Německé císařství (zkráceně Německo, oficiálně Německá říše, Deutsches ReichHerbert Tuttle wrote in September 1881 that the term "Reich" does not literally connote an empire as has been commonly assumed by English-speaking people. The term "" literally denotes an empire – particularly a hereditary empire led by an emperor, although "" has been used in German to denote the Roman Empire because it had a weak hereditary tradition. In the case of the German Empire, the official name was , which is properly translated as "German Empire" because the official position of head of state in the constitution of the German Empire was officially a "presidency" of a confederation of German states led by the King of Prussia who would assume "the title of German Emperor" as referring to the German people, but was not emperor of Germany as in an emperor of a state. — "The German Empire." Harper's New Monthly Magazine. vol. 63, issue 376, pp. 591–603; here p. 593.World Book, Inc. The World Book dictionary, Volume 1. World Book, Inc., 2003. p. 572. States that Deutsches Reich translates as "German Realm" and was a former official name of Germany.Joseph Whitaker. Whitaker's almanack, 1991. J Whitaker & Sons, 1990. Pp. 765. Refers to the term being translated into English as "German Realm", up to and including the Nazi period. někdy též císařské nebo Imperiální NěmeckoSee, for example, Roger Chickering, Imperial Germany and the Great War, 1914–1918. 3rd ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2014; Cornelius Torp and Sven Oliver Müller, eds., Imperial Germany Revisited: Continuing Debates & New Perspectives. Oxford: Berghahn, 2011; James Retallack, ed., Imperial Germany 1871–1918. Oxford: Oxford University Press, 2008; Isabel V. Hull, Absolute Destruction: Military Culture and the Practices of War in Imperial Germany. Ithaca: Cornell University Press, 2005.) byl německý národní stát, který existoval od sjednocení Německa v roce 1871 až do abdikace císaře Viléma II. v roce 1918. Císařství bylo založeno ve Versailles u Paříže během prusko-francouzské války 1. ledna 1871, kdy se německé jižní státy s výjimkou Rakouska připojily k Severoněmeckému spolku a vstoupila v platnost nová ústava, která změnila název spolkového státu na Německou říši a zavedla titul německého císaře pro Viléma I., pruského krále z dynastie Hohenzollernů.Michael Kotulla: Deutsches Verfassungsrecht 1806–1918. Eine Dokumentensammlung nebst Einführungen. 1. Band: Gesamtdeutschland, Anhaltische Staaten und Baden. Springer, Berlin 2006, pp. 231, 246 Hlavním městem zůstal Berlín a pruský ministerský předseda Otto von Bismarck se stal kancléřem, předsedou vlády.
Německá říše se skládala z 26 států, z nichž většině vládly královské rody. Zahrnovala čtyři království, šest velkovévodství, pět vévodství (šest před rokem 1876), sedm knížectví, tři svobodná hanzovní města a jedno císařské území. Ačkoli Prusko bylo jedním z několika království v říši, obsahovalo asi dvě třetiny německé populace a území. Pruská dominance byla také zaručena ústavně. Mezi lety 1867 až 1878/9 byla funkce Otto von Bismarcka jako prvního a dodnes nejdéle vládnoucího kancléře poznamenána relativním liberalismem, ale později se stala konzervativnější. Období, kdy byl ve funkci, se vyznačovalo rozsáhlými reformami a kulturním bojem. V pozdějších letech jeho úřadování a přes jeho osobní opozici se Německo zapojilo do kolonialismu. Získalo hodně ze zbytkového území, které při dělení Afriky nebylo ještě nárokované, a zvládlo vybudovat třetí největší koloniální říši té doby, po britské a francouzské.Diese deutschen Wörter kennt man noch in der Südsee, von Matthias Heine "Einst hatten die Deutschen das drittgrößte Kolonialreich[...]" Jako koloniální stát se občas střetávalo s jinými evropskými mocnostmi, zejména s Britskou říší. Německo se stalo mocností a pyšnilo se rychle se rozvíjející železniční sítí, nejsilnější armádou na světě a rychle rostoucí průmyslovou základnou.Paul Kennedy, The Rise and Fall of the Great Powers: Economic Change and Military Conflict from 1500 to 2000 (1987) Za méně než deset let se jeho námořnictvo stalo druhým největším za britským královským námořnictvem. Po odstavení Bismarcka Vilémem II. v roce 1890 se císařství pustilo do Weltpolitiky – nového agresivního kurzu, který nakonec přispěl k vypuknutí první světové války. Kromě toho Bismarckovi nástupci nebyli schopni udržet soubor měnících se a překrývajících se spojenectví jejich předchůdce, která bránila Německu v diplomatické izolaci. Toto období bylo poznamenáno různými faktory ovlivňujícími císařova rozhodnutí, která byla veřejností často vnímána jako protichůdná nebo nepředvídatelná. V roce 1879 Německá říše s Rakousko-Uherskem vytvořila dvojspolek, na který v roce 1882 navázal trojspolek s Itálií. Rovněž si udržela silné diplomatické vazby s Osmanskou říši. Když přišla v roce 1914 velká krize, Itálie alianci opustila a Osmanská říše se formálně stala spojencem Německa.
Po roce 1850 se německé státy rychle industrializovaly, zvláště díky dostatku uhlí, železa (ocel), chemickému průmyslu a železnici. V roce 1871 v Německu žilo 41 milionů obyvatel a do roku 1913 se tento počet zvýšil na 68 milionů. Státy, které byly v roce 1815 převážně venkovské, byly nyní ve sjednoceném Německu převážně urbanizované.J. H. Clapham, The Economic Development of France and Germany 1815–1914 (1936) Během 47 let své existence byla Německá říše průmyslovým, technologickým a vědeckým gigantem, který získal ve vědě více Nobelových cen než kterákoli jiná země. V letech 1901 až 1918 získalo Německo 4 Nobelovy ceny za medicínu, 6 za fyziku, 7 za chemii a 3 ceny za literaturu. V roce 1900 bylo Německo největší ekonomikou v Evropě, když překonalo Spojené království, a druhou největší na světě za Spojenými státy.
Během první světové války selhaly německé plány na rychlé obsazení Paříže do podzimu roku 1914. Válka na západní frontě se stala patovou situací a spojenecká námořní blokáda způsobila vážný nedostatek potravin. Císařské Německo však dosáhlo úspěchů na východní frontě a po Brestlitevském míru okupovalo velké množství území na východě. Německé vyhlášení neomezené ponorkové války na počátku roku 1917 přispělo k zapojení Spojených států do války. Vrchní velení armády v čele s Paulem von Hindenburgem a Erichem Ludendorffem stále více ovládalo stát, ale v roce 1918 začala po neúspěšné jarní ofenzivě německá armáda ustupovat, spojenci Rakousko-Uhersko a Osmanská říše se zhroutili a Bulharsko se vzdalo. Říše padla během revoluce v listopadu 1918, kdy panovník odstoupil. Poválečná federální republika čelila poválečným reparacím ve výši téměř 270 miliard dolarů. což vedlo k vzestupu Adolfa Hitlera a nacismu.
Charakteristika náhled|upright=0.6|vlevo|Velký státní znak Německé císařství zahrnovalo 25 spolkových zemí (mezi nimi i tři hanzovní města Hamburk, Brémy a Lübeck). I přes hospodářskou krizi po roce 1873 se císařství v průběhu své existence (zejména v 90. letech 19. století) proměňovalo ze zemědělské země na průmyslovou. Rozvíjel se rovněž obchod i bankovnictví. S rozvojem hospodářství rostl také počet obyvatel, vnitřní migrace a urbanizace. Zatímco význam střední třídy rostl, řemesla a šlechta upadaly, byť šlechta si dosud zachovala svou dominantní roli ve vojsku, diplomacii a civilní správě.F.-W. Henning: Die Industrialisierung in Deutschland 1800 bis 1914. Schöningh, Paderborn 1973. S. 203 ff.
Vnitřní a zahraniční politický vývoj určoval především první a nejdéle úřadující říšský kancléř Otto von Bismarck, jehož vládu lze rozdělit na liberální fázi, ovlivněnou vnitropolitickými reformami a kulturním bojem, a na spíše konzervativní období. Do doby jeho vlády spadá také rozvoj německého kolonialismu, z čehož pramenily konflikty s jinými koloniálními velmocemi, zejména s Velkou Británií. V tomto období došlo také ve vystěhování milionu Němců do Ameriky.
Éra po Bismarckovi bývá často označována jako vilémovské období, protože nový císař Vilém II. uplatňoval po Bismarckově propuštění roku 1888 značný vliv na politiku. Mohutné zbrojení a militarismus mělo za následek izolaci a bylo nakonec jednou z příčin první světové války.
Vznik císařství
náhled|vlevo|upright=1.0|Die Proklamation des Deutschen Kaiserreiches, Anton von Werner (1877), Zleva na podiu (v černém): korunní princ Fridrich (později Fridrich III.), jeho otec císař Vilém I. a Fridrich I. Bádenský. Uprostřed (v bílém): Otto von Bismarck, první kancléř, Helmuth von Moltke starší, pruský velitel štábu. náhled|upright=0.9|Otto von Bismarck a francouzský císař Napoleon III. po bitvě u Sedanu (autor Wilhelm Camphausen, 1878) náhled|upright=0.9|Továrna Krupp v Essenu, 1890 O Německém císařství se říká, že vzniklo „krví a železem“. Toto rčení napovídá, že vzniklo díky válkám, které vedlo Prusko se svými sousedy pod vedením Otto von Bismarcka. V dánsko-německé válce, kde bojovalo Prusko a Rakousko proti Dánsku, (1864) získalo Prusko Šlesvicko-Holštýnsko (Schleswig-Holstein). Poté následovala válka o vliv v německy mluvících zemích. Tuto prusko-rakouskou válku (1866) vyhrálo opět Prusko, přičemž rozhodující bitva byla svedena u Hradce Králové, kde byla rakouská armáda rozdrcena.
Důsledkem prusko-rakouské války byl vznik Severoněmeckého spolku, který ovládalo Prusko. Prusku ovšem překážel ještě jeden soupeř, Francie.
Neshody mezi Francií a Německem ohledně možného nástupnictví německého kandidáta na španělský královský trůn přerostly v roce 1870 v prusko-francouzskou válku. Aby Bismarck nevypadal jako agresor, rozhodl se ke lsti. Zařídil, aby se francouzskému císaři Napoleonovi III. dostala emžská depeše, která ho měla vlákat do války. Napoleon III. na tento trik skočil a vyhlásil Prusku válku. Na stranu Pruska se přidaly všechny ostatní německé státy a v roce 1870 vypukla prusko-francouzská válka, kterou Prusko po bitvě u Sedanu vyhrálo. Francie byla poražena a následky pro ni byly velmi nepříjemné. Kromě finančních reparací, odstoupení Napoleona III. a odevzdání Alsaska-Lotrinska Prusku museli Francouzi přetrpět ponížení v podobě vyhlášení Německého císařství: ještě během obléhání Paříže se němečtí princové shromáždili v Zrcadlovém sále paláce ve Versailles a 18. ledna 1871 zde prohlásili pruského krále Viléma I. německým císařem. Vzniklo Německé císařství a Otto von Bismarck byl ustanoven říšským kancléřem. Kancléřem sjednoceného Německa se stal Bismarck. Ve Francii sentiment způsobený porážkou z roku 1870 sehrával značnou roli ještě na počátku první světové války a ovlivnil její rozpoutání.
Říšská ústava z roku 1871 zdůrazňovala monarchistickou povahu státu. Budoucnost Německa měla být tedy rozhodujícím způsobem závislá na osobě císaře. Silné postavení bylo přiřazeno Prusku, na které v novém státě připadaly dvě třetiny rozlohy a obyvatelstva.
Zahraniční politika Zahraničně politicky bylo Bismarckovou prioritou zachování rovnováhy velmocí. Německo se po vítězství nad Francií stalo nejsilnějším státem na kontinentu, což ale vzbudilo obavy jeho sousedů. Aby zabránil spojení ostatních mocností proti Německu, vybudoval Bismarck svou obratnou diplomacií spojenecký systém, jehož cílem bylo udržet Francii, toužící po odplatě za ztrátu Alsaska a Lotrinska, v izolaci. V roce 1873 byla sjednána dohoda mezi Německem, Ruskem a Rakousko-Uherskem. Šest let na to vytvořil Bismarck dvojspolek s Rakousko-Uherskem pro případ útoku Ruska, které nebylo spokojeno s výsledky berlínského kongresu. Připojením Itálie k tomuto spojenectví vznikl v roce 1882 Trojspolek.
Bismarck se velmi dlouho zdráhal přistoupit na požadavky korunního prince Viléma II., který chtěl z Německa udělat světovou velmoc nabytím vlastních kolonií. Říšský kancléř tak chtěl předejít zbytečnému vyhrocení napětí mezi evropskými velmocemi a zachovat bezpečnost Německa. Když se však v letech 1880 až 1885 jevila zahraniční situace příznivější, Bismarck v této záležitosti ustoupil.