Toki pona je izolační umělý jazyk vytvořený kanadskou lingvistkou a překladatelkou Sonjou Lang jako filozofický jazyk, který má zjednodušit myšlení a komunikaci. V roce 2001 byl poprvé prezentován na internetu a v roce 2014 byl ve své kompletní formě publikován v knize Toki Pona: The Language of Good (tj. „Toki pona: Jazyk dobra“). Po publikaci se začala malá komunita mluvčích rozrůstat. Uživatelé se většinou pohybují v online chatovacích místnostech, na sociálních sítích nebo jiných skupinách, ale během let proběhlo také několik organizovaných osobních setkání.
Základním rysem toki pona je minimalismus. Soustředí se na jednoduché univerzální koncepty a snaží se vyjádřit co nejvíce s použitím co nejjednodušších prostředků. Má 120–125 základních slov a 14 hlásek, které jdou jednoduše vyslovit napříč různými jazyky. I když nebyla původně zamýšlena jako mezinárodní pomocný jazyk, může tak fungovat. Toki pona je inspirovaná taoistickou filozofií a snaží se pomáhat svým uživatelům soustředit se na základní věci. V souladu se Sapir–Whorfovou hypotézou má podporovat pozitivní myšlení. Navzdory malé slovní zásobě jsou si mluvčí schopni rozumět a komunikovat spolu, přičemž spoléhají hlavně na kontext a kombinace několika slov k vyjádření specifičtějších významů.
Etymologie Název jazyka se skládá ze slov toki (jazyk) a pona (dobrý/jednoduchý). toki pochází ze slova v jazyce tok pisin, které je samo vypůjčeno z anglického (mluvit). Druhá část názvu, pona, pochází z esperantského (dobrý), původně z latinského .
Cíl Sonja Lang (dříve Sonja Elen Kisa) začala tvořit toki pona, aby si zjednodušila své myšlenky během deprese.
Jedním z hlavních cílů jazyka je minimalismus. Jazyk toki pona autorka navrhla tak, aby s co nejmenší složitostí dokázala vyjádřit co nejvíce. Podobně jako pidžin se soustředí na jednoduché koncepty a prvky, které jsou společné všem kulturám. Tvoří ji asi 120–125 slov a 14 hlásek, které byly vybrány tak, aby se jednoduše vyslovovaly mluvčím různých jazyků.
Další cíl toki pona čerpá z taoistické filozofie. Jeho smyslem je umožnit uživatelům jazyka soustředit se na základní věci tím, že odstraňuje nadbytečné prvky z myšlenkového procesu a redukuje koncepty na jejich základní prvky, které mohou být následně použity pro vytváření složitějších pojmů. To umožňuje uživatelům vidět základní podstatu a vliv věcí, o kterých mluví.
Na základě Sapir–Whorfovy hypotézy, která říká, že jazyk proměňuje lidské myšlení a chování, se toki pona snaží navodit pozitivní myšlení.
Dalším záměrem je, aby si uživatelé uvědomovali přítomný okamžik a aby věnovali více pozornosti okolí a slovům, která lidé používají. Podle autorky by toki pona měla být také „zábavná a roztomilá“.
Přestože jazyk toki pona nevytvořila jako mezinárodní pomocný jazyk, pro komunikaci ji používají lidé z různých částí světa.
Historie První verzi toki pona zveřejnila Sonja Lang na internetu v roce 2001. Jazyk se rychle stal populárním, nově vzniklá komunita působila ze začátku hlavně ve skupině na Yahoo!. Členové spolu diskutovali anglicky, pomocí toki pona nebo esperanta, navrhovali změny v jazyce a mluvili o materiálech dostupných na webové stránce tokipona.org. Na svém vrcholu měla skupina něco málo přes 500 členů. Zprávy z této skupiny jsou archivovány na fóru toki pona.
Český esperantista Marek Blahuš v roce 2013 přeložil online španělské lekce toki pona do esperanta a vydal je v nakladatelství Espero. Kniha Toki pona en 76 ilustritaj lecionoj (tj. „Toki pona v 76 ilustrovaných lekcích“) se tak stala první tištěnou učebnicí toki pona. Poprvé se prodávala na Letní škole esperanta na Slovensku.
V roce 2014 vydala Lang oficiální knihu s názvem Toki Pona: The Language of Good (tj. „Toki pona: Jazyk dobra“). Této knize se v komunitě občas říká „pu“. V roce 2016 ji autorka přeložila do francouzštiny. Členové komunity během své existence vytvořili různé materiály, ale hlavními zdroji pro studování jazyka zůstávají oficiální kniha a online lekce Bryanta Knighta (známý také jako jan Pije), který byl jeden z prvních uživatelů toki pona. Starší verze jeho lekcí je dostupná i ve slovenštině.
V roce 2008 požádali členové komunity o přidělení jazykového kódu ISO 639-3. Komise tento návrh zamítla, jelikož jazyk považovala za příliš mladý. Další žádost zamítla v roce 2018, protože toki pona podle ní „není užívána v dostatečně rozmanitých oblastech ani pro komunikaci v komunitě, která zahrnuje všechny věkové kategorie“. Třetí žádost podaná v srpnu 2021 nakonec byla vyřízena kladně a jazyku byl v lednu 2022 přidělen ISO-kód „tok“.
Jazykem toki pona se zabývaly některé vědecké práce a využila se také pro umělou inteligenci, software a jako terapeutická metoda pro zbavení se negativních myšlenek tím, že si pacienti zapisovali své myšlenky do deníku. V roce 2010 vybrali vědci toki pona pro první verzi slovníku pro projekt ROILA. Touto studií chtěli zkoumat vliv užití umělého jazyka na přesnost strojového rozpoznávání řeči. Zjistili, že upravený slovník toki pona si vedl lépe než anglický.
V roce 2025 byla internetová encyklopedie psaná v toki poně – wikipesija.org, znovu začleněna do Wikipedie a přesunuta na doménu tok.wikipedia.org.
Fonologie a fonotaktika
Inventář Toki pona má devět souhlásek () a pět samohlásek (), s hodnotami, které mají i v mezinárodní fonetické abecedě. Přízvuk stojí vždy na první slabice slova. Nevyskytují se žádné dvojhlásky, kontrastující délka samohlásek, souhláskové skupiny ani tóny. Hlásky i pravidla jejich kombinací jsou kompatibilní s většinou jazyků a jsou proto snadno realizovatelné.
+ Souhlásky LabiálníKoronálníDorzálníNazálaPlozivaFrikativa Aproximanta + Samohlásky PředníZadníUzavřenáStředováOtevřená
Distribuce Statistická distribuce samohlásek je vzhledem k ostatním jazykům poměrně typická. Při započtení každého slova toki pona jednou dostaneme následující poměry frekvence: 32 % , 25 % , 15 % , 15 % , 10 % .
Struktura slabik Všechny slabiky mají strukturu (C)V(N), tj. volitelná souhláska + samohláska + volitelná nosovka. Slabiky tak mohou mít formu V, CV, VN nebo CVN. Podobně jako ve většině světových jazyků je nejčastějším typem slabiky CV. Pokud počítáme každé slovo toki pona jednou, tento typ tvoří 75 % všech slabik. Slabiky s formou V a CVN tvoří každá asi 10 % a pouze pět slov (2 % slabik) má tvar VN.
Většina slov (70 %) je dvojslabičných, okolo 20 % slov je jednoslabičných a 10 % tvoří slova tříslabičná.
Fonotaktická pravidla Následující sledy hlásek nejsou v jazyce povoleny: *. Dále za finální nosovkou ve slabice nemůže ve stejném slově následovat nebo . 20 % slov má na začátku samohlásku. Slabiky, které nejsou na začátku slova, musejí začínat na souhlásku.
Vlastní jména musí dodržovat stejná pravidla jako ostatní slova toki pona a pomocí příručky se konvertují na přídavná jména. Jako základ pro hláskové přizpůsobení se bere místní nebo i hovorová výslovnost.
Alofonie Nosovka na konci slabiky může být vyslovena jako jakákoli nosovka, i když nejčastěji se asimiluje k následující souhlásce. Typicky se tedy vyskytuje jako před , , nebo , jako před , nebo , jako před a jako před .
Díky svému malému inventáři fonémů umožňuje toki pona poměrně velkou alofonickou variaci. Např. se může vyslovovat jako i jako , jako nebo , jako nebo a samohlásky mohou být jak krátké, tak dlouhé.
Systém psaní Pro zapisování toki pona se používá 14 písmen latinské abecedy (a e i j k l m n o p s t u w). Všechna mají stejné hodnoty, které zastupují v mezinárodní fonetické abecedě. Vyslovují se stejně jako v češtině s tím, že „w“ se může číst jako anglické či české jednoduché . Velká písmena se používají pouze k označení cizích slov. Běžná slova toki pona se píší vždy malým písmenem, a to i na začátku věty.
náhled|Rozvinuté symboly písma sitelen pona Někteří nadšenci z komunity přizpůsobili také jiná písma pro psaní toki pona, např. korejský hangul nebo fiktivní písmo J. R. R. Tolkiena, Tengwar.
Vedle nejpoužívanější latinky existují také dva logografické systémy psaní, sitelen pona a sitelen sitelen, které byly představeny v oficiální knize.
sitelen pona V sitelen pona je každé slovo reprezentované svým vlastním symbolem, a navrhla jejž sama Lang. Vlastní jména se píšou do speciální kartuše pomocí řady symbolů, z nichž každý symbol reprezentuje první písmeno slova, které zastupuje. Symboly představující jedno přídavné jméno mohou být vepsány dovnitř nebo nad symbol předcházejícího slova, které rozvíjejí. Symbol toki pona je napsán v sitelen pona, kde symbol pro pona je umístěn uvnitř symbolu toki.
náhled|Symboly pro slova v systému sitelen sitelen
sitelen sitelen Druhý systém, sitelen sitelen, vytvořil Jonathan Gabel. Je více propracovaný a svým vzhledem připomíná mayské písmo. Tento nelineární logografický systém používá dvě rozdílné metody tvoření slov: obrázky představující celá slova a obrázky představující slabiky, které se skládají z grafémů reprezentujících každý foném. Obtížnost používání tohoto systému spolu s přitažlivým designem si klade za cíl přimět jeho uživatele zpomalit a prozkoumat, jak nejen jazyk, ale také metoda komunikace může ovlivnit jejich myšlení.
Gramatika Toki pona má slovosled typu SVO (podmět (S) – přísudek (V) – předmět (O)). Částice li stojí před přísudky, e před přímými předměty, předložkové fráze stojí za předměty a částice la, která dodává kontext, stojí před podmětem.
Některá slova se považují za částice a slouží gramatickým funkcím, zatímco jiná mají lexikální význam. Lexikální slova nespadají do vymezených slovních druhů, ale obvykle mohou být podle kontextu a jejich pozice ve frázi použita jako podstatná jména, přídavná jména, slovesa i citoslovce. Např. ona li moku může znamenat „oni jedli“ nebo „ono je jídlo“.
Větná struktura Větu může tvořit citoslovce, oznamovací věta, přání/rozkaz nebo otázka.
K citoslovcím, která mohou sama tvořit větu, patří např. a, ala, ike, jaki, mu, o, pakala, pona nebo toki.
Oznamovací věty dodržují pořadí podmětu a přísudku a na začátku navíc mohou mít kontextovou frázi s la. Před přísudkem vždy stojí částice li, kromě případu, kdy je podmětem samotné zájmeno mi nebo sina. Částice přímého předmětu e, která je zhruba ekvivalentní českému 4. pádu, stojí před přímými předměty. Pokud je přísudků nebo předmětů více, musí před každým z nich být další li nebo e. Oslovovací fráze stojí před hlavní větou a jsou zakončeny částicí o.
V příkazech stojí částice o před slovesem a pro vyjádření přání může také nahradit li nebo ihned následovat podměty mi nebo sina, za kterými částice li není.
Existují dva způsoby, jak tvořit otázky ano/ne. Tím prvním je použít konstrukci „sloveso ala sloveso“, kde ala stojí mezi zdvojeným slovesem či pomocným slovesem. Dalším způsobem tvoření otázek je použití spojení anu seme? (dosl. „nebo co?“) na konci věty. Otázky se nemohou tvořit pouhým přidáním otazníku na konec věty.
Otevřené otázky se tvoří nahrazením neznámé informace tázacím slovem seme.
Zájmena Toki pona má základní zájmena: mi (první osoba), sina (druhá osoba) a ona (třetí osoba).
Tato zájmena nespecifikují číslo ani rod. Zájmeno ona tak může znamenat „on“, „ona“, „ono“ nebo „oni“. Mluvčí toki pona v praxi pro vyjádření „my“ používají slovní spojení mi mute, i když číslo se dá snadno z kontextu rozeznat, tudíž použití slova mute může být nadbytečné. Stejně tak ona mute může znamenat „oni“ a sina mute by znamenalo „vy“.
Pokaždé, když je podmětem věty samostatné zájmeno mi nebo sina, vynechá se částice li oddělující podmět a přísudek.
Podstatná jména Kvůli svému malému slovníku spoléhá toki pona na jmenné fráze, kde se přidáním dalšího slova rozvine podstatné jméno, čímž vznikají složitější významy. Typickým příkladem je kombinace slov jan (člověk) a utala (bojovat), z čehož vznikne jan utala (voják, bojovník). [viz Přídavná jména níže]
Podstatná jména nepodléhají skloňování s ohledem na číslo. jan tak v závislosti na kontextu může znamenat „člověk“, „lidé“, „lidská rasa“ nebo „někdo“.