Votština (votsky , psáno také jako ) je ugrofinský jazyk, jímž se mluví v oblasti severozápadního Ruska, konkrétně ve dvou vesnicích, Krakolje () a Lužicy (). V roce 2008 žilo podle odhadů UNESCO okolo 20 mluvčích,UNESCO Interactive Atlas of the World's Languages in Danger (Vyberte v «Country or area»: „Russian Federation“, pak „Search corresponding endangered language“ a nakonec „Vote“ v „List of languages“.)> z nichž všichni jsou starší lidé. Jazyk pomalu vymírá a je zapsán v Červené knize ohrožených jazyků jako kriticky ohrožený. Zároveň je také jedním z jazyků, které Ethnologue klasifikuje jako téměř vymřelé.
Hlavními důvody úpadku jazyka byla rusifikace a také fakt, že samotní Votové nebyli nikdy početný národ. Velký vliv měl i zákaz používání votštiny po druhé světové válce a četné přesuny obyvatelstva. Většina Votů, jejichž celkový počet je okolo 80, dnes už votštinu neovládá vůbec nebo spíše pasivně a mluví hlavně rusky. Morfologie a fonetika jednotlivých mluvčích se od sebe mírně liší, protože votština nikdy nebyla kodifikována a nemá tudíž jednotná gramatická pravidla. Dodnes rovněž neexistuje ani její oficiální psaná podoba. V posledních několika letech se Votové snaží o obnovení svého jazyka.
Votština je rozdělena na čtyři hlavní nářeční skupiny: východní, západní (dělící se dále na mätši, orko a vaipooli), krévinské a kukkuzské, z nichž všechny, až na západní vaipoolské nářečí, vymřely. Celkově je z baltofinských jazyků nejvíce podobná estonštině, její slovní zásoba obsahuje i řadu slov přejatých z ruštiny a některá nářečí byla silně ovlivněna ižorštinou.
Název a jeho původ Původ názvu není zcela jasný. Dříve se předpokládalo, že vzniklo ze slova vakja („klín“), což je přejaté slovo z baltských jazyků (srov. lotyšské , litevské ). Podle nejnovějších studií však tato teorie není pravděpodobná a finský lingvista Jorma Koivulehto přisoudil původ tohoto slova k názvu nějakého území. Riho Grünthal, profesor baltofinských jazyků na univerzitě v Helsinkách, jej například spojoval s různými variantami názvu jihoestonského kraje Valga, které se kdysi používaly (Waiga, Wagia a Vaia). Slovo („Votové“), jehož základem je právě , pak původně mohlo znamenat „lidé z Valgy“. Podle jiné teorie s názvem souvisí také označení vuowjoš, což je jedno z několika jmen Sámů, které používali pro označení sebe samých.
Pro název existuje ve votštině archaické synonymum , což je složenina slov („země“) a („jazyk“) – doslova tedy „jazyk země“. Podobným způsobem označují Votové nejen jazyk, ale i sami sebe, a to jako (případně ), kde slovo znamená „národ, lid“. Obdobu těchto synonym lze najít také v estonštině (jazyk jako , národ jako ) a jihoestonských nářečích (), kam patří nářečí võro, seto, mulgi a tartu. Tato synonyma vždy označují národní jazyk daného etnika nebo etnikum samotné.
Vztah k jiným jazykům Přestože se votština řadí jako samostatný jazyk, někteří lingvisté tvrdí, že se jedná o dialekt estonštiny, které je z baltofinských jazyků nejvíce podobná. Podle estonského lingvisty Paula Aristeho lze však známky vlivu votštiny najít i v některých severovýchodních estonských dialektech, konkrétně v obci Vaivara a na pobřeží Čudského jezera, nebo v řadě finských dialektů v západní Ingrii.
Kromě estonštiny se votština podobá také livonštině a ižorštině. Spolu s ižorštinou se oba jazyky navzájem ovlivňovaly, což je patrné jak v kukkuzském nářečí votštiny, tak i v dolnolužském nářečí ižorštiny. Kukkuzské nářečí již přímo nereflektuje charakteristické prvky votštiny a některými lingvisty bylo označeno spíše za dialekt ižorštiny. Podobně i vaipoolské nářečí nese známky silného vlivu ižorštiny a Paul Ariste jej označil za míšeninu dvou jazyků.
Ve votštině je také mnoho slov původem z ruštiny, např. (rusky , „čtvrtina“), (, „ležet“) nebo (, „štětina“). I přes dlouhodobé působení ruštiny si však dokázala zachovat charakteristické rysy ugrofinského jazyka a nebyla ovlivněna v takové míře, jako např. jí příbuzná livonština lotyštinou. Livonština patří podobně jako votština mezi kriticky ohrožené jazyky. S votštinou ji spojuje především přítomnost středních samohlásek a redukce souhlásky h (srov. finské , votské a livonské ).
Nářečí náhled|Přibližné vyznačení vesnic a jejich rozdělení na západní a východní nářečí:
Votština se tradičně rozděluje do čtyř hlavních nářečních skupin:
† Východní nářečí – vesnice Koporje (), Icipino (), Kozlova, Podmoščje (), Klimatino (), Ivanovskoje (). Západní nářečí – ústí řeky Lugy; dále se dělí na: † Mätši – vesnice Kotly (), Rannolovo (), Pumalicy (), Undovo (), Pilovo (), Kerstovo (). † Orko – vesnice Pondělovo (), Velikino (), Korvetino (), Mattija (), Savikino (), Babino (). Vaipooli – vesnice Krakolje (), Lužicy (), Verchnije Lužicy (), Mežniki (). † Kukkuzské nářečí – vesnice Kurovicy (). † Krévinské nářečí – v Lotyšsku v okolí města Bauska.
Západní nářečí se dělí na další tři skupiny: matši (v překladu „kopec“), orko („údolí“) a vaipooli. Podle jiného rozdělení se nářečí mätši a orko zařazují do samostatné skupiny středních nářečí, zatímco vaipoolské a kukkuzské se řadí jako zastupitelé západní skupiny. Někdy se také z nářečí orko zvlášť vyčleňuje nářečí pontizõõ. Vzhledem k tomu, že jazyk nemá jednotnou formu a každý mluvčí mluví svým vlastním idiolektem, lze se setkat i s rozdělením na podskupiny nářečí, jejichž jméno je dáno podle vesnice, kde se jimi mluví, např. nářečí kattilské podle vesnice Kattila.
V současnosti jsou vymřelá všechna nářečí s výjimkou západního vaipoolského nářečí, kterým se stále mluví. Jako první vymizelo krévinské nářečí, pravděpodobně někdy v polovině 19. století. Východní nářečí bylo v ohrožení již na počátku 20. století, jeho poslední známý mluvčí zemřel v roce 1960 ve vesnici Icipino. V těchto letech vymřely taktéž západní nářečí mätši a orko. Kukkuzské nářečí zaniklo v 80. letech 20. století.
Krévinské nářečí Krévinskou votštinou mluvili potomci votských válečných zajatců, kteří byli v letech 1444–1447 zajati a deportováni do okolí Bausky v Lotyšsku řádem německých rytířů. Ještě v roce 1805 se odhadovalo, že v okolí Bausky žije asi 1 200 Krévinců, nicméně podle místního kněze Karla Lutzau zde o pět let později v roce 1810 zbývalo posledních 12–15 mluvčích krévinské votštiny, z nichž všichni byli starší lidé. Anders Johan Sjögren po své výzkumné cestě v roce 1846 usoudil, že už z této oblasti votština téměř vymizela. Původně se předpokládalo, že pravlastí Krévinců je Estonsko nebo ostrov Saaremaa. Příbuznost krévinštiny k votštině jako první rozpoznal až Ferdinand Johann Wiedemann v roce 1871. Samotná krévinština nebyla nikdy dobře prozkoumána a dochovalo se z ní jen okolo 600 slov. Od ostatních nářečí se liší zejména zachováním plozivy k tam, kde jinde došlo k její palatalizaci na afrikátu tš, nicméně další změny charakteristické pro votštinu se u ní zachovaly.
Ukázka
Výzkum Votština byla „objevena“ v roce 1783 narvským pastorem F. L. Treffurtem. První votsky psaná slova byla zaznamenána ve srovnávacím slovníku Linguarum totius orbis vocabularia comparativa z roku 1789 od německého zoologa Petera Simona Pallase. Stejně jako všechny ostatní rané votské písemnosti byla i tato hesla psána ve starém ruském pravopise, jenž se používal až do konce 19. století. V roce 1856 sestavil finský lingvista August Ahlqvist první votskou gramatiku, Wotisk grammatik jemte språkprof och ordförteckning. Popisuje v ní hlavně kattilský dialekt votštiny, pro jehož zápis použil latinku obsahující diakritiku. Kromě mluvnického a fonologického popisu votštiny obsahuje kniha také slovník a mnoho ukázek votštiny jak z prózy, tak i z poezie. Významnost této gramatiky spočívá i v tom, že v ní Ahlqvist zachytil mnoho prvků, které později z votštiny vymizely.
O sestavení psané podoby votštiny se pokusil až v roce 1922 votský lingvista Dmitrij Cvetkov, a to pomocí cyrilice. Z různých důvodů se však neujala. V témže roce sepsal i další gramatiku s názvem Vadja keele grammatika (Эсимейн’ ваддя чээлэ грамаатикк), jež čerpala hlavně z jõgõperského nářečí.FennoUgria: Tsvetkov’s Votian Grammar Published in Estonia Kvůli jeho smrti však toto dílo zůstalo nedokončené a bylo uloženo do archivu. Mimo to Cvetkov vyučoval votštinu a sbíral různé materiály týkající se Votů a jejich kultury. Přeložil do votštiny povídku Vaňka od Antona Pavloviče Čechova a sepsal slovník jõgõperského nářečí (Vatjan kielen Joenperän murteen sanasto). Ten však dlouho existoval jen v ručně psané podobě a svého vydání se dočkal až v roce 1995 díky Johanně Laakso.
Během druhé světové války navštívili Ingrii estonští lingvisté, a to v letech 1942 a 1943. Mezi nimi byl také Paul Ariste, který nashromáždil doposud největší sbírku o votském jazyce a kultuře (celkem 5 269 stran). Roku 1948 vydal další votskou gramatiku pojmenovanou Vadja keele grammatika, která byla později vydána také v angličtině pod názvem A Grammar of the Votic Language. Byla založena především na dialektu votštiny z Kattily a jejího okolí, ostatním nářečím věnoval jen menší pozornost a krévinské a kukkuzské nářečí vynechal úplně.Ariste (1997), kapitola Foreword, s. V. K zápisu votštiny používal uralskou fonetickou abecedu. Paul Ariste se v průběhu let ještě několikrát vrátil do Vaipooli a zkoumal dál votský jazyk a kulturu až do roku 1975.Heinsoo (2011), s. 175. Od 70. let se výzkumem votštiny zabývá Heinike Heinsoo z Univerzity v Tartu.
Stav jazyka Současný stav jazyka úzce souvisí s historií samotného národa. Votové se během 11. století dostali pod nadvládu Novgorodské republiky. Od této doby je postihla řada událostí, které měly vliv na pokles jejich populace a asimilaci s Rusy, počínaje hladomorem, válkami a christianizací, až po ovládnutí Moskevským knížectvím, což způsobilo přísun cizího obyvatelstva na jejich území. Následná nadvláda Švédska v 17. století znamenala kromě přílivu Finů také další snahy o konverzi Votů, tentokrát z pravoslaví na luteránství. Konverze se ve větší míře nesetkala s úspěchem, většina zůstala nadále pravoslavnými a navíc mnoho Votů odešlo ze své země do Ruska. Votové také kvůli náboženství neuzavírali sňatky s jazykově příbuznými luteránskými Finy.Heinsoo (2001), s. 172. Po zrušení nevolnictví v roce 1861 začali Votové odcházet do měst. To však na rozdíl od českých zemí, kde zrušení nevolnictví přispělo ke vzniku národního obrození, mělo opačný výsledek a málopočetní Votové začali používat ruštinu na úkor votštiny.
Po sestavení psané podoby ižorštiny v 30. letech 20. století se votština stala posledním jazykem na území severozápadního Sovětského svazu bez své psané formy.Minhan (2002), s. 2022 Díky tomu se mohlo ve školách, které kromě Ižorů navštěvovali také Votové, začít vyučovat v ižorštině. Votům výuka v ižorštině nepřipadala zvláštní, neboť často sami sebe nerozlišovali od Ižorů. Mladí lidé se přestávali učit votsky a oba jazyky se začaly navzájem ovlivňovat. Dialekty, které nebyly ižorštinou vůbec dotčeny, jsou dnes již vymřelé. V těchto letech byla část votských rolníků deportována ze svého území a během druhé světové války byli téměř všichni evakuováni do Finska. Ti, kteří se později vrátili, měli zakázáno mluvit votsky. Jazyk se tedy přestal dále rozšiřovat a brzy vymřela zbylá nářečí votštiny až na vaipoolské.