Třída Macu ( Macu-gata) sestávala z 18 „torpédoborců první třídy“ ( Ittó kučikukan) japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1943 až 1945 podle základního návrhu ( kihon keikaku bangó) F55 a označovaných v císařském námořnictvu jako torpédoborce typu D ( Tei-gata kučikukan). Zjednodušené jednotky stavěné podle projektu F55B se označovaly jako torpédoborce typu modifikované D ( Kai-tei-gata kučikukan), nebo též jako třída Tačibana ( Tačibana-gata) a bylo jich dokončeno celkem 14. Relativně jednoduchá konstrukce typu D a modifikované D oproti předchozím torpédoborcům císařského námořnictva umožňovala stavět tyto jednotky ve velkém množství, čímž se císařské námořnictvo snažilo pokrýt ztráty torpédoborců během bojů v Pacifiku.
Jelikož jednotky tříd Macu a Tačibana výtlakem a výzbrojí spíše odpovídaly americkým eskortním torpédoborcům, někteří autoři je – nesprávně – označují za eskortní torpédoborce, či torpédoborce druhé třídy. Císařské námořnictvo je ale označovalo za torpédoborce první třídy, neboť i tak měly výtlak přes 1000 T a císařské námořnictvo kategorii „eskortní torpédoborec“ ( goei kučikukan) pro klasifikaci vlastních plavidel nepoužívalo.Viz kategorizace plavidel císařského námořnictva v
Všechny jednotky třídy Macu a i některé třídy Tačibana se aktivně účastnily bojů v Pacifiku. Doprovázely konvoje i těžké jednotky loďstva. Dvanáct z 32 dokončených torpédoborců bylo v roce 1945 přestavěno (nebo přestavováno) na nosiče sebevražedných torpéd Kaiten. Za války bylo ztraceno deset dokončených jednotek (z toho jedna byla sice potopena, ale nebyla císařským námořnictvem počítána jako ztráta a nadále byla uváděna ve stavech): čtyři byly potopeny letadly, tři americkými torpédoborci, dvě najely na minu a jednu potopila americká ponorka. Konce války se dočkalo 22 dokončených jednotek, které si mezi sebe rozdělily vítězné mocnosti, nebo byly potopeny jako vlnolamy, či sešrotovány.
Modifikovaný program 1942 a válečný program 1944 „Modifikovaný program pátého kruhu“ ze září 1942 přehodnotil priority výstavby nových plavidel pro císařské námořnictvo. Vedle stavby velkých a složitých torpédoborců typu A (konkrétně třídy Júgumo) a typu B byla naplánována i stavba celkem 42 jednotek nového typu D – třída Macu. Mělo se jednat o jednotky trupových čísel 5481 až 5522. Kýl první jednotky – Macu byl položen 8. srpna 1943 v loděnici námořního arzenálu Maizuru a ještě téhož roku byly položeny kýly čtyř dalších jednotek. Od léta 1944 byly nové jednotky stavěny podle modifikovaného designu jako takzvaný modifikovaný typ D – třída Tačibana. Celkem bylo v rámci „modifikovaného programu pátého kruhu“ dokončeno 26 jednotek, z toho osm bylo dokončeno podle standardu třídy Tačibana. Stavba dalších pěti jednotek z tohoto programu byla zastavena po zahájení stavby (v různé fázi rozpracování) a zbývajících jedenáct jednotek bylo zrušeno ještě před zahájením stavby.
Podle „programu válečného kruhu“ z počátku roku 1944 mělo následovat dalších 32 jednotek modifikovaného typu D trupových čísel 4801 až 4832. Jako první byl 14. srpna 1944 v Maizuru položen kýl jednotky číslo 4809 – Nire. Dokončeno ale bylo pouze šest jednotek. Stavba 22 jednotek byla zrušena v březnu 1945 ještě před položením kýlu. Zbývající čtyři jednotky byly na jaře 1945 rozestavěné, ale jejich stavba byla ukončena 17. dubna (č. 4813, 4817 a 4820), respektive 18. května (č. 4816). Uvolněná kapacita loděnic pak byla použita na stavbu sebevražedných prostředků.
Konstrukce Projekt F55 – Macu náhled|vlevo|Schéma torpédoborců Sugi a Maki (třída Macu) ze září 1944 Torpédoborce projektu F55 byly menší než jejich předchůdci a v podstatě se velikostí vrátily na úroveň torpédoborců před třídou Fubuki.
Pohon Aby se zvýšila šance na přežití v boji a snížila pravděpodobnost imobilizace plavidla po jednom zásahu, byla pohonná soustava rozdělena na dvojice kotelna–strojovna, kotelna–strojovna. Za přední kotelnou následovala přední strojovna – oboje vyosené na levobok a pohánějící levou hřídel. Za přední strojovnou následovala na pravobok vyosená zadní kotelna a zadní strojovna pohánějící pravou hřídel.図解 日本の駆逐艦 (Mechanism of Japanese Destroyers): 光人社, 1999. (図解・軍艦シリーズ; sv. 4.) ~ Toto uspořádání pohonného systému mělo i vliv na celkovou siluetu plavidla, neboť díky němu byly komíny umístěny daleko od sebe. Přední komín byl v podélné ose plavidla, ale zadní komín byl vyosen na pravobok o přibližně 75 cm.
Pohonná soustava byla – až na použití jiné převodovky – převzata z torpédovek třídy Ótori. V každé strojovně se nacházela jedna sestava parních turbín Kanpon sestávající z jedné vysokotlaké, jedné středotlaké a jedné nízkotlaké turbíny, které přes převodovku poháněly jednu hřídel s lodní vrtulí. Každá sestava měla výkon 9500 k (6987,2 kW) při 400 otáčkách hnané hřídele za minutu. Ze třídy Ótori bylo převzato i – v císařském námořnictvu ojedinělé – řešení plavby cestovní rychlostí. Jedna turbína pro plavbu cestovní rychlostí se totiž nacházela pouze v levoboční sestavě přední strojovny a byla přes převodovku napojena na středotlakou turbínu levoboční sestavy.Lacroix & Wells, str. 739 a 740
Elektřinu dodávaly dva dieselgenerátory, které byly umístěny v zadní strojovně, a jeden turbogenerátor v přední strojovně.駆逐艦 秋月型・松型・橘型・睦月型・神風型・峯風型. [s.l.] : 光人社, 1997. (日本海軍艦艇写真集 (Warships of the Imperial Japanese Navy); sv. 18.). ~
Výzbroj Hlavní dělostřeleckou výzbroj představovala trojice 127mm kanónů typu 89, které se daly použít jak proti hladinovým či pozemním, tak proti leteckým cílům. Torpédoborce typu D a modifikované D byly jedinými torpédoborci vyzbrojenými těmito kanóny, které se oproti 127mm kanónům typu 3. roku předchozích torpédoborců vyznačovaly vyšší rychlostí střelby díky používání jednotného náboje a možnosti nabíjení při všech úhlech elevace. Jeden kanón typu 89 se nacházel na přídi v lafetaci B1 modifikace 4, zatímco na zádi byla dvojice kanónů umístěna v lafetaci B1. Oboje umožňovaly elevaci až 90°.Zukai Nippon no kučikukan, str. 70 až 73 a K jejich zaměřování byl použit zaměřovač typu 4 model 3. Ten vznikl v roce 1944 zjednodušením zaměřovače typu 95, který byl určen pro 25mm kanóny typu 96.
Torpédová výzbroj byla rovněž slabší, než u předchozích jednotek. Původní projekt počítal s instalací speciálně vyvinutého šestihlavňového 533mm torpédometu, označeného jako typ 3.Lacroix & Wells, str. 781 a 782 Nakonec byl ale na všech jednotkách instalován jeden čtyřhlavňový otočný zakrytovaný torpédomet typu 92 model 2 umístěný na palubě mezi oběma komíny. Otáčení torpédometu zajišťoval jeden motor na stlačený vzduch o výkonu 10 koňských sil (7,4 kW).Lacroix & Wells, str. 782 a 783 K dispozici byla pouze ona čtyři torpéda typu 93 nabitá v torpédometu, neboť jednotky nedisponovaly žádným zásobníkem náhradních torpéd.Zukai Nippon no kučikukan, str. 94 a 95
Radary První dokončené jednotky byly vybaveny pouze jedním centimetrovým přehledovým radarem 22-gó pro sledování vzdušných i hladinových cílů, jehož anténa ve tvaru dvou trychtýřů se nacházela na samostatné perforované konstrukci nad můstkem. Teprve u později dokončovaných jednotek se objevil i metrový přehledový radar 13-gó pro sledování vzdušných cílů na zadním stěžni.
Projekt F55B – Tačibana náhled|vpravo|Schéma torpédoborce Tačibana z ledna 1945 Projekt F55B představoval ještě další zjednodušení původního designu. Bylo použito modulární konstrukce z prefabrikovaných dílů. Trup byl zjednodušen: byl změněn tvar přídě, záď byla koncipována jako zrcadlo (místo zaoblené zádě u předchozích tříd) a dvojité dno bylo nahrazeno jednoduchým. Rozmístění pohonného systému zůstalo zachováno. Radar 22-gó byl přemístěn z konstrukce nad můstkem na upravený přední stěžeň a již od počátku nesly jednotky třídy Tačibana i přehledový radar 13-gó.
Pozdější modifikace U prvních dokončených jednotek došlo časem – pokud se toho dočkaly – k instalaci přehledového radaru 13-gó pro sledování vzdušných cílů na zadní stěžeň. Rovněž byla posilována protiletadlová výzbroj přidáváním dalších 25mm kanónů typu 96 zpravidla v jednohlavňovém provedení. Například Take měl v březnu 1945 nést celkem 39 hlavní: 4xIII a 27xI.
V roce 1945 bylo dvanáct jednotek obou tříd vybráno k přestavbě na nosič sebevražedných torpéd Kaiten. Přestavba spočívala hlavně v instalaci rampy pro spouštění Kaitenu na zádi, přičemž každá loď měla nést jedno toto torpédo. Přestavba se týkala torpédoborců Take, Kiri, Sugi, Maki, Kaši, Kaja a Kaede z třídy Macu a Cuta, Hagi, Nire, Naši a Šii z třídy Tačibana.
Jednotky tříd Macu a Tačibana Všechny jednotky tříd Macu a Tačibana byly pojmenovány po rostlinách – převážně dřevinách.