138x138pixelů|alt=Siamang, ilustrační fotografie120x120pixelů|alt=Mapa výskytu siamanga na Sumatře a na Malajském poloostrověrod Hoolock Mootnick & Groves, 2005České jménoOdborné jménoObrázekVýskytgibon hulok (gibon šedý)Hoolock hoolock (Harlan, 1834)138x138pixelů|alt=Gibon hulok, ilustrační fotografie120x120pixelů|alt=Mapa výskytu gibona hulok v jižní Asii –Hoolock leuconedys (Groves, 1967)138x138pixelů|alt=Hoolock leuconedys, ilustrační fotografie120x120pixelů|alt=Mapa výskytu Hoolock leuconedys v jižní Asii –Hoolock tianxing Fan et al., 2017 –120x120pixelů|alt=Mapa výskytu Hoolock tianxing v jižní Asiirod Hylobates Illiger, 1811České jménoOdborné jménoObrázekVýskytgibon tmavoruký (gibon unka, gibon hnědý)Hylobates agilis F. Cuvier, 1821138x138pixelů|alt=Gibon tmavoruký, ilustrační fotografie120x120pixelů|alt=Mapa výskytu gibona tmavorukého na Sumatře a na Malajském poloostrověgibon bělobradýHylobates albibarbis Lyon, 1911138x138pixelů|alt=Gibon bělobradý, ilustrační fotografie120x120pixelů|alt=Mapa výskytu gibona bělobradého na Borneugibon malý (gibon Klossův)Hylobates klossii (Miller, 1903)138x138pixelů|alt=Gibon malý, ilustrační fotografie120x120pixelů|alt=Mapa výskytu gibona malého na Mentavejském souostrovígibon lar (gibon běloruký)Hylobates lar (Linnaeus, 1771)138x138pixelů|alt=Gibon lar, ilustrační fotografie120x120pixelů|alt=Mapa výskytu gibona lar na Sumatře a v pevninské Asiigibon stříbrný (vaubau)Hylobates moloch (Audebert, 1799)138x138pixelů|alt=Gibon stříbrný, ilustrační fotografie120x120pixelů|alt=Mapa výskytu gibona stříbrného na Jávěgibon MüllerůvHylobates muelleri W. C. L. Martin, 1841138x138pixelů|alt=Gibon Müllerův, ilustrační fotografie120x120pixelů|alt=Mapa výskytu gibona Müllerova na Borneu –Hylobates abbotti Kloss, 1929 –120x120pixelů|alt=Mapa výskytu Hylobates abbotti na Borneu –Hylobates funereus I. Geoffroy Saint-Hilaire, 1851138x138pixelů|alt=Hylobates funereus, ilustrační fotografie severní Borneogibon kápový (gibon čepičatý)Hylobates pileatus J. E. Gray, 1861138x138pixelů|alt=Gibon kápový, ilustrační fotografie120x120pixelů|alt=Mapa výskytu gibona kápového v pevninské JV Asiirod Nomascus Miller, 1933České jménoOdborné jménoObrázekVýskytgibon černýNomascus concolor (Harlan, 1826)138x138pixelů|alt=gibon černý, ilustrační fotografie, zahrnuje pouze špatně viditelného jedince ve stromoví120x120pixelů|alt=Mapa výskytu gibona černého v pevninské JV Asiigibon žlutolící (gibon zlatolící)Nomascus gabriellae (O. Thomas, 1909)138x138pixelů|alt=Gibon žlutolící, ilustrační fotografie dvou žlutě zbarvených gibonů120x120pixelů|alt=Mapa výskytu gibona žlutolícího v pevninské JV Asiigibon hainanský (gibon chajnanský)Nomascus hainanus (O. Thomas, 1892)138x138pixelů|alt=Gibon hainanský, ilustrační fotografie, ale jde pouze o siluetu120x120pixelů|alt=Mapa výskytu gibona hainanského na Chajnanugibon bělolící Nomascus leucogenys (W. Ogilby, 1840)138x138pixelů|alt=Gibon bělolící, ilustrační fotografie černého samce120x120pixelů|alt=Mapa výskytu gibona bělolícího v pevninské JV Asiigibon černochocholatý Nomascus nasutus (Künckel d'Herculais, 1884) –120x120pixelů|alt=Mapa výskytu gibona černochocholatého v pevninské JV Asii –Nomascus siki (Delacour, 1951)138x138pixelů|alt=Nomascus siki, ilustrační fotografie páru. Gibon vlevo je zlatavý, vpravo černý120x120pixelů|alt=Mapa výskytu Nomascus siki v pevninské JV Asii –Nomascus annamensis Thinh et al., 2010 – 120x120pixelů|alt=Mapa výskytu Nomascus annamensis v pevninské JV Asii Evoluce a fylogeneze