Vlk obecný (Canis lupus) je druh savce a větší psovité šelmy původem z Evropy, Asie a Severní Ameriky. Vlk představuje největšího současně žijícího divokého zástupce čeledi Canidae (psovití) a rodu Canis (vlk). Geneticky je natolik příbuzný i menším druhům rodu Canis, například kojotovi nebo šakalovi obecnému, že s nimi může tvořit plodné hybridy. Od ostatních divoce žijících zástupců se kromě velikosti odlišuje robustnější tělesnou stavbou, méně protáhlým čenichem, relativně kratším trupem a delším ocasem. Srst vlků má obvykle pestré zbarvení kombinující odstíny bílé, hnědé, šedé a černé, ale vlci žijící v arktických oblastech jsou téměř úplně bílí (např. vlk polární). Vlk obecný dosahuje délky těla 100 až 170 cm, délky ocasu 29 až 60 cm, výšky v kohoutku 66 až 90 cm a hmotnosti 12 až 80 kg. V závislosti na studii bylo rozpoznáno několik (i více než 30) poddruhů, mezi které podle některých názorů patří i pes domácí nebo dingo.
Ze všech zástupců rodu Canis (a nakonec i čeledi Canidae) je vlk pravděpodobně nejvíce specializovaný na kooperativní lov větší kořisti, což dokládají jeho morfologické adaptace umožňující ulovení velkých živočichů, stejně jako jeho sociální způsob života a vysoce rozvinuté komunikační chování, včetně individuálního i skupinového vytí. Vlci obvykle žijí v rodinných smečkách tvořených reprodukčním párem a jeho potomky. Mladí jedinci mohou smečku opustit po dosažení pohlavní dospělosti a zakládat vlastní smečky. Vlci jsou teritoriální a konflikty o území patří mezi hlavní příčiny jejich přirozené mortality. V Evropě zabírá průměrné území jedné vlčí smečky asi 100 až 350 km². Jako masožravci zaujímají pozici vrcholového predátora; jejich potravu tvoří především volně žijící kopytníci, ale i menší živočichové, hospodářská zvířata, mršiny a nakonec také lidské odpadky. Neobvyklý není ani kanibalismus. Vlci mohou být hostiteli různých parazitů a patogenů, včetně viru vztekliny.
Vztah vlka a člověka má dlouhou historii. Vlci mají prominentní postavení v lidské mytologii a kultuře, existuje o nich množství pohádek, knih, filmů a ság. Vlci od dávných dob byli a stále jsou také lidmi pronásledováni a likvidováni kvůli útokům na hospodářská zvířata, ale v řadě kultur, zejména ke konci 20. a s příchodem 21. století jsou naopak respektováni a je kladen důraz na jejich ochranu (mj. s ohledem na jejich potenciální klíčovou roli v ekosystému). Přestože ve společnosti přetrvává strach z vlků, který přiživuje i fakt, že v pohádkách, folklóru a často i v médiích jsou stylizováni do podoby krvelačné nebo nebezpečné šelmy, většina zdokumentovaných útoků na člověka byla spojena s jedinci nakaženými vzteklinou. Útoky zdravých vlků jsou tedy obecně vzácné. Vlci se vyskytují v relativně nízkém počtu, obývají oblasti vzdálené od lidské infrastruktury a v důsledku historických zkušeností s lovci, farmáři či pastýři se člověku raději vyhýbají.
Celosvětová populace divoce žijících vlků byla v roce 2018 odhadována na 200 000 až 250 000 jedinců. Podle hodnocení Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) je druh považován za málo dotčený. Zvlášť chráněný (nebo regulovaný) je potom v jednotlivých státech s ohledem na tamní početnost, hrozby pro populaci a další okolnosti. Konkrétně v Česku, kde byl ve 20. století téměř vyhuben, dnes (2026) žije asi 400 vlků. V Česku jsou vlci zařazeni mezi přísně chráněné druhy, jsou uvedeni v CITES v příloze II. Dne 3. prosince 2024 stálý výbor Bernské úmluvy hlasoval pro návrh EU na úpravu statusu ochrany vlka z „přísně chráněného“ na „chráněný“. Změna vstoupila v platnost dne 7. března 2025.
Taxonomie a fylogeneze Historie vlka sahá hluboko do minulosti, až k prvním savcům podobným dnešním šelmám. Tito živočichové se začali objevovat už na konci druhohor, přibližně před 80 miliony lety. Po velkém vymírání na konci křídy před asi 65 miliony let se savci začali rychle vyvíjet a obsazovat nové ekologické niky. Z těchto raných dravých savců se postupně vyvinula skupina, která dala vzniknout dnešním šelmám. Asi před 55 miliony lety se objevuje řád pravých šelem (Carnivora). Ty se později rozdělily do dvou hlavních vývojových větví: feliformní (kočkotvární) a kaniformní (psotvární) šelmy. Vlci patří do druhé skupiny – tedy mezi psotvárné šelmy.
Samotná čeleď psovitých (Canidae) vznikla asi před 38–40 miliony lety v pozdním eocénu. Tito raní psovití byli poměrně malí a zpočátku žili pouze v Severní Americe. V průběhu milionů let se psovití vyvíjeli a rozdělili do několika vývojových skupin. Dvě z nich už vyhynuly (Borophaginae a Hesperocyoninae), ale třetí – Caninae – existuje dodnes. Do této skupiny kromě vlků patří například lišky, kojoti, šakali či psi. Teprve asi před 8–7 miliony lety se psovití rozšířili ze Severní Ameriky do Asie, Evropy a Afriky.
Dalším krokem v evoluci byl vznik rodu Canis, do kterého patří vlci, psi, kojoti a šakali. Tento rod se objevil asi před 5–6 miliony lety a pravděpodobně se vyvinul z dřívějšího rodu Eucyon, jehož zástupci žili na území Severní Ameriky, Asie i Evropy a vyhynuli asi před 3 miliony lety. Zástupci rodu Canis už měli typické znaky, které známe i dnes – poměrně velké tělo, silnou lebku, relativně dlouhé nohy či kratší uši a ocas. Tyto šelmy byly přizpůsobené k aktivnímu lovu a pohybu na velké vzdálenosti. náhled|Canis etruscus (možná podoba) náhled|Canis mosbachensis (možná podoba) Druh vlk obecný (Canis lupus) pravděpodobně vznikl z vývojové linie přes již vyhynulé druhy Canis etruscus a následně Canis mosbachensis přibližně před 1–2 miliony lety. Nejstarší fosilie zřejmě pocházejí ze Severní Ameriky, z Aljašky a Yukonu. Na základě toho se předpokládá, že vlk obecný se vyvinul v oblasti Beringie a odtud se pak dále dostal do Eurasie, nejpozději před 400 000 lety.Kropczyk, A.; Marciszak, A. (2026). The First True Large Canis lupus? Canidae (Carnivora, Mammalia) from Caves of the Połom Mt (Sudetes, Silesia, SW Poland) and Their Significance in Biochronological Analyses in a Eurasian Context. Geosciences. 16 (9): 370. doi: https://doi.org/10.3390/geosciences16090370
Genetické výzkumy ukazují, že dnešní vlci a psi domácí mají společného předka v populaci pravěkých vlků, která žila před více než 20 000 lety. V době poslední doby ledové docházelo k výrazným klimatickým změnám, které způsobily rychlou evoluci vlků. Některé jejich linie se staly úspěšnějšími lovci a postupně nahradily starší druhy vlků. Avšak novější objevy naznačují, že psi se od svých vlčích předků pravděpodobně oddělili ještě mnohem dříve. Studie z roku 2021 navíc ukazuje, že asijské druhy vlk mongolský (Canis lupus chanco) a vlk indický (Canis lupus pallipes) představují bazální (vývojově primitivní) linii vlků, od níž se před zhruba 200 000 lety odštěpily ostatní druhy vlků. Genetické výzkumy dále naznačují, že se vlčí populace Starého a Nového světa rozdělily zhruba před 12 500 lety. Nedlouho poté se od vlků Starého světa oddělila evoluční linie, z níž se později vyvinuli dnešní psi, přibližně před 11 100 až 12 300 lety. Nejpravděpodobnějším předkem psů je přitom pleistocenní vlk (Canis lupus), který se podle současných poznatků objevil přibližně před 57 000 lety a vyhynul asi před 7 500 lety. Některé práce nicméně datují oddělení vývojových linií vlků a psů do podstatně dřívějšího období, což je lépe slučitelné s hypotézou dřívější domestikace psa – odhady se mezi jednotlivými studiemi sice liší, zpravidla se však pohybují v rozmezí 27 000 až 41 500 let před současností. Mezi bazální formy kladu psů pak mají patřit dingo, basenji, tibetský mastif nebo původní čínská plemena. Divergence vlků v Evropě, na Blízkém východě a v Asii je relativně nedávná a nastala přibližně před 1 600 lety.
Vlk a pes vlevo|náhled|Československý vlčák Z vlka se vyvinula všechna psí plemena, která člověka provázejí. Jejich rozmanitost ukazuje, jak pestré jsou dědičné vlohy obsažené ve vlčích genech. Plemena vzniklá cíleným křížením (například Československý a Saarloosův vlčák) a velká pracovní plemena (například severští tažní psi nebo pastevečtí psi) mají nejvyšší podíl vlčí DNA. Některá velká plemena (například bernardýn) však už vlčí DNA nemají. Výsledky výzkumů také ukazují, že nejmenší podíl vlčí DNA mají teriéři a honiči. Dokonce i malá čivava má stále zjistitelných asi 0,2 % vlčí DNA. V případě polodivokých toulavých psů vědci našli vlčí DNA u všech zkoumaných jedinců. náhled|I u malé čivavy můžeme stále nalézt zbytky vlčí DNA Existují různé teorie, jak k domestikaci psů došlo. Jedna z nejpravděpodobnějších tvrdí, že vlci se začali přibližovat k lidským příbytkům, živili se zbytky potravy a postupně se přizpůsobovali přítomnosti lidí, kteří si pak vybírali méně agresivní jedince, nebo vychovávali jejich mláďata. Tím vznikl postupný proces, který vedl k přeměně vlka v domestikovaného psa. Psi mají oproti vlkům změněné (zmutované) některé geny. Tyto geny souvisejí hlavně s vývojem mozku a nervové soustavy. Díky tomu se změnilo i jejich chování; jsou přátelštější, méně agresivní vůči lidem a snadněji se učí. Proto je možné psy ochočit a vycvičit. Oproti vlkům, kteří jsou převážně masožravci, psi také mnohem lépe tráví škrob (např. těstoviny nebo ovoce), díky genům pro tvorbu enzymu amylázy. Právě tato schopnost byla pravděpodobně klíčová pro vznik psa, když se z lovců stali zemědělci a začali pěstovat obilí a jinou rostlinnou stravu, protože maso začalo být cenné. Naproti tomu vlci, výhradně masožravci, už pak neměli takovou potřebu zdržovat se u lidí.
Genomické studie také ukazují, že po domestikaci docházelo i k zpětnému křížení mezi psy a vlky, což mohlo ovlivnit genetickou strukturu některých vlčích populací, jako například na Pyrenejském poloostrově. Ve fosilním a genomickém záznamu je možné vysledovat také výrazné posuny v potravních preferencích u populací vlka obecného v průběhu pleistocénu.Burtt, A. A.; et al. (2026). Rapid response: dietary shifts by grey wolves in response to palaeoclimatic variations during the last glaciation. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 701: 114120. doi: https://doi.org/10.1016/j.palaeo.2026.114120
Zatímco někteří odborníci považují psa domácího za poddruh vlka obecného (coby Canis lupus familiaris), jiní tvrdí, že jde spíše o samostatný taxon (coby Canis familiaris).
Charakteristika náhled|Vlk eurasijský náhled|Lebka vlka (vlk eurasijský) náhled|Vlk arabský, jeden z jižních poddruhů vlka obecnéhoVlk obecný je v současnosti největším divoce žijícím zástupcem čeledi psovitých (Canidae).http://www.selmy.cz/vlk/vzhled-a-schopnosti/ Od kojotů nebo šakalů se kromě velikosti odlišuje širším čenichem, kratšíma ušima, kratším trupem a delším ocasem. Vlk je štíhlý ale zároveň silně stavěný; má velký, hluboko klesající hrudní koš, šikmo se svažující hřbet a silně osvalený krk. Nohy vlka jsou poměrně delší v porovnání s jinými psovitými šelmami, což mu umožňuje pohybovat se rychle a překonávat hluboký sníh, který v zimě pokrývá velkou část jeho geografického rozšíření, i když u některých vlčích populací se vyskytují i ekomorfy s kratšíma nohama. Uši jsou relativně malé a trojúhelníkovité. Hlava vlka je velká a poměrně široká, se silnými čelistmi a dlouhým, tupým čenichem. Lebka měří na délku 230 až 280 mm a na šířku 130 až 150 mm. Zuby jsou robustní a velké, což je činí vhodnějšími ke drcení kostí než u jiných psovitých šelem, i když nejsou tak specializované jako u hyen. Oproti samcům samice mívají užší čenich i čelo, štíhlejší krk, o něco kratší nohy a méně mohutná ramena.