Pécs (, , , , ) je župní město v jihozápadním Maďarsku v župě Baranya (její správní centrum). Spadá do euroregionu Dunaj-Dráva-Sáva. Žije tam obyvatel, a je tak pátým největším maďarským městem. Pécs je sídlem biskupa římskokatolické diecéze a také sídlem univerzity. Je domovem celkem devíti národnostních menšin s vlastní samosprávou včetně Podunajských Švábů.
V roce 2010 byla Pécs vyhlášena evropským hlavním městem kultury spolu s Essenem a Istanbulem.
Název
vlevo|náhled|Domy v severní části města na svahu k pohoří Mecsek. Starověký název Pécs v latině zněl Sopianæ. Kořen tohoto latinsky vytvořeného jména je sporného původu (lze předpokládat, že je původem z keltského sop, označujícího bažinu). V římských dobách totiž k jižní straně dnešního města přiléhala podmáčená až bažinatá louka. Tento dřívější předpoklad se potvrdil, když kolem roku 1980 při archeologickém průzkumu archeologové vykopali ruiny jižní části původního Sopianæ.
Maďarský název Pécs se poprvé objevuje v listině z roku 1235 v kompozitu Pechuth (tj. „Pécs ut“, Pécsská cesta), poté kolem roku 1290 jako samostatný název. Původ názvu Pécs je nejistý. Podle několika názorů je slovo Pécs etymologicky totožné s maďarským a tureckým názvem pro Vídeň, tj. Bécs. Dle jiných názorů může být slovanského původu od slova pec (obdobně třeba vznikla i Pešť nebo Peć/Peja v Kosovu. Jiný názor je ten, že název vznikl z turečtiny během období okupace podle tamní číslovky pro slovo pět, nebo zkomolením tureckým mluvčím.
Středověký latinský název města byl Quinque Ecclesiae (což znamená „pětikostelí“) a odtud je i historický český název. Jeho dřívějším předchůdcem byla verze Quinque Basilicae („pět bazilik“), která se objevuje již ve franském dokumentu z roku 871. Název odkazoval na ruiny pěti raně křesťanských kaplí ve městě. Obdobně vznikl i německý Fünfkirchen.
Maďarský název byl přejat do chorvatštiny a srbštiny jako Pečuj/Печуј z maďarštiny a zároveň tak, aby nedošlo k záměně s městem Peć na území Kosova.
Přírodní poměry Pécs se nachází v jižní části země, 170 km jihozápadně od Budapešti, 155 km severozápadně od Nového Sadu v Srbsku, 68 km severozápadně od Osijeku v Chorvatsku, 175 km východně od Záhřebu a 240 km jihovýchodně od Grazu (Štýrského Hradce) v Rakousku. Chorvatská hranice je vzdálená cca 40 km. Stejně daleko na východ od Pécse leží evropský veletok Dunaj.
Město se rozkládá zčásti v rovinaté krajině a zčásti na úpatí hřebene Mecsek, který představuje přirozenou severní hranici Pécse. Nadmořská výška města se tak na severu zvedá až do 500 m n. m., centrum města a jižní okraje se nachází zhruba 120–130 metrů nad mořem.
Městem neprotéká žádná větší řeka, pouze malé vodní toky (např. Pécsi-víz). Okolní krajinu tvořily historicky různé močály nebo podmáčené plochy, odkud potoky odtékají. Geografická poloha Pécsi je z klimatického hlediska mimořádně příznivá, neboť díky tomu, že město leží na hranici stále hustě zalesněné oblasti, do něj proudí často čerstvý vzduch.
Historie
Raně křesťanské období Z období raného křesťanství ve 4. století se v Pésci (v té době provinčním římském městě Sopianae) zachovala skupina staveb souvisejících s pohřbíváním zesnulých. Dochovaly se zde např. podzemní hypogea, mauzolea i zbytky kaplí a dále mnoho archeologicky cenných předmětů. Tyto památky jsou důležité jak z konstrukčního a architektonického, tak i uměleckého pohledu. Na zdech se nachází mnoho bohatě zdobených nástěnných maleb s křesťanskou tematikou výjimečné kvality. Křesťanské pohřebiště se nachází v těsné blízkosti katedrály svatých Petra a Pavla a od roku 2000 je zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Starověk a středověk náhled|vlevo|Mešita Kásima Paši z 16. století náhled|vlevo|Pécsská univerzita náhled|vlevo|Pécsské železniční nádraží Oblast dnešního Pětikostelí byla osídlená již odedávna, prvními doloženými obyvateli tu byli ale Keltové. Když tam přišli v 2. století Římané, našli tam již keltské kolonie, kde se pěstovalo víno. Z římských dob se dodnes dochovaly ještě části akvaduktu, nalézt lze ale i další pozůstatky římského osídlení. Nedaleko od lokality současného města se nacházela římská osada s názvem Sopianae. Později bylo centrem provincie Pannonia Valeria. Zásadní tam byly obchodní stezky, které probíhaly od severu k jihu.László Faragó: Urban regeneration in a 'City of Culture'. The case of Pécs, Hungary , str. 105 Ve 4. století už bylo velmi důležitým křesťanským městem. Po pádu Západořímské říše se tam během stěhování národů nastěhovali Avaři a Slované, ke svojí říši ho připojil později i Karel Veliký. V blízkosti dnešního města nějakou dobu sídlil i maďarský vojevůdce Arpád. V 11. století tam vznikl benediktýnský klášter, v 13. století tam přišli dominikáni. Po mongolském vpádu do Evropy bylo město obehnáno hradbami.
Roku 1367 tam vznikla první univerzita v Uhrách. Zlomem se stal rok 1526. Po porážce krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče, se tam podobně jako ve většině Uherska usídlili Turci. Poté byli vyhnáni a město se na dva roky drželo ještě jako součást Uher. V té době bylo také osvobozeno od daní. V roce 1529 se do Pécse Turci na delší dobu vrátili. Přebudovali kostely na mešity, vybudovali školy koránu, lázně a bazar; město podléhalo islámskému právu šaría. Místní biskupství bylo přestěhováno do Trnavy. Město bylo z administrativního hlediska součástí Budínského elájetu, později spadalo pod elájet v Kanjiži.
Z této doby se dochovala jedna z Turky postavených mešit (Mešita Kásima Paši, později přestavěná na kostel). Kostel svatého Augustina, který se nachází severovýchodně od centra města, vznikl rovněž přestavbou mešity. Krypta v místní katedrále sloužila jako sýpka. Postaveny byly i turecké lázně (hamam), jejichž pozůstatky se dochovaly do moderní doby.
V roce 1664 nechal Mikuláš Zrinský Pécs vypálit, neboť při svém postupu si byl vědom toho, že i kdyby město úspěšně dobyl, nedokázal by je udržet před Turky.
Pécs () byla osvobozena až po pádu Pešti (1686) a ústupu osmanských vojsk na jih. Město dobyla vojska pod vedením Ludvíka Bádenského; přerušila do opevnění dodávky vody vypuštěním kanálů a turecká posádka se následně dne 22. října 1686 vzdala.
18. století Po odchodu Turků a stažení osmanské armády na linii tvořenou řekami Sáva a Dunaj byla oblast znovu osídlena. Do zničeného města přišli v roce 1688 osadníci z oblasti jižního Německa, díky čemuž se tam vytvořila početná německy mluvící komunita obklopená Maďary. Přítomní byli rovněž i jižní Slované, kteří ale osídlili okolí opevněného města. V centru Pécsi žili většinou již uvedení Němci. Maďarů byla z celkového obyvatelstva Pécsi tehdy asi čtvrtina. Během Rákócziho povstání bylo město opět ničeno, tentokrát roku 1704.
Od roku 1710, kdy skončily protihabsburské vzpoury, začalo opět prosperovat. Roku 1777 získalo od Marie Terezie dlouho vytoužený status svobodného královského města. Vznikla tam i právnická škola. O deset let později, v roce 1787, v Pécsi žilo již 8 000 lidí. Touto dobou tam také založil György Klimó první papírnu a tiskárnu. Mapy prvního vojenského mapování z konce 18. století zaznamenaly Pécs spolu s jejím městským opevněním a vznikajícími předměstími na jižní, západní a východní straně (okolo dnešních ulic Bacsy-Zsilinsky utca, Király utca a Hungária utca). Jednalo se o Siklóské předměstí, Budínské předměstí a Szigetské předměstí.
19. století
Roku 1839 tam bylo otevřeno první moderní divadlo. Během revolučního roku 1848 bylo obsazeno vojsky pod vedením prohabsburského chorvatského bána Josipa Jelačiće. Těžba uhlí severně od města otevřela Pécsi ohromné možnosti industrializace. Začalo se s ní na konci 18. století (v lokalitě Vasa). Ještě v první polovině 19. století bylo město etnicky smíšené a podíl všech tří národností (maďarské, jihoslovanské, německé) byl zhruba 1:1:1. Dominantní bylo nicméně římskokatolické vyznání.
V roce 1844 tam byl založen cukrovar, později železárna (jejíž vznik inicioval András Madarász). Ležela jižně od města a zaznamenávají ji mapy druhého vojenského mapování z poloviny století. Následně roku 1848 byl otevřen pivovar, ale především byla o několik let málo později (1853) zprovozněna keramička, jejíž vznik inicioval maďarský průmyslník a jehož nesla i jméno – Zsolnay. Továrna dala nakonec název i stejnojmenné městské části a stala se jedním ze symbolů města. V té době měla Pécs 18 tisíc obyvatel.
V roce 1859 tam byla zahájena tradice ve výrobě šampaňského; do přelomu století začalo město dosahovat rekordní produkce v oblasti tohoto druhu vína. Roku 1861 byla zahájena výroba kožených rukavic v Pécsi; jen o rok později tam Adolf Engel založil továrnu na parkety a další dřevěné výrobky. V roce 1867 tam József Angster založil závod na výrobu varhan. Od roku 1868 bylo město spojeno železnicí s městem Barcs a od roku 1882 rovněž i s Budapeští, což odstartovalo ještě větší rozvoj průmyslu. Vznikly velkolepé budovy jako např. poštovní úřad (dokončen roku 1878), dům obchodní a průmyslové komory (1881), soudní palác (dokončen roku 1891). V případě posledního uvedeného byl zbořen starší Oertzenův dům. Místní radnice byla dokončena v témže roce. V roce 1895 byla otevřena místní pobočka národního divadla.
Těžba uhlí přeměnila krajinu okolo města Mecsek. Do dolů byly zavedeny vlečky a vybudovány různé dělnické kolonie (např. Pécsbánya, Györgytelep, Nagybányaret apod.). Vlečky ústily na hlavní trať u obce Üszög, kde vzniklo nákladové nádraží. Uhlí se vozilo po železnici do Mohácse a odtamtud po Dunaji lodí. Rostoucí město, které vyžadovalo stále více půdy, spolu s chorobami zničilo původní vinice v podhůří pohoří Mecsek. Ty se tak přesunuly jinam, v místním hospodářství nicméně stále více udával tón průmysl než zemědělská výroba. Nejen kopce ale omezovaly město v rozšiřování, byly tomu také i bažiny jižně od něj, kde se stavět nedalo. Místní kritikové tehdy přirovnávali Pécs k Benátkám, nicméně s tím, že voda se nachází v domech a ne okolo nich.
20. a 21. století
Pécs se dynamicky rozvíjela stejně jako řada uherských měst na přelomu století. Pokračovala dále i industrializace. V roce 1900 pracovalo v průmyslu 30 % obyvatel, roku 1910 to bylo 37 %. Do města se přirozeně sestěhovávalo obyvatelstvo z okolních regionů, a dokonce i z některých částí Chorvatska. Došlo také ke změnám i v náboženské struktuře města, která se diverzifikovala; vzrostl počet věřících různých protestantských církví na úkor římských katolíků. Přítomna tam byla i židovská komunita. Ranou tomuto rychlému rozvoji nicméně bylo vypuknutí první světové války a s tím spojených omezení.
vpravo|náhled|Město v roce 1888. vpravo|náhled|Silniční nadjezd v roce 1982. V posledním roce první světové války tam došlo ke vzpouře. V jejím samotném závěru souhlasilo vojenské vedení s ústupem armády na jižní frontě až právě k Pécsi (dne 13. listopadu). Nedlouho poté bylo obsazeno srbskými jednotkami. Tehdejší Jugoslávie měla zájem získat Pécs mimo jiné i kvůli místním zdrojům surovin, nicméně mocnosti stanovily hranice jinak. Po Trianonské smlouvě, kdy ztratili Maďaři mj. Slovensko, tam byla z Bratislavy přestěhována i Univerzita královny Alžběty. V roce 1920 tam byla vyhlášena Srbsko-maďarská republika Baranya-Baja. Formálně tak učinil patnáctitisícový dav na pécsském náměstí. Po reintegraci města do území Maďarska získala Pécs zcela novou roli regionálního centra. Další větší města jižně od ní se nacházela na území nových států. Došlo ke značnému nárůstu počtu obyvatel. Z ekonomického hlediska však bylo město zasaženo ztrátou značné části původních trhů (a tedy i území). Meziválečná Pécs měla svůj kulturní život, jedním z centrem bylo např. kino Apollo. Dařilo se i místní lázeňské kultuře a oblíbené byly i výlety do okolní přírody, které organizoval místní spolek.