Antarktida (název pochází z řečtiny a znamená „naproti Arktidě“, tedy v přeneseném významu „naproti severu“) je nejjižnější a nejméně obydlený kontinent na Zemi. Nachází se téměř celý jižně od Jižního polárního kruhu a je obklopen Jižním oceánem (známým také jako Antarktický oceán) a nachází se na něm geografický jižní pól. Antarktida je pátým největším kontinentem, je asi o 40 % větší než Evropa a má rozlohu 14 200 000 km². Většinu Antarktidy pokrývá antarktický ledový příkrov o průměrné tloušťce 1,9 km.

Antarktida je v průměru nejchladnější, nejsušší a největrnější ze všech kontinentů a má nejvyšší průměrnou nadmořskou výšku. Jedná se převážně o polární poušť s ročním úhrnem srážek přes 200 mm podél pobřeží a mnohem méně ve vnitrozemí. V Antarktidě je zamrzlých asi 70 % světových zásob sladké vody, která by v případě tání zvedla hladinu světového oceánu o téměř 60 m. V Antarktidě se nachází i několik vodních ploch. Antarktida drží rekord v nejnižší naměřené teplotě na Zemi, a to -89,2 °C. V pobřežních oblastech mohou teploty v létě přesáhnout 10 °C. Mezi původní druhy živočichů patří roztoči, hlístice, tučňáci, tuleni a želvušky. Tam, kde se vyskytuje vegetace, má většinou podobu lišejníků nebo mechů.

Ledové šelfy Antarktidy byly pravděpodobně poprvé spatřeny v roce 1820 během ruské expedice vedené Fabianem Gottliebem von Bellingshausenem a Michailem Lazarevem. V následujících desetiletích probíhaly další průzkumy francouzských, amerických a britských expedic. První potvrzené přistání provedl norský tým v roce 1895. Na počátku 20. století se uskutečnilo několik výprav do nitra kontinentu. Jako první dosáhli magnetického jižního pólu britští badatelé v roce 1909 a geografického jižního pólu poprvé dosáhli norští badatelé v roce 1911.

Antarktidu spravuje přibližně 30 zemí, z nichž všechny jsou stranami systému antarktických smluv z roku 1959. Podle podmínek smlouvy je v Antarktidě zakázána vojenská činnost, těžba, jaderné výbuchy a ukládání jaderného odpadu a také těžba nerostných surovin (minimálně do roku 2048). K roku 2012 vzneslo územní nároky na Antarktidu 7 různých států, jejichž požadavky jsou díky Smlouvě o Antarktidě pozastaveny. Hlavní lidskou činností v Antarktidě a jejím okolí je cestovní ruch, rybolov a výzkum. V letních měsících pobývá na výzkumných stanicích asi 5 000 lidí, v zimě jejich počet klesá na přibližně 1 000. Navzdory odlehlosti má lidská činnost na kontinent značný vliv v podobě znečištění, úbytku ozonové vrstvy a změny klimatu.

Etymologie Název kontinentu pochází ze slova antarctic, které pochází ze středofrancouzského antartique nebo antarctique („naproti Arktidě“) a následně z latinského antarcticus („naproti severu“). Antarcticus je odvozeno z řeckého ἀντι- ('anti-') a ἀρκτικός ('medvědí', 'severní'). Řecký filozof Aristotelés psal v Meteorologii o „antarktické oblasti“ asi 350 let př. n. l. Řecký geograf Marinus z Tyru údajně použil tento název ve své mapě světa z 2. století n. l., která je dnes ztracená. Římští autoři Gaius Julius Hyginus a Apuleius používali pro jižní pól romanizovaný řecký název polus antarcticus, z něhož pochází starofrancouzské pole antartike (moderní pôle antarctique) doložené v roce 1270 a odtud středoanglické pol antartik, které se poprvé objevuje v pojednání anglického autora Geoffreyho Chaucera.

Víra Evropanů v existenci Terra Australis – rozsáhlého kontinentu na dalekém jihu zeměkoule, který měl vyvažovat severní země Evropy, Asie a severní Afriky – existovala jako intelektuální koncept již od klasického starověku. Víra v takovou zemi trvala až do objevení Austrálie Evropany.

Na počátku 19. století objevitel Matthew Flinders zpochybnil existenci samostatného kontinentu na jih od Austrálie (tehdy nazývané Nové Holandsko), a proto se zasazoval o to, aby se pro Austrálii místo toho používalo označení „Terra Australis“, v roce 1824 koloniální úřady v Sydney oficiálně přejmenovaly kontinent Nové Holandsko na Austrálii a termín „Terra Australis“ zůstal jako označení Antarktidy nedostupný. V následujících desetiletích geografové používali výrazy jako „antarktický kontinent“. Hledali poetičtější náhradu a navrhovali názvy jako Ultima a Antipodea. Název Antarktida byl přijat v 90. letech 19. století, přičemž první použití názvu se připisuje skotskému kartografovi Johnu Georgi Bartholomewovi.

Poloha náhled|Zeměpisná mapa Antarktidy. náhled|Mapa Antarktidy znázorňující i mořský led. Antarktida leží na jižním pólu. Nemá tedy nejzápadnější ani nejvýchodnější bod, protože na pólu se sbíhají všechny poledníky. Z ostatních kontinentů se nejvíce přibližuje Jižní Americe, kterou od Antarktického poloostrova odděluje asi 1000 km široký Drakeův průliv. K Antarktidě lze přiřadit některé vesměs neobydlené ostrovy v Jižním, Atlantském, Indickém a Tichém oceánu.

Nejzazší body na pevnině:

Nejsevernější bod: Brown Bluff na Antarktickém poloostrově (63°13' j.š.) Nejjižnější bod: Jižní pól (90° j.š.)

Nejzazší body včetně ostrovů:

Nejsevernější bod: Crozetovy ostrovy pod správou Francie (45°57' j.š.) Nejjižnější bod: Jižní pól (90° j.š.)

Historie

náhled|Většinu oligocénu byla Antarktida zaledněná, ale do poloviny miocénu zase roztála. náhled|Roald Amundsen a jeho muži se dívají na jižní pól, 1911 Před desítkami miliónů let v Antarktidě nebyla ledová pokrývka, ale lesy. Byly zde časté požáry.https://phys.org/news/2023-04-evidence-frequent-struck-antarctica-age.html - New evidence that frequent fires struck Antarctica during the age of dinosaurs, 75 million years ago V období křídy (před 145 až 66 miliony let) bylo v oblasti Antarktidy výrazně tepleji než dnes a podmínky v okolí Jižního pólu byly prakticky tropické.Johann P. Klages, Ulrich Salzmann, Torsten Bickert, Claus-Dieter Hillenbrand, Karsten Gohl, Gerhard Kuhn, Steven M. Bohaty, Jürgen Titschack, Juliane Müller, Thomas Frederichs, Thorsten Bauersachs, Werner Ehrmann, Tina van de Flierdt, Patric Simões Pereira, Robert D. Larter, Gerrit Lohmann, Igor Niezgodzki, Gabriele Uenzelmann-Neben, Maximilian Zundel, Cornelia Spiegel, Chris Mark, David Chew, Jane E. Francis, Gernot Nehrke, Florian Schwarz, James A. Smith, Tim Freudenthal, Oliver Esper, Heiko Pälike, Thomas A. Ronge, Ricarda Dziadek & the Science Team of Expedition PS104 (V. Afanasyeva, J. E. Arndt, B. Ebermann, C. Gebhardt, K. Hochmuth, K. Küssner, Y. Najman, F. Riefstahl & M. Scheinert) (2020). Temperate rainforests near the South Pole during peak Cretaceous warmth. Nature, 580: 81-86. doi: https://doi.org/10.1038/s41586-020-2148-5 Led se objevil přibližně před 46 milióny let. S počátkem oligocénu před 34 milióny došlo k masivnějšímu zalednění. Tou dobou došlo k oddělení Antarktidy od Ameriky.https://www.osel.cz/12039-zaledneni-antarktidy-privodil-tektonicky-posun.html - Zalednění Antarktidy přivodil tektonický posun Vzniklé proudy kolem Antarktidy vedly k ochlazení klimatu. A led je zde nepřetržitě 14 miliónů let, tedy déle než se předpokládalo.

Vůbec první překročení jižního polárního kruhu lidmi je přičítáno domorodým Polynésanům, dle ústní tradice dopluli maorští objevitelé Hui Te-Rangiora a Aru-Tanga-Nuku již v 7. století až na úroveň ledových ker v okolí kontinentu. To se znovu povedlo až anglickému mořeplavci Jamesi Cookovi roku 1773. Po něm následovaly britské, ruské a francouzské expedice a také lovci tuleňů z mnoha států. Jako první spatřil antarktickou pevninu ruský mořeplavec německého původu Fadděj Faddějevič Bellingshausen dne 27. ledna roku 1820, na její půdu však nevstoupil. To učinil až 27. ledna 1895 norský polárník a přírodovědec Carsten Borchgrevink se svými druhy.

Na počátku 20. století bylo vnitrozemí Antarktidy jedním z posledních dosud neprozkoumaných míst na světě. Robert Falcon Scott sem vedl výpravu v letech 1900 až 1904 a roku 1909 se Ernest Shackleton dostal se svou expedicí do vzdálenosti 150 km od jižního pólu. V roce 1911 nakonec dosáhla pólu výprava Roalda Amundsena. O měsíc později sem dorazila další expedice, vedená Scottem, všichni její členové však na zpáteční cestě zahynuli. Pozdější výpravy už používaly ledoborce, letadla a pásová vozidla.

Antarktida nepatří žádnému státu. Má však bohaté zásoby nerostů a ryb, takže si na ni různé země dělaly nárok. Dvanáct států podepsalo v roce 1959 smlouvu na podporu vědeckého výzkumu a míru na Antarktidě. Tuto smlouvu dosud podepsalo osmatřicet zemí. Jako součást úsilí, jež si klade za cíl uchovat tuto divočinu neporušenou činností člověka, zde byla roku 1991 na dobu 50 let zakázána těžba.

Symboly Antarktidy

Pro Antarktidu navrhli vexilologové několik vlajek. V současnosti je mj. užívána například vlajka Antarktického smluvního systému, která ale není vlajkou celého kontinentu.

Zároveň jsou některými státy, jež si nárokují jednotlivá antarktická teritoria, nebo nižšími státními celky, jejímiž součástí jsou nárokovaná antarktická území, užívány vlastní teritoriální vlajky. Územní nároky na Antarktidu jsou však, dle komplexu smluv Antarktického smluvního systému, pozastaveny.

Geografie

náhled|vlevo|Mapa skalního podkladu Antarktidy náhled|Satelitní obrázek Antarktidy náhled|Toto je topografická mapa Antarktidy po rozpuštění ledového příkrovu (při započítání jak postglaciálního vzestupu, tak vzestupu hladiny oceánů). Takto mohla Antarktida vypadat asi před 35 milióny let, kdy bylo na planetě ještě dostatečně teplé klima. Antarktida má rozlohu 13 829 430 km², a to včetně šelfových ledovců a ostrovů. Rozloha bez nich činí 12 272 800 km². Nejvyšší horou je Vinson Massif v Ellsworthově pohoří s nadmořskou výškou 4892 m. Průměrná nadmořská výška kontinentu činí 1958 m včetně šelfových ledovců a 2194 m bez nich. Antarktida je pátým největším světadílem na Zemi a je ze všech nejchladnější (viz Podnebí).

Objem ledu na Antarktidě je 27 mil. km³. Jediná území bez ledu, která lze v Antarktidě spatřit, tvoří horské vrcholy, nunataky a oázy, jako např. Suchá údolí McMurdo. Ledový příkrov podél jižního pobřeží během léta taje a odlamují se z něj velké kusy, ledové kry. Tyto kry mohou být až 60 metrů vysoké a mnoho kilometrů dlouhé. Pro lodě, které je míjejí, představují nesmírné nebezpečí. Maximální mocnost antarktického ledovce je 4776 m, přičemž průměrná mocnost činí 1829 m.

Napříč tímto ledovým kontinentem se táhne Transantarktické pohoří a dělí jej na západní a východní část. Dělení Antarktidy na východní a západní zavedl v roce 1902 E. S. Balch. Východní Antarktida je převážně na východní polokouli. Zahrnuje Zemi královny Maud, Enderbyho zemi, zemi Mac Robertsona, Americkou vysočinu, Wilkesovu zemi a Viktoriinu zemi. Skalní podklad východní Antarktidy leží převážně nad hladinou moře, jedná se tedy o souvislý kontinent. Téměř celá je překryta Východoantarktickým ledovým příkrovem (EAIS) o průměrné mocnosti více než 2200 m. Na východě se rozkládá vysoká náhorní plošina, již pokrývá led, zatímco západní část tvoří shluk hornatých ostrovů, spojených ledem. Je tu několik sopek, včetně nejaktivnější sopky celého kontinentu Mount Erebus.

Na území Antarktidy se také nacházejí dvě jezera, která patří k nejslanějším na světě – Don Juan (slanost vody 40,2 %) a Vanda (35 %).

Podnebí náhled|vlevo|Modrý led pokrývá jezero Fryxell