Socha Svobody je obrovská neoklasicistní socha nacházející se na Liberty Island (Ostrov svobody) v newyorském přístavu ve Spojených státech. Tuto měděnou sochu, dar francouzského lidu obyvatelům Spojených států, navrhl francouzský sochař Frédéric Auguste Bartholdi a její kovovou kostru zkonstruoval Gustave Eiffel. Socha byla dne 28. října 1886 slavnostně posvěcena.
Socha představuje oděnou římskou bohyni svobody Libertas. Pravou rukou drží nad hlavou pochodeň a v levé ruce nese tabuli s nápisem JULY IV MDCCLXXVI (římskými číslicemi datum 4. července 1776), což je datum vyhlášení nezávislosti USA. Postava kráčí vpřed a u nohou jí při tom leží přetržený okov a řetěz, které připomínají zrušení otroctví. Po svém posvěcení se socha stala ikonou svobody a Spojených států, vnímanou jako symbol vítající přistěhovalce připlouvající po moři.
Bartholdi se nechal inspirovat francouzským profesorem práva a politikem Édouardem-René de Laboulayem, který údajně v roce 1865 poznamenal, že jakýkoli pomník vztyčený na počest nezávislosti USA by měl být správně společným projektem francouzského a amerického národa. Prusko-francouzská válka zpozdila postup až do roku 1875, kdy Laboulaye navrhl, aby Francouzi sochu financovali a USA poskytly místo a postavily podstavec. Bartholdi dokončil hlavu a rameno nesoucí pochodeň ještě předtím, než byl dokončen celý projekt sochy, a tyto části byly vystaveny za účelem propagace projektu na mezinárodních výstavách.
Rameno nesoucí pochodeň bylo vystaveno na Světové výstavě ve Filadelfii v roce 1876 a v letech 1876 až 1882 v parku na Madison Square na Manhattanu. Získávání finančních prostředků se ukázalo býti obtížným zejména pro Američany, a v roce 1886 byly proto práce na podstavci ohroženy nedostatkem financí. Vydavatel Joseph Pulitzer z deníku New York World zahájil sbírku na dokončení projektu a přilákal více než 120 000 přispěvatelů, z nichž většina přispěla méně než jeden dolar (v roce 2021 to odpovídá 30 dolarům). Socha byla postavena ve Francii, v bednách převezena do zámoří a na již hotovém podstavci sestavena. Stalo se tak na místě, kterému se tehdy říkalo Bedloe's Island. Dokončení sochy bylo oslaveno prvním newyorským průvodem a slavnostním posvěcením pod záštitou prezidenta Grovera Clevelanda.
Do roku 1901 sochu spravovala Rada pro správu majáků Spojených států amerických, poté ministerstvo války; od roku 1933 o ni pečuje Správa národních parků jako o součást Národního památníku sochy Svobody. Socha je významnou turistickou atrakcí. Přístup veřejnosti na balkon kolem pochodně je od roku 1916 zakázán.
Proces návrhu a výstavby Původ thumb|Římská bohyně Libertas a Sol Invictus („Neporažené slunce“) (na obrázku) ovlivnily sochu Svobody. Podle Správy národních parků přednesl myšlenku na vybudování památníku, který by Francouzi věnovali Spojeným státům, jako první Édouard-René de Laboulaye, předseda Francouzské společnosti proti otroctví a významný politický myslitel své doby. Projekt vznikl v polovině roku 1865 v rozhovoru mezi Laboulayem, přesvědčeným abolicionistou, a sochařem Frédéricem Bartholdim. V rozhovoru po večeři v jeho domě nedaleko Versailles měl Laboulaye, horlivý stoupenec Unie v americké občanské válce, říci: „Pokud by měl ve Spojených státech vyrůst pomník jako památník jejich nezávislosti, považoval bych za přirozené, kdyby byl postaven společným úsilím – jako společné dílo obou našich národů.“ Správa národních parků však ve své zprávě z roku 2000 tuto větu označila za pouhou legendu, jejíž původ lze vysledovat až k letáku pro získávání finančních prostředků z roku 1885, a že socha byla s největší pravděpodobností navržena v roce 1870. V další eseji na svých internetových stránkách Park Service naznačovala, že Laboulaye měl na mysli spíše uctění vítězství Unie a jeho důsledky: „Se zrušením otroctví a vítězstvím Unie v občanské válce v roce 1865 se Laboulayova přání svobody a demokracie měnila ve Spojených státech ve skutečnost. Na počest těchto úspěchů Laboulaye navrhl, aby byl jménem Francie postaven dar Spojeným státům. Laboulaye doufal, že upozorněním na nedávné úspěchy Spojených států bude francouzský lid inspirován k volání po vlastní demokracii tváří v tvář represivní monarchii.“
Podle sochaře Frédérica Augusta Bartholdiho, který později tuto historku vyprávěl, nebyla Laboulayeova údajná poznámka zamýšlena jako návrh, ale Bartholdiho inspirovala. Vzhledem k represivní povaze režimu Napoleona III. nepodnikl Bartholdi v souvislosti s tímto nápadem žádné okamžité kroky, pouze o něm s Laboulayem diskutoval. Bartholdi byl každopádně zaneprázdněn dalšími možnými projekty; koncem 60. let 19. století se obrátil na egyptského chedíva Isma'ila Pašu s plánem postavit u severního vjezdu do Suezského průplavu v Port Saidu obrovský maják v podobě staroegyptské fellahy neboli rolnice, oděné a držící ve vzduchu pochodeň. Byly vytvořeny skici a modely navrhovaného díla, které však nikdy nebylo postaveno. K návrhu suezské sochy existoval klasický precedens, Rhodský kolos: antická bronzová socha řeckého boha slunce Hélia. Předpokládá se, že tato socha byla vysoká přes 30 m a podobně stála u vjezdu do přístavu a nesla světlo, které navádělo lodě. Khediv i Lesseps odmítli navrhovanou sochu od Bartholdiho s odkazem na vysokou cenu. Místo toho byl v roce 1869 postaven maják Port Said, jehož autorem byl François Coignet.
Jakýkoli rozsáhlý projekt dále zpozdila prusko-francouzská válka, v níž Bartholdi sloužil jako major domobrany. Ve válce byl Napoleon III. zajat a sesazen. Bartholdiho domovská provincie Alsasko byla ztracena ve prospěch Prusů a ve Francii byla nastolena liberálnější republika. Protože Bartholdi plánoval cestu do Spojených států, rozhodl se spolu s Laboulayem, že nastal vhodný čas prodiskutovat tuto myšlenku s vlivnými Američany. V červnu 1871 se Bartholdi vydal přes Atlantik s doporučujícími dopisy podepsanými Laboulayem.
Po příjezdu do newyorského přístavu se Bartholdi zaměřil na Bedloe's Island (nyní pojmenovaný Liberty Island) jako na místo pro sochu, neboť ho zaujala skutečnost, že lodě připlouvající do New Yorku musely proplouvat kolem něj. S potěšením zjistil, že ostrov je ve vlastnictví vlády Spojených států – v roce 1800 jej postoupil zákonodárný sbor státu New York na obranu přístavu. Byla to tedy, jak napsal v dopise Laboulayovi, „půda společná všem státům“. Kromě setkání s mnoha vlivnými Newyorčany navštívil Bartholdi také prezidenta Ulyssese S. Granta, který ho ujistil, že získat místo pro sochu nebude obtížné. Bartholdi dvakrát přejel Spojené státy po železnici a setkal se s mnoha Američany, o nichž se domníval, že budou projektu nakloněni. I nadále se však obával, že veřejné mínění na obou stranách Atlantiku návrh dostatečně nepodporuje, a proto se s Laboulayem rozhodli s veřejnou kampaní počkat.
Bartholdi vytvořil první model svého konceptu v roce 1870. Syn Bartholdiho přítele, americký umělec John LaFarge, později tvrdil, že Bartholdi vytvořil první skici sochy během své návštěvy USA v La Fargeově ateliéru na Rhode Islandu. Po návratu do Francie Bartholdi pokračoval v rozvíjení konceptu. Pracoval také na řadě soch, které měly posílit francouzské vlastenectví po porážce od Prusů. Jednou z nich byl Lev z Belfortu, monumentální socha vytesaná do pískovce pod pevností Belfort, která za války odolávala pruskému obléhání více než tři měsíce. Vzdorující lev, dlouhý 73 stop (22 m) a vysoký o polovinu více, vykazuje emocionální kvality charakteristické pro romantismus, které Bartholdi později přenesl i na sochu Svobody.
Design, styl a symbolika
Bartholdi a Laboulaye zvažovali, jak nejlépe vyjádřit myšlenku americké svobody. V raných amerických dějinách se jako kulturní symboly národa často používaly dvě ženské postavy. Jeden z těchto symbolů, personifikovaná Columbia, byla považována za ztělesnění Spojených států podobně, jako byla Britannia ztotožňována se Spojeným královstvím a Marianne začala reprezentovat Francii. Columbia nahradila tradiční evropskou personifikaci Ameriky v podobě indiánské princezny, která byla považována za necivilizovanou a urážlivou vůči Američanům. Další významnou ženskou ikonou v americké kultuře bylo zobrazení Svobody, odvozené od Libertas, bohyně svobody hojně uctívané ve starém Římě, zejména mezi osvobozenými otroky. Postava Liberty zdobila většinu amerických mincí té doby a její vyobrazení se objevovala v populárním i občanském umění, včetně sochy Svobody od Thomase Crawforda (1863) na kopuli budovy Kapitolu Spojených států.
Design sochy evokuje ikonografii patrnou v dávné historii, včetně egyptské bohyně Isis, stejnojmenného starořeckého božstva, římské Hekaté a křesťanské ikonografie Panny Marie.
Umělci 18. a 19. století, kteří se snažili evokovat republikánské ideály, běžně používali zobrazení Libertas jako alegorický symbol. Postava Liberty byla zobrazena také na Velké francouzské pečeti. Bartholdi a Laboulaye se však vyhnuli zobrazení revoluční svobody, jakou znázornil Eugène Delacroix na svém slavném obraze Svoboda vede lid (1830). Na tomto obraze, který připomíná červencovou revoluci ve Francii, vede napůl oblečená Svoboda ozbrojený dav přes těla padlých. Laboulaye neměl pro revoluci pochopení, a tak by Bartholdiho postava měla být plně oděna do splývavého roucha. Namísto dojmu násilí, kterým působí Delacroixovo dílo, chtěl Bartholdi dodat soše mírumilovný vzhled a vybral pro postavu pochodeň, která představuje pokrok.
Crawfordova socha byla navržena na počátku 50. let 19. století. Původně měla být korunována pileem, čepicí, kterou dostávali osvobození otroci ve starém Římě. Ministr války Jefferson Davis, Jižan, který později zastával funkci prezidenta Konfederovaných států amerických, se obával, že pileus bude chápán jako abolicionistický symbol. Nařídil, aby byl změněn na přilbu. Delacroixova postava má pileus a Bartholdi zpočátku uvažoval, že ho umístí i na svou postavu. Místo toho použil na její hlavu diadém neboli korunu. Tím se vyhnul odkazu na Mariannu, která pileus nosí vždy. Sedm paprsků tvoří svatozář nebo aureolu. Evokují slunce, sedm moří a sedm kontinentů a vedle pochodně představují další prostředek, jímž Svoboda osvěcuje svět.
Všechny Bartholdiho rané modely měly podobnou koncepci: ženská postava v neoklasicistním stylu představuje svobodu, má na sobě stola a pella (šaty a plášť, běžné při zobrazování římských bohyň) a drží vztyčenou pochodeň. Podle populárních zpráv byla tvář vymodelována podle Charlotty Beysser Bartholdiové, sochařovy matky, ale Regis Huber, kurátor Bartholdiho muzea, se nechal slyšet, že tato, stejně jako další podobné spekulace, se nezakládají na pravdě.Interviewed for Watson, Corin. Statue of Liberty: Building a Colossus (TV documentary, 2001) Navrhl postavu s výraznou, nekomplikovanou siluetou, která by se dobře vyjímala v dramatickém umístění v přístavu a umožnila cestujícím na lodích vplouvajících do newyorského zálivu zažít měnící se pohled na sochu, jak se blíží k Manhattanu. Dal jí odvážné klasické kontury a použil zjednodušenou modelaci, která odrážela obrovské měřítko projektu a jeho slavnostní účel. Bartholdi o své technice napsal:
„Plochy měly být široké a jednoduché, vymezené odvážným a jasným designem, zdůrazněným na důležitých místech. Je třeba se obávat zvětšování detailů nebo jejich mnohosti. Přeháněním forem, aby byly lépe viditelné, nebo jejich obohacováním o detaily bychom zničili proporce díla. Konečně by model, stejně jako návrh, měl mít shrnující charakter, jaký bychom dali rychlému náčrtu. Jen je nutné, aby tento charakter byl výsledkem vůle a studia a aby umělec, soustřeďující své znalosti, našel formu a linii v její největší jednoduchosti.“