Dassault Mirage III je francouzský jednomotorový stíhací nadzvukový letoun vyráběný od konce 50. let firmou Dassault Aviation, řešený jako dolnoplošník s deltakřídlem. Byl prvním západoevropským bojovým letounem, který překročil rychlost Mach 2 v horizontálním letu.Dassault Aviation Mirage IIIWheeler 1992, p. 117.
V roce 1952 vydala francouzská vláda požadavek na lehký stíhací letoun do každého počasí. Firma Dassault odpověděla konstrukcí původně známou jako Mirage I. Po příznivých letových testech, které se konaly v roce 1954 a při kterých byly dosaženy rychlosti až do 1,6 Machu, bylo rozhodnuto, že následný letoun bude muset nést větší potřebné vybavení a užitečné zatížení. Byl zvažován rozšířený návrh Mirage II a dále MD 610 Cavalier (3 verze), ale byly vyřazeny ve prospěch dalšího vývoje, který byl poháněn nově vyvinutým motorem s přídavým spalováním Snecma Atar, označený jako Mirage III. Během října 1960 první hlavní výrobní model označený jako Mirage IIIC provedl svůj první let. Počáteční dodávky tohoto modelu začaly v červenci 1961; francouzské letectvo (Armée de l'Air, AdA) získalo celkem 95 letounů Mirage IIIC a rychle následovalo mnoho dalších variant.
Mirage III byla vyráběna ve velkých počtech nejen pro francouzské letectvo, ale i pro export. Mezi hlavní zahraniční uživatele patřily Austrálie, Argentina, Jihoafrická republika, Pákistán a Izrael, stejně jako řada zemí z hnutí nezúčastněných zemí.<ref name="ACP230">Brindley, John. Aircraft Profile Vol 1 230. Dassault Mirage variants (Windsor, Berks: Profile Publications).</ref> Mirage III, často považovaná za stíhací letoun druhé generace, sloužila u několika z těchto operátorů mnoho let. Ačkoli jde o letoun starší konstrukce, jde stále o poměrně obratný letoun a nebezpečného soupeře v manévrovém vzdušném souboji.Duchateau, Philippe & Huertas, Salvador Mafe. Mirage! Dassault's Mach 2 Warriors. Osprey Publishing 1990. pp 1–7. Během služby u francouzského letectva byla Mirage III normálně vyzbrojena nejrůznější výzbrojí vzduch-země nebo střelami vzduch-vzduch R.550 Magic. Univerzální konstrukce umožnila výrobu cvičných, průzkumných a bitevních verzí, stejně jako variant Dassault Mirage 5, Dassault Mirage IIIV a Atlas Cheetah.Wheeler 1992, p. 117. Někteří uživatelé provedli rozsáhlé programy úprav a modernizací svých letů projekt ROSE v rámci pákistánského letectva.
Mirage III byla bojově nasazena v několika konfliktech. Izraelské letectvo bylo mimo Francii zřejmě nejaktivnějším uživatelem. Izrael nasadil své Mirage III během šestidenní války, za které byly používány k vybojování letecké převahy a jako úderné letouny. Dále během jomkipurské války, za které byly spolu s letouny IAI Nešer, izraelskou variantou letounu Mirage 5, používány výhradně ve vzdušných soubojích. „Eso es“ Giora Epstein dosáhl všech svých vítězství buď na Miragi III nebo Nešeru. Během jihoafrické pohraniční války tvořily Mirage III převážnou část flotily Jihoafrického letectva, která se skládala z uskupení stíhaček Mirage IIICZ, stíhacích bombardérů Mirage IIIEZ a průzkumných letounů Mirage IIIRZ; po zavedení novější Mirage F1 byl v konfliktu typ přeřazen do druhořadých rolí jako denní záchytný letoun, základní bezpečnost, průzkum a výcvik. Argentinské letectvo využilo Mirage IIIEA během Falklandské války, ale absence zařízení pro tankování paliva za letu omezila jejich užitečnost v boji. Dokonce i s přídavnými nádržemi měly Mirage v bojové oblasti britské floty výdrž pouze pět minut.
Vývoj Počátky náhled|Bezocasý prototyp z roku 1955 s obří svislou ocasní plochou náhled|Mirage III A 001 v Musée de l'Air et de l'Espace. První evropský letoun, který dosáhl rychlosti Mach 2 dne 24. října 1958. náhled|Dassault Mirage IIIC Brzy po druhé světové válce začaly francouzskou vládu znepokojovat rostoucí náklady na pořízení a provoz moderních stíhaček. Začátkem roku 1952 získala proto francouzská letecká společnost Dassault kontrakt na studii možného vývoje lehké stíhačky s delta křídlem. Na základě těchto požadavků spustila společnost přípravné práce na konceptu, který získal označení MD.550 Mystère Delta. Firma Dassault přišla s návrhem letadla, jehož pohon měl zajišťovat jeden motor – a to buď Rolls-Royce Avon RA.7R nebo SNECMA Atar. Tento koncept vycházel z trupu stíhačky Mystère IV s přívodem vzduchu skrz nos letadla, ovšem nepočítal s využitím stabilizátoru. Delta křídlo mělo mít rozpětí 8,20 m se šípem náběžné hrany 62°.
Přestože šlo o realizovatelný návrh, v lednu 1954 přišla francouzská vláda s novými požadavky, které formulovala na základě zkušeností z korejské války (1950 – 53). Nové specifikace byly následující: Mělo jít o stíhací letoun do každého počasí, Nemělo vážit více než 4 000 kg, Součástí výzbroje měla být jedna raketa vzduch-vzduch Matra o hmotnosti asi 200 kg, Maximální rychlost letu měla dosáhnout hodnoty Mach 1,3 a udržitelná rychlost měla být na úrovni přesahující Mach 1,0 A do výšky 18 000 m mělo být letadlo schopné vystoupat za 6 minut.
Soutěže se zúčastnilo šest společností se svými návrhy letadel. Breguet Br.1002, Morane-Saulnier MS.1000 a Nord HARPON byly brzy vyřazeny. Do užšího výběru se dostaly návrhy Mystère Delta, Sud-Est SE. 212 Durandal a Sud-Ouest SO.9000 Trident. Na základě každého z nich měla být vyrobena dvojice prototypů. Společnost Dassault se pustila do výroby prvních dvou prototypů MD.550 Mystère Delta, které však byly poněkud odlišné od předchozího konceptu se stejným názvem. První z těchto strojů se vznesl k obloze 25. června 1955.Jackson World Air Power Journal Volume 14, p. 120. Letadlo bylo dolnoplošník s delta křídlem s rozpětím 7,3 m. Bylo vyrobeno z konvenční lehké slitiny, pohonný systém se skládal ze dvou motorů MD.30 (každý o tahu 7,35 kN) a maximální vzletová hmotnost stíhačky byla 5 070 kg.
Mystère Delta mohla zrychlit na Mach 1,15, ale hned od začátku programu bylo jasné, že výkonnějšími motory by mohl stroj dosahovat vyšší rychlosti. Proto po počátečních testech vznikla vylepšená verze, nazvaná Mirage I. Rozdílů ve srovnání s Mystère Delta bylo několik: upravené čelní sklo, závěsník ve středu trupu pro jednu raketu vzduch-vzduch, rozpětí křídel se snížilo o 0,267 m, trup byl mírně zkrácen, svislá ocasní plocha zmenšená. Pohon zajišťovala dvojice modernizovaných proudových motorů MD.30R (každý o tahu 9,61 kN) a doplňkový raketový motor Seprom 66 o tahu 15 kN. Mirage I při maximální vzletové hmotnosti 5000 kg dosáhl maximální rychlosti Mach 1,6. Po zkouškách byl prototyp Mirage I nakonec sešrotován.
Další prototyp dostal označení Mirage II a měl už být vybaven radiolokátorem Dassault Aladin, poháněný dvěma proudovými motory Turbomeca Gabizo s přídavným spalováním a dvěma raketovými motory (každý o tahu 7,35 kN). Na začátku roku 1956 byl však tento projekt z důvodu nedostatečné velikosti zrušen.
Dassault si rychle uvědomil omezení vyplývající z konstrukce lehkého stíhacího letounu, proto již na začátku března 1956 navrhl dvě těžší varianty – Mirage III a Mirage IV. Mirage III byla jednomotorová verze stíhacího letadla a Mirage IV větší dvoumotorová verze, která měla sloužit francouzskému letectvu jako jaderný bombardér.
3. září 1956 vydalo francouzské letectvo nové požadavky na zkonstruování záchytné stíhačky, schopné operovat za každého počasí. Letadlo mělo být navrženo tak, aby dokázalo čelit tehdejší největší hrozbě, tj. nadzvukovým bombardérům létajícím ve výškách 12 000 – 20 000 m. Definitivně se tak upustilo od konceptu lehkého stíhacího letounu, na jehož počátku byl MD.550.
Prototyp letounu označený Dassault Mirage III-001 poprvé vzlétl 17. listopadu 1956. Pohon nejdříve zajišťoval motor SNECMA Atar G-1 s přídavným spalováním o tahu 39,2 kN. Při desátém letu během střemhlavého sestupu překonal rychlost M = 1,6, s raketovým motorem SEPR 65 později dosáhl M = 1,8. Po překonstruování vstupních otvorů k novému motoru Atar G-2 s tahem 43,12 kN a jejich doplnění regulovatelnými polokuželovitými tělesy došlo ke zlepšení výkonů. Po obnovení letových testů v dubnu 1958 byl naměřen přírůstek tahu o 20% a maximální rychlost ve vodorovném letu stoupla z M = 1,52 na M = 1,65Václav Němeček, Vojenská letadla 5, Francouzské stíhací letouny, 1982, str. 139.
Ministerstvo letectví následně objednalo první sérii deseti kusů Mirage IIIA určené k ověřovacímu provozu. Plocha křídla byla zvětšena na 34 m² a stroje obdržely také nový motor Atar 9 s přidanými stupni kompresoru i turbíny. Měl tah 41,65 kN, s přídavným spalováním pak 58,8 kN. Inovací prošla rovněž aerodynamika letounu, tloušťka křídla byla zmenšena z 5% na 4,5% u trupu a 3,5% na jeho koncích. Nedílnou součástí Mirage IIIA byl raketový motor SEPR 841 nebo 844 o tahu 16,46 kN, umístěný ve výstupku pod zádí trupu. První z ověřovací desítky strojů vzlétl 12. května 1958, v říjnu dosáhl jako první francouzský letoun M = 2 bez raketového motoru. Posledních pět exemplářů již plně odpovídalo pozdějším velkosériovým provedením s větším křídlem s plochou 34,85 m². Letouny byly vybaveny brzdícím stuhovým padákem a vystřelovacím sedadlem Martin-Baker Mk.4.
Mirage IIIC a Mirage IIIB náhled|Jihoafrická Mirage IIICZ Pro účely protivzdušné obrany Francie objednalo Francouzské letectvo (Armée de l'Air) 100 kusů stíhací verze Mirage IIIC. Dodávaly se od roku 1960 s pohonnými jednotkami Atar 9B-3 po 41,7 kN a SEPR 844 s tahem 16,46 kN. Základní stíhací výzbroj tvořily dvě řízené střely AIM-9 Sidewinder pod křídlem a jedna Matra R-511 nebo R-530 pod trupem. Obvykle byly zavěšovány ještě dvě přídavné palivové nádrže po 745 l. Alternativní výzbroj tvořily např. dvě raketnice JL-50 se 36 neřízenými střelami ráže 37 mm nebo dvě JL-100 s 18 střelami. V případě demontovaného raketového motoru bylo možno zavěsit pouzdro s dvojicí kanónů DEFA 5-52 ráže 30 mm. Zbraně byly řízeny radiolokačním systémem CSF Cyrano 1A.
K výcviku pilotů pro tyto letouny byla určena dvoumístná varianta Mirage IIIB s mírně prodlouženým trupem asi o metr, která neměla radiolokátor Cyrano. S kanónovou výzbrojí mohly být využívány i pro taktické úkoly.
Exportní úspěch zaznamenala společnost Dassault prodejem 72 kusů Mirage IIICJ bez raketových motorů a s kanónovou výzbrojí do Izraele. V přímé bojové akci se stroj osvědčil během šestidenní války v roce 1967 mezi Izraelem a sousedními arabskými státy.
Dalších 16 strojů v provedení Mirage IIICZ zakoupilo SAAF pro taktické úkoly v malých výškách. Pro tyto akce byly stroje vyzbrojeny protizemními řízenými střelami AS-20. Celková produkce varianty Mirage IIIC dosáhla po dalších objednávkách včetně vývozu 244 kusů.
Mirage IIIE náhled|vlevo|Australská Mirage IIID roku 1988 náhled|Dassault Mirage IIIE, Armée de l'Air, EC 1/13 „Artois“, 1971 náhled|Mirage IIIEBR (F-103, Força Aérea Brasileira) náhled|Radar Taran 18 z Mirage IIIS Zvýšený zájem o stíhací letouny schopné taktického nasazení vedl ke konstrukci verze Mirage IIIE s prodlouženou přídí o 30 cm, pod kterou byl ve výstupku umístěn taktický navigační systém TACAN. Ten doplňoval nový střelecký systém Cyrano II. Další změny spočívaly v zabudování motoru Atar C o tahu 60,76 kN a zvětšením objemu paliva v integrálních nádržích na 3330 l. Navíc mohl stroj nést přídavné palivové nádrže po 600, 1300, nebo 1700 l. Raketový motor SEPR 844 byl již řešen jako odhazovatelný, ve většině případů se však nepoužíval. Hlavňová výzbroj byla složena ze dvou pevných kanónů DEFA 552 pod vstupními otvory vzduchu, každý se 125 náboji. Závěsníky pod křídlem mohly být využity k zavěšení dvou pum po 454 kg, protizemních řízených střel AS-30 nebo raketnic. První Mirage IIIE-01 byl zalétán 5. dubna 1961, v lednu 1964 pak první sériový stroj.
Ke 200 francouzským letounům přibyla zakázka pro Argentinu (Mirage IIIEA), Brazílii (IIIEBR), Jihoafrickou republiku (IIIEZ), Libanon (IIIEL), Pákistán (IIIEP), Španělsko (IIIEE) a Venezuelu (IIIEV). Celková výroba Mirage IIIE včetně exportních variant dosáhla počtu 453 kusů.