náhled|Státní znak Uruguayské východní republiky
Dějiny Uruguaye zahrnují dějiny a historický vývoj společností na území dnešní Uruguaye od počátku přítomnosti lidské populace (asi před 11 000 až 8000 lety), přes období španělské koloniální nadvlády (začátek 16. století) a dosažení nezávislosti (1828) až do současnosti.
náhled|Poloha Uruguaye na jihoamerickém kontinentu
Prehistorie a dějiny domorodého obyvatelstva Uruguaye Podle existujících archeologických nálezů se první lidé na území Uruguaye objevili asi před 11 000 až 8000 lety. Jednalo se o společenství lovců a sběračů. Asi před 2000 lety se v oblasti objevily tři odlišné skupiny domorodého obyvatelstva: Chaná, Guarání a Charrúa. Všichni zmínění původní obyvatelé žili na území Uruguaye v době příchodu španělských kolonizátorů v 16. století.
Chaná se zabývali především rybolovem a lovem a žili nomádským životem v malých skupinách. O jejich životním stylu a kultuře víme dnes relativně málo, jelikož Chaná zmizeli záhy po španělské kolonizaci.
Guaraní přišli do oblasti Uruguaye asi 200 let před Španěly a zabývali se zemědělstvím a lovem, nicméně ani oni nepřežili první vlnu kolonizace oblasti.
Poslední domorodá skupina Charrúa se v oblasti Uruguaye udržela dlouho do 19. století a někteří její členové sehráli roli při bojích o nezávislost. Poslední skupina Charrúa byla zabita v roce 1831 při masakru v Salsipuedes. Charrúové byli výbornými lovci a bojovníky. Podobně jako i jinde na jihoamerickém kontinentě, měla španělská kolonizace negativní dopad na domorodé obyvatelstvo i v případě Uruguaye. Podle odhadů zde bylo v 16. století na počátku kolonizace asi 15 000 členů domorodých skupin. Za asi 300 let jich ale žilo v Uruguayi asi 500.Jermyn, Leslie-Wong,Winnie, Uruguay. Marshall Cavendish 2009, s. 18.
Setkání s evropským kolonizátorem také značně změnilo životní styl původních obyvatel uruguayské pampy, do které Evropané například uvedli hovězí dobytek a koně a snažili se o kulturní asimilaci domorodců pomocí konverzí na křesťanství atp.
Kolonizace a koloniální společnost na Východním břehu Oblast takzvaného východního břehu (Banda oriental) ležela po většinu koloniálního období na periférii španělského koloniálního panství. V podstatě až do 19. století byla tato oblast ve stínu významnějšího přístavu Buenos Aires. Další významným faktorem ovlivňující periferní pozici oblasti byla blízkost konkurenčního portugalského panství v Brazílii. V 18. století patřilo území pod správu Místokrálovství Peru a audiencie Buenos Aires a od roku 1776 pod nově zřízené místokrálovství Río de la Plata.
První španělští kolonizátoři přišli do dnešní Uruguaye v roce 1516. První španělské osídlení Soriano se nacházelo při řece Río Negro a bylo založeno v 17. století. Nicméně v oblasti už v té době operovali také Portugalci. Na počátku 17. století byl na území Uruguaye, jejíž většinu tvoří úrodná pampa, uveden také hovězí dobytek. Během této doby se také zintenzivnila španělská kolonizace na východním břehu, vzhledem k obavám z rozšíření vlivu Portugalců, přesto se ale jednalo o celkově skromné kolonie lokalizované spíše v oblastech na jihu a severu země. Dnešní hlavní město Montevideo bylo založeno v roce 1726, v době otevřeného konfliktu mezi Portugalskem a Španělskem o kontrolu nad územím dnešní Uruguaye respektive Východního břehu. Montevideo tak mělo mít strategickou obrannou pozici proti portugalským útokům ze severu a jeho význam byl ještě umocněn, když se stalo hlavní španělskou námořní základnou pro oblast Jižního Pacifiku. Tato skutečnost, stejně jako obchodní zájmy Montevidea, posílily konkurenční vztah mezi Montevideem a na druhém břehu ležícím Buenos Aires.
Nezávislost Uruguaye náhled|Idealizovaný portrét José Gervasia Artigase. Obraz od Juana Manuela Blanese (1884)
Během 18. století byly autonomistické nálady mezi kreolskými elitami španělského koloniálního panství v Americe stále zřejmější. Španělská metropole přitom stále slábla, ekonomicky i politicky zaostávala za Británii a Francii. Britské koloniální zájmy v 18. století zasahovaly už mnohem dále než jenom do oblasti Karibiku a Severní Ameriky, ale také, především strategicky a obchodně, do oblasti jižního Pacifiku. Významná byla samozřejmě kreolská odezva americké revoluce (1776) a revoluce ve Francii (1789), která měla mimo jiné za následek oslabení monarchie ve vlastním Španělsku po francouzské invazi v roce 1808.
Hnutí za nezávislost v oblasti místokrálovství Río de la Plata bylo tedy ovlivněno děním v Evropě, především abdikací španělského panovníka, ale také strategickým soupeřením Francie a Velké Británie, jež mělo za následek v případě východního břehu, anglickou okupaci Montevidea v roce 1807. Nestabilní situace také zostřila spory mezi Montevideem a Buenos Aires. Montevideo v roce 1808 podpořilo autoritu krále Ferdinanda VII. a tamější junta zastávala roajalistické, protifrancouzské a konečně také proti-buenosaireské postoje. Z východního břehu se tak stala bašta roajalistů, zatímco v Buenos Aires byla v roce 1810 svolána junta, jejímž cílem se postupně stala nezávislost laplatských provincií od Španělska. To nicméně neznamenalo, že by v Montevideu neexistovaly vlastenecké nálady.
Roajalistická junta v Montevideu byla v roce 1811 značně otřesena odchodem vlivného José Gervasia Artigase do Buenos Aires, kde se připojil k místní květnové revoluci. Artigas pocházel z významné montevidejské rodiny a měl značnou autoritu hlavně na venkově mezi uruguayskými gauči. Záhy se kolem něho sjednotila několikatisícová armáda venkovanů.
Artigas z počátku uznával svrchovanost buenosaireské junty, ale záhy se mezi ním a členy junty začaly objevovat vážné názorové konflikty. Zatímco buenosaireská junta si stále pohrávala s myšlenkou určité formy monarchie, Artigas a jeho stoupenci byli pro nezávislost La Platy ve formě federace nebo konfederace. Tato myšlenka měla podporu nejenom mezi Artigasovými stoupenci z Východního břehu, ale rovněž v řadě dalších provincií napříč La Platou, především v Entre Ríos, Corrientes, Santa Fé, Misiones a Cordobě, které spojoval odpor proti nadvládě Buenos Aires. Spor přešel do otevřené války, když Artigas přinesl do Buenos Aires tzv. Instrukci 13. roku, ve kterém se montevidejské cabildo hlásilo k myšlence nezávislosti a konfederace. Výsledkem byla občanská válka, ve které proti sobě stáli Buenos Aires a Artigas, podpořený provinciemi Entre Ríos, Corrientes a Santa Fé. Artigas záhy ovládl uruguayský venkov a snažil se odsud zemi nově reorganizovat pomocí konfiskací půdy těch z vlastníků, kteří se přidali k Buenos Aires. Půdu potom rozděloval mezi nejchudší ať kreoly, nebo bývalé otroky a Indiány. Tímto rovnostářským přístupem si ale nenaklonil cabildo v Montevideu.
Artigasova politická a vojenská dominance byla ukončena příchodem Portugalců ze severu v roce 1816. Artigas tak musel bojovat na dvou frontách, z toho ze severu se jednalo o profesionálněji organizovanou 10 000 armádu. Po několika porážkách byla Artigasova armáda de facto rozprášena a Artigas mohl do roku 1820 působit Portugalcům jenom menší škody pomocí nájezdů. Východní břeh se tak v podstatě ocitl pod portugalskou okupací, a to včetně Montevidea. Artigas v roce 1820 odešel do paraguayského exilu.
Paradoxně došlo v momentě Artigasovy porážky k vítězství federalistů v La Platě (respektive Argentině). Ti úspěšně porazili zastánce centralismu a monarchismu v Buenos Aires v bitvě u Cepady. V této situaci byl v následujícím roce 1821 Východní břeh oddělen od La Platy a připojen k portugalské Brazílii pod názvem Provincia Cisplatina. Přes sliby zavedli Portugalci v provincii vojenský režim a jejich vláda se netěšila popularitě.
V březnu 1825 malá skupina v Buenos Aires žijících Uruguayců uspořádala dobrodružnou "kapesní revoluci", která dostala název "Výprava 33 Uruguayců". Mezi nimi se našlo také několik bývalých Artigasových spolubojovníků. Tato malá skupina se vylodila na Východním břehu a záhy se kolem sebe shromáždila velkou skupinu podporovatelů z řad místního obyvatelstva a oblehla Montevideo, kontrolované Portugalci respektive Brazilci. V roce 1826 pak byla vyhlášena samostatnost a připojení Východního břehu k provinciím La Platy (respektive k Argentině). To vedlo k vyhlášení války Brazilcům ze strany Buenos Aires.
Eskalace konkurenčního konfliktu mezi Brazílií a Argentinou v oblasti se jevila stále větším problémem pro Velkou Británii, která měla v oblasti La Platy strategické a obchodní zájmy. V jejím zájmu nebylo, aby byl region neustále destabilizován rivalitou mezi Brazílii a Argentinou, proto Británie přistoupila na myšlenku vytvoření nezávislé nárazníkové zóny. V roce 1828 donutila obě strany k podepsání mírové dohody, ve které Argentina i Brazílie uznaly nezávislost Východního břehu, respektive Uruguaye.
Uruguay v 19. století náhled|Mapa Uruguaye.
Výchozí postavení nového státu Uruguay se ocitla po dosažení nezávislosti v poměrně bizarní situaci. Země měla rozlohu 187 000 čtverečních km, ale žilo v ní asi jen 75 000 obyvatel, z nichž se celá 1/4 koncentrovala v Montevideu. Imigrace z Evropy se tak stala hlavním způsobem k zvýšení počtu obyvatel země, což znamenalo, že se poměr původních obyvatel a přistěhovalců během 19. století měnil ve prospěch cizinců. Tato skutečnost znesnadňovala proces budování národní identity. Evropská imigrace začala v uruguayském případě dříve než do Argentiny.
Uruguay byla ekonomicky značně podlomená dlouhou válkou a také skutečností, že se v ní během poměrně krátké doby vystřídalo několik režimů, které znovu a znovu přerozdělovaly místní úrodnou půdu. Tento trend nicméně pokračoval i během 19. století. Různí političtí lídři měli tendence přidělovat půdu svým rodinám nebo podporovatelům podle v podstatě nepotického klíče. Vnitřní nestabilita byla ještě umocněna častými vzpourami a konflikty uvnitř země. Hlavním zdrojem příjmů zůstávalo hovězí solené maso a kůže.
Dalším problémem nového státu byla nutnost vybudování aparátu státní správy v podstatě na zelené louce a relativní nedostatek vzdělaných lidí, kteří by se této role ujali. Situaci země neprospěl ani vysoký státní dluh a obecně špatná situace ve státních financích.
Vnitropolitický vývoj Uruguay dostala první ústavu v roce 1830 a v prvních desetiletích zemi dominovali bývalí Artigasovi důstojníci. Prvním prezidentem se stal generál José Fructuoso Rivera a druhým generál Manuel Oribe. Latentní rivalita mezi oběma generály vygenerovala v roce 1838 v otevřený konflikt, který je znám jako Guerra Grande (Velká válka), jež trvala až do roku 1851. Z tohoto sporu potom vzniklo letité rozdělení Uruguaye do dvou politických frakcí (později stran): blancos (bílí), což byla frakce kolem generála Oribeho, opírající se o podporu venkova, a colorados (barevní), frakce kolem generála Rivery, jež měla podporu především ve městech (respektive v Montevideu). Nicméně tato interpretace zapomíná na skutečnost, že například v řadách colorados byla řada venkovských velkostatkářů, kteří byli mentalitou zakotvení na venkově, ale po většinu roku žili v Montevideu.Chalupa, Jiří, Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. NLN Praha 1999, s. 279.