náhled|Vlajka užívaná UPA a ukrajinskými nacionalisty Ukrajinská povstalecká armáda (, Ukrajinska povstanska armija), zkráceně UPA (УПА), bylo ozbrojené křídlo Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), přesněji řečeno její radikální frakce (OUN-B) vedené Stepanem Banderou – její příslušníci byli proto zjednodušeně označováni jako banderovci – snažící se v letech 1942–1947 cestou ozbrojeného boje a etnických čistek dosáhnout vytvoření nezávislého národního ukrajinského státu.
Za dobu své existence bojovala UPA primárně proti Polákům a Sovětům. Od února 1943 bojovala také proti Němcům (řada příslušníků ukrajinského praporu Nachtigall, který byl pod německým velením, se na jaře t. r. přidala k UPA), ovšem s mnoha případy kolaborace s německými jednotkami v boji proti těm sovětským. Od jara 1944, po sovětských úspěších ve 2. světové válce, začala organizace spolupracovat s německými silami proti Sovětům a Polákům. Příslušníci UPA se podíleli na rozsáhlých masakrech civilního obyvatelstva, zejména na Volyni a ve východní Haliči.
Pro své spojení s německými okupanty a kvůli masakrům civilistů je organizace vnímána jako silně kontroverzní. V prosinci 2018 podepsal ukrajinský prezident Petro Porošenko zákon, kterým získali někdejší příslušníci UPA i OUN postavení válečných veteránů a s tím související sociální výhody. Byli tím postaveni na úroveň ukrajinským vojákům sovětské Rudé armády, kteří bojovali v letech 1941–1945 proti nacistickému Německu.
Dějiny UPA vznikla během 2. světové války na Ukrajině, dne 14. října 1942. Prvním velitelem byl Dmytro Kljačkivskyj („Klym Savur“, 1942–1943), Roman Šuchevyč („Taras Čuprynka“, 1943–1950) a Vasyl Kuk („Lemiš“, 1950–1954). Působila především v oblastech Volyně, Polesí, Haliče, Podolí a v Karpatech. Organizace začala jako revoluční skupina a vyvinula se do partyzánské armády. Její příslušníci nosili různé uniformy, včetně stejnokrojů SS či Rudé armády, na čepici měli znak trojzubce. V roce 1944 měla zhruba 35 000 členů.
Velitelská struktura UPA podléhala, či se přímo překrývala s tou z Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). OUN vznikla spojením tajné „Ukrajinské vojenské organizace“, radikálně pravicových skupin a pravicových ukrajinských nacionalistů. OUN byla pověřená administrativními povinnostmi, zatímco UPA byla zodpovědná za vojenské operace. Podle původního prohlášení OUN bylo cílem vytvořit nezávislý, sjednocený, národní stát na území etnických Ukrajinců. Tohoto cíle mělo být dosaženo prostřednictvím národní revoluce vedené diktaturou, která by vyhnala okupační mocnosti a sestavila vládu reprezentující všechny regiony a sociální skupiny.Encyclopedia of Ukraine, Organization of Ukrainian Nationalists
Masakry Poláků
náhled|Polští civilisté zabití organizací UPA, Lipniki náhled|upright|Pomník polských obětí zabitých UPA, Borownica V únoru 1943 zahájily jednotky UPA etnické čištění Volyně (dnešní severozápadní Ukrajina) bestiálním vražděním tamních Poláků. Polští historici odhadují, že na ukrajinské Volyni a Haliči bylo povražděno (1943-1945) jednotkami UPA přes 100 000 polských civilistů (včetně žen, dětí a nemluvňat), dalšího půl milionu Poláků z oblasti uprchlo.Bratrovražda je vždy strašná. Komorowski připomněl volyňský masakr. iDNES.cz. 14. července 2013 Velitel UPA, Dmytro Kljačkivskij, zde nařídil likvidaci celé mužské polské populace mezi 16 a 60 let. Přesto většina z obětí byly ženy a děti.A Fascist Hero in Democratic Kiev
Čistka začala vyvražděním Poláků v obci Parošl. Pak následovaly další města, např. Janova Dolina, Lipniky, Gurow, Orzeszyn, Sadowa, Zagaje, Gaj, Wola Ostrowiecka atd. Běžné bylo i vypalování polských kostelů. 11. července bylo během tzv. „krvavé neděle“ zabito okolo 8 000 Poláků, většinou žen, dětí a starších. Bylo napadeno a spáleno 99 polských vesnic a to v krajích Kovel, Volodymyr-Volynskyj a Horochiv. V červenci bylo nacionalisty celkově napadeno nejméně 530 polských vesnic, v srpnu dalších 301, zabito bylo okolo 25 000 Poláků. Vesnice byly vyrabované a spálené. Další vlny vyvražďování pokračovaly do první čtvrtiny roku 1944.
Na jaře 1944, poté, co byla většina Poláků na Volyni buď zavražděna nebo prchla, se UPA přesunula do sousední východní Haliče a pokračovala ve vyvražďování. Polákům zde někdy byla dána možnost útěku. Rozkaz od velitele UPA v Haliči zněl: „Ještě jednou bych vám chtěl připomenout: nejprve vyzvat Poláky opustit svou půdu a teprve později likvidovat, a ne naopak“.Timothy Snyder. (2003). The Reconstruction of Nations. New Haven: Yale University Press. str. 176 Mezi desítky polských vesnic, jejichž obyvatelé byli na Haliči zcela vyvražděni a všechny budovy spáleny, byly například: Berezowica poblíž Zbaraže, Ihrowica a Plotych nedaleko Ternopilu, Podkamien nedaleko Brody, Hanachiv a Hanachivka poblíž Przemyślany.
Metody Některé variace mučení a úmrtí byly velmi sadistické. Britský historik Niall Ferguson poznamenal: celé vesnice zde byly vyhlazené, lidé byli často usmrcováni odpornými způsoby, docházelo k upalování, muži byli ubiti k smrti, ženy znásilněny a znetvořeny, děti probodány bajonety.Niall Ferguson, The War of the World, Penguin Press, New York, 2006, str. 455. Metody použité ve většině útoků byly stejné, za úsvitu byla vesnice obklopena ozbrojenými příslušníky UPA, někdy ozbrojenými sekerami, kladivy, noži a pilami. V mnoha případech byly oběti mučeny a jejich těla znetvořena. Americký historik Timothy Snyder popisuje vraždy takto: Ukrajinští partyzáni spálili domy, stříleli na ty, kteří se snažili uprchnout a donutili je vrátit se dovnitř stavení, zajaté venku zabíjeli srpy a vidlemi. V některých případech byli sťati, roztrháni na kusy, ukřižováni, nebo byli jinak vystaveni s cílem zastrašit zbývající Poláky na útěk.
Zánik po válce náhled|Veteráni UPA v Kyjevě v roce 2012 Po 2. světové válce působila UPA proti polské i sovětské moci, nyní již bez podpory, a byla postupně likvidována milicí i sovětskou (NKVD) a polskou (UB) tajnou policií. Příslušníci často i s rodinami pak byli vysídleni. UPA ještě v roce 1946 operovala v jihovýchodním Polsku v síle pěti až šesti tisíc příslušníků. V roce 1947 během Akce Visla byla organizace v Polsku zlikvidována.
Organizace se po válce přesouvala i na východ a severovýchod Slovenska, banderovci zde obsadili a vyloupili několik obcí, zaplnili okresy Stropkov, Prešov, Giraltovce a postupovali směrem Humenné a Snina až na hranici Zakarpatské Ukrajiny. Banderovci byli na Slovensku zlikvidováni československými složkami národní obrany a vnitra (skupina Ocel) k létu 1946. V létě 1947 se ještě některé jednotky snažily probít přes československé hranice, tentokráte to byly silné skupiny, které se nyní snažily jen probít jeho územím do Rakouska. Například skupina Chromenko se dostala až na Moravu. K poslední přestřelce s banderovci došlo dne 19. srpna 1947 při přepadení hájovny u Strečna. V bojích s banderovci v Československu v letech 1945–1947 padlo 49 osob, z toho 30 banderovců a dalších 118 zajato.Vpád banderovců na území Československa
V roce 1947 nastal zlom, kdy Sověti přesunuli ohnisko akcí proti UPA z masových akcí k infiltraci a špionáži. Po roce 1947 činnost UPA začala upadat, ovšem ještě v roce 1952 sovětské úřady potvrdily, že bojující jednotky UPA/OUN sestávají ze 252 osob. Poslední velitel UPA, Vasyl Kuk, byl zadržen a uvězněn na šest let roku 1954. Ze zprávy Ukrajinské SSR vyplývá, že likvidace ozbrojených jednotek a podsvětí OUN byla provedena k začátku roku 1956.
Propaganda a historická realita působení Komunistická propaganda po roce 1948 systematicky popisovala působení příslušníků UPA v Československu jako akce násilných skupin v uniformách SS. Tento narativ zformoval zejména úspěšný propagandistický film Akce B z roku 1951, který v kinech zhlédlo přibližně 3,5 milionu diváků a jím ovlivněný obraz v české společnosti částečně přetrvává. Historické výzkumy ukazují, že během takzvané Akce B v roce 1947 se zbídačené a pronásledované jednotky banderovců snažily přes slovenské a moravské území pouze co nejrychleji a bez vyvolávání konfliktů projít do amerických okupačních zón v Německu a Rakousku. Bojové střety byly vynuceny československou armádou a bezpečnostními složkami, které se jim v ústupu snažily zabránit. Tyto přestřelky si vyžádaly přibližně 20 mrtvých na československé straně a asi 40 na straně UPA.
Historická realita z předchozích let 1945 a 1946 na severovýchodním Slovensku však vykazovala odlišné vzorce chování. V tomto období podnikala UPA na československé území takzvané propagační rejdy, při kterých docházelo k rabování, přepadávání stanic finanční stráže a k selektivnímu násilí vůči skupinám, které organizace považovala za nepřátelské (především komunistům, státním úředníkům a Židům). Nejvýznamnějším incidentem z tohoto období se stala tragédie v obci Kolbasov. V noci na 6. prosince 1945 vtrhla ozbrojená skupina UPA nejprve do obce Ulič, kde usmrtila čtyři lidi, a následně v Kolbasově brutálně zavraždila 11 civilistů židovského původu, kteří přežili německé koncentrační tábory. Motivací k těmto útokům byl antisemitismus, odpor k rodícímu se komunistickému režimu a snaha o finanční a materiální zajištění jednotek.
Odkazy
Reference
Literatura
SVOBODA, David. Jablko z oceli. Zrod, vývoj a činnost ukrajinského radikálního nacionalismu v letech 1920-1939. Praha: Academia, 2021. ISBN 978-80-200-3186-0 ŘEPA, Tomáš. Banderovci - politické souvislosti, následky zneužití tématu komunistickou propagandou, návaznost na hybridní konflikt v současnosti. 1. vyd. Praha: Academia, 2019. 364 s.
Související články
Pidkamiňský masakr
Externí odkazy
Kategorie:Dějiny ukrajinského vojenství Kategorie:Dějiny Polska během druhé světové války Kategorie:Dějiny Sovětského svazu během druhé světové války Kategorie:Dějiny Československa během druhé světové války Kategorie:Partyzánské organizace Kategorie:Ukrajinský nacionalismus Kategorie:Antikomunismus Kategorie:Organizace ukrajinských nacionalistů Kategorie:Vojenské jednotky založené roku 1942 Kategorie:Vojenské jednotky zaniklé roku 1956 Kategorie:Volyňský masakr