Řád templářů neboli templářský řád (francouzsky Ordre du Temple, latinsky Ordo militum Templariorum), celým názvem Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (latinsky Pauperes commilitones Christi templique Salomonici), byl jeden z nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohli rovnat pouze konkurenční johanité nebo němečtí rytíři. Obecně se používají pojmenování templářští rytíři a rytíři templu (Miles Templi) nebo jen templáři (Templiers).
Řád byl založen roku 1119 nebo 1120 v důsledku úspěšné 1. křížové výpravy do Svaté země (1096–1099). V Levantě, tehdy zvané jako Outremer (Zámoří), vzniklo nové křižácké království, které nemělo dostatek sil k vlastní obraně. U zrodu rytířského řádu stála malá družina evropských rytířů, kteří měli zájem se v dobytém Jeruzalémě usadit a vést mnišský způsob života, avšak coby bojeschopní muži byli povoláni k službě jako organizovaná milice. Společným znakem jeho členů se staly bílé pláště, později doplněné o červené kříže, a na krátko střižené vlasy s dlouhými vousy, to aby se odlišili od běžných šlechticů. Byly jim zapovězeny ozdoby i tehdejší zábavy šlechty jako byly rytířské turnaje, lovy a sokolnictví.
Poslání řádu Původním posláním templářů bylo zajistit bezpečnost pro zástupy poutníků z Evropy k Božímu hrobu na cestě mezi přístavním městem Jaffa a Jeruzalémem po jeho obsazení křižáky. Na cestách ke svatým místům číhala na křesťanské poutníky různá nebezpečí. Mohli být napadeni muslimskými lupiči a některé pevnosti byly stále v rukou Fátimovců. Dále tu byli hladoví lvi. Tyto šelmy byly také jedinými zvířaty, která směli templáři lovit.
Řád se stával populárnějším a zesílil natolik, že se z dříve lokální milice na potírání banditů stala elitní armáda schopná zapojovat se do velkých bitev, přestože počet skutečných rytířů se v poli pohyboval vždy jen v počtu několik desítek nebo stovek těžkých jezdců. Naproti tomu oddíly obyčejných pěšáků a lehkých jezdců mohly dosahovat tisíců mužů. Tím se původní poslání řádu rozšířilo o obranu Kristova hrobu (resp. Jeruzalémského království) osvobozeného od tzv. „nevěřících“, kterými byli předchozí muslimští vládci. Templáři se neměli nikdy účastnit válek proti křesťanským panovníkům, a to ani proti křesťanským odpadlíkům od víry (např. výpravy proti Albigenským, přestože templáři měli i v Languedoku své statky, tohoto úkolu byly pověřeny jiné řády), takže ani napadení Konstantinopole křižáky během čtvrté výpravy.
vlevo|náhled|upright=0.7|Chrámová hora v současnosti, kde templáři měli své první sídlo Později řád o své poslání přišel, když padly všechny křižácké državy v Zámoří kvůli výbojům egyptských mamlúků. S výjimkou Kypru se všichni členové řádu přesunuli do západní Evropy, kde nahromadili velké jmění díky pokročilejšímu systému bankovnictví.
Řád byl zrušen roku 1312 papežskou bulou Vox in excelso jako nepotřebný, čemuž dopomohla vážná nařčení z hereze a s nimi související ztráta pověsti. Řád poté už nebyl nikdy obnoven. Záhy na něj navázaly menší nově založené řády ve Španělsku a v Portugalsku, ale žádný z nich nedosáhl takového významu ani celoevropského rozšíření. Ve Skotsku zřejmě nebylo zrušení řádu uskutečněno kvůli probíhající válce za nezávislost a klatbě uvalené na skotského krále. Skotští templáři se mohli sloučit s místními johanity (jsou jisté zmínky o „řádu sv. Jana a Templu“) a vytrvat až do reformace.
Historie Vznik řádu Po dobytí Jeruzaléma účastníky první křížové výpravy a po ustavení Jeruzalémského království došlo k nárůstu počtu poutníků do Jeruzaléma. Přesto v celém následujícím čtvrtstoletí nebyly cesty v království i blízkosti Jeruzaléma bezpečné a hemžily se lupiči, kteří zabíjeli a okrádali poutníky. Vznik templářského řádu souvisel s touhou poskytnout ochranu neozbrojeným poutníkům. Bezprostředním důvodem ke vzniku řádu mohlo být napadení 700 poutníků na cestě z Jeruzaléma, kdy bylo 300 z nich zabito a 60 zajato muslimskými útočníky z Tyru a Askalonu.Noví rytíři, s. 20–21 Přesné datum založení řádu není známo, ale je pravděpodobné, že vznikl v roce 1119 nebo 1120, přestože kronikář Vilém z Tyru (píšící ale až 50 let po vzniku řádu) uvádí rok 1118.
náhled|upright=0.5|vlevo|H. Lehmann: Hugues de Payens, první velmistr templářů náhled|upright=0.7|vpravo|Hugo z Paynsu, Godefroi ze Saint-Omer a král Balduin II., středověká iluminace náhled|upright=0.4|vlevo|Znak řádu v podobě erbu První písemná zmínka o řádu pochází z prosince roku 1120, kdy byl první velmistr řádu Hugo z Paynsu svědkem potvrzení výsad johanitů jeruzalémským králem Balduinem II.Noví rytíři, s. 18–21 Od svého vzniku se templáři těšili přízni krále, patriarchy, ale i významných poutníků, jako byli například Fulko V. z Anjou, který se v roce 1120 stal přidruženým členem řádu, nebo Hugo I. ze Champagne, který se v roce 1125 stal řádným členem řádu. Představitelé řádu hráli důležitou roli i v diplomatické aktivitě, když Hugo z Paynsu byl v roce 1127 členem poselstva, které nabídlo sňatek s jeruzalémskou princeznou (a dědičkou) Melisendou hraběti Fulkovi z Anjou. Během této diplomatické mise měl Hugo také získat nové vojáky pro tažení proti Damašku.Noví rytíři, s. 21–22 Už dříve požádal král Balduin Bernarda z Clairvaux, aby pomohl templářům získat papežské schválení řádu.
Vyvrcholením templářské mise v Evropě bylo na koncilu v Troyes v lednu 1129, kde Hugo z Paynsu popsal neformální zásady a skutky bratrstva.Noví rytíři, s. 23 Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina. O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard, který templáře podporoval a byl autorem první řehole řádu, kterou se činnost templářů začala řídit. V této době měl řád tři sta rytířů, kteří veleli zhruba třem tisícům mužů.
Rozmach řádu náhled|upright=0.6|vpravo|Templářští rytíři sdílející jednoho koně a řádová zástava beauseant, iluminace Matěje Pařížského náhled|upright=0.6|vpravo|Iluminace Matěje Pařížského s templáři a praporem beauseant Během čtvrtstoletí své existence se templářům podařilo dostat do centra dění v Zámoří. Před odjezdem 2. křížové výpravy byli schopni svolat do Paříže 130 svých rytířů, kteří se pravděpodobně s francouzským vojskem vydali na východ spolu s nejméně stejným počtem seržantů a služebných bratří.Noví rytíři, s. 82–83 Během výpravy se řádový mistr ve Francii Evrard z Barres stal jedním z hlavních rádců francouzského krále Ludvíka VII. V průběhu výpravy také král svěřil templářům odpovědnost za ochranu vojska během tažení. Mimo jiné i proto, že měli zkušenosti s tureckou taktikou rychlých útoků jezdectva.Noví rytíři, s. 83 Také když se král během křížové výpravy dostal do finanční nouze, byli to právě templáři, kteří mu byli schopni půjčit větší sumu peněz. V červenci 1148 se spolu s křižáckými vojsky podíleli na neúspěšném tažení proti Damašku. Vina za neúspěch tažení byla některými současníky svalována na templáře, kteří prý přijali úplatek, aby obleženému městu tajně pomohli. Brzy po skončení křížové výpravy zemřel velmistr Robert z Craonu a na místě velmistra jej nahradil Evrard z Barres.Noví rytíři, s. 84–85
Na přelomu let 1149 a 1150 dostali templáři od jeruzalémského krále Gazu s cílem zvýšit tlak na muslimský Aškelon.
Význam Gazy se ukázal při konečném dobytí města, ke kterému došlo v roce 1153. Při dobývání Askalonu padl velmistr Bernard z Tremelay a nahradil jej André z Montbardu.Noví rytíři, s. 90
náhled|upright=0.4|vpravo|Varianta černobílé vojenské zástavy bauceant (baucent apod.) s červeným křížem. V 70. a 80. letech 12. století působilo na východě asi 600 rytířů a 2 tisíce seržantů (těžkých jezdců neurozeného původu). Z toho polovina z nich působila v jeruzalémském království a druhá polovina v Tripolisu a Antiochii.Noví rytíři, s. 109
náhled|upright=0.6|vlevo|G. Doré: Bitva u Hattínu v roce 1187 znamenala zvrat v křižáckých válkách náhled|upright=0.6|vpravo|L. Kapliński: Portrét templáře Z katastrofy u Hattínu vyvázlo jen několik templářů. Nejvýznamnějším z nich byl velký komtur bratr Terricus, který se ujal velení nad zbytky řádu. Brzy po bitvě také adresoval dopis papeži Urbanovi a flanderskému hraběti Filipovi (a zprostředkovaně i všem křesťanům i templářům v Evropě), ve kterém vyzýval všechny k vyslání okamžité pomoci křesťanům v Levantě. Během následující muslimské ofenzivy ztratili křesťané většinu území ve Svaté zemi. Už v září 1187 se ze zajetí vrátil velmistr templářů Gerard z Ridefortu, kterého sultán Saladin vyměnil za templářský hrad v Gaze. Velmistrovy osudy v dalších měsících neznáme, ale byl ve vojsku, které v srpnu 1189 shromáždil jeruzalémský král Kvido z Lusignanu k obléhání Akkonu. V boji v okolí města také velmistr 4. října 1189 padl.Noví rytíři, s. 136–137
Novým velmistrem řádu byl v roce 1191 zvolen (pravděpodobně pod vlivem anglického krále Richarda) Robert ze Sablé.Noví rytíři, s. 139
Když v roce 1244 vypukla válka mezi as-Sálihem Ajjúbem a Ismá'ílem, podpořili templáři vládce Damašku Ismá'íla. Ajjúb se spojil s chorezemskými Turky, kteří v červenci vyplenili Jeruzalém a velmi brutálně naložili s místním obyvatelstvem. Křesťané sebrali velké vojsko a spolu se svými muslimskými spojenci se 17. října u La Forbie střetli se spojenými vojsky Egypta a Chorezmu. Po dezerci muslimských spojenců byla křesťanská armáda zdecimována. Templáři ztratili v bitvě asi 260–300 rytířů včetně velmistra Armanda z Périgordu, který buď padl přímo v bitvě nebo zahynul později v zajetí. Bitvu údajně přežilo jen 39 templářů, 26 johanitů a 3 němečtí rytíři.Noví rytíři, s. 162–164
náhled|upright=0.5|vpravo|Křižák a templář na portugalském obrázku z roku 1917 náhled|upright=0.6|vlevo|Model templářského rytíře V polovině 60. let 13. století zahájil mamlúcký sultán Bajbars dobývání křesťanských území. Templáři ztratili v roce 1266 hrad v Safedu a v roce 1268 Beaufort. Mnohem vážnější však byla ztráta Antiochie. Po jejím dobytí templáři rezignovali na obranu svých hradů v této oblasti a Bagras, La Roche de Roussel a Port Bonnel byly opuštěny. V roce 1271 ztratili další svůj hrad Chastel-Blanc a teprve následujícího roku, kdy bylo zásluhou anglického prince Eduarda uzavřeno desetileté příměří se sultánem Bajbarsem, si mohli templáři alespoň na chvíli oddechnout. Během pouhých sedmi let (1265–1271) se sultánu Bajbarsovi podařilo odstranit celý základ pečlivé templářské organizace v Zámoří.Noví rytíři, s. 182
V 70. letech 13. století podporovali templáři nároky sicilského krále Karla z Anjou na jeruzalémský trůn. Svým postojem si templáři znepřátelili většinu šlechty v Zámoří, která podporovala kyperského krále Huga. Karlovu pozici oslabilo povstání proti jeho vládě na Sicílii. Templáři pak raději podpořili kyperského krále Jindřicha II. (Hugova syna a nástupce).
Když v roce 1277 zemřel sultán Bajbars, na trůně ho nakonec nahradil schopný vojevůdce Kalavun.
Ztráta původního poslání náhled|upright=0.8|vpravo|Granet: Kapitula templářů konaná v Paříži (27. dubna 1147), obraz z roku 1844 Neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na Blízkém východě začaly pádem Jeruzalémského království v roce 1187, roku 1244 ztratili Evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St. Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád v Zámoří. Templáři i hospitalité museli postupně opouštět všechna dobytá území. Templáři se vraceli do Francie po etapách přes Kypr a Sicílii. Johanité se roku 1309 zmocnili byzantského Rhodu.
náhled|upright=0.5|vlevo|Templářský rytíř, olejomalba 19. stol. Wilhelma von Schadow