Golda Meirová

Golda Meirová (: , rodným jménem Golda Mabovyčová, ; 3. května 1898 – 8. prosince 1978; v letech 1969 až 1974 známá též jako Golda Meyersonová) byla ministerskou předsedkyní Státu Izrael. Historicky byla první a dodnes jedinou ženou v tomto úřadě, zároveň v pořadí pátou osobou v této funkci a rovněž tak v pořadí třetí ženou na světě vůbec, která úřad ministerského předsedy zastávala.

Již od mládí byla horlivou sionistkou, angažovanou v sionistickém hnutí. Ve 23 letech tato Američanka původem z carského Ruska imigrovala s manželem do mandátní Palestiny, kde se postupně propracovala od práce v kibucu až do nejvyššího vedení jišuvu. Po vzniku Izraele působila na krátkou dobu jako izraelská vyslankyně v Sovětském svazu a následně jako ministryně práce. Jako taková podporovala neomezenou židovskou imigraci a velké projekty na výstavbu technické a bytové infrastruktury. Během 50. a 60. stála po deset let v čele izraelské diplomacie jako ministryně zahraničních věcí. Z tohoto vládního postu se jí podařilo dojednat historicky první nákup amerických zbraní a rovněž tak rozvíjela četné vztahy s africkými a asijskými státy.

Izraelskou ministerskou předsedkyní byla zvolena 17. března 1969 a v čele stála pět let. Za její vlády vedl Izrael vleklou opotřebovací válku a byl svědkem růstu teroristických útoků. V září 1972 skupina teroristů zavraždila izraelské sportovce na mnichovských olympijských hrách a Golda Meirová následně nařídila zpravodajským službám v rámci odvety vypátrat a zabít všechny osoby spojené s tímto masakrem. Mezi nejzásadnější okamžiky její vlády však patří jomkipurská válka v roce 1973, při které byl Izrael zasažen nepřipraven. S těžkými ztrátami nakonec válku vyhrál, avšak rostoucí veřejná nespokojenost nakonec Goldu Meirovou donutila 11. dubna 1974 rezignovat. Někdy bývá označována za „železnou lady“ izraelské politiky a někdejší premiér David Ben Gurion ji jednou označil za „jediného muže v kabinetu.“ Zemřela 8. prosince 1978 v Jeruzalémě na následky rakoviny.

Mládí Narodila se jako Golda Mabovyčová v židovské čtvrti Kyjeva v carském Rusku (dnešní Ukrajina) manželům Blume Neidičové a Moše Mabovyčovi, jenž byl tesařem. Ve své autobiografii uvedla, že mezi její nejstarší vzpomínky patří událost, kdy její otec zatloukl vchodové dveře v reakci na zvěsti o hrozícím pogromu (tato událost ji ovlivnila natolik, že se později stala sionistkou). Měla sedm sourozenců, z nichž pět zemřelo ještě v dětství. Zůstaly jí dvě sestry, Šejna a Cipke. V roce 1903 jejich otec odjel hledat práci do New Yorku ve Spojených státech. Během jeho nepřítomnosti se rodina přestěhovala do Pinsku ke Goldině babičce.

náhled|vlevo|Golda Mabovyčová v roce 1914 v Milwaukee V roce 1905 se Goldin otec přestěhoval do Milwaukee ve Wisconsinu, kde hledal dobře placenou práci. Tu se mu nakonec podařilo nalézt v dílnách místní železniční vozovny. Následující rok již měl naspořeno dost peněz na to, aby do Spojených států přivedl celou svou rodinu. Goldina matka Blume si v severní části Milwaukee otevřela obchod s potravinami a malá Golda v něm měla již od svých osmi let na starosti jeho hlídání, když šla matka na trh nakoupit zásoby. V letech 1906 až 1912 chodila Golda do Fourth Street Garde School (dnes Škola Goldy Meirové).

Ve čtrnácti letech začala studovat na střední škole North Division High School a zároveň pracovala na poloviční úvazek. Matka Blume však byla toho názoru, že její dcera má již dostatečné vzdělání, a proto chtěla, aby školu opustila a vdala se za staršího muže. S tím však Golda nesouhlasila a poté, co ji matka začala hledat manžela, utekla v roce 1913 z domova. Koupila si lístek do Denveru v Coloradu a odjela žít ke své vdané sestře Šejně Korngoldové. Korngoldovi ve svém domě pořádali intelektuální večírky, kde se Golda Mabovyčová dostala k debatám o sionismu, literatuře, ženských právech, odborových svazech atp. Ve své autobiografii napsala: „Vzhledem k tomu, že se tehdy rodilo a získávalo podobu moje budoucí přesvědčení (…) tyto večerní debaty v Denveru na ně měly významný vliv.“ Na jednom z těchto sezení se seznámila s Morrisem Meyersonem, písmomalířem, litevským židovským imigrantem a svým budoucím manželem.Women of Consequence: The Colorado Women's Hall of Fame. s. 127 V Denveru, kde žila necelý rok, studovala na střední škole North Denver High School a zároveň i pracovala. Do Milwaukee se vrátila poté, co jí přišel dopis od otce, v němž stálo, že ji doma zoufale potřebují; na její návrat však měly vliv i rozpory se sestrou.

V Milwaukee chodila v roce 1916 a pravděpodobně i část roku 1917 na Milwaukee State Normal School (dnešní University of Wisconsin-Milwaukee), kde studovala učitelství. V roce 1917 získala místo v jidiš škole Folks Schule, kde se dostala blíže do kontaktu s ideály dělnického sionismu.

Sionistický aktivismus náhled|Náborový plakát Židovské legie, kam chtěla mladá Golda Mabovyčová vstoupit. Po návratu do Milwaukee se stala aktivní členkou mládežnické části Poalej Cijon („Dělníci Sijónu“), do něhož vstoupila v roce 1915. Mládežnická část tohoto hnutí se později stala mládežnickým hnutím dělnického sionismu ha-Bonim. Golda Mabovičová tehdy vystupovala na veřejných setkáních, podporovala dělnický sionismus a hostila návštěvníky z Palestiny. Dokonce pořádala protestní pochody, když byli na Ukrajině a v Polsku napadáni Židé. Golda reagovala i na náborovou kampaň do Židovské legie, kterou po Spojených státech propagovali David Ben Gurion a Jicchak Ben Cvi. Své setkání s nimi popisuje slovy:

S partnerem Morrisem si naplánovali datum svatby, ale původně civilní obřad narazil na odpor Goldiny matky, která rezolutně požadovala náboženský obřad. Svatba se nakonec konala 24. prosince 1917. Ke sňatku si Golda stanovila podmínku, že se manželé společně usadí v Palestině. Golda Mabovičová měla v plánu podniknout aliju ihned po svatbě, ale její plány narušilo zrušení všech transatlantických spojů v důsledku první světové války. Díky tomu věnovala veškerou svou energii aktivitám Poalej Cijon. Krátce po svatbě se pustila do veřejné sbírky pro toto hnutí, během níž cestovala po celých Spojených státech. Když zjistila, že je těhotná, rozhodla se podstoupit interrupci, neboť jak sama napsala „závazky k sionismu jí prostě nenechávaly prostor pro dítě.“ Do Palestiny, nyní již pod britskou správou, se společně s manželem a sestrou Šejnou přestěhovali v roce 1921.

Alija do Palestiny náhled|vlevo|Golda Meyersonová pracuje na poli kibucu Merchavja Po příjezdu do mandátní Palestiny manželé odešli žít do kibucu. Vybrali si Merchavji v Jizre'elském údolí, avšak jejich žádost rada kibucu zamítla (jednak kvůli americkému původu, jednak proto, že nechtěli přijímat manželské páry). Meyersonovi se však odbýt nenechali a napotřetí byli přijati. Mezi Goldiny povinnosti v kibucu patřil sběr mandlí, výsadba stromů, práce v drůbežárně a v kuchyni. Poté, co si v kibucu uvědomili její vůdčí schopnosti, vybrali ji za svého zástupce v odborovém svazu Histadrut. V roce 1924 s manželem kibuc opustili, krátce žili v Tel Avivu až se nakonec usídlili v Jeruzalémě. Goldin manžel Morris získal zaměstnání v nově založené stavební a dodavatelské společnosti Solel Bone (doslova „Dlaždič a stavař“).GILBERT, Martin. Izrael:Dějiny. s. 66 V Jeruzalémě se jim narodily dvě děti, syn Menachem (* 1924) a dcera Sára (* 1926). Golda Meyersonová zde pracovala jako učitelka a musela si přivydělávat i v prádelně, aby měla na zaplacení jeslí. V roce 1928 byla zvolena tajemnicí Rady pracujících žen (Mo'ecet ha-Po'alot), díky čemuž musela na dva roky (1932–1934) odjet jako její vyslankyně do Spojených států. Do Spojených států s sebou vzala děti, ale manžel Morris zůstal v Jeruzalémě. I kvůli jejímu obrovskému pracovnímu zatížení se nakonec rozvedli. V roce 1951, během Goldiny zahraniční cesty, Morris zemřel na srdeční infarkt.

Aktivity v Histadrutu Když se Golda Meyersonová v roce 1934 vrátila ze Spojených států, nastoupila do výkonného výboru Histadrutu a posléze se stala předsedkyní jeho politického oddělení. Toto jmenování mělo významný podíl na získání důležitých zkušeností pro její budoucí roli v čelných státních funkcích.

V červenci 1938 byla jmenována židovskou pozorovatelkou z Palestiny na konferenci v Évianu, kterou svolal americký prezident Franklin D. Roosevelt k rozhovorům o otázce židovských uprchlíků před nacismem. Delegáti ze 32 zemí opakovaně vyjadřovali zármutek nad osudem evropských Židů, zároveň však uváděli, proč jejich státy nemohou s přijetím uprchlíků pomoci. Golda Meyersonová byla výsledkem konference velmi zklamána, což dala najevo i ve svém vyjádření pro tisk, když uvedla: „Existuje jen jedna věc, které se doufám dožiji předtím, než zemřu, a to, že můj lid již nikdy nebude potřebovat jakékoliv vyjadřování soucitu.“

Po druhé světové válce navštívil mandátní Palestinu Anglo-americký vyšetřovací výbor s úkolem prošetřit situaci Židů internovaných po nezdařených pokusech o ilegální imigraci do mandátní Palestiny. Golda Meyersonová byla jedním ze sionistických představitelů, kteří s výborem jednali.GILBERT, Martin. Izrael:Dějiny. s. 140 Jako gesto podpory pro uprchlíky navrhla, aby patnáct čelných představitelů sionistického hnutí drželo hladovku. Ve svých pamětech vzpomíná na setkání s hlavním sekretářem palestinské vlády, konkrétně uvádí:

Předstátní politická role Při britskému zásahu proti sionistickému hnutí v Palestině v červnu 1946 byla zatčena většina představitelů jišuvu.GILBERT, Martin. Izrael:Dějiny. s. 143 Akce s krycím jménem operace Agáta, mezi Židy však známá spíše jako Černý šabat či Černá sobota, měla za cíl odradit Haganu, Palmach, Irgun a Lechi od dalších útoků proti britským jednotkám a představitelům, jakož i odvrátit případné jednostranné vyhlášení židovského státu. Jedním z cílů byla i podpora morálky britských vojáků. Jelikož mezi uvězněnými byl i Moše Šaret, ředitel politického oddělení Židovské agentury, převzala Golda Meyersonová z funkce jeho zástupkyně řízení této organizace. Díky tomu se stala hlavní vyjednavačkou mezi Židy v Mandátu a britskou mandátní správou. Po svém propuštění odjel Šaret do Spojených států kvůli jednání nad plánem OSN na rozdělení Palestiny a nechal Goldě Meyersonové na starosti politické oddělení, a to až do založení Izraele v roce 1948.

V prosinci 1946 se Golda Meyersonová zúčastnila 22. sionistického kongresu v Basileji, kde došlo ke střetu Ben Guriona a Chajima Weizmanna. Střet byl natolik vážný, že Ben Gurion pohrozil odchodem ze sionistického hnutí. Vše nakonec vyřešila schůze Mapaje, toho času dominantní frakce sionistického hnutí. Za svou předsedkyni si frakce zvolila Goldu Meyersonovou, která celou schůzi vedla. Mapaj nakonec schválila odmítnutí Weizmannových tezí a za prezidenta Světové sionistické organizace zvolil kongres Ben Guriona, který tak vystřídal Weizmanna.GILBERT, Martin. Izrael:Dějiny. s. 149-150

V lednu 1948 dospěl pokladník Židovské agentury k přesvědčení, že se Židům nepodaří získat 7 až 8 milionů dolarů od americké židovské komunity. Golda Meyersonová se proto vydala do Spojených států, kde se jí podařilo vybrat na 50 milionů dolarů. Tyto prostředky byly později v Evropě použity k nákupu zbraní pro vznikající stát.V souvislosti s plánovaným rozdělením britského mandátu dle rezoluce Valného shromáždění OSN probíhaly v mandátní Palestině arabské nepokoje, které byly cíleny jak proti Židům, tak proti mandátní správě. S vyhlášením nezávislosti izraelského státu se navíc očekávalo, že arabští sousedé nově vzniklý stát napadnou. Ben Gurion jednou napsal, že role Meyersonové, coby „židovské ženy, která sehnala peníze, jenž umožnily vznik státu,“ jednoho dne vejde do učebnic historie.