Šaktismus (v sanskrtu शाक्तं, śāktaṃ) je tradice hinduismu zaměřená na uctívání Šakti či Déví coby absolutní síly. Spolu se šivaismem a višnuismem patří ke třem hlavním proudům moderního hinduismu.
Stoupenci šaktismu, označovaní jako šáktové či šaktisté, považují Déví za nejvyšší brahma, věčné absolutno udržující celý vesmír. Všechny další projevy božství, ať už mužské či ženské, jsou jen dalšími projevy jediné Déví. V detailech náboženské filosofie i praxe se šaktismus podobá šivaismu, avšak šaktisté se primárně zaměřují na uctívání šakti coby dynamického a ženského aspektu nejvyššího božství. V menší míře je šaktisty uctíván i Šiva, avšak hraje roli jen pomocného božstva.
Kořeny šaktismu sahají k nejstarším známým výskytům bohyně v období indického paleolitu před více než 22 000 lety. Během harappského období došlo k propracování kultu, v době véd šaktismus částečně ustoupil do pozadí, aby v klasickém období sanskrtské tradice zažil znovuoživení a masivní rozšíření. Někteří badatelé dokonce přirovnávají dějiny hinduistické tradice k znovuoživování ženskosti. Šaktismus v průběhu svých dějin inspiroval mnoho významných prací sanskrtské literatury i hinduistické filozofie. Je rozšířen prakticky po celém Indickém subkontinentu, v tantrické i netantrické podobě. I přes různorodost šaktismu v jednotlivých oblastech se dají rozpoznat dva hlavní proudy šaktické tradice, a to šríkula (rodina Šrí), která je rozšířena zejména v jižní Indii, a kálíkula (rodina Kálí), jejíž rozšíření připadá zejména na sever a východ Indie.
Základy nauky Šakti a Šiva Šáktové považují Déví za absolutní a nejvyšší možnou formu božství. Bohyně je považována za zdroj všeho stvořeného, za ztělesnění stvořeného i za oduševňující sílu, která vše stvořené ovládá. Dalo by se říci, že v žádném jiném náboženství světa se nevyskytuje tak zcela žensky orientovaný systém. náhled|Ardhanárí, androgynní božstvo složené ze Šivy a šakti, zde v podobě Párvatí (5. století, skalní reliéf, jeskyně Elefanta, Maháráštra)
I přes takto silně ženskou orientaci šaktismus neodmítá myšlenku mužských či bezpohlavních božstev, avšak nepřipouští, že by mohla být nějak činná bez přítomnosti šakti. Indický filosof Ádi Šankara (přelom 8. a 9. století) o tom napsal: „Jestliže je Šiva ve spojení s šakti, je schopen tvořit. Jestliže však není, není schopen se ani pohnout.“ Toto je přitom základní princip šaktismu, který je ilustrován častým vyobrazování Kálí kráčející po zdánlivě mrtvém těle Šivy. Obecně se dá říci, že šakti je kosmos sám o sobě; je to ztělesnění energie, dynamismu a motivující síly stojící za veškerým děním a existencí materiálního světa. Šiva je pak její transcendentní maskulinní aspekt. „Není Šiva bez šakti nebo šakti bez Šivy. Oba jsou jedno.“Subramanian, s. ix.
Historik V. R. Rámačandra Díkšitar to vyjádřil následovně: „Šaktismus je dynamický hinduismus. Dokonalost šaktismu spočívá v prohlášení šakti za vědomí a zároveň ve ztotožnění šakti s brahma. Zkrátka a dobře, brahma je statická šakti a šakti je dynamický brahma.“Dikshitar, s. 77–78. V náboženském umění je tato kosmická dynamika zachycována pomocí androgynního božstva Ardhanárí, které je napůl Šiva a napůl Šakti.
Stoupenci šaktismu pohlížejí na Déví jako na zdroj, podstatu i esenci všeho stvoření včetně samotného Šivy. V hlavním šaktickém textu Dévíbhágavata puráně Déví prohlašuje:
Religionista C. MacKenzie Brown to vysvětluje tak, že šaktismus zřetelně zdůrazňuje, že ze dvou pohlaví to ženské reprezentuje dominantní sílu universa. Pokud existuje nějaký nejzazší princip, musí být do něj zahrnuta obě pohlaví. Ženský a mužský princip jsou totiž dva aspekty jednoho božství, oné transcendentní reality, kterou sice přesahují, avšak stále i zahrnují.Brown (1991), s. 217.
Vztah k tantře Chápaní šaktismu jako něčeho, co je v úzkém spojení s tantrou, je široce rozšířený omyl. Tantrismus je nejednoznačný, často provokativní koncept, který se vyznačuje vším od ortodoxních chrámových bohoslužeb v jižní Indii přes černou magii a okultní praktiky provozované na severu Indie až po ritualizované sexuální praktiky (někdy označované též jako „neotantra“) na Západě. Ve skutečnosti zdaleka ne všechny formy šaktismu jsou ve spojení s tantrou, stejně jako ne všechny tantrické proudy jsou spojeny se šaktismem.
Jakmile je termín „tantra“ užíván ve vztahu s autentickým hinduistickým šaktismem, nejčastěji označuje určité rituální pomůcky (zejména mantry, jantry a múdry), zvláštní prvky kundaliní jógy, veškeré praktiky prováděné pod vedením kvalifikovaného gurua nebo ústně podané doplňky písemných zdrojů.Brooks (1990), s. 47–72.). náhled|vlevo|Šaktický guru z tradice šrívidjá při vykonávání púdži (chrámový komplex Dévípúrám, Ándhrapradéš, 2005)
V praxi tantrický šaktismus nebere ohled na kastovní zařazení jedince ani patriarchální rozdělení společnosti. Nárok vykonávat funkci gurua mají i ženy nebo šúdrové. Všechny ženy jsou považovány za manifestaci šakti, pročež se ve společnosti těší uctívání a respektu. Kdo by je urážel, přivolává na sebe hněv Déví. Každý muž si musí být vědom ženského principu uvnitř sebe a jen tak bude moci „státi se ženou“ a uctívat nejvyšší bytost.Bhattacharyya (1974), s. 131.
O něco kontroverznější rituální praktikou je paňčamakara („pět M“ – madja (víno), matsja (ryba), mámsa (maso), mudra (fermentované či pražené obilí) a maithuna (kopulace), která je za určitých okolností praktikována některými školami tantrického šaktismu. Tato i jiné praktiky však mají tendenci být přeceňovány a zveličovány novináři, kteří jsou o nich špatně informovaní. Hluboké interpretační rozdíly paňčamakary jsou i v rámci šaktických tradic; některé školy ji dokonce odmítají úplně.
Jak píše Brooks, myšlenky a praktiky charakterizující tantrismus jsou obsaženy v klasickém hinduismu a bylo by chybou pohlížet na tantrismus bez ohledu na jeho vztahy s netantrickými tradicemi. Jak ukazují literární památky, védsky orientovaní bráhmani byli spojení se šaktickým tantrismem již od jeho počátků, tedy nejméně od 6. století. Šaktický tantrismus sice může mít počátky již v předvédské době v kultech Bohyně, avšak jakýkoli pokus oddělit šaktický tantrismus od sanskrtských tradic selhává.Brooks (1990), s. xii.
Uctívaná božstva Šaktisté uctívají Déví v ohromném množství podob, avšak všechny tyto formy reprezentují jen různé aspekty jediné Nejvyšší Bohyně. Nejvyšší Bohyně bývá nazývána tolika různými jmény, že se občas zapomíná na to, že skutečná Déví je jen jedna. V jednom z hlavních šaktických spisů zvaném Dévímáhátmja Déví prohlašuje: „Já jsem samotná na tomto světě. Kdo jiný zde je mimo mě?“ Tento výrok o jednotě božství se nazývá mahávákja či též „velký výrok Devímáhátmji“. Déví po něm objasňuje, že všechny ostatní bohyně jsou jen manifestacemi její síly. náhled|Párvatí při kojení svého syna Ganéši (kolem 1820, Džajpur, Rádžasthán) náhled|Kálí kráčející po nehybném těle Šivy (Los Angeles County Museum of Art, 1770) Výběr konkrétní podoby Déví, které bude vzdávána pocta, závisí na mnoha činitelích jako je rodinná tradice, regionální zvyk, doporučení gurua, osobní sympatie apod. Většina z konkrétních podob Déví je spjata s konkrétními chrámy, geografickými zvláštnostmi či jednotlivými vesnicemi.
Hlavní božstva I přes výše zmíněné existuje několik vysoce populárních podob Bohyně, které jsou známé v celém hinduistickém světě. Prakticky každá jiná hinduistická bohyně je většinou jen manifestací jedné z těchto „základních podob“ Bohyně:
Ádi Parašakté, bohyně původního, transcendentního zdroje universa Durga (Ambá, Ambiká), hrozivá bohyně ztělesňující Šivovu plodivou sílu Lakšmí (Šrí), bohyně štěstí a materiálního bohatství, manželka Višnua Párvatí (Gaurí, Umá), manželka Šivy Sarasvatí, bohyně kulturních ctností (vědění, hudba, umění, vědy apod.); manželka Brahmy Gájatrí, bohyně gájatrí mantry Gangá, bohyně božské řeky Sítá, manželka Rámy Rádhá, milenka Kršny Satí, manželka Šivy
Tantrická božstva Sdružování bohů do různých skupin je v hinduismu běžná záležitost. Pro šaktismus je typická skupina zvaná mahávidjá, kterou obvykle tvoří následující bohyně:
Kálí Tára Tripurasundarí Bhuvanéšvarí Bhairaví Čhinnamastá Dhúmávatí Bagalámúkhí Mátangí Kamalá
Přehled historického a filozofického vývoje Počátky šaktismu sahají hluboko do indické prehistorie. Nejstarší nález sošky Bohyně Matky na indické půdě pochází z mladého paleolitu a pomocí radiokarbonové metody bylo její stáří odhadnuto na 22 000 let. V Méhrgarhu, jednom z nejdůležitějších světových neolitických nalezišť, bylo nalezeno tisíce ženských sošek, jejichž datace se pohybuje kolem roku 5500 př. n. l. I když je prakticky nemožné rekonstruovat náboženské představy dávných kultur jen na základě archeologických nálezů, současný archeologický a antropologický výzkum předpokládá, že přímým předchůdcem šaktismu bylo náboženství harappské kultury.Bhattacharyya (1974), s. 6. náhled|vlevo|Durga porážející Mahišásuru, „buvolího démona“ (počátek 18. století) Když začala harappská kultura upadat, původní obyvatelstvo se začalo mísit s jinými etnickými skupinami, které nakonec položily základ doby, kterou nazýváme dobou véd (zhruba 1500–600 př. n. l.). Šaktismus v podobě, jak jej známe dnes, má počátky zhruba v době vzniku védské literatury. Plný rozkvět šaktismu však nastal až v období Guptů (zhruba 300–700) a v následujících staletích.Bhattacharyya (1974).
Hlavní šaktický text se nazývá Dévímáhátmja a byl sestaven někdy před 1600 lety. V tomto spise se poprvé prolnuly různorodé mytické, teologické a kultické tradice spojované s různými ženskými božstvy.Brown (1991), s. ix. Dalšími důležitými texty jsou šaktické kanonické upanišady, šakticky zaměřené purány jako je např. Dévípurána nebo Kálikapurána,Bhattacharyya (1974), s. 164. Lalitasahasranáma (z Brahmándapurány), Šankarova SoundarjalaharíBhattacharyya (1974), s. 124. a tantry.Bhattacharyya (1974), s. 154.
Šaktismus výrazně ovlivnil i tzv. „lidový hinduismus“.Bhattacharyya (1974), s. 203–204. Jeho všudypřítomný vliv se odráží i v klasickém hinduistickém pořekadle: antah šáktah bahih šaivah sabhájám vaišnavo matah – „Když jsi na veřejnosti, buď višnuista; když mezi přáteli, buď šivaista; když jsi však sám, buď vždy šaktista.“
Současný vývoj šaktismu směřuje ke zdůrazňování symboliky Bhárat Máty („Matky Indie“), k vyzdvihování ženských světic i guruů a ke stále vzrůstajícímu vlivu „nové“ bohyně Santóši Máty, jejíž kult nabyl na významu poté, co byl roku 1975 natočen film Jai Santoshi Maa.Hawley, s. 4.
Hlavní tradice Šaktismus zahrnuje takřka nekonečné množství variací věr a praktik od animismu po filosofické spekulace nejvyššího řádu. Všechny mají však jedno společné: přiblížení se k šakti. Největší tradice šaktismu jsou šríkula (rodina Šrí), která má největší zastoupení v jižní Indii, a kálíkula (rodina Kálí), která je rozšířena především na severu a východě Indie.
Šríkula Tradice šríkula je zaměřena na uctívání Déví v podobě bohyně Tripurasundarí, která je považována za Nejvyšší Bohyni (Mahádéví). Šríkula se zformovala někdy v 1. tisíciletí v Kašmíru a v jižní Indii se začala výrazněji rozšiřovat nejpozději v 7. století. Jedná se o současnou převládající formu šaktismu v Ándhrapradéši Karnátace, Kérale, Tamilnádu a v tamilských oblastech Srí Lanky. Nejznámější škola v rámci tradice šríkuly je šrívidjá, která patří k teologicky nejpropracovanějších a také nejvlivnějším školám tantrického šaktismu. Hlavní symbol této školy je šríčakra, snad nejznámější obraz vycházející z hinduistických tantrických tradic. Literatura i náboženská praxe školy patří k nejsystematičtějším v rámci ostatních šaktických škol.Brooks (1990), s. xiii.
Stoupenci šrívidji nejčastěji pohlížejí na Bohyni jako na „blahodárnou a překrásnou“, naopak přívrženci kálíkuly považují Bohyni za „děsivou a hrůznou“. Šríkula spojuje každou stránku Bohyně s Tripurasundarí.Brooks (1992), s. 59–60. náhled|Šríjantra v trojrozměrné podobě známé jako šríméru