Zábělá je přírodní rezervace na pravém břehu Berounky severovýchodně od plzeňské městské části Bukovec v okrese Plzeň-město. Přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1969 s novelizací v letech 1993 a 1998 a před svým vyhlášením podléhala mnoha historickým změnám.
Většinu území rezervace pokrývá lesní vegetace. Důvodem ochrany je původní smíšený dubohabrový les s bylinným patrem (jaterník podléška, konvalinka vonná, pstroček dvoulistý) rostoucí na strmé skalnaté stráni přecházející postupně do roviny. Rezervace je bohatá na výskyt hajních bylin kvetoucích zpravidla z jara.
Lokalita je dále významná i mykologicky, entomologicky a ornitologicky. Díky chráněným druhům rostlin a živočichů je vyhledávaným místem pro odborníky, laická veřejnost může využít turistickou a naučnou stezku.
Lokalita Lokalita přírodní rezervace Zábělá se skládá ze dvou částí, nacházejících se ve dvou různých okresech, přičemž její menší část (4,837 ha) zasahuje do severovýchodní části okresu Plzeň-město, katastrálního území Bukovec. Chráněné území pak navazuje na stejnojmennou přírodní rezervaci v okrese Plzeň-město v katastrálním území Chrást u Plzně (27,096 ha). Dohromady přírodní rezervace Zábělá zaujímá rozlohu 31,93 ha.
náhled|vlevo|Přírodní rezervace Háj na levém protějším břehu řeky Berounky (společně s přírodní památkou Malochova skalka a přírodní rezervací Zábělou tvoří evropsky významnou lokalitu).
Území rezervace tvoří úzký dlouhý pruh lesního porostu ležící v příkrém skalnatém svahu meandrující řeky Berounky. Hydrologicky spadá do jejího povodí. Berounka zde tvoří přirozenou severozápadní hranici. Na protějším levém břehu se nachází přírodní rezervace Háj. Jihovýchodní hranici Zábělé tvoří bývalá mezinárodní železniční trasa mezi Prahou a Plzní. Ochranné pásmo nebylo specificky určeno a zůstalo ponecháno, dle zákona 114/1992 o ochraně přírody a krajiny, 50 m od hranice přírodní rezervace.
Klima oblasti Plzeň-sever lze charakterizovat jako mírně teplé, mírně suché a převážně s mírnou zimou (stupeň B2). V této lokalitě, obdobně jako všude v západních Čechách, jsou srážkové úhrny vyšší (600–700 mm/rok), než je průměr úhrnu srážek v jiných oblastech ČR ve stejné nadmořské výšce. Průměrná roční teplota na Plzeňsku za období 1991–2010 byla 7,8 °C a úhrn srážek cca 700 mm. Teplota vzrostla oproti staršímu dlouhodobému teplotnímu normálu (1961–1990) v průměru o 0,7 °C. Mikroklima v rezervaci je přece jen vlhčí než v okolí také díky Berounce, která na jaře zvyšuje svoji hladinu z tajícího sněhu a v průběhu roku přispívá k tvorbě oparu a přízemních mlh. V zimě se na řece netvoří souvislá ledová pokrývka. Jihozápadní okraj Zábělé tvořený skalnatým svahem je více prohříván od slunce a na skalních výchozech je proto mikroklima sušší. K teplejšímu mikroklimatu může v přírodní rezervaci přispívat i vliv městského klimatu Plzně, tzv. tepelný ostrov.
Historie Oblast Plzeňska byla ovlivněna člověkem pastvou již v neolitu. Důkazy jsou archeologické nálezy pravěkého sídliště (5000 let př. n. l.) v okolí Kyšic. V době přítomnosti Keltů (přibližně kolem roku 500 př. n. l.) bylo vybudováno opevněné hradiště na Holém vrchu vzdáleném asi 1 km od Zábělé. Opuštěné hradiště po Keltech osídlili v 7. st. n. l. Slované. V průběhu středověku byl původní les podél Berounky pravděpodobně vymýcen. Ve středověku zde vznikla velká vesnice, jejíž pole se rozkládala na velké části dnešního lesa. Zanikla v 15. století. První použití názvu Zábělá je z konce 16. století. Dřevo z lesa sloužilo k výstavbě sídel lidí a vymýcená půda k pasení a obdělávání. O vymýceném území se na kázání v Plzni roce 1471 zmínil i Hilarius Litoměřický: „Paměti předků říkají, že v těchto místech a jejich okolí byly velmi husté lesy, které byly později vykáceny až do jednolité mýtiny.“
náhled|Dubohabrový les ve starší části lesa s výskytem starých dubů (dnes i přes 200 let)
V období třicetileté války se začal les z důvodů úbytku obyvatelstva, a tudíž absence zemědělství, samovolně obnovovat. Jednalo se o zarůstání dřevinami z pařezin postupnou sekundární sukcesí. Vývoj lesa byl zcela přirozený, pouze obohacený o dřeviny, které v dané oblasti nebyly původní (např. smrk). V 16.–17. století se Zábělský les skládal převážně z dubů doplněný o borovici, jedli a buk. Zábělá vůbec patří k těm nejdéle obhospodařovaným lesům v České republice (dále jen ČR). První zmínky o lesním hospodářství se datují do konce 18. století. V roce 1796 již existují první lesnické mapy a dokumenty o lesnickém hospodaření v dané oblasti.
Dnes je rezervace centralizovaná v původním lese podle hospodářského plánu z roku 1877 s názvem Habří. Les Habří se skládal z borovo-dubového porostu s příměsí buku a smrku. Věk stromů byl v 19. století odhadován na 150–200 let. Ačkoliv les Habří není pozůstatek původních nedotčených lesů, tak od počátku 19. století již v lese neprobíhaly drastické těžební zásahy. Část Habří měla být vytěžena v letech 1819–1822, ale těžba se nakonec neuskutečnila a hospodaření se omezovalo pouze na odklízení spadlých a suchých stromů a větví. Les byl již chráněn správcem lesa, tedy Velkostatkem královského města Plzeň, před zprůmyslněnou lesní výrobou.
V roce 1861 byla přes zábělský les uvedena do provozu železniční trať Plzeň–Praha. Po roce 1825 zde měla vést koňská dráha z Prahy přes Lány, ale ke stavbě v tomto úseku již nedošlo. Ve 2. pol. 19. století se oblast stala vyhledávaným místem pro Plzeňany. V Zábělé se významně zasloužil o turistický ruch Josef Sigmund. Aktivně podporovat estetiku při úpravě lesních ploch a zřídil tzn. „Parkový les“ v rámci osobního lesního hospodářského plánu. Na rozdíl od ostatních lesů, byl do Zábělé povolen vstup veřejnosti. A proto byl tento park v roce 1889 doplněn o železniční zastávku a brzy poté o výletní restauraci a několik lesních stezek. Mezi Plzní a Zábělou jezdil v letní sezóně dvakrát denně každou neděli a svátek za příznivého počasí výletní vlak. Brzy poté byl provoz rozšířen na čtyřikrát za den, navíc ve středu, a později začali v Zábělé zastavovat i osobní vlaky jedoucí z Plzně do Prahy.
Okolí železniční stanice a restaurace začalo být na konci 19. století znečištěno odpadky. V roce 1895 proti pustošení lesa začal protestovat klub českých turistů. O čtyři roky později na tuto skutečnost poukázal i městský úřad, který navrhoval, aby se platil výletní poplatek na zmírnění znečištění a lesních škod. Zábělá v této době patřila mezi nejnavštěvovanější místům Plzeňanů, dokonce více než Bolevecké rybníky nebo Borský park na okraji města.
Zájem upadl až po druhé světové válce. Jako parkový les fungovala Zábělá až do roku 1955 a v následující době se do porostní mapy zaznamenala Zábělá (resp. les Habří) písmenem R, tzn. rezervace. Důvod tohoto kroku byl, aby již nedocházelo k dalšímu znečištění lesa odpadky. A to hlavně v okolí železniční zastávky a výletní restaurace. Ta byla nakonec roku 1957 stejně zbouraná. Dalším problémem, který vyplul na povrch v roce 1965, byla znečištěná řeka Berounka z důvodu přetížení plzeňské čističky odpadních vod. Během následujících let byla aktivně vyvíjena snaha Lesního závodu Plzeň na vyhlášení státní přírodní rezervace. To se sice stalo v roce 1969, ale bohužel nebyla chráněna původní skladba dubohabrových porostů s označením R, nýbrž les s označením CH“ – ochranný les. Jednalo se o les skalnatých sutí s rozlohou 6,6 ha. Záměna byla provedena záměrně na popud Západočeských státních lesů, které nechtěly přijít o produktivní část lesa. V roce 1972 byla alespoň zrušena železniční zastávka. V dalších letech nenastal žádný dramatický lesní zásah. V osmdesátých letech bylo inicializováno další rozšíření státní přírodní rezervace již včetně dubohabrových porostů a borových porostů na sutích. Nicméně přírodní rezervace Zábělá byla opětovně vyhlášena až v roce 1993 v okrese Plzeň-město. Za pět let, v roce 1998, vyhlásilo město Plzeň další chráněné menší území za stejnojmennou přírodní rezervaci. Od roku 2005 je přírodní rezervace Zábělá společně s přírodní rezervací Háj a přírodní památkou Malochova skalka součástí evropsky významných lokality s celkovou rozlohou 265,5 ha.
Přírodní poměry
Geologie a geomorfologie Přírodní rezervace spadá pod soustavu Poberounská pahorkatina, podsoustavy Plzeňská pahorkatina, na rozhraní celku Plaská pahorkatina, podcelku Kralovická pahorkatina a celku Švihovská vrchovina, podcelku Rokycanská pahorkatina.
náhled|Prudký suťový svah v západní části přírodní rezervace. Vystupující skály jsou droby a spility s rankerovou půdou
Území je budováno nepřeměněnými až slabě přeměněnými sedimenty svrchního proterozoika (mladší starohory, 1 000–570 mil. let). Převážně je tvořeno drobami, břidlicemi a drobovými břidlicemi. Droby v Zábělé jsou šedozelené až šedočerné pískovce s jemnou až střední zrnitostí, převážně ze živců. Algonkické břidlice jsou jemnozrnné horniny s větším obsahem pyritu, tvořící kombinaci barev mezi zelenou, hnědou, černou a šedou. Dále se zde vyskytují výlevné metabazalty (spility), které se zpravidla vylévaly na oceánském dnu. Ty tvoří celistvou až velmi jemnozrnnou horninu zelenošedé až téměř černé barvy s vyšším obsahem sodíku. Vedle typického minerálu pyroxenu obsahují hojně uralit, chlorit, křemen a kalcit a na skalních výchozech vytvářejí balvanité struktury, které jsou místě protkány křemennými žílami. Během proterozoika byly spility silně ovlivněny nízkotepelnou metamorfózou. Celkově je jedná o velmi odolné horniny, které špatně podléhají erozi. Nejvíce jsou ovlivněny mrazovým zvětráváním.
Oblast byla zkonsolidována během variského vrásnění (380–310 mil. let). Důkazem je hlavní oblouk meandru Berounky v rezervaci, který má směr osy geosynklinály barrandienské tektoniky. V jižní části Zábělé leží štěrkopískové uloženiny karbonu a permu. V mezozoiku a paleogénu (druhohory, 250–65 mil. let a část třetihor 65–23 mil. let) zůstala oblast beze změn. V neogénu (23 mil. let) se začala vytvářet říční síť. Ještě před deseti milióny let ležela řeka o zhruba 70 cm výše.
Převládá dominance reliktního boru. Dnes rezervace leží v ukloněném severním až severozápadním erozním, převážně skeletovitém svahu řeky Berounky. Ta se zde přirozeně zařezává do údolí a vytváří kaňon. Horní část svahu přechází v mírně zvlněné říční terasy (4–5), které řeka během kvartéru vytvořila, zatímco dolní část chráněného území částečně zasahuje k břehu Berounky do nivy tvořené z aluvia (usazenin říčního původu o různé zrnitosti). Svah je protkán několika erozními rýhami a úžlaby, kam se koncentruje vlhkost a kudy je odváděna přívalová voda. Úžlaby se vytvořily převážně v algonkických břidlicích, které snadněji podléhají vodní erozi. V důsledku mrazového zvětrávání se pod skalními výchozy u břehu řeky nachází osypy skal, kam se vsakuje vody a následně vyvěrá na patě suťového nánosu.
náhled|vlevo|Pravý břeh řeky Berounky. Pravidelně sečená louka podél lesa v přírodní rezervaci Zábělé s významnými zástupci květeny (mezofilní ovsíková louka a bahnité říční náplavy)
V kvartéru se taktéž utvořily nejsvrchnější sedimentární nánosy a půdy díky sprašovým, fluviačním a deflotačním (splavovacím) procesům. Strmé svahy jsou pokryty kamenitými nebo hlinitokamenitými sutěmi se skalními výchozy. Jedná se především o vývin rankerů (ranker typický a ranker kambizemní), nekvalitních mělkých půdních pokryvů s nízkým obsahem humusu a kyselou půdní reakcí.
Většina mírných svahů chráněného území je pokrytá kambizemí typickou a kambizemí rankerovou. Kambizem s hrubší zrnitostí a střední vododržností patří k nejčastější půdám v ČR. Je to původně lesní hnědozem pahorkatin a vrchovin v mírně teplých, mírně vlhký oblastech na pevných, středně kyselých silikátových horninách. V jihovýchodní části na mírném svahu se nachází kambizem oligotrofní, což je hlinitopísčitá světlá, skeletovitá hnědozem. Je světle zbarvená (okrová) se silně kyselým pH na minerálně chudších horninách a tudíž s nižším obsahem živin.