Lachtan hřivnatý (Otaria flavescens nebo Otaria byronia – viz kapitola Systematika) je mořská šelma z čeledi lachtanovití, jediný zástupce rodu Otaria. Žije na západním, jižním a východním pobřeží Jižní Ameriky a také na Falklandách. Charakterizuje ho robustní hlava, hnědá srst a výrazný pohlavní dimorfismus. Samec dorůstá do délky kolem 2,5 m a váží až 350 kg, samice mívají kolem 2 m a váží kolem 140 kg. Samce od samice rozlišuje mohutná hustá hříva, díky které se druh někdy pojmenovává jako lvoun. Rozmnožuje se v koloniích, do kterých se vrací každý rok. Je to druh nemigrující, nicméně u části populace po skončení doby rozmnožování může docházet k poměrně daleké disperzi. Samice zvládne zastavit vyvíjení plodů
Jedná se o oportunistického predátora, který se živí rybami, korýši, hlavonožci a občas i mořskými ptáky nebo dokonce jinými mořskými savci. Pro kořist se potápí na dobu okolo několika minut do nehlubokých vod do 250 m. K predátorům patří hlavně kosatka dravá, která u poloostrova Valdés lachtany loví vymršťováním z vody na mělčinu. V 19. a v první polovině 20. století byl lachtan hřivnatý hojně loven. Zatímco některé populace se dokázaly zotavit, jiné (např. lachtani z Falkland) stále nedosahují početnosti z dob před tuleňářskými výpravami. Mezinárodní svaz ochrany přírody druh hodnotí jako málo dotčený s odhadovanou populací kolem 445 tisíc jedinců.
Systematika vlevo|náhled|Kresba lachtanů hřivnatých (Gustav Mützel, 1927) Druh popsal snad již britský přírodovědec George Shaw v roce 1800 jako Otaria flavescens. Z jeho popisu nicméně není zcela zřejmé, že se vztahuje právě na lachtana hřivnatého. Francouzský zoolog Henri Marie Ducrotay de Blainville v roce 1820 druh popsal jako Otaria byronia. Od té doby se vedou mezi taxonomisty debaty o tom, jakým vědeckým jménem by se tedy měl lachtan hřivnatý označovat. V průběhu času byla obě jména volně zaměňována. Debata pokračuje i u moderních taxonomistů. Zatímco Rice (1998) byl toho názoru, že by se tento lachtan měl jmenovat O. flavescens, Berta & Churchil (2012) upřednostňují O. byronia s tím, že se jedná o první vědecké jméno, které s jistotou označuje lachtana hřivnatého. Taxonomická komise Společnosti pro mořskou mammalogii () v roce 2014 schválila používání O. byronia, které používá i Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN), nicméně jméno O. flavescens je stále široce rozšířené a používají ho zejména jihoameričtí vědci.
Lachtan hřivnatý je jediným zástupcem rodu Otaria, který vytyčil francouzský přírodovědec François Péron v roce 1816.
Popis vlevo|náhled|Samec (ve středu a na pozadí) spolu se samicemi a mláďaty v kolonii na poloostrově Valdés. Tmavé zbarvení lachtanů je způsobeno mokrou srstí, která se při namočení jeví jako černá Lachtan hřivnatý je podsaditý statný ploutvonožec, který se vyznačuje na první pohled výrazným pohlavním dimorfismem. Samci jsou snadno rozeznatelní podle mohutné velikosti těla a výrazné hřívy, která začíná na bradě a čele a pokračuje přes ramena po střední část hrudi. Mohutná hlava a čelisti spolu se statným krkem a rameny pokrytými hustou hřívou dodávají horní části těla disproporčně mohutnou velikost vzhledem ke spodní tělní části. Barva srsti samců je hnědooranžová a se stářím se mění do tmavě hnědé. Hříva bývá světlejší než spodní část těla. Tvář samců je někdy tmavší, občas až do hnědočerna. Samice a nedospělí samci hřívu nemají. Jejich srst je spíše tmavě žlutozlatá, přičemž jednotlivé části těla mohou mít různé odstíny. Mláďata se rodí černá se světlou spodní částí těla. Kolem věku jednoho měsíce prochází prvním línáním a oblékají se do tmavě hnědé srsti, která v průběhu prvního roku života světlá do žlutozlaté. Někteří samci i v dospělosti mohou mít stejnou barvu srsti jako samice. Samci dosahují délky těla kolem 2,5 m a váhy kolem 350 kg. Samice mívají kolem 2 m a váží asi 140 kg.Obě pohlavní mají tupé krátké čenichy. Ušní boltce jsou malé a zvláště u samců velmi nenápadné. Osrstění předních ploutví je krátké a sahá až těsně za zápěstí, zbytek předních ploutví pokrývá černá tlustá kůže. Tlustá černá kůže pokrývá i zadní ploutve, které jsou osrstěny krátkými chloupky pouze při konci hřbetní strany. Zubní vzorec je I 3/2, C 1/1, PC 6/5.
Výskyt a populace
Areál rozšíření a stanoviště Žije na západním, jižním a východním pobřeží Jižní Ameriky, od severního Peru na jih k mysu Horn a podél atlantského pobřeží k jižní Brazílii. Vyskytuje se i na Falklandách. Nejsevernější lokaci výskytu představuje peruánské město Zorritos (03° 40′ j. š.) a sporadicky byli lachtani hřivnatí pozorováni až v rovníkových vodách Ekvádoru a Kolumbie. Kostra lachtana hřivnatého byla v roce 1973 nalezena i na Galapágách. Zbloudilý jedinec zavítal k břehům mexické Colimy (19° s. š.). U atlantského pobřeží představuje nejsevernější místo výskytu malý ostrůvek Ilha dos Lobos u města Torres (29° 20′ j. š.). Zatoulaní jedinci doplavali až k Rio de Janeiru (22° 54′ j. š.). Na brazilském území se nicméně nenachází žádná kolonie lachtanů hřivnatých a tamější populace patří ke koloniím z Uruguaye.
Stanoviště druhu tvoří pobřežní vody kontinentálních svahů a šelfů, v hlubokých vodách se vyskytuje spíše zřídka. Primárně obývá slané vody, avšak občas může vstupovat do řek.
Populační dynamika vlevo|náhled|Samec se svým harémem Podle řady genetických výzkumů se zdá, že atlantská a pacifická populace představují dvě evolučně významné jednotky, mezi nimiž již po delší dobu nedochází ke genovému toku. Tento závěr je nicméně založen na vzorcích z atlantské nebo pacifické strany kontinentu, dosud chybí porovnání se vzorky z jižního cípu Jižní Ameriky, které by pomohly porozumět limitům genového toku a hranicím mezi oběma populacemi.
Lachtan hřivnatý představuje nejrozšířenějšího mořského savce jižní části Jižní Ameriky. V Uruguayi se nachází dvě hlavní kolonie, a sice na ostrově Cabo Polonio a Lobos. V těchto koloniích se vyskytuje kolem 12–13 tisíc jedinců. V Patagonii se nachází řada kolonií, které hostí kolem 121 tisíc lachtanů hřivnatých. Dalších asi 7500 jedinců se nachází na Falklandách. V chilských vodách je přítomno kolem 197 tisíc jedinců, v Peru 105 tisíc. V Brazílii se vyskytuje jen minimální populace o maximálním počtu 200 jedinců, kolonie se tam nenachází. Celkový počet lachtanů hřivnatých se odhaduje na zhruba 445 tisíc.
Biologie a ekologie
Chování náhled|Lachtani hřivnatí pod vodou Jedná se o stálý, nemigrující druh, nicméně mimo období rozmnožování může u části populace docházet k poměrně dalekosáhlé disperzi. Z některých jižních lokací jako jsou Falklandy se po skončení doby rozmnožování lachtani hřívnatí zcela stahují do jiných oblastí. Lachtani z kolonií z poloostrova Valdés po skončení doby rozmnožování odplouvají do Uruguaye, a uruguayští lachtani zase tráví dobu mimo rozmnožování na poloostrově Valdés. Část uruguayských lachtanů na zimu míří na sever k pobřeží Brazílie. Ve většině kolonií je přítomno alespoň několik jedinců po celý rok.
Významnou část života tráví ve vodě, na břeh přichází za účelem rozmnožování a odpočinku. Typicky se zdržuje poblíž břehu, avšak dospělí samici byli pozorováni i 300 km od nejbližší pevniny. Podobně jako ostatní lachtanovití, i lachtan hřivnatý se potápí jen na dobu do několika minut. V severním Chile nejčastěji docházelo k ponorům do 20 m, výjimečně až k 240 m. V jižním Chile nastávaly ponory do průměrných hloubek 100–120 m a trvaly v průměru 2–2,5 minut.
Na moři se vyskytuje samostatně nebo ve skupinách. Jeho výskyt bývá spojován s krmícími kytovci nebo mořskými ptáky.
Potrava náhled|Lachtan hřivnatý v kolonii kormoránů guánových (Leucocarbo bougainvillii) v Peru|vlevo Jedná se o oportunistického predátora, který se živí rybami, korýši, hlavonožci a občas i mořskými ptáky (např. tučňáky, pelikány) nebo dokonce jinými mořskými savci (lachtany jihoamerickými (Arctocephalus australis)). V chilských vodách patřili k nejdůležitější kořisti treskovník patagonský (Macruronus magellanicus) a hrujovci rodu Genypterus. Lachtani hřivnatí v této oblasti požírali spíše benticko-demerzální (při dně nebo v blízkosti dna žijící), pomalu se pohybující ryby spíše než početnější, rychleji se pohybující pelagické druhy ryb. V mořích u argentinské části Patagonie patřili k nejdůležitějším druhům kořisti štikozubec argentinský (Merluccius hubbsi), chobotnice Enteroctopus megalocyathus, krakatice Illex argentinus a Loligo gahi, hruj brazilská (Raneya brasiliensis) a sardel argentinská (Engraulis anchoita). Výzkumníci tam rovněž vypozorovali rozdíl ve složení jídelníčku mezi samci a samicemi. Zatímco samice upřednostňovaly bentické ryby, samci se krmili převážně demerzálně-pelagickými rybami.
V jižním Chile u lososích farem tvoří místně chované lososovité ryby významnou část jídelníčků lachtanů hřivnatých, což napovídá, že dokáží své potravní zvyklosti přizpůsobit aktuální potravní nabídce. V Peru se dospělí i nedospělí samci lachtanů hřivnatých krmili dokonce na samicích a nedospělých lachtanech jihoamerických. V letech 1987–1988 bylo pozorováno 165 útoků lachtanů hřivnatých na lachtany jihoamerické, z nichž 33 skončilo pro lachtany jihoamerické smrtí. Zajímavé přitom je, že samice a juvenilní lachtani hřivnatí nevykazovali vůči lachtanům jihoamerickým známky agrese. V žaludcích lachtanů hřivnatých byly opakovaně nalezeny gastrolity, které mohou sloužit k pomocnému mechanickému drcení potravy, kontrole vztlaku, zmírnění pocitu hladu nebo se může jednat o způsob boje proti parazitům.
Rozmnožování náhled|Kolonie lachtanů hřivnatých (Islas Ballestas, Peru) K rozmnožování dochází v létě, typicky od poloviny prosince do února. Lachtani se páří v koloniích na pobřeží, kam připlouvají samci i samice zhruba ve stejnou dobu (u některých jiných ploutvonožců připlouvají samci první, aby si vyhranili teritoria), a to v polovině prosince. Již 2–3 dny po příchodu samice vrhají mláďata, která jsou výsledkem kopulací z loňského období říje. K vrhům mláďat dochází již od poloviny prosince, vrcholná doba vrhů nastává od poloviny ledna do poloviny února. Samice rodí jen jedno mládě, které měří kolem 75–85 cm a váží 11–15 kg. Samice své potomky kojí tučným mateřským mlékem a již 6 dní po vrhu vstupují do estrálního cyklu.
Lachtan hřívnatý je vysoce polygynní druh, tzn. samec se páří s větším počtem samic (výjimečně se najdou i samotářské páry, které se rozmnožují mimo kolonii). Zatímco samice se po příchodu do kolonií věnují vrhům a svým potomkům, samci si vyhrazují teritoria pomocí vokálních a vizuálních prvků i fyzických bojů. Teritoria typicky zahrnují cenný geografický prvek, jako je průchod mezi balvany, kterým lze snadno přistoupit k moři, nebo přílivovou tůň, kde se dá v parných dnech zchladit. V případě, že se kolonie nachází na velké pláží bez těchto strategických prvků, samci mohou změnit strategii ze zabírání a bránění teritoria na obranu a kontrolu konkrétní skupiny samic (tzv. harém). Někdy dominantní samci spolupracují na bránění skupiny samic, které nahánějí k sobě. V každém případě se samci snaží zabránit samicím v přístupu do moře. Po vstupu samic do estrálního cyklu dochází ke kopulacím dominantních samců se samicemi. Typický dominantní samec se spáří se 4–20 samicemi. vlevo|náhled|Samice s mládětem (Ohňová země)