Srbsko (), plným názvem Srbská republika (), je vnitrozemský stát ve střední a jihovýchodní Evropě. Leží na rozhraní Panonské nížiny a Balkánu, sousedí na severu s Maďarskem, na východě s Rumunskem a Bulharskem, na jihu se Severní Makedonií, na jihozápadě s Černou Horou a dále s Kosovem, na západě pak s Bosnou a Hercegovinou a Chorvatskem. Reliéf tvoří úrodné roviny na severu, vápencové pahorkatiny a pánve na východě a hory na jihovýchodě, podnebí lze jej klasifikovat jako teplé vlhké kontinentální nebo vlhké subtropické. Na ploše asi 77 000 km² žije 6,6 milionů obyvatel. Hlavním a největším městem je Bělehrad, mezi další významná města patří Novi Sad, Niš a Kragujevac. Přes čtyři pětiny obyvatel jsou Srbové, největšími etnickými menšinami jsou Maďaři a Bosňáci. Úředním jazykem je srbština, 81 % obyvatel vyznává pravoslaví.
Území dnešního Srbska, nepřetržitě osídlené od paleolitu, zažilo v 6. století stěhování Slovanů, v raném středověku zde vzniklo několik regionálních států, které byly střídavě podřízeny Byzantské říši, Franské říši a Uherskému království. Srbské království získalo uznání Svatého stolce a Konstantinopole v roce 1217 a svého územního vrcholu dosáhlo v roce 1346 jako Srbská říše. Do poloviny 16. století Osmanská říše obsadila celé území dnešního Srbska; osmanskou vládu občas přerušila Habsburská říše, která se od konce 17. století začala rozšiřovat směrem do středního Srbska a zároveň si udržela oporu ve Vojvodině. Na počátku 19. století byl srbskou revolucí založen národní stát jako první konstituční monarchie v regionu, která následně zvětšila své území.
Po ztrátách v první světové válce a následném sjednocení bývalé habsburské koruny Vojvodiny se Srbskem země spoluzaložila s dalšími jihoslovanskými národy Jugoslávii, která v různých politických formacích existovala až do jugoslávských válek v 90. letech 20. století. Během rozpadu Jugoslávie vytvořilo Srbsko unii s Černou Horou, která byla v roce 2006 mírově rozpuštěna, čímž byla poprvé od roku 1918 obnovena nezávislost Srbska jako suverénního státu. V roce 2008 představitelé Kosovského shromáždění jednostranně vyhlásili nezávislost, což se setkalo se smíšenými reakcemi mezinárodního společenství, zatímco Srbsko si Kosovo nadále nárokuje jako součást svého suverénního území.
Srbsko je unitární parlamentní republikou s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorové národní shromáždění. Je ekonomikou s vyšším středním příjmem. V žebříčku indexu lidského rozvoje se umístilo na 64. místě. Země poskytuje svým občanům všeobecnou zdravotní péči a bezplatné základní a střední vzdělání. Je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Partnerství pro mír, Organizace černomořské ekonomické spolupráce, CEFTA, Asijské infrastrukturní investiční banky a přistupuje k Světové obchodní organizaci. Od roku 2014 země vyjednává o přistoupení k Evropské unii (EU) s cílem vstoupit do EU do roku 2030. Srbsko formálně dodržuje politiku vojenské neutrality.
Dějiny
Pravěk a starověk vlevo|náhled|Soška kultury Vinča Archeologické důkazy o paleolitických sídlech na území dnešního Srbska jsou vzácné. Fragment lidské čelisti byl nalezen v Sićevské soutěsce a předpokládá se, že je starý 525 000–397 000 let. Přibližně 6 500 let před naším letopočtem, v období neolitu, existovaly v oblasti současného Bělehradu Starčevská kultura a kultura Vinča. S ní spojené znaky Vinča (viz též tabulky z Tărtărie) někteří považují za ranou formu písma. K nejvýznamnějším archeologickým nalezištím patří Lepenski Vira Rudna Glava. vlevo|náhled|Stát Skordisků Během doby železné, od 5. do 2. století př. n. l., se s místními kmeny – Tribally, Dardany a Autariaty – setkali staří Řekové během své expanze do regionu. Keltský kmen Skordisků (někteří je ale označují i za Ilyry či Thráky) se usadil v celé oblasti ve 3. století př. n. l. Vytvořil kmenový svaz a vybudoval několik opevnění, včetně hlavního města Singidunum (dnešní Bělehrad) a Naissosu (dnešní Niš). vlevo|náhled|Gamzigrad Římané dobyli většinu území ve 2. století př. n. l. a Skordiskové se nakonec romanizovali. Římané na srbském území vytvořili provincie Illyricum, Dalmácie, Panonie, Dácie, Moesie, později Horní Moesie a Dolní Panonie. Největší římská města byla Singidunum (Bělehrad), Viminacium (nyní Kostolac), Remesiana (Bela Palanka), Naissos (Niš) a Sirmium (Sremska Mitrovica). Po vzniku tetrarchie, roku 294, bylo Sirmium prohlášeno za jedno ze čtyř hlavních měst Římské říše. Podle některých badatelů mělo v té době až 100 000 obyvatel. O míře integrace oblasti do římské civilizace svědčí i to, že sedmnáct římských císařů se narodilo na území současného Srbska, což je druhý nejvyšší počet po Itálii. Nejslavnějším z nich byl Konstantin Veliký, první křesťanský císař, který se narodil v Niši. K nejvýznamnějším architektonickým upomínkám na římskou éru patří Gamzigrad (Felix Romuliana), jejž nechal vystavět císař-tetrarcha Galerius, který vládl části Římské říše mezi roky 297 a 311. Od roku 2007 je tato památka zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Když byla Římská říše v roce 395 rozdělena, většina Srbska spadla pod Východořímskou říši (posléze nazývanou Byzantská). Původní romanizované obyvatelstvo postupně vymizelo, respektive bylo asimilováno přicházejícími Slovany.
Středověk náhled|178x178pixelů|Časlav Formování Srbska bylo v rámci Balkánu jedním z nejkomplikovanějších procesů středověku. Střídavý tlak sousední Byzance, Bulharska, Uher a později Osmanské říše se podepsal na politickém, ekonomickém i historickém vývoji srbské země. Ovlivněno bylo i náboženské myšlení a tím i kultura, která byla v rámci Srbska velice různorodá.
Během 6. století do oblasti přišli Slované (Srbové), pravděpodobně z oblasti zvané Bílé Srbsko (či Boika), jež se patrně nacházelo v oblasti dnešní německé Lužice (usuzuje se, že Lužičtí Srbové by mohli být zbytkem původně mnohem většího slovanského osídlení Lužice). V 8. století vzniklo první knížectví pod vládou dynastie Vlastimirovićů. K nejvýznamnějším vlastimirovičským knížatům patřil Časlav Klonimirović. Stát existoval do roku 969. Následovala další knížectví – katepanát Raška (971–976), stát Duklja (osamostatnil se 1040 za vlády Štěpána Vojislava) a konečně roku 1091 vzniklo knížectví Srbská velká župa nazývané též Raška. Tento stát se táhl mezi Jaderským mořem, Neretvou, Sávou, Moravou a Skadarským jezerem a během 11. a 12. století často bojoval se sousední Byzantskou říší. vlevo|náhled|220x220pixelů|Korunovace Štěpána Dušana, obraz Alfonse Muchy Největší moci dosáhlo středověké Srbsko za vlády dynastie Nemajnićů, která vládla v letech 1166 až 1371, poté, co se v župě ujal vlády Štěpán Nemanja. Roku 1217 byl stát povýšen na království. Car Dušan Veliký (1331–1355) připojil k Srbsku většinu západního Balkánu i velkou část Řecka a byl považován vedle Karla IV. za nejmocnějšího vladaře tehdejší Evropy. V letech 1346–1371 byl Dušanův stát kvůli tomu nazýván Srbská říše. Jako v celé oblasti vlivu Východořímské říše se po církevním schizmatu prosadilo pravoslavné křesťanství, christianizace zvítězila zhruba v polovině 9. století. Srbská pravoslavná církev byla organizována jako autokefální arcibiskupství v roce 1219, zejména díky úsilí Sávy, patrona země. V roce 1346 byla povýšena na patriarchát.náhled|Bitva na Kosově poliVe 14. století se stát dostal do krize a rozpadl se na několik knížectví (např. Moravské Srbsko Lazara Hrebeljanoviće). Zlomem v dějinách Srbska byla bitva na Kosově poli v roce 1389, po níž se Srbsko postupně dostávalo pod nadvládu Osmanské říše. Vznikl menší stát zvaný Srbský despotát, roku 1455 však Osmané dobyli jeho hlavní město, roku 1459 pak celé jeho území, takže zcela zanikl. Za turecké nadvlády docházelo v 17. a 18. století ke stěhování Srbů z Kosova na sever do Vojvodiny a Krajiny. Obě tato území ovládala Habsburská monarchie.
Osmanská a habsburská nadvláda náhled|Janičáři odvádějí balkánské chlapce v rámci systému devširme Na všech srbských územích dobytých Osmany byla místní šlechta odstraněna a rolnictvo podrobeno osmanským správcům. Většina duchovenstva uprchla nebo byla izolována v klášterech. V osmanském systému byli Srbové a křesťané vůbec považováni za podřadnou třídu lidí a podléhali vysokým daním. Část srbské populace zažila též islamizaci. Chlapci z balkánských křesťanských rodin byly násilně konvertováni na islám a cvičeni pro pěchotní jednotky osmanské armády známé jako janičáři. Tento systém byl znám jako devširme.
Srbský patriarchát v Peći byl zrušen v roce 1463, v roce 1557 byl ale obnoven, což umožnilo omezené pokračování srbských kulturních tradic v rámci systému millet (roku 1708 Srbové přesunuli své duchovní centrum na sever do Vojvodiny ovládané Habsburky, do města Sremski Karlovci, Turci pak roku 1766 patriarchát v Peći znovu zrušili).
Po ztrátě státnosti vůči Osmanské říši pokračoval srbský odpor zejména v severních oblastech (moderní Vojvodina), odboj vedli i lidoví vůdci jako Jovan Nenad (1526–1527). Jedním z nejvýznamnějších bylo banátské povstání v letech 1594 a 1595, které bylo součástí dlouhé války (1593–1606) mezi Habsburky a Osmany. Vojvodina byla nakonec Turkům Habsburky vyrvána, částečně Karlovickou smlouvou (1699), plně pak Požarevackou smlouvou (1718). I velká část centrálního Srbska přecházela přechodně z osmanské nadvlády pod habsburskou kontrolu. Nejprve v letech 1686–1691, později znovu v letech 1718–1739 a 1788–1792.
Nezávislost náhled|vlevo|Bitva u Mišaru roku 1806 během srbského povstání proti Turkům Faktickou nezávislost získalo Srbsko roku 1805 za povstání, které vedl Karađorđe Petrović. Turkům se sice podařilo nakrátko obnovit kontrolu nad celým územím, ale po dalším povstání Srbů pod vedením Miloše Obrenoviće roku 1814 byla Osmanská říše nucena uznat autonomní postavení Srbska. Vzniklo tak Srbské knížectví. Svrchovanost Turecka byla po roce 1830 již čistě formální (Turci měli právo udržovat na srbském území šest opevněných měst a dvě pevnosti, sultán formálně potvrzoval srbského knížete a na hradbách měl vedle srbského vlát také turecký prapor). První srbská ústava, tzv. Sretenjská ústava, byla přijata 15. února 1835 (v den třicátého výročí povstání), šlo o jednu z prvních demokratických ústav v Evropě. 15. únor je dnes v Srbsku slaven jako Den státnosti. náhled|201x201pixelů|Milan Obrenović, první novodobý srbský král Po střetech mezi osmanskou armádou a Srby v Bělehradě v roce 1862 a pod tlakem velmocí opustili v roce 1867 poslední turečtí vojáci knížectví. V roce 1876 vyhlásilo Srbsko Osmanské říši válku a postavilo se na stranu probíhajících křesťanských povstání v Bosně a Hercegovině a v Bulharsku. De iure ovšem získalo Srbsko samostatnost až po rusko-turecké válce v roce 1878, přesněji na Berlínském kongresu 1878, kde rovněž podstatně rozšířilo své území směrem na jih. Berlínská smlouva však také zakazovala Srbsku sjednotit oblasti obývané Srby a Bosnu a Hercegovinu i Rašku umístila pod rakousko-uherskou správu.
V průběhu 19. století došlo několikrát k dynastickým převratům, kdy se na trůně střídaly dynastie Karađorđevićů a Obrenovićů. Kníže Milan Obrenović nechal Srbsko roku 1882 prohlásit královstvím a stal se prvním novodobým srbským králem. vlevo|náhled|Balkánská válka na pohlednici