Ladislav Novomeský, též Laco Novomeský (27. prosince 1904 Budapešť – 4. září 1976 Bratislava), byl slovenský a československý básník, publicista a politik Komunistické strany Slovenska, člen skupiny DAV, pověřenec školství a osvěty, předseda Matice slovenské a Spolku slovenských spisovatelů a poslanec československých zákonodárných sborů, v 50. letech pronásledovaný v rámci čistek v KSČ, v 60. letech rehabilitovaný.
Biografie
Mládí, DAV a činnost v odboji vlevo|náhled|Slovenští spisovatelé (Eduard Urx, Emil Boleslav Lukáč, Ladislav Novomeský, Ivan Horváth, Svetlík, F. Szantó, J. Dvořák) Pocházel z rodiny krejčího Samuela Novomeského a Irmy roz. Příkopové. Rodiče se přestěhovali ze Senice do Budapešti, kde se narodil a absolvoval obecnou školu a gymnázium (1919).DRUG, Štefan: Dobrý deň, človek… Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1983 https://davdva.sk/dobry-den-clovek-alebo-biografia-laca-novomeskeho-od-stefana-druga/
Po roce 1919 se přestěhovali a ve studiu pokračoval v Senici a na učitelském ústavu v Modre, kde v roce 1923 odmaturoval.
Začal působit jako učitel a zároveň se jako externí posluchač zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Komenského, kde ho zaujala literární a politická činnost.
Začal pracovat jako redaktor časopisu Mladé Slovensko (1924), který převzal po Jánu Poničanovi (vydavatel časopisu byl Svaz slovenského studentstva, později ho zbavil redaktorské funkce)V roce 1922 zveřejňuje příští davista Ján_Poničan článek Slováci a internacionalismus v témže roce vzniklo Volné sdružení studentů socialistů Slovenska, ve kterém působili kromě Poničana i Okáli, Clementis, Siracký, Tomášik-Dumín – publikovali nejdříve v časopise Svojeť, později v revue Mladé Slovensko. (Perny 2017, s. 9, 10). a aktivně působil ve skupině DAV.
Vstoupil do komunistické strany (1925) a pracoval v tiskových orgánech KSČ – jako redaktor, pak odpovědný redaktor Pravdy chudoby,Do roku 1924 to byla Pravda chudoby a byla vydávána ve Vrútkách; pak v roce 1924 byla redakce přestěhována do Ostravy a řídil ji Klement Gottwald; s příchodem Novomestského v roce 1925 získala statut ústředního tiskového orgánu KSČ se Slovensku. Proletárky a Munkasa v Ostravě, redaktor Rudého večerníčku (od 1929) v Praze.
DAV vlevo|náhled|Archivní snímek; davisté. Na snímku Vladimír Clementis, Laco Novomeský, Jozef Rybák, Daniel Okáli, Karel Svetlík ml. V roce 1922 zveřejnil příští davista Ján Poničan článek Slováci a internacionalismus v témže roce vzniklo Volné sdružení studentů socialistů Slovenska, ve kterém působili kromě Poničana i Okáli, Clementis, Siracký, Tomášik-Dumín – zveřejnili nejdříve v časopise Svojeť, později v revue Mladé Slovensko. Novomeský na DAV navázal kontakt právě přes Volné sdružení studentů socialistů ze Slovenska.
V Praze se pak stal spolu s Urxem, Okálim, Clementisem a Poničanem součástí avantgardní levicové skupiny DAV (revue vycházela v období 1924–1937). O DAVu Novomeský prohlásil:
Perzekuce V roce 1927 byl vězněn za tiskové přestupky a musel za to zaplatit pokuty. Jak uvádí Štefan Drug,DRUG, Š. Červená sedmička nastupuje. Bratislava: Smena. 1985, s. 111–129 policejní agenti o Novomeském v hlášeních psali jako o nebezpečném komunistovi již v roce 1925. Státní zástupce po roce 1926, kdy se stal Novomeský po Gottwaldovi šéfredaktorem Pravdy, často konfiskoval (cenzuroval) články. Novomeský chodil na výslechy, nakolik ho žalovali dotčení a uražení, které kritizoval ve svých článcích. Drug uvádí, že mnohé soudní spisy se nedochovaly, avšak operoval se spisy ze Státního archivu v Opavě. Uváděl například odmítnutí zveřejnění dopisu dopisovatele, urážku policejního komisaře Jána Kompiše z Lučence prostřednictvím dopisu od dělnického dopisovatele (Policejní útok na lid v Lučenci), dále články Máme slovenského fakíra, Četnickým bodákem ochráněno fabrikantské bříško, spor s Baťou v článku Takto je a takto bude od dělnického dopisovatele. Pokuty, výslechy, trestní oznámení za dopisovatelů Pravdy, exekuce, výhrůžky, ničení nákladů, cenzura, sledování tajnými službami a v roce 1927 dokonce odsouzení na 5 dní vězení a to hned dvakrát – to byla každodenní realita Novomeského jako odpovědného redaktora. V ostravském vězení podle Druga sepsal básně Neznáma a V obloku věznice publikované ve sbírce Romboid.
Nedeľa V roce 1927 vydal knihu Nedeľa, kterou ilustroval Mikuláš Galanda a která vyšla v rámci knihovny Davu. Ukázka z díla:
Odmítnutí Manifestu sedmi Novomeský odmítl Manifest sedmi v roce 1929 a podpořil Gottwalda po V. sjezdu strany, kde zvítězila Leninská platforma. Laco Novomeský jako reakci na Manifest sedmi vyzval intelektuální levici o podporu strany a vyslovil se proti vystoupení sedmi levicových intelektuálů ze strany v textu Nad ňou –vnej –či sňou?:
V textu zmiňoval i Jacka Londona jako radikálního socialistu, konkrétně jeho vystoupení ze Socialistické strany USA z důvodu její umírněnosti a dělání kompromisů.
Novomeský, Davisté a aktivity v 30. letech Novomeský působil jako redaktor, odpovědný redaktor i vedoucí redaktor ve všech tiskových orgánech komunistické strany (Rudé právo, Rudá záře, Tvorba, Haló noviny, Lidový deník) v Praze a Plzni, redaktor Slovenských zvěstí (1936–1938).
V 30. letech se aktivizoval v okruhu slovenských komunistických intelektuálů (takzvaní Davisté) spolu s Gustávem Husákem, Janem Poničanem, Danielem Okálim, Vladimírem Clementisem a dalšími. Vymezovali se levicově ale i národně, měli větší pochopení pro svébytnost Slováků a byli kritičtí ke koncepci čechoslovakismu. Jejich tvorba byla v tomto období silně ovlivněna symptomy celosvětové hospodářské krize, a hledali alternativu v Sovětském svazu. Novomeský a Davisté aktivně reflektovali tragické události Krompašské vzpoury a násilnosti v Košútech (květen 1931), kde došlo v rámci stávky dělníků ke střelbě a smrti protestujících. DAV věnoval události celé červnové číslo a Manifest slovenských spisovateľov (podepsali ho také E. B. Lukáč, J. G. Tajovský, M. Urban, J. Smrek a G. Vámoš). Clementis psal listy světovým prokomunisticky smýšlejícím osobnostem (Romain Rolland, Maxim Gorký).
V roce 1932, kdy se též oženil, vydal básnickou sbírku Romboid, která je sbírkou sociálních básní vydána i v typicky avantgardně pojatém obalu. Novomeský ji vydal na počest Janka Krále. Eduard Urx sbírku komentoval následovně: „Smutně vyprávěl o radosti, po jejíž lidé touží, a kterou však nikdy nedosáhnou a není možné dosáhnout uprostřed světa chladných věcí a studených zákonů…“ŠMATLÁK, S. Ladislav Novomeský. Praha: Československý spisovatel. 1977, s. 65 Podle A. ValcerovéPEKNÍK, M., PETROVIČOVÁ, E. Laco Novomeský… Bratislava: ÚPV SAV. 2006. ISBN 80-224-0902-2, s. 105 je v Novomeského tvorbě cítit touhu po exotice, poznání, erotice, která se stává nejosobnějším východiskem, na kterém buduje své texty; město nahrazuje absolutně neutrální prostor, literární jazyk střídá inspirace každodenností v sociálních rozměrech.
Významná byla pro Novomeského návštěva Sovětského svazu v roce 1934 (První sjezd sovětských spisovatelů v Moskvě), které se zúčastnil i Nezval a Jilemnický (Novomeský této události věnoval báseň Moskevský večer). Návštěva Moskvy v Novomeském zanechala až extrémně idealistické stopy – básník si představoval, že v daleké utopické společnosti budou básníci předkládat svou tvorbu lidovým shromážděním a tato shromáždění budou vášnivě očekávat výjimečné chvíle.Novomeský své dojmy popsal následovně:
V roce 1935 vydal sbírku básní Otevřená okna, na kterou pozitivně reaguje literární kritika – Alexander Matuška i Jozef Félix (ten sbírku vnímá jako syntézu proletářskosti a avantgardy) a také Milan Pišút. Tato sbírka autorovi vrátila po období pochybování a frustrace smysl a důvěru pro tvorbu – navrácena dialektická jednota sociální revoluce a poezie.
Trenčansko-teplický kongres V roce 1936 spolupořádal Trenčansko-teplický kongres. Volal po sjednocení všech pokrokových a kulturotvorných sil východu i západu v boji proti fašismu, nekulturnosti a barbarství, církevně-náboženské či časové nadřazenosti a nelidskosti. Novomeský tuto událost i s odstupem času považoval za klíčovou a připomíná, že se podařilo za jeden stůl posadit jména z různých politických vyznání jako Dilong, Clementis, E. B. Lukáč, Beniak, Poničan, Urban a Jilemnický a dodává, že některá jména už o několik let později získala „výrazně protichůdný zvuk“. Teplická jednota se podle Novomeského stala základem pro národní jednotu v povstání. V roce 1964 o této události napsal:
Novomeský a španělská občanská válka V roce 1936 vypukla španělská občanská válka, do které Novomeský zapojil i Československo organizováním internacionálních brigád (založil také Klub přátel Španělska). O rok později se účastnil kongresu v Paříži a stal se přímým účastníkem bojů (dostal se přímo k československým bojovým jednotkám bojujícím proti fašistům) a kongresu Mezinárodní asociace spisovatelů na obranu kultury ve Valencii, Barceloně a Madridu – výsledkem byly reportáže otištěné ve Slovenských zvěstech a Slovenských pohledech.
Od Mnichova po Slovenské národní povstání Situace se radikalizovala po roce 1938. Novomeský žil v tomto období v Praze, psal pod pseudonymy, přinášel portréty světových i domácích básníků jako zastánců lidskosti, pokrokových tradic v kultuře. S Dr. Ivanem Sekaninou, sociálními demokraty a členy levicové odbojové organizace Petiční výbor Věrní zůstaneme vydával časopis Nová svoboda, který byl hned v první den nacistické okupace zakázán.
Po zániku první ČSR se vrátil na Slovensko (1939), zpočátku býval v Senici a byl bez práce. Poté pracoval jako úředník Obilní společnosti pro Slovensko v Bratislavě (od roku 1940), pak redaktor Informačního bulletinu dovozních a vývozních akciové společnosti pro Slovensko a později hospodářského týdeníku Budovatel (1942–1944).
V roce 1943 vytvořil ilegální vedení Komunistické strany Slovenska, roku 1944 se podílel na Slovenském národním povstání.
Byl členem V. ilegálního vedení KSS, který se utvořil okolo Karola Šmidkeho, předtím se Novomeský v odboji neangažoval.
Koncem roku 1943 byl za komunisty signatářem takzvané vánoční dohody, kterou se komunistický a nekomunistický slovenský odboj domluvil na spolupráci a jejíž uzavření předznamenalo Slovenské národní povstání. Po jeho vypuknutí byl členem delegace povstalecké Slovenské národní rady (SNR), která 7. října 1944 odcestovala do Londýna na jednání s vedením československého zahraničního exilu. Delegace požadovala uznání slovenského národa za svébytný celek a uznání SNR za trvalého představitele vládní a zákonodárné moci na Slovensku. O těchto událostech prohlásil:
Poválečná politická kariéra náhled|Pamětní deska Slovenské akademie věd a umění na budově Univerzity Komenského v Bratislavě; pamětní deska Laca Novomeského, který zde působil v letech 1950–1951 Po druhé světové válce pak patřil mezi hlavní slovenské politiky. Dne 1. června byl v delegaci SNR u prezidenta Beneše v Praze. V srpnu 1945 byl delegáty národních výborů zvolen za poslance Slovenské národní rady. Zasedal zde do roku 1946.http://www.psp.cz/eknih/1945snr/stenprot/012schuz/s012001.htm V letech 1945 až 1948 byl předsedou Spolku slovenských spisovatelů a Matice slovenské.
Roku 1945 se stal členem Ústředního výboru KSS a byl jím do roku 1950. Dne 8. dubna 1945 byl také zvolen členem prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa. IX. sjezd KSČ ho v této funkci potvrdil.
V letech 1945–1946 byl rovněž poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSS. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, opět za KSS. Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění za KSS zvoleným ve volebním kraji Trnava. V parlamentu setrval do února 1951, kdy na poslanecký post rezignoval. Jako náhradník místo něj nastoupil Alexander Dubček.