Sadovnická tvorba zahrnuje plánování a vytváření větších i menších celků zeleně, parků i předzahrádek podle obecně přijímaných pravidel, za pomocí různých materiálů, úprav terénu, porostu, dekorací a stavebních prací. Navrhování zahrad je činnost, kterou se roky učí studenti na vysokých školách a která někdy spočívá v napodobování kolegů, jejichž práce jsou více invenční, praktické a vzhledné, nebo prostě jen chápané jako vzor.

Komponování v sadovnické tvorbě

Synonyma Krajinářský design, krajinářská, nebo sadovnická architektura, komponování sadovnického projektu, sadovnická projekce, projekt sadovnické realizace. Synonyma, jež mohou působit složitě, jsou jen jiná označení pro rozmisťování a seskupování objektů v krajině, činnost vyžadující znalosti, soustředění, pečlivost, cit, kreativitu a praxi.

Historie

Zahradní styly používané od předhistorických období v Evropě a v Asii zahrnují množství odlišných praktik a artefaktů, které jsou pro jednotlivé styly typické a činí zahradní slohy a styly nezaměnitelnými a originálními. Čínská zahrada (Starověká) egyptská zahrada (Starověká) římská zahrada (Starověká) perská zahrada Japonská zahrada (Evropská) středověká zahrada (Barokní) francouzský park (Renesanční) italský park Anglický park Venkovská zahrada Přírodní zahrada

Jakkoliv se uspořádání a vnímání krásna v jednotlivých obdobích a krajích liší, lze vysledovat, že vnímání krásna v sadovnické kompozici je založeno na percepci okolí jako harmonického celku. Je často pojetím blízké přírodě, přírodu napodobující nebo zobrazující stylizovanou přírodu podobně jako sochařství, kresba a malba, či pomocí přírody vyvolávající asociace příběhů. Pravidla vytváření krásna sadovnickou tvorbou stejně jako jiné druhy umění podléhají vlivům módy, stejně jako estetickému vnímání a rozmarům objednatele díla. Avšak některé principy lze zobecnit.

Komponování Kompoziční zásady sadovnické tvorby jsou pravidla a způsoby výběru a úprav zeleně, staveb a povrchů. Dílo samotné je funkčním a žijícím celkem, stejně jako organická spolupráce spisovatele se čtenářem a malíře s pozorovatelem obrazu, komunikací tvůrce s divákem. Důležitý je adresát díla. Pokud je jím širší obec, je naprosto zásadní, aby bylo dílo pro návštěvníka parku nebo zahrady čitelné a v zásadě se aspoň v principu drželo navyklých stereotypů. Čitelnost zahrad je méně důležitá, pokud je adresátem díla především jeho tvůrce u osobních zahrad u domů a chat. Zde je jistě na místě především tolerance k osobitému stylu a vnímání krásy, ať už je jakkoliv neobvyklé (nejlépe specifikované heslem: proti gustu žádný dišputát).

Sadovnická úprava bez kompozice sice může plnit účel a být i zajímavá, ale jen jako sbírka rostlin. Schází-li dílu jednotnost, harmonie a řád, neuspokojuje jako umělecké dílo.

Smysluplná kompozice určená více divákům, více adresátům, záleží v uspořádání jednotlivých částí do harmonicky působícího celku, aby divák viděl a vnímal obrazy a seskupení předmětů tak, jak byl záměr tvůrce. Divák musí dokázat dekódovat své vjemy na základě všeobecně sdílených představ, archetypů, kulturních zvyklostí, společenských zkušeností, ale i předsudků.

Jednotli­vé části musí být v náležitém vzájemném vztahu a zároveň podřízeny celkovému záměru architekta. Prvky skládající umě­lecké dílo jsou a musí být sice alespoň v některých charakteristikách různorodé, aby dílo nepůsobilo stereotypně a únavně, ale nikdy ne do té míry, aby jednotlivé prvky narušovaly jeho celkové uspořádání, kontext a působily chaoticky, nebo nevhodně a nepřirozeně. Lze tedy shrnout, že hlavním účelem kompozice je podřídit rozmanitost ucelenosti a to je možné jen tehdy, budou-li všechny složky uspořádány tak, aby výraznější prvky byly umístěny na důležitějších místech než prvky tvořící skupiny, prvky doplňkové a to v souladu s jejich estetickou hodnotou. Bez tohoto vzájemného nadřazování a podřizování jednotlivých částí (princip hierar­chie) bychom nedosáhli celkově krásného dojmu ani tehdy, kdybychom v zahradě soustředili množství atraktivních rostlin a cenných dekorací, bez ohledu na jejich vzájemný vztah. Zahrada bez kompozice by nebyla skuteč­nou zahradou, nýbrž pouhým skladem exponátů, ve kterém by snad byly zajímavé jednotlivé detaily nebo exempláře, ale rozhodně ne celek. náhled|Kompozice musí být čitelná, pochopitelná a přijatelná pro pozorovatele. Měla by navozovat příjemný pocit klidu a uvolnění. Příklad vyvážené nevtíravé barevné malebné kompozice ve stylu krajinářského parku.

Porovnání s podobnými obory„…Zahrada je dílem kulturním a uměleckým a můžeme bez ostychu srovnávat práci sadovníka a zahradního architekta s prací malíře. Je zde jen několik roz­dílů mezi oběma řemesly. Malíř převádí svůj obraz skutečný, nebo vysněný na plochu plátna a používá materiál, který se dál nemění.…“ (Bohumil Kavka, Sadovnictví,1970)

Architekti v počátcích přírodně krajinářského parku komponovali svá díla na přání zadavatele podle romantických obrazů krajiny a někteří z nich chápali svoji práci jako vytváření živých třírozměrných obrazů, takže přikázali vysazovat i mrtvé, suché stromy. Způsob tvorby a vytváření harmonie se tedy od malířů a sochařů lišil v použití materiálu, ale výsledný dojem musel být podobný. Sochařovo dílo po skončení práce již má definitivní podobu, ale sadovník musí počítat s tím, že pří­roda mu jeho uspořádání mění, způsob údržby sadovnické úpravy a jeho užívání ovlivní jeho výsledné kvality. Proto musí kompozici a prostorové a technické řešení zahrad přizpůsobovat tak, aby vyhovovalo nejen estetickým zákonům kompozice, ale i nárokům na údržbu a požadavkům na užívaní díla nejen v nově založených objektech, ale i po mnoha letech a ve všech ročních obdobích. Náročnost sadovnické architektonické tvorby spočívá tedy v tom, že sadovník komponuje obrazy v přírodě, v prostoru, jednotlivé obrazy jím vytvořené se uplatňují při pohledu z několika stanovišť a k jejich provedení používá převážně materiál měnící svůj objem. Terén sice během let prodělá proměny jen nepatrné, ale rostlinstvo se jako každý živý organismus vyvíjí, dospívá, stárne a nakonec odumírá. Přitom původně malé mladé rostliny dosahují během růstu několikanásobných rozměrů proti rostlinám mladým, čímž samozřejmě ovlivní i celkový výraz a hodnotu obrazu, ale dokonce často změní i svůj tvar a výrazný cha­rakter. Že je k sadovnické tvorbě třeba dostatek znalostí ale i představivosti si uvědomí každý, kdo vysadí k domu u vchodu obyčejný maličký smrček který po několika letech zcela zastíní okna, překáží při vcházení do domu, znemožní růst všem rostlinám pod svými větvemi, kořeny poškozuje izolaci zdiva, tlakem kmene narušuje statiku domu a nakonec při větrné smršti ohrozí pádem dům a život svého majitele.

Pravidla plánování sadovnické tvorby nemusí platit v malých zahradách, které novodobí zahradní architekti vytvářejí, aranžují, jako hotové dekorativní celky, zpravidla převážně ze stálezelených rostlin a bez ohledu na vzrůst, expanzivnost a jiné vlastnosti rostlin, takže je třeba po několika letech takovou zahradu opět nákladně zcela rekonstruovat. Movití a netrpěliví zákazníci si však takové nákladné úpravy mohou dovolit. Jejich prioritami bývá, aby zahrada byla dokonalá hned, byly použity neopadavé keře a stromy a tedy vypadala stejně po většinu ročních období a byla hodně nápadná a pestrá (neobvyklé tvary a pestrolisté jehličnany,nebo stálezelené keře a stromy, zpravidla je použito mnoho druhů). Tento moderní styl tvorby nelze jednoznačně označovat za kýčovitý, nebo špatný. Jde prostě soudobý styl tvorby. Rychlý a jednorázový jako soudobá moderní kultura. Krása je kritérium, které je dáno názorem většiny. Moderní zahradník však s klesající koupěschopností movitých zákazníků stojí před hranicí, kdy bude společensky únosné použít místo skutečných šlechtěných a růstovými stimulátory a retardátory ošetřených květin a dřevin, celoročně okrasné keře z plastu.

Srovnání mezi dílem malíře a zahradního architekta nabízí zahrada ve venkovském stylu vynikajícího francouzské impresionisty Claude Moneta, kterou sám navrhl a udržoval, a jeho mnohé skvělé obrazy. Podobně jako výtvory malíře, tak i díla zahradníka zaujmou pozorovatele svou výrazností a provedením nápaditého celku, který vyžaduje i vhodné orámování. Malířův obraz, představující určitý úsek krajiny nebo určitý výjev omezený na poměrně malou plochu, je uzavřen rámem. Sadovnické dílo, rozložené v prostoru a na větší ploše, vy­tváří vždycky několik a mnohdy dokonce velký počet obrazů. Ty jsou částí celkového uspořádání, takže vzájemně spolu souvisejí a přecházejí jedna ve druhou. Přesto i zahradní architekt zakomponuje do celku a vymezuje hranice svého díla a jednotlivých scenérií a může tak učinit mnoha způsoby.

V zahradách řešených geometricky jsou nepostradatelným estetickým prvkem zvláště jehličnany, které se vyznačují pravidelnou korunou, neboť jsou zde přirozenými živými architektonickými tvary, které tím, že se umisťují v přesně stanovených odstupech, zesilují ještě formálnost uspořádání a jeho majestátní klid. Hlavním požadavkem je v těchto zahradách ovšem zachování náležitého poměru mezi tvary zploštělými (tedy horizontálně členěnými) a špičatými (vertikálními); tyto kom­binace se dají změkčit použitím i kulovitých forem, a to bez ohledu na okolnost, je-li kulovitý tvar dán přírodou, nebo získán uměle – řezem. Správné řešení je pak závislé na tom, do jaké míry se podaří zakladateli umístit poměrně jednotvárné formy tak, aby se při celkovém souladu dosáhlo i určité malebnosti v uspořádání tvarovém i barevném, a to jak s ohledem na zahradu, tak i na budovu.

Praktická omezení v sadovnické projekci

Nejdůležitější rozhodnutí při jakýchkoli zahradních úpravách je, jak zásadní úprava bude, jaké prvky budou použity v zahradě a v jakém stylu bude zahrada upravena. Tato rozhodnutí jsou ovlivněna vztahem prostoru k budovám a stavbám v okolí, jejich vzhledem, používáním, záměrem na způsob používání zahrady nebo parku. Všechny tyto plánované úpravy jsou omezeny rozpočtem. Rozpočtová omezení lze řešit jednodušším stylem zahrady, nebo omezením výzdoby rostlinami a stavebními prvky. Všeobecně je vhodnější omezit krátkověké dřeviny, trvalky a letničky, než dlouhorostoucí dřeviny, protože trvalkové a letničkové záhony je vždy možné po čase dosázet a rozšířit. Trvalkové a letničkové záhony jsou ovšem nejvýraznějšími prvky výsadeb, poutají pozornost, takže i tímto omezením nejméně bolestivým se může výrazně snížit zamýšlený efekt výsadeb.

Výsadby bývají omezeny dostupností plánovaných druhů a kultivarů rostlin a stavebních materiálů. Sortiment rostlin v ČR je silně omezen na nejpoužívanější druhy a kultivary, které se mění, podle toho jaké rostliny byly jednotlivými školkami množeny anebo dovezeny. Některé atraktivní rostliny jsou dovážené ze zahraničí, avšak na dostupnost jednotlivých kultivarů často nelze vůbec spoléhat. Proto je vhodné připomenout, že je nutné dobře rozvážit navržené materiály i z hlediska dostuposti.

Styl tvorby

Pokud je záměrem při tvorbě zahrady vytvořit zahradu, která osloví širší publikum, pak je nejsnazší cestou tvorbou stylizovat vyznění parku či zahrady v některém z klasických zahradnických slohů a jak zorganizovat jednotlivé prvky tak aby byly ve vztahu k tomuto slohu. Napodobení osvědčených, například historických vzorů je široce srozumitelné, méně náročné na invenci a technicky předvídatelné. Mnoho návrhů sadovnické tvorby lze sice najít na internetu ale nejedná se vždy o promyšlené a kvalitní předlohy, nebo předlohy, které je možné použít bez bližších informací a specifických úprav pro tu kterou lokalitu a podmínky.