Bihać

Bihać je město v Bosně a Hercegovině, nacházející se v blízkosti chorvatských hranic. Je administrativním centrem Unsko-sanského kantonu. V roce 2013 žilo ve městě samotném 39 690 obyvatel, v celé připadající opčině pak 56 261 obyvatel.

Název

Podle legendy pochází název města podle jména Bika, což bylo jméno jednoho ze synů místního boháče, Dobriši. Postupně se z tohoto názvu stal dnešní název města.

Přírodní poměry

Město Bihać leží na severozápadním okraji Bosny a Hercegoviny, zhruba 8 kilometrů od státní hranice s Chorvatskem. Rozkládá se po obou březích řeky Uny poté, co řeka opouští rozsáhlý kaňon a vstupuje do otevřené krajiny. Nejbližšími většími městy jsou Prijedor, 70 km východně a Karlovac (v Chorvatsku), 78 km severozápadně.

Hlavním vodním tokem je již zmíněná řeka Una, která zde vytváří nesčetné ostrovy. Typickým znakem města Bihaće jsou různé peřeje a vodopády. Centrum města obchází ze západní strany také vodní kanál, který vznikl již v době turecké nadvlády nad městem a který je napájen z řeky Uny.

Další vodní toky na území užšího města jsou Lisa, Namet a Klokot. Centrem města ještě potéká potok Drobilnica.

Historicky nejvyšší naměřená teplota zde činila 42 °C a nejnižší −29.2 °C.

Historie

thumb|left|Řeka Una thumb|left|300px|Pohled na Bihać s okolím v roce 1590 Počátkem 6. století (v roce 505) byla římská provincie Dalmácie (součástí které bylo i území Bihaće), Liburnie a Savia se spojily v jeden celek pod vládou gótského knížete. Na počátku století sedmého, mezi lety 602 a 614, se na území Bihaće stěhují první Slované, kteří jej začínají postupně osidlovat. Původní slovanské kmeny však po čase začínají nahrazovat nové, které přišly z území Franské a Byzantské říše. Jedná se již o Chorvaty, jejich vládce Tomislav v této době zřizuje první chorvatský stát spojením dvou knížectví. Současné město je připomínáno roku 1260 jako majetek chorvatské církve, přestože bylo tehdejší království chorvatsko-uherské (od roku 1102), zůstal Bihać mimo maďarskou správu a obyvatelstvo zůstalo převážně chorvatské.

Roku 1262 je Bihać prohlášen svobodným královským městem s právy konání trhů a rozvojem řemesel, jako křižovatka obchodních cest získává nemalý význam a budují se nové domy.

Na listině z počátku 14. století se nachází pečeť středověkého města Bihaće, na které jsou vidět celkem tři věže. Na střední vlaje vlajka s nápisem S(igillum) Civitatis Bihigiensis, tj. „Pečeť města Bihaće“, stejný motiv se objevuje i na znaku města. Na starých listinách a v dávných dokumentech je hrad připomínám pod mnohými názvy: Bihig, Byheg, Bichich, Bihag, Vywegh, Wyjigh; rozlišné podoby názvu města vznikaly díky tehdejšímu nejednotnému a nekodifikovanému pravopisu tehdejších jazyků. Město dosáhlo deseti tisíc obyvatel (v Paříži pro srovnání žilo 60 tisíc lidí).

Archeologové odkryli a spočítali pozůstatky šedesáti větších, či menších věží, které zde byly hustě a sofistikovaně postavené a spojené v jedno velké opevnění proti případnému útoku Osmanů. Bihać byl v polovině 15. století pohraničním a dobře bráněným městem. Jeho rozvoj financovaly bohaté rody, které pomáhaly s výstavbou dalších měst v okolí, pojmenovaných po slovanských božstvech. Celou oblastí však začaly zmítat boje o chorvatsko-maďarské dědictví mezi jednotlivými vládnoucími rody, které probíhaly v okolí řeky Uny.

Roku 1527 vznikla Bihaćská kapetanie i Bihaćský kadiluk. Roku 1592 padl Bihać po desetidenním obléhání do tureckých rukou a tureckým správcem města se stává Gazi Hasan-paša Predojević, vzniká Bihaćský sandžak, součást bosenského pašaliku a od té doby jsou osudy města, jež bylo dosud součástí Chorvatského království, spojeny s Bosnou a Hercegovinou. Součástí sandžaku jsou města Bihać, Kamengrad, Ripac, Cazin, Bužim, Ostrovica a Bosanska Krupa. Ten je sice roku 1699 sloučen s Bosenským sandžakem, v roce 1865, nedlouho před stažením Turků z Bosny, však opět obnoven. Po dobytí města Turky se novými obyvateli stali Turci a Bosňáci. S Tureckou nadvládou začíná islamizace města a celé bihaćské oblasti kolem řeky Uny. Přestože mnozí odešli pryč, někteří zůstali a přijali islám. Turecké výboje vedly k migraci Chorvatů z Bihaće pryč, a to nejen do ostatních částí dnešního Chorvatska, ale i do Čech a na Moravu.

Postupem času se ale osmanské síly vyčerpávají, po Karlovickém míru z roku 1699 stoupá počet útoků Benátské republiky a Rakouska na nejzápadnější cíp Osmanské říše, v některých obdobích prakticky nepřetržitě trvá válečný stav. V Bihaći žije pět tisíc obyvatel, tento počet se delší dobu nemění.

Na Berlínském kongresu v roce 1878 získalo Rakousko-Uhersko vojenskou správu nad Bosnou a Hercegovinou. Bihać se však 12 dní před rakouskými vojsky bránil a obsazen byl až dne 19. září 1878.

Tyto změny v Bihaći provázel nejprve zvýšený příliv obyvatel do města, o desetiletí později, v roce 1888, byly zbourány původní hradby a středověké opevnění. Fortifikační systém, který zahrnoval i příkop napájený z řeky Uny, byl nicméně ještě zaznamenán na mapách třetího vojenského mapování ze závěru století. Zachována nicméně byla původní Kapetanova věž.

Život se odvíjí po vzoru jiných rakousko-uherských provinčních měst. Vybudována je základní škola, gymnázium, obchodní škola, zemědělská škola, vznikla zde i první hasičská zbrojnice. Otevřen byl také první evropský park a postaveny moderní kasárny. Postupně se objevily i další nezbytnosti moderního města konce 19. století, ke kterým patří vodovod, kanalizace, či banka. Vše bylo vystavěno v evropském stylu rakouskými odborníky. V roce 1910 žilo v Bihaći již 8 370 obyvatel. Postavena zde byla jižně od města u silnice směrem do Dalmácie i kasárna, která se rozvíjela i v dalších režimech (dnes Kasárna Adila Bešiće).

V období mezi dvěma světovými válkami se stal Bihać centrem západní Bosny. Byl sídlem tzv. bihaćské oblasti. Velká hospodářská krize a obecná stagnace v Království SHS se nicméně projevily na rozvoji města negativně. V roce 1923 zasáhlo město zemětřesení síly pěti stupňů Richterovy škály.

Druhá světová válka zde začala 13. dubna 1941, tehdy město obsadili Němci, formálně jej zabral chorvatský fašistický stát. V tzv. Bihaćské operaci uspěli partyzáni a město osvobodili, následně se stalo centrem protinacistického odboje. Sídlilo zde vedení Titových partyzánů, kteří sem přesunuli své vedení z východní Hercegoviny. První zasedání AVNOJ-e (Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie) dnes připomíná muzeum.

To však netrvalo dlouho, mezi lety 1943 a 1945 se Bihaće zmocnili opět fašisté během jedné z četných operací s cílem partyzány vypudit.

Během bosenské války v letech 1992–1995 tvořila oblast kolem Bihaće enklávu kontrolovanou ze Sarajeva, nicméně obklopenou srbskými milicemi z Republiky srbské na jedné straně a z Republiky srbské Krajiny na straně druhé. Byla zde vyhlášena tzv. bezpečná zóny OSN a Bihać byl tři roky obléhán. Město později bylo součástí Autonomní provincie Západní Bosna pod vedením Fikreta Abdiće. V létě 1995 se situace v bihaćské enklávě dramaticky zhoršila. Podle tehdejších odhadů OSN se v enklávě, která byla nyní pod zvýšenou srbskou dělostřeleckou palbou a do níž Srbové zatlačovali své pozice, tísnilo asi 150 000 uprchlíků. Také mezinárodní pozorovatelé očekávali humanitární katastrofu pro Bihać již v červenci 1995.

Dne 4. srpna 1995 zahájila chorvatská armáda v rámci rozsáhlé operace Bouře, opětovné dobývání oblastí obsazených Srby v Chorvatsku. Bezprostřední ohrožení dosavadní enklávy Bihać bylo touto chorvatskou ofenzívou na poslední chvíli odvráceno. Ve stejné době v rámci koordinovaných vojenských operací, bojovaly chorvatské a bosenské jednotky úspěšně také v západní Bosně proti srbským jednotkám, které se ocitaly stále častěji v defenzivě. Za několik týdnů byla celá západní Bosna opět v rukou bosensko-chorvatské federace a srdce Bosny mohlo být od nynějška znovu spojeno s oblastí Bihaće, viz operace Léto 95, operace Sana a operace Mistral 2.

Dne 24. července 2014 byl Bihaći parlamentem Federace Bosny a Hercegoviny udělen status města.

Během Evropské migrační krize se Bihać stal jedním z bodů na tzv. Balkánské trase. Nebyl nicméně cílem migrantů hned od počátku, neboť hlavní cesta vedla nejprve přes hraniční přechody v Kelebii a později přes Tovarnik v Chorvatsku. Migranti byli u Bihaće umisťováni do tábora s názvem Vučjak, kde podmínky vzbudily pozornos evropských médií. Šířily se nemoci, jako např. svrab apod. Kantonální vláda sem nakonec zavedla zákaz vycházení, šířila se navíc kriminalita. V prosinci 2019 byl tábor rozpuštěn a migranti přemístěni do areálu kasáren.

V roce 2020 byl asi 25 km od centra města vybudován uprchlický tábor Lipa, který se měl stát stálým přijímacím střediskem. I tam byly podmínky nelidské; nebyla zde elektřina ani vodovod. Během vystěhování tábora, který nebyl připraven na zimní podmínky, byly 23. prosince 2020 zapáleny stany a kontejnery. Mnoho uprchlíků poté nemělo žádné ubytování; dočasně jich na ulici nebo v okolních lesích živořily asi 3 000 až 4 000. Místní obyvatelé protestovali proti plánům na dočasné znovuotevření uzavřeného tábora v centru města.

Obyvatelstvo Struktura obyvatelstva

V roce 1991 (před válkou) zde žilo 66 % Bosňáků (bosenských Muslimů), 17 % Srbů a 6 % Chorvatů, zbytek tvořily jiné národnosti. Dnes zde žije Srbů jen minimálně, po válce se valná většina odstěhovala do Republiky srbské. V roce 2013 zde bylo ve sčítání lidu napočítáno 56 tisíc obyvatel.

Etnická skupina Populace2013Bosňáci49 550 (88,1%)Chorvati3 265 (5.8%)Srbové910 (1,62%)Jugoslávci21 (0,04%)Ostatní/Neurčeno2 536 (4,47%)Celkem56 261 (100%)

Náboženství

Většina místního obyvatelstva se hlásí k sunnitskému islámu.

Hospodářství Zemědělství

Okolí města je intenzivně zemědělsky využíváno, jedná se nicméně především o malé polnosti a jejich rozsah je omezen širokým, byť přesně vymezeným údolím řeky Uny. Díky velkému množství říčních sedimentů a častým záplavám je velmi úrodná.

Průmysl

Bihać je přirozeným hospodářským centrem Unsko-sanského kantonu. Ve městě působí okolo tří tisíc soukromých subjektů.

V dobách existence socialistické Jugoslávie existoval značný zájem na industrializaci města. Byly zřízeny podniky, jako např. Kombiteks, Krajinametal a Polietilenka. Vzhledem k dostupnému železničnímu spojení se zbytkem země (na rozdíl od řady menších sídel v Bosně a Hercegovině) bylo možné rozvíjet průmysl snadněji. Rozvíjel se hlavně potravinářský průmysl. Mezi další velké podniky a zaměstnavatele v Bihaći patří např. pivovar Preminger, nebo Unski biser. V oblasti potravinářství je dalším významným podnikem Bihaćská mlékárna, která je součástí německé společnosti Meggle.

Služby

Na západním okraji města se nachází rozsáhlé obchodní centrum s názvem Bingo.

Turistika

Nemalé množství místního obyvatelstva je zaměstnáno také v turistice, populární je např. sjíždění řeky Uny apod.

Doprava Silniční doprava

Historické jádro města je kompaktní a obchází ho hlavní silnice. Z tohoto okruhu potom směřují komunikace celostátního významu do měst na území Bosny a Hercegoviny (např. Prijedor nebo Bosanski Petrovac) a také do Chorvatska, např. k národnímu parku Plitvická jezera. Město má silniční obchvat, který však není dokončený a má tranzitní dopravu odvádět po západním okraji města. Dálniční spojení Bihać se zbytkem Bosny a Hercegoviny nebo s nedalekým Chorvatskem nemá.

Na třídě Bihaćkih branilaca směrem z centra města k hlavnímu železničnímu nádraží stojí i autobusová stanice.

Přes řeku Unu vedou dva silniční mosty; Bakšaišký most (v severní části města, pojmenován podle místní části) a most Aliji Izetbegoviće, v centrální části města, pojmenovaný po prvním prezidentovi Bosny a Hercegoviny, Aliji Izetbegovićovi.

Železniční doprava

Severojižním směrem městem prochází železniční trať Sunja–Knin, která zajišťuje napojení regionu na zbytek sítě v Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku. Na území města Bihaće se nachází jediné nádraží.

Vodní doprava