Výklad neboli interpretace právních předpisů je velmi důležitou právní disciplínou, neboť ze samotného znění textu právních předpisů nelze ve složitějších případech jednoznačně vyčíst, jaké právní normy na daný případ dopadají a pokud ano, tak jak přesně jim v daném kontextu porozumět.
Funkce výkladu Interpretace práva může mít několik funkcí, především je to funkce poznávací, neboť jen jejím prostřednictvím lze zjistit skutečný obsah právní normy. Další důležitou funkcí je funkce praktická, neboť právo je interpretováno především proto, aby bylo následně aplikováno. Nejdříve je tedy nutné zjistit obsah a význam právní normy a teprve poté lze právo aplikovat. Zde typicky soudce nejdříve zjistí, jaký právní předpis či jeho část na řešený případ dopadá, pak si ozřejmí jeho obsah a teprve poté rozhodne o tom, zda určité jednání nebo stav byl v souladu s právem, nebo ne a následně jaké jsou právní následky s takovým závěrem spojené. Nakonec je výklad práva možno použít v rámci funkce argumentační, kdy argumentující sám právo neaplikuje, ale kdy se naopak snaží aplikující orgán přesvědčit o určitém výkladu, zejména tedy ve svůj prospěch (např. advokát vůči soudci). Nelze však ani zanedbat argumentační výklad práva, který provádí učitel práva vůči svým žákům.
Metody výkladu Základní metody Rozeznávají se tyto základní výkladové metody:Gerloch, A. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, str. 132–136. Gramatická (jazyková) metoda je přímočarý výklad právní normy z jejího textu. Při výkladu se vychází ze struktury věty, rozebírají se vztahy mezi jednotlivými částmi souvětí i jednotlivých vět, co použité výrazy obvykle znamenají apod. Systematická metoda znamená, že se studuje umístění rozebírané právní normy v textu a systému právního předpisu (např. se hodnotí členění předpisu na části, hlavy a oddíly, dovozuje jaký význam mají marginální rubriky atd.) a jaké je postavení zkoumaného právního předpisu v daném právním odvětví a případně i v celém právním řádu. Logická, v této metodě se využívá logických postupů, a to především logického výkladu opaku, silnějšího a sporem.
Zvláštní metody A pak tyto nadstandardní, které nastupují tehdy, jestliže základní metody výkladu nevedou k jednoznačnému výsledku: Teleologická (účelová) zkoumá, jaký je současný účel a smysl rozebírané právní normy vzhledem k zaměření celého právního předpisu, který ji obsahuje. Historická je podobná účelové metodě, neboť také zkoumá smysl právní úpravy, ale rozdíl je v tom, že tento smysl hledá v době, kdy zákonodárce (popř. autor podzákonného předpisu) danou právní úpravu přijímal. Při tomto výkladu se bere v potaz např. důvodová zpráva k zákonu, případně též záznam rozpravy v Parlamentu při jeho přijímání apod. Komparativní (srovnávací) je založena na analýze obdobné úpravy v jiných právních předpisech, případně dokonce i v cizích právních řádech. V takovém případě je však nutno ji brát jen jako pomocnou, protože existence určité zahraniční úpravy nemá k interpretaci českého práva přímou relevanci (s výjimkou práva EU).
Metoda logického výkladu Základní metodou výkladu je též metoda logického výkladu, která je však svou povahou přítomna už ve všech ostatních. Používají se při ní především tyto zvláštní argumenty právní logiky:Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 171–173. (důkaz z opaku) – vylučuje platnost nějaké domněnky, jestliže platí domněnka opačná, (důkaz vyloučením) – platí-li něco pouze pro určitý prvek množiny, neplatí to pro zbytek prvků této množiny, nebo také (důkaz podobnosti) – platí-li něco pro určitou skutečnost, platí to jistě i pro skutečnost skutkově podobnou (zde lze již hovořit o použití analogie v právu), (důkaz silou, významem) – rozlišuje se na (od menšího k většímu, tzn. platí-li něco pro méně významnou skutečnost, pak to jistě platí i pro skutečnost významnější) a na (od většího k menšímu, tzn. naopak platí-li něco pro významnější skutečnost, pak to jistě platí i pro skutečnost méně významnou), – pokud nějakou domněnku dovedeme do extrému a uvidíme, že výsledek by byl zcela absurdní, pak taková domněnka nemůže obstát, – jestliže určitá skutečnost není právem upravena, pak pro subjekty soukromého práva platí základní právní zásada, že co není zákonem zakázáno, je povoleno, a naopak pro státní orgány, že nemají v dané věci pravomoc.
Druhy výkladu Druhy podle autora a závaznosti výkladu Výklad práva může provádět každý, kdo se s danou právní normou i jen seznámí. Pokud však jde o výklad veřejný a autoritativní, tak je nutno ho dále rozlišovat podle jeho závaznosti vůči ostatním:Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 169–170.Gerloch, A. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, str. 130. Autentický výklad je obecně závazný a ve skutečnosti nejde ani tak o interpretaci práva, jako spíše o legislativní doplnění určitého právního předpisu, neboť jej podává ten, kdo tento zkoumaný předpis vydal. V Československu mělo toto oprávnění přeneseně předsednictvo Národního shromáždění.§ 65 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. Od té doby už takový výklad není možný. Legální výklad je obdobný, ale rozdíl je v tom, že je oprávněn jej podat určitý orgán, který danou normu nevydal. Takové oprávnění je dáno právní normou vyšší právní síly, zejména tedy ústavou, z čehož pak plyne také naprostá závaznost tohoto typu výkladu. V ČSFR měl toto oprávnění Ústavní soud ČSFR.Čl. 5 ústavního zákona č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky. Od té doby už takový výklad také není možný. Výklad orgánu aplikujícího právo je nejčastější a podává ho orgán, který danou právní normu aplikuje. Jde tedy především o výklad soudní nebo o výklad správního orgánu v rámci určitého řízení a je proto také závazný, ačkoli jen pro účastníky tohoto řízení. Výjimkou jsou určitá rozhodnutí obecného soudu, např. o osobním stavu, a také všechny vykonatelné nálezy Ústavního soudu, která jsou závazná pro každého. Interní (také oficiální) je výklad závazný pouze po tzv. služební linii, tedy jen v rámci určité organizace, a to směrem dolů od vykládajícího subjektu. Příkladem mohou být interní směrnice, metodiky nebo závazné pokyny ústředních orgánů státní správy, které jsou závazné pro jim podřízené úřady. Doktrinární výklad podávají právní vědci, není tedy závazný, ale do značné míry aplikační praxi ovlivňuje. Výkladu právních vědců se běžně dovolávají soudci v odůvodnění svých rozhodnutí nebo advokáti při sepisu vyjádření svých klientů; účelem argumentace doktrinárním výkladem je přesvědčit čtenáře o legitimnosti zastávaného právního názoru.
Je třeba se zmínit i o výkladu konstantním, který znamená, že určitý výklad je již v právní praxi ustálenou věcí. V tomto směru působí především dlouhodobá judikatura vyšších soudů, např. Nejvyššího soudu, která se pak nazývá konstantní judikaturou.
Druhy podle výsledku Rozlišovat lze výklad práva také podle toho, jaký je jeho výsledek:Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 170. Doslovný výklad by měl být pravidlem, neboť nejvíce odpovídá skutečnému obsahu interpretované právní normy. Extenzivní (rozšiřující) výklad způsobí, že dosah interpretované právní normy bude širší, než by tomu bylo při výkladu doslovném. Restriktivní (zužující) výklad naopak dosah právní normy zúží a ta tak bude dopadat na méně případů.
Rozšiřující i zužující výklad by měl být používán jen tehdy, bude-li to v souladu s účelem interpretované právní normy (využití teleologické metody výkladu) a jen úměrně konkrétní situaci, protože jinak by se interpretující subjekt mohl dostat do situace, jež by byla v rozporu s právem. Problematickým druhem výkladu je také opravný výklad, který totiž může vcelku jednoduše sklouznout k protizákonnému jednání, neboť vychází z premisy, že zákonodárce se zmýlil a chtěl ve skutečnosti normovat jinak, než nakonec učinil. Takovou domněnku je tedy zapotřebí velmi dobře odůvodnit a proti jednoznačnému znění zákona už nelze jít vůbec.
Výklad ve veřejném právu Ve veřejném právu se uplatňují i zvláštní interpretační pravidla, která reagují na nerovnost mezi státem a jednotlivcem nebo na institucionální rozdělení pravomocí. Jedním z nich je pravidlo V pochybnostech ve prospěch jednotlivce (in dubio pro libertate, resp. in dubio mitius), které se uplatní, pokud ani po použití běžných metod výkladu nelze odstranit pochybnosti o významu veřejnoprávní normy. V takovém případě má být dán přednostní výklad mírnější k jednotlivci, zejména při zásazích do základních práv nebo při ukládání povinností.
Dalším zvláštním interpretačním přístupem je deference, podle níž mají správní soudy přizpůsobovat intenzitu svého přezkumu výkladu práva provedeného správním orgánem ústavnímu a institucionálnímu kontextu věci. Deference zde není výrazem pasivity, ale ústavní spolupráce mezi soudy a správními orgány.
Výklad mezinárodních smluv Pravidla pro výklad mezinárodních smluv jsou stanovena Vídeňskou úmluvou o smluvním právu (zejména v článcích 31 až 34 této smlouvy) a mezinárodním obyčejovým právem, které tato smlouva kodifikuje.
Obecné pravidlo výkladu Základním metodou výkladu podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu je metoda gramatická (jazyková), doplněná metodou telelogickou a systematickou. Žádná z uvedených metod nemá jednoznačnou prioritu, naopak, všechny společně tvoří jedno obecné pravidlo výkladu.Čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu
Doplňkové metody výkladu Případné nejednoznačnosti, které se nepodaří odstranit pomocí obecného pravidla výkladu musí být odstraněny prostřednictvím doplňkových prostředků výkladu. Zpravidla je v takovém případě zjišťován úmysl smluvních stran, a to prostřednictvím přípravných prací (travaux préparatoires).Čl. 32 Vídeňské úmluvy o smluvním právu
Srovnávací jazykový výklad Mezinárodní právo je mnohojazyčné a mezinárodní smlouvy jsou proto často uzavírány ve více jazycích zároveň. Vídeňská úmluva proto obsahuje též pravidla pro výklad smluv smluv, jejichž původní vyhotovení je ve dvou nebo více jazycích. V případě že státy neurčily jednu z jazykových verzí jako autoritativní, je nutné hledat takový způsob výkladu, který vede k dosažení souladu mezi jednotlivými jazykovými verzemi. Není-li to možné, má být upřednostněn ten význam, který se zřetelem k předmětu a účelu smlouvy lišící se texty nejlépe sbližuje.Čl. 33 Vídeňské úmluvy o smluvním právu
Činí-li výklad mezinárodní smlouvy soudy jednoho ze smluvních států, dělají tak z pozice jedné smluvní strany. Takový výklad proto nijak nezavazuje druhou smluvní stranu dotčené mezinárodní smlouvy.
Výklad práva Evropské unie
Autonomní výklad práva Evropské unie Určité zvláštnosti vykazuje výklad práva Evropské unie. Používané metody výkladu jsou stejné, jen míra jejich zohlednění se může lišit od toho, jak je s těmito metodami pracováno při výkladu vnitrostátního a mezinárodního práva. Platí dále, že výklad práva Evropské unie je autonomní na právu vnitrostátním i mezinárodním. Důsledkem je možnost rozdílného významu jinak zcela totožných pojmů a institutů, které jsou používány jak právem Evropské unie, tak i právem českým (příkladem z dřívější doby může být pojem „podnik“, který v právu Evropské unie měl význam srovnatelný s pojmem „soutěžitel“, zatímco v českém právu se jím rozuměla „věc hromadná, složená ze souboru hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání“).
Postup použití výkladových metod Postup při výkladu práva Evropské unie je následující: