náhled|upright=1.1|vpravo|Wiccanský oltář
Wicca je novopohanské náboženské hnutí, forma moderního čarodějnictví, vzniklé v polovině 20. století v Anglii a zahrnující prvky předkřesťanských náboženství, především keltského, ale také antického a germánského, lidové tradice a ceremoniální magie. Nemá žádnou centrální autoritu či knihu, proto neexistuje přesná shoda, jak co se týče víry a praktik, tak toho, jaké jsou považovány za wiccanské a které ne. Jedná se o nejvlivnější a nejznámější formu novopohanství.
Ve wicce jsou v základě uctívána dvě božstva. Prvním je Bohyně, často nazývaná Trojná bohyně spojovaná s Měsícem, druhým je Rohatý bůh. Zároveň jsou však uctíváni mnozí další bohové a bohyně z různých kultur, kteří jsou považováni za aspekty výše zmíněných božstev. Některé formy wiccy jako Reclaiming nebo Dianická Wicca však kladou důraz především na uctívání Bohyně.
náhled|vpravo|upright=0.6|Pentakl neboli pentagram v kruhu je jeden ze symbolů Wiccy
Původní wicca je mysterijní tradice organizovaná do takzvaných covenů, jejíž zasvěcovací linie začíná u Geralda Gardnera. Tento britský okultista, zpravidla považovaný za zakladatele tohoto náboženství, v roce 1954 prohlásil, že byl v roce 1939 zasvěcen do starobylého náboženství, kterým je právě wicca. Jeho tvrzení je však obvykle zpochybňováno. Coveny odvozující svůj původ od Gardnera jsou nazývány Britská tradiční wicca a zahrnují především gardneriánskou a alexandrijskou wiccu. Od 70. let se během popularizace tohoto náboženství objevila řada tradic povolujících samozasvěcení a obsahující zpravidla také další odlišnosti oproti původní wicce. Tyto tradice se zpravidla nazývají eklektická wicca.
Některými autory je zpochybňováno, že Wicca je součástí novopohanství. Podle religionistky a wiccanky Joanne Pearson se její iniciační podoba nachází na okraji novopohanství, podle religionisty Woutera Hanegraaffa je zase Wicca produktem novopohanského vlivu na rituální magii, ale sama o sobě pohanská není.
Definice Wicca je v akademické sféře považována jednak za jedno z nových náboženských hnutí a jednak za součást širší náboženské množiny, kterou je současné pohanství. Celosvětově představuje největší, nejznámější a nejvíce akademicky popsanou podobu tohoto hnutí. Na pomyslné škále mezi etnickým rekonstrukcionismem a synkretismem se ve své eklektické podobě blíží právě synkretickému konci tohoto spektra, čímž se odlišuje od jiných pohanských tradic. Jak mezi pohany, tak v akademické sféře panuje určitá nejistota ohledně ukotvení wiccy v rámci jiných souvisejících pojmů. Wicca je obvykle považována za jedno z přírodních náboženství, ale současně je popisována jako součást okultismu, resp. západního esoterismu. Určitá dvojakost se vyskytuje i u chápání tohoto slova mezi samotnými následovníky tohoto náboženství. Příslušníci mysterijní tradice Wicca založené Geraldem Gardnerem chápou toto slovo výlučně ve vztahu k této tradici. Naopak širší veřejnost a populární literatura připisují tomuto slovu širší význam, který nemá jasně vymezené hranice a který zahrnuje různé další formy čarodějnictví, včetně tzv. eklektické wiccy a dalších. Původní význam tohoto slova ve 20. století označoval pouze příslušníky covenů odvozených od covenu Geralda Gardnera a užíval se pouze ve vztahu k lidem. Jako označení pro náboženství se vžil až v 60. letech 20. století a jeho obecný, široký význam je ještě novější. Ve Spojených státech je toto slovo chápáno téměř vždy ve svém širším významu a zahrnuje všechny formy tzv. eklektické wiccy vzniklé později, volně inspirované Gardnerem. V České republice působí členové tradice Wicca aktivně přibližně od roku 2004, a proto v povědomí pohanů v České republice převažuje spíše užší význam toho slova zahrnující pouze příslušníky Gardnerovy zasvěcovací linie nebo z ní odvozené alexandrijské tradice. Není to však pravidlem.
Historie náhled|upright=1.0|vpravo|Wiccanský svatební rituál o Beltaine 2005, Avebury, Anglie
Ohledně historie Wiccy se vedou veliké debaty, protože buď je považována za prastaré náboženství (někdy se uvádí 20 000 let) a nebo za zcela moderní kult. Pravda je asi ta, že Wicca navazuje na stará pohanská náboženství, ale její konkrétní podoba je moderní. Tento rys je společný všem moderním pohanským hnutím.
Asi nejdůležitějším mezníkem byl rok 1921, kdy Margaret Murrayová publikovala svou knihu Witch-Cult in Western Europe. Zde představila myšlenku, že čarodějnické sabaty, které byly v novověku pronásledovány inkvizicí, se opravdu děly (do té doby se všeobecně přijímalo, že to byly extatické vize) a že to byl pozůstatek prastarého kultu plodnosti. Podle jejího názoru šlo o vzývání rohatého boha, kterého si inkvizitoři samozřejmě ztotožnili s ďáblem. V současnosti je tato její teorie považována za nesmysl, např. Carlo Ginzburg píše: „Téměř všichni historici čarodějnictví jsou dnes zajedno, když označují Murrayové knihy za diletantské, absurdní, bez jakékoli vědecké hodnoty.“Ginzburg, C.: Noční příběh. Argo 2003, str. 20.
Ve své době ale tato kniha měla velký vliv na Geralda B. Gardnera. Ten byl roku 1939 zasvěcen do covenu (něco jako uzavřený spolek, občas se jim v češtině říká lóže) čarodějnic v New Forestu v britském hrabství Hampshire). Roku 1953 založil coven s názvem Wicca a jeho první kniha Witchcraft Today z roku 1954 popisovala podobné náboženství, o kterém mluvila Murrayová (v knihách používal termín „Wica“). Šlo o kult Rohatého boha a bohyně, který měl přetrvat do dnešních časů až z dob pravěku. Právě raně novověké čarodějnice byly příslušnicemi tohoto kultu. Tím se začala Wicca šířit na veřejnosti.
Gardner není považován za nezpochybnitelnou autoritu, takže jen málokdo by dnes s jeho knihami bez výhrady souhlasil. V současnosti většina wiccanů nepředpokládá, že by jejich náboženství bylo zachovaným prastarým kultem, ale trvají na tom, že mají ty samé kořeny jako stará náboženství, jen vnější aparát byl vytvořen v současnosti. V rámci Wiccy se vyskytují dvě hlavní větve: gardnerovská a alexandrijská (obě vyžadují zasvěcení přímo od jiného zasvěceného). Postupem času také vzniklo velké množství různých odvozených (mají iniciační linii navazující na jednu ze dvou předchozích) či napodobujících směrů (populární či tzv. eklektická wicca, tedy bez závazných pravidel, bez přímé návaznosti, nejčastěji praktikována samostatně).
Posvátné texty náhled|vpravo|upright=0.7|Symbolem Bohyně je měsíc v úplňku, ke kterému z obou stran přiléhá srpek nového a starého měsíce.
Wicca neuznává žádný text jako dogmaticky pravdivý, ale má svůj ústřední posvátný a tajný spis, který se většinou nazývá Kniha stínů (angl. Book of Shadows, název později přejali i praktikující jiných čarodějnických směrů). Ta se předává v tradici z učitele na žáka v prakticky nezměněné podobě. Většinou obsahuje instrukce k různým rituálům či mytické básně apod. Samotná kniha se netěší nějaké zvláštní náboženské úctě, ale ani není považována za obyčejnou příručku.
Základní podobu Knihy stínů sestavil Gardner na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století. Později ji upravila Doreen Valiente. Kniha obsahuje zejména rituály, posvátné texty, poučení a rovněž Zákon.
V populárních formách (rovněž tzv. eklektická wicca), které napodobují tradici Wiccy, se lze setkat s rovněž s pojmem Kniha stínů označující soubor postupů, vlastních rituálů, výpisky z literatury, zápisy z rituálů a podobně.
Bohové náhled|upright=0.9|vpravo|Bůh a Bohyně na oltáři během svátku Beltine, Wales Wicca v zásadě uznává dvě božstva – Boha a Bohyni, kteří mají tajná jména, jež se předávají z učitele na žáka v rámci zasvěcení. Tato dvojice se často považuje za niternou podstatu všech Bohů a Bohyň, které představují její jednotlivé aspekty.
Bůh a Bohyně představují svoje protiklady, avšak ne ve smyslu plus a minus. Spíše se jedná o dvě misky vah, na kterých jsou různé věci, ale oboje váží stejně (často jsou chápáni i jako dva aspekty téhož). Rovnováha pohlaví v panteonu je také brána jako předobraz rovnováhy pohlaví ve společnosti. Proto má také Wicca mnoho příznivkyň a příznivců z řad feministických hnutí (dokonce je někdy nesprávně považována za „religiozní feminismus“).
Během rituálů odpovídá Bohu a Bohyni kněz a kněžka nebo pán a paní.
Trojitá bohyně náhled|upright=0.7|vlevo|Busta bohyně Diany
Bohyně má tři aspekty – Bohyně Panna, Bohyně Matka a Bohyně Stařena, které souvisí s fázemi měsíce. Právě Měsíc je považován za kosmické těleso, které bohyni odpovídá, ale ona má mnohem širší pole působnosti než jen kosmickou funkci. S trochou zobecnění by se dalo říci, že odpovídá představě tzv. „Bohyně Matky (Země)“.
„Já jsem Velká Matka, uctívaná vším, co bylo stvořeno a existovalo před jejich vědomím. Já jsem první ženská síla, bez hranic a nekonečná.“ (úryvek z Písně Bohyně)Scott Cunningham: Keltská přírodní magie Wicca. Fontána 2002, str.139.
Rohatý bůh náhled|upright=0.8|vpravo|Bůh a Bohyně, wiccanský oltář O Bohu se často předpokládá, že hraje menší úlohu než Bohyně, ale de facto jsou si spíše rovni. Bůh je synem, milencem i manželem Bohyně a jako nebeské těleso mu odpovídá Slunce. K jeho hlavním rysům patří jeho smrtelnost a znovuzrození (Bohyně nikdy neumírá). Tento průběh jeho života je spojen se svátky během roku i s jeho charakteristikami. Na začátku zimy se odebírá do podsvětí a o zimním slunovratu se Bohyni narodí syn, který plně dospěje s příchodem jara, kdy je rozverný a dovádivý. Na podzim je už starý a blíží se jeho smrt.
Bývá často zobrazován s rohy a falickými symboly, což oboje je symbolem plodnosti (rohy jsou častým atributem atmosférických bohů a souvisí s býkem).
„Já jsem oslňující Král nebes, který zaplavuje Zemi teplem a povzbuzuje skrytá semena stvoření, aby se projevila. Zdvihám své zářící kopí, abych osvětlil životy všech bytostí a denně vléval své zlato na Zemi, a zahnal temné síly na útěk.“ (úryvek z Volání Boha)Scott Cunningham: Keltská přírodní magie Wicca. Fontána 2002, str. 140.
Svátky náhled|upright=0.8|vpravo|Kolo roku s wiccanskými (respektive keltskými) svátky
Wiccané slaví během roku osm velkých svátků, které se většinou označují jako sabat, a dvanáct až třináct úplňků obvykle označovaných esbaty. Někteří slaví i noci kdy měsíc není vidět = nov. Velké svátky jsou odvozeny z postupné dráhy slunce kolem země (slunovraty, rovnodennosti a vrcholy ročních období). Ve dnech svátků se obvykle nevykonává magická práce, přesto je mnoho wiccanů považuje za obzvláště vhodné dny pro magické účely. Každý sabat je odlišný od jiného a většinou se vztahuje k příslušné fázi mýtu o Bohu a Bohyni. Esabaty se od sebe většinou neliší.
Jednotlivé sabaty jsou většinou označovány keltskými jmény: náhled|upright=0.8|vpravo|Pentagram dle běžných výkladů Wiccy symbolizuje např. období života (narození, dospívání, dospělost, stárnutí a smrt) živly (voda, země, vzduch, oheň a éter) nebo člověka (ruce, nohy a hlava)
Imbolc 1.–2. února (Imbalk, Imbolg a pod.) je označován jako „svátek světel“ a pojí se k živlu ohně. Jeho dnešním ekvivalentem jsou Hromnice. O tomto svátku mladý bůh dosahuje dospělosti a společně s Bohyní se vrací z podsvětí, kde zůstává jen starý bůh, jehož moc (projevená jako zima) už mizí. Někteří jej slaví jako nový rok. K jeho tradicím patří rozžínání všech světel, tradičním pokrmem jsou mléčné výrobky a kořeněná jídla.
Ostara 21.–22. března (obvykle bez různočtení, jarní rovnodennost) je oslavou příchodu jara. Zvykem jsou květiny, rituální zasazování semen a práce s bylinkami.
Beltine 30. dubna – 1. května (Beltain, Beltaine, Beltine…, přelom dubna a května, oblíbené „pálení čarodějnic“, filipojakubská noc) je oblíbeným svátkem plodnosti. Staví se májka jako symbol spojení mužského a ženského principu, tradičním jídlem jsou koláče. Pálení očistných ohňů během tohoto svátku je stará keltská tradice a název svátku je odvozen z keltských jazyků, např. z irštiny. Svátek zřejmě souvisel se začátkem letní pastevecké sezóny, a pro Kelty měl jak rituální, tak i politický význam.