Dubrovník (, a Ragusa) je chorvatské přístavní město, které se nachází na jihu Dalmácie. V roce 2011 žilo v Dubrovníku 28 434 obyvatel, v celé opčině pak 42 615 obyvatel, v roce 2001 zde dle chorvatského sčítání lidu žilo 43 770 lidí a v roce 1991 to bylo 49 728 obyvatel. V roce 2021 podle statistik v Dubrovníku žilo 41 562 obyvatel. Absolutní většinu obyvatel tvoří z 92 % Chorvati. Je jedním z nejvýznamnějších historických a turistických center jaderského pobřeží i Chorvatska. Bývá také označován jako „perla Jadranu“.

Město Dubrovník vždy prosperovalo z námořního obchodu. Ve středověku bylo centrem Dubrovnické republiky, námořní republiky, která konkurovala podobným státním útvarům na jaderském pobřeží.

Dubrovník s okolím (téměř celá Dubrovnicko-neretvanská župa) je exklávou Chorvatska (jakož i Evropské unie), která je od zbytku území Chorvatska oddělena krátkým úsekem pobřeží patřícím Bosně a Hercegovině (s letoviskem Neum).

Patronem města je svatý Blažej.

Název

Název Dubrovnik je slovanského původu a s italským, resp. latinským název Ragusa koexistoval po několik století. Latinský název se objevoval v různých podobách již v 10. století. Oficiální název Dubrovnické republiky zněl v latině, resp. italštině až do roku 1808 Republica Ragusina.

Slovanský název Dubrovnik se poprvé objevil v 12. století, široce se rozšířil na přelomu století šestnáctého a sedmnáctého v souvislosti s příchodem většího počtu slovanského obyvatelstva do města. První zmínka názvu Dubrovnik pochází z dokumentu Povelja Kulina Bana a stejně jako u řady českých názvů odkazuje na slovo doubrava označující les.Miroslav Kravar: Oko toponima Ragusa za Dubrovnik Setkat se s ním lze i u řady dalších toponym ve slovanských zemích, např. v Polsku (Dąbrowa) apod.

Latinský, resp. italský název Ragusa je mnohem staršího původu a pochází z starořeckého Ῥαούσιν. Do latiny, resp. dalmatštiny byl převzat v 10. století. Ve středověku se objevoval v různých přepisech (Rausia, Lavusa, Labusa, Raugia, Rachusa). Původ řeckého toponyma byl studován, nicméně bylo dosaženo spíše několika domněnek, než jasného závěru. Název může odkazovat na řecké slovo ῥαγός (vinná réva), případně ῥωγός (úzký průchod), ῥωγάς (skály) apod. Rovněž může označovat ilyrský kmen, který žil v oblasti dnešního Epiru. Podle jiné teorie odkazuje na původní osídlení, odkud utekli obyvatelé na místo dnešního Dubrovníka před vpády Slovanů v 7. století.

Kromě dvou uvedených se ve středověku pro město Dubrovník používaly ještě jiné názvy, které později vymizely, a to: Labusedum, Epidaurus nebo Pitaura.Valentin Putanec: Naziv Labusedum iz 11. st. za grad Dubrovnik

Poloha

Dubrovník se nachází v nejjižnější části Chorvatska. Z turisticky atraktivních chorvatských měst se dále na jih nachází už pouze Cavtat. Od vyschlé Hercegoviny, které se nachází dále do vnitrozemí, jej oddělují několik set metrů vysoké vrcholky, které vystupují přímo z moře. Hranice s Bosnou a Hercegovinou se nachází cca 5 km severovýchodním směrem od města a kopíruje přibližně tvar pobřeží.

Město se nachází 390 km jihovýchodně od Záhřebu, 165 km jihovýchodně od Splitu, 135 km jižně od Sarajeva, 98 km západně od Podgorice v Černé Hoře a 42 km severozápadně od Hercegu Nového. Přes Jaderské moře je vzdálen 197 km od italského přístavu Bari. Dubrovník se rozkládá zhruba stejně jižně, jako italské město Pescara nebo hlavní město Kosova Priština.

Z chorvatských letovisek na břehu Jaderského moře vyniká Dubrovník tím, že není obklopen na moři žádnými většími ostrovy. Jedinými dvěma výjimkami jsou malé ostrůvky Koločep (v souostroví Elafitských ostrovů) západně od města Lokrum jižně od Dubrovníka.

Klimatické poměry

Pro město je typické přechodné klima mezi vlhkým subtropickým a středomořským. Během léta dochází k poklesu množství srážek (stejně jako jinde na území Balkánského poloostrova), ale není tomu do té míry, jako na jiných místech s typickým středomořským podnebím. Od podnebí ostatních středomořských oblastí se však Dubrovník odlišuje typickými větry a bouřkami. Vítr Bura zasahuje jižní část chorvatského pobřeží Jaderského moře.

V Dubrovníku jsou v červenci a srpnu maximální teploty okolo 29 °C, v noci klesají na průměrných 21 °C. Teplota moře se v období od května do září pohybuje v rozmezí 19–25 °C.

Na jaře a na podzim se maximální teploty pohybují obvykle mezi 20 a 28 °C. Zimy jsou velmi mírné a nejteplejší ve srovnání se zbytkem Chorvatska i bývalé Jugoslávie. Průměrná teplota v lednu dosahuje zhruba 9 °C. Ročně má Dubrovník v průměru 2629 hodin slunečního svitu.

Historie

náhled|Středověká podoba Dubrovníku náhled|Město před zemětřesením v roce 1667 Donedávna se tradovalo, že Dubrovník, původním jménem Ragusa, vznikl sloučením dvou osad: Laus (později také Raus, Ragus), která se nacházela na  ostrůvku jižně od dalmatského pobřeží, osídlené obyvatelstvem románského původu (uprchlíky z Epidauru – Cavtatu, zničeného předtím Avary a Slovany) a Dubrava, slovanské osady na pobřeží a  že se ve 12. století obě osady spojily v jednotný celek, když byla zasypána původní úžina, na jejímž místě se dnes nachází třída Stradun.

Podle posledních archeologických zjištění a rekonstrukce starořeckých námořních cest s denními etapami 45 až 50 námořních mil byl Dubrovník zastávkou mezi Budvou a Korčulou (vzdálenost 95 námořních mil) a byl tedy původně řeckou námořnickou osadou. Pod Stradunem, v místech, kde měla být zasypaná úžina, se našly přirozené pískové vrstvy, nikoliv lidmi nasypané. První písemná zmínka, která připomíná existenci města, se objevila v roce 850. Po nějakou dobu dobu byl součástí thematu Dalmácie v rámci Byzantské říše. Pozůstatky byzantské baziliky byly ve středu města odhaleny při archeologickém průzkumu v roce 2007.

V roce 992 dobyl Dubrovník bulharský car Samuil. Zřízeno zde bylo sídlo metropolity; město bylo odtrženo od církevní správy ve Splitu. Benátská republika využila na počátku 12. století křížové výpravy na Blízký východ a Dubrovníka se zmocnila. Proti Benátčanům místní zorganizovali tři vzpoury.

Roku 1081 obsadili Dubrovník Normané, brzy na to však byli vypuzeni.

Roku 1153 navštívil Dubrovník arabský cestovatel Al-Idrísí. Kromě jednotlivých měst na břehu východního Jadranu zaznamenal i jazykové (resp. národnostní) složení jednotlivých měst. Dubrovník popsal jako město s dalmatským (tj. latinským) obyvatelstvem, ačkoliv v případě měst Senj a Bar mluvil o většině obyvatelstva slovanského.

Roku 1272 získal Dubrovník statut města.

V roce 1296 poničil město požár. Byl natolik závažný, že dle tehdejších záznamů kronikáře Junija Resti chtěla řada lidí město opustit a odejít do okolních vesnic.

V Dubrovníku byla v roce 1317 postavena třetí nejstarší lékárna v Evropě.

Benátská nadvláda nad městem trvala až do roku 1358. Po Zadarské mírové smlouvě v letech 1358 až 1440 se stal Dubrovník relativně nezávislým vazalem Uherského království. Po roce 1440 se nicméně ocitl v podobném vztahu k Osmanské říši – platil roční tribut sultánovi. Díky obchodu s okolními státy (i s Tureckem) však republika postupně bohatla. Již v 15. století se v Dubrovníku nacházela řada konzulátů různých zemí.

Dubrovník měl klíčový význam v chorvatské středověké literatuře, literatuře renesance i období baroka.

Republika zažívala vrchol své moci a prosperity v 15. a 16. století, ve spolupráci s Anconou – trasa Dubrovník, Ancona, (Florencie) a Flandry tvořila protiváhu Benátské republice – trasa Benátky, Rakousko a Německo. V 16. století tvořilo mohutnou dubrovnickou flotilu i 180 velkých lodí. Město bylo opevněno hradbam kolem celého svého obvodu. Do města vedly dvě brány z obou stran původní úžiny (Pile a Ploče). V této době také docházelo k značné demografické změně. Obyvatelstvo, které mluvilo latinsky, resp. italsky nebo dalmatsky bylo postupně doplňováno stále rostoucím podílem Slovanů. Ačkoliv v Dubrovníku žili Slované ještě dříve, nárůst byl typický především pro 16. století. V roce 1582 si dubrovnický arcibiskup postěžoval papeži, že nemůže dále sloužit mše, neboť neovládá slovanský jazyk na dostatečné úrovni. Postupem času z Dubrovníka dalmatský jazyk zcela vymizel. Místní neslovanské obyvatelstvo označovalo záhoří (území dnešní Bosny a Hercegoviny) termínem Slavonia.

V roce 1667 bylo město téměř zničeno silným zemětřesením, při kterém zahynulo zhruba 5000 lidí. Historické centrum města s románskou katedrálou, gotickými a renesančními paláci, kostely a kláštery se celé zřítilo. Obnova byla následně realizována podle moderního plánu se sítí ulic svírající na sebe pravé úhly. K hlavní třídě Stradun byly orientovány kolmo nové ulice, jejich podoba a šířka byla realizována dle benátského vzoru. Přestože město získalo svojí původní slávu i lesk, zničena byla řada unikátních staveb renesanční architektury i starších stylů. Po obnově získalo jádro Dubrovníka barokní ráz.

V roce 1706 poničil město požár. Počet obyvatel tehdy činil zhruba šest tisíc lidí. V této době sídlilo v Dubrovníku přes 85 konzulátů.

19. století

vpravo|náhled|Stradun na přelomu 19. a 20. století vpravo|náhled|Pohled na město v roce 1883 Republika však ztrácela svůj hospodářský a politický význam nejen kvůli ničivému zemětřesení, ale i následkem celkové středomořské krize. Její konec nastal po obsazení města Napoleonovými vojsky v roce 1806. Při vstupu francouzského vojska do Dubrovníku se k přístavu rychle vydala i vojska ruská a černohorská a vše vyvrcholilo obléháním. To trvalo půl roku, od června 1807 až do ledna 1808. Na město dopadala dělostřelecká palba z jednotek rozmístěných v okolních kopcích. Zničeno bylo okolo 10 % původních budov. Oficiálně republika zanikla v roce 1808, kdy ji generál Marmont prohlásil za rozpuštěnou a její území připojil k Italskému království, kontrolovanému Napoleonem. Nedlouho poté byl Dubrovník z království vyjmut a přivtělen k Ilyrským provinciím. V rámci nich měl relativně dobré postavení, neboť Francouzi předpokládali rozvoj námořní dopravy jako zdroje financování pro početnou armádu. Podle francouzského vzoru byla přeorganizována celá samospráva a město získalo svůj rozpočet.

V roce 1813 vypuklo proti nové nadvládě povstání. V roce 1814 byl obléhán. O dva roky později byl Dubrovník anektován Rakouskem jako součást rakouské Dalmácie. Patricijské aristokratické rody se buďto odstěhovaly či byly začleněny mezi rakouskou nižší šlechtu s titulem hrabat. Od roku 1861 vysílal Dubrovník do rakousko-uherského parlamentu ve Vídni dva zástupce.

Město díky své odlehlosti stálo stranou modernizačním trendům Evropy. I proto zde například v druhé polovině 19. století nebylo v provozu ani veřejné osvětlení. Plynové lampy byly instalovány až v posledním desetiletí 19. století. Elektrické osvětlení bylo slavnostně zapojeno dne 1. června 1901, kdy na hlavní třídě Stradun tehdejší starosta rozsvítil první lampu. Rakousko-Uhersko vnímalo Dubrovník, stejně jako celou Dalmácii, jako region se svojí zvláštní problematikou. Ani jemu se nevyhnul národnostní konflikt mezi místním slovanským (chorvatským, resp. srbským) a italským obyvatelstvem. Otevírání škol s různým vyučovacím jazykem, odhalení památníku Ivana Gunduliće (v roce 1893) a další – to vše bylo interpretováno v duchu ať už slovanské nebo italské identity. Kromě postavení italského obyvatelstva byl nicméně Dubrovník předmětem sporu i mezi samotnou chorvatskou a srbskou komunitu. Od roku 1909 ztratila italština ve městě právo jednoho z oficiálních jazyků. Rakousko-uherská správa se snažila hledat buď rovnováhu mezi oběma jazykovými skupinami, nebo využít jedné proti druhé tak, aby si zajistila bezpečnou pozici v regionu.