Marie de France (činná mezi 1160 a 1215) byla středověká spisovatelka, básnířka a překladatelka.
Život O jejím životě se mnoho neví, ale pravděpodobně se narodila ve Francii a v druhé polovině 12. století žila v Anglii. Žila a psala na neznámém dvoře, ale její práce byly téměř určitě známy na královském dvoře krále Jindřicha II. Plantageneta. Její jméno i zeměpisné upřesnění známe pouze z jejích rukopisů. Je považována za první francouzskou básnířku.
Marie de France psala nářečím francouzštiny používané v oblasti Île-de-France (pozdější Paříž), ale v jejích textech se objevuje i vliv anglonormanštiny. Stejně jako většina autorů a učenců své doby uměla latinsky, a k tomu ještě anglicky a nejspíš i bretonsky.
Je autorkou Lais of Marie de France (Lejchy Marie de France). Vydala sbírku 102 bajek, z nichž byly mnohé překlady Ezopových bajek, a podle latinských textů sepsala Espurgatoire seint Partiz (Legendu o očistci sv. Patrika). Někdy je označována za autorku hagiografie svaté Æthelthryth, anglické princezny a královny a později abatyše.
Rozvinula narativní Lejchy, které jsou čteny ještě i dnes a přinesla do popředí nový žánr, známý jako rytířská literatura.
Dílo
Lejchy Lejchy Marie de France je 12 krátkých epických básní. Jsou psané anglonormanštinou a složeny byly nejspíš v druhé polovině 12. století. Krátké lejchy z většiny oslavují koncept dvorské lásky, kterou hlavní postavy prožívají, a individualitu postav. Britská knihovna má pět různých rukopisů s jedním či více lejchy, ale pouze jeden rukopis ze 13. století obsahuje všech 12 příběhů. Marie de France je za sebou uspořádala nejspíš tak, aby dala do kontrastu kladné a záporné činy, které mohou z lásky vzejít. V tomto rukopise chválí liché lejchy („Guigemar“, „Le Fresne“…) postavy, které vyjadřují lásku druhým. Sudé lejchy („Equitan“, „Bisclavret“…) naopak varují před tím, jak láska k sobě samému může vést k neštěstí.
V tomto rukopise je také prolog o 56 verších, ve kterém Marie popisuje, proč lejchy zkomponovala. Píše, že byla inspirována příkladem starověkých Řeků a Římanů a chtěla vytvořit něco, co by bylo zábavné i morálně poučné. Také prý chtěla pro budoucí generace zachovat příběhy, které znala.
Dva z lejchů zmiňují krále Artuše a jeho rytíře Kulatého stolu – „Lanval“ a „Chevrefoil“ (který vypráví o Tristanovi a Isoldě). Marie byla pravděpodobně současnicí Chrétiena de Troyes, dalšího spisovatele Artušovských legend.
Seznam lejchů Pořadí je podle rukopisu ze 13. století. Guigemar Equitan Le Fresne („Jasan“) Bisclavret („Vlkodlak“) Lanval Les Deux Amants („Dva milenci“) Yonec Laüstic („Slavík“) Milun Chaitivel („Nešťastník“) Chevrefoil („Zimolez“) Eliduc
V češtině
O dvou milencích – in: 1000 nejkrásnějších novel č. 88; úvod František Sekanina; přeložila Mary Sehnalová. Praha: J. R. Vilímek, 1915 Výbor z povídek a bajek – př. Norbert Havel. Praha: Jan Otto, 1929 Yanval – př. O. F. Babler. Samotišky: O. F. Babler, 1952 Milostné příběhy ze staré Francie – přeložili Jiří Konůpek a O. F. Babler. Praha: SNKLHU, 1958
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Heslo 'Marie de France' v encyklopedii Larousse.fr
Kategorie:Ženy Kategorie:Francouzští středověcí básníci Kategorie:Francouzské spisovatelky 13. století Kategorie:Bajkářky