Bismarck byla první ze dvou bitevních lodí třídy Bismarck, postavených pro německou Kriegsmarine. Loď byla pojmenována po kancléři Ottovi von Bismarckovi, její kýl byl položen v loděnici Blohm & Voss v Hamburku v červenci 1936 a spuštění na vodu proběhlo v únoru 1939. Jejím kapitánem byl Kapitän zur See Ernst Lindemann a role kmotry se ujala Bismarckova vnučka Dorothea von Löwenfeld. Práce byly dokončeny v srpnu 1940, kdy byla loď zařazena do služby v německé flotile. Bismarck a její sesterská loď Tirpitz byly největší bitevní lodě, jaké kdy Německo postavilo, a jedny z největších, jaké kdy postavila jakákoli evropská mocnost.

Během osmi měsíců služby podnikla Bismarck pouze jednu útočnou operaci, která trvala osm dní v květnu 1941 a nesla krycí název Rheinübung. Loď se společně s těžkým křižníkem Prinz Eugen vydala na svou první a zároveň poslední plavbu do Atlantského oceánu, kde měla napadat spojeneckou lodní dopravu mezi Severní Amerikou a Velkou Británií. Obě lodě byly několikrát zaznamenány u Skandinávie, a britské námořní jednotky byly vyslány, aby jim zablokovaly cestu. V bitvě v Dánském průlivu se bitevní křižník HMS Hood zpočátku střetl s Prinz Eugenem, pravděpodobně omylem, zatímco HMS Prince of Wales bojoval s Bismarckem. V následné bitvě byl Hood zničen kombinovanou palbou Bismarcku a Prinz Eugenu, které poté poškodily Prince of Wales a donutily ji k ústupu. Bismarck však také utrpěl dostatečné poškození třemi zásahy z Prince of Wales, aby musel přerušit svou nájezdní misi.

Zničení Hoodu vyvolalo neúnavné pronásledování ze strany Royal Navy, do něhož se zapojily desítky válečných lodí. O dva dny později, když Bismarck mířil do okupované Francie k opravám, zaútočilo na něj patnáct torpédových bombardérů Fairey Swordfish z letadlové lodi HMS Ark Royal; jedno torpédo zasáhlo loď tak, že vyřadilo její kormidelní zařízení. V poslední bitvě následujícího rána byl již těžce poškozený Bismarck napaden dvěma britskými bitevními loděmi HMS Rodney, HMS King George V a dvěma těžkými křižníky, a utrpěl rozsáhlé poškození i obrovské ztráty na životech. Posádka loď nakonec potopila, aby zabránila jejímu zajetí Brity a umožnila opuštění lodi, čímž se snížily další ztráty. Většina odborníků souhlasí, že válečné poškození by ji beztak časem potopilo.

Vrak byl objeven v červnu 1989 Robertem Ballardem a od té doby byl opakovaně prozkoumán dalšími expedicemi.

Konstrukce

Dvě bitevní lodě třídy třídy Bismarck byly navrženy v polovině 30. let německou Kriegsmarine jako reakce na francouzské námořní rozšiřování, konkrétně na dvojici bitevních lodí třídy Richelieu, jejichž stavbu Francie zahájila roku 1935. Položení kýlu proběhlo po podpisu anglo-německé námořní dohody z roku 1935; Bismarck i její sesterská loď Tirpitz se nominálně vešly do limitu 35 000 dlouhých tun (36 000 t), stanoveného washingtonskou námořní dohodou, která upravovala konstrukci bitevních lodí v meziválečném období. Ve skutečnosti však tento limit tajně výrazně překročily. Dříve než byla kterákoliv loď dokončena, mezinárodní smluvní systém se rozpadl po vystoupení Japonska roku 1937, což umožnilo signatářům uplatnit tzv. „eskalační klauzuli“, která povolovala výtlak až 45 000 dlouhých tun (46 000 t).

Všeobecné technické údaje

Bismarck měl výtlak 41 700 t (41 000 dlouhých tun) jako nový a 50 300 t (49 500 dlouhých tun) při plném zatížení, celkovou délku 251 m (823 ft 6 in), šířku 36 m (118 ft 1 in) a maximální 9,9 m (32 ft 6 in). Byla největší německou válečnou lodí, a překonávala výtlak všech ostatních evropských bitevních lodí s výjimkou HMS Vanguard, zařazené do služby až po válce. Trup Bismarcku byl z 90 % svařovaný pro úsporu hmotnosti; byl členěn do 22 vodotěsných oddílů a měl dvojité dno po 83 % délky lodě.

Bismarck byl poháněn třemi zpřevodovanými parními turbínami Blohm & Voss, které roztáčely tři třílisté lodní šrouby. Parní energii zajišťovalo dvanáct olejem vytápěných Wagnerových trubkových kotlů na přehřátou páru, jejichž spaliny byly odváděny jediným velkým komínem uprostřed lodi. Pohonný systém byl konstruován na výkon 138 000 metrických koní (136 000 shp), což mělo umožnit maximální rychlost 29 uzlů (54 km/h; 33 mph); při rychlostních zkouškách však loď obě hodnoty výrazně překonala a dosáhla 150 170 metrických koní (148 120 shp) a rychlosti 30,01 uzlů (55,58 km/h; 34,53 mph). Loď nesla 6 400 t topného oleje pro kotle, což jí umožňovalo doplavbu 8 870 námořních mil (16 430 km; 10 210 mi) při rychlosti 19 uzlů (35 km/h; 22 mph).

Standardní posádku tvořilo 103 důstojníků a 1 962 námořníků. Při vyplutí Bismarcku však štáb svazu, záchytné posádky a váleční zpravodajové zvýšili počet osob na palubě na více než 2 200. Přibližně 600 členů posádky pocházelo z lehkého křižníku Karlsruhe, který byl ztracen během operace Weserübung, německého útoku na Norsko. Posádka Bismarcku vydávala lodní noviny s názvem Die Schiffsglocke (Loďní zvon). Bismarck nesl čtyři průzkumné hydroplány Arado Ar 196 ve dvojitém hangáru uprostřed lodi a dva jednotlivé hangáry po stranách komína; spouštění probíhalo pomocí příčné, oboustranné katapultáže.

Výzbroj a pancéřování Bismarck byl vyzbrojen hlavní baterií osmi kanóny 380 mm (15 in) SK C/34 umístěnými ve čtyřech dvoudělových věžích: dvě stupňovitě uložené věže na přídi — „Anton“ a „Bruno“ — a dvě na zádi — „Caesar“ a „Dora“. Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct kanónů 150 mm (5.9 in) L/55. Hlavní i sekundární děla byla řízena ze tří stanovišť dělostřeleckého řízení palby, která pomocí mechanických počítačů určovala vzdálenost a kurz cíle a vypočítávala potřebné náměry děl. Na vrcholu každého stanoviště byl otáčivě uložen dálkoměr; na přední části všech tří kopulí byl do března 1941 instalován radarový systém FuMO 23 Seetakt.

Těžká protiletadlová výzbroj sestávala ze šestnácti kanónů 105 mm (4,1 in) C/33 v osmi dvoudělových lafetacích. Přední dva páry lafetací byly staršího typu C/31, zatímco zadní dva páry byly novějšího typu C/37. Střední a lehká protiletadlová výzbroj zahrnovala šestnáct kanónů 37 mm (1,5 in) C/30 a původně dvanáct protiletadlových kanónů 20 mm (0.79 in) C/30. V dubnu 1941 byly dva jednotlivé 20mm kanóny umístěné na reflektorové plošině na předním stěžni nahrazeny dvěma čtyřhlavňovými 20mm kanóny C/38. Protiletadlové řízení palby pro 105mm kanóny zajišťovaly čtyři stabilizované zaměřovače SL-8, zatímco 37mm a 20mm zbraně byly vybaveny pouze přenosnými dálkoměry.

Hlavní pancéřový pás měl tloušťku 320 mm (12,6 in) a byl kryt dvojicí horních a hlavních pancéřových palub o tloušťkach 50 mm (2 in) a 100 až 120 mm (3,9 až 4,7 in). Pancíř 380 mm SK C/34 dělových věží měl čela o tloušťce 360 mm (14,2 in) a boční stěny o tloušťce 220 mm (8,7 in).

Služba

thumb|Spuštění na vodu Bismarck byl objednán pod názvem („náhrada za Hannover“), jako náhrada za starý predreadnought Hannover pod kontraktem „F“. Zakázku získala loděnice Blohm & Voss v Hamburku, kde byl kýl položen 1. července 1936 na Helgenu IX. Loď byla spuštěna na vodu 14. února 1939 a během velkolepého ceremoniálu ji pokřtila Dorothee von Löwenfeld, vnučka kancléře Otto von Bismarcka, podle něhož loď nesla jméno. Křestní projev pronesl Adolf Hitler. Po spuštění následovaly dokončovací práce, během nichž byla původní rovná příď nahrazena šikmou „Atlantickou přídí“, podobnou lodím třídy Scharnhorst. Bismarck byl zařazen do služby 24. srpna 1940 pro námořní zkoušky, které probíhaly v Baltském moři. V době převzetí lodě převzal velení Ernst Lindemann. Náklady na jeho stavbu se vyšplhaly téměř na dvě stě milionů říšských marek.

15. září 1940, tři týdny po zařazení do služby, Bismarck opustil Hamburg a zamířil na zkoušky do Kielské zátoky. Sperrbrecher 13 doprovodil loď k Arkoně 28. září a poté do Gotenhafenu na zkoušky v Gdaňském zálivu. Během zkoušek byl pečlivě testován pohonný systém; Bismarck provedl měřené námořní míle i jízdy maximální rychlostí. Při zkouškách stability a manévrovatelnosti byla odhalena konstrukční vada – při pokusu řídit loď pouze změnami otáček lodních šroubů bylo zjištěno, že Bismarck lze udržet v kurzu jen s velkými obtížemi. I při plném protiběžném výkonu vnějších šroubů loď měnila směr pouze minimálně. Hlavní baterie byla poprvé odzkoušena koncem listopadu a testy potvrdily, že loď je velmi stabilní palebná platforma. Zkoušky trvaly do prosince; Bismarck se pak vrátil do Hamburku, kam dorazil 9. prosince, kvůli menším úpravám a dokončení vybavení.

Loď měla naplánováno vrátit se do Kielu 24. ledna 1941, avšak v Kielském kanálu byla potopena obchodní loď, která znemožnila využití vodní cesty. Silné počasí komplikovalo odstranění vraku a Bismarck se do Kielu dostal až v březnu. Zdržení výrazně Lindemanna frustrovalo, poznamenal: „[Bismarck] byl v Hamburku uvázán pět týdnů... ztracený drahocenný čas na moři nelze dohnat a významné zpoždění v konečném nasazení lodi do války je tak nevyhnutelné.“ Během čekání na přesun do Kielu hostil Bismarck kapitána Anderse Forshella, švédského námořního atašé v Berlíně. Ten se vrátil do Švédska s podrobným popisem lodi, který následně pronikl k Britům díky probritským kruhům ve švédském námořnictvu. Informace poskytly Royal Navy první ucelený popis plavidla, i když postrádaly důležitá data, jako maximální rychlost, akční rádius a výtlak.

6. března obdržel Bismarck rozkaz vyrazit do Kielu. Cestou loď doprovázelo několik stíhaček Messerschmitt Bf 109 a dvojice ozbrojených obchodních lodí, společně s ledoborcem. 8. března c 08:45 Bismarck na krátký čas najel na mělčinu na jižním břehu Kielského kanálu; do hodiny byl znovu uvolněn. Druhého dne loď dorazila do Kielu, kde posádka naložila munici, palivo a další zásoby a nanesla nátěr dazzle camo pro kamufláž. 12. března podnikly britské bombardéry útok na přístav, avšak bez úspěchu. 17. března doprovodila stará bitevní loď SMS Schlesien, nyní používaná jako ledoborec, Bismarck skrz led do Gotenhafenu, kde pokračoval ve výcviku bojové připravenosti.

Námořní vrchní velení ( neboli OKM), pod vedením admirála Ericha Raedera, zamýšlelo pokračovat v praxi nasazování těžkých lodí jako hladinových nájezdníků proti spojenecké obchodní dopravě v Atlantském oceánu. Dvě bitevní lodě třídy Scharnhorst byly v té době umístěny v Brestu ve Francii, čerstvě po dokončení operace Berlin, velkého nájezdu do Atlantiku. Sesterská loď Bismarcku, Tirpitz, se rychle blížila dokončení. Bismarck a Tirpitz měly vyplout z Baltu a setkat se s oběma loděmi třídy Scharnhorst v Atlantiku; operace byla původně plánována přibližně na 25. dubna 1941, během fáze novoluní, které mělo vytvořit příznivější podmínky.

Práce na Tirpitzu byly dokončeny později, než se očekávalo, a loď byla zařazena do služby teprve 25. února; bojeschopné stavu dosáhla až koncem roku. Situaci dále komplikovalo, že Gneisenau byla v Brestu torpédována a následně poškozena bombami v doku. Scharnhorst potřeboval po operaci Berlin generální opravu kotlů; během prací bylo zjištěno, že jejich stav je horší, než se předpokládalo. I ona tak nebyl k dispozici pro plánovaný výpad. Útoky britských bombardérů na zásobovací sklady v Kielu zdržely opravy těžkých křižníků Admiral Scheer a Admiral Hipper. Obě lodě neměly být připraveny k nasazení dříve než v červenci nebo srpnu. Admirál Günther Lütjens, (velitel loďstva) Kriegsmarine, vybraný k vedení operace, požadoval odklad minimálně do doby, než bude k dispozici buď Scharnhorst, nebo Tirpitz, avšak OKM rozhodlo pokračovat v operaci, krycím názvem operace Rheinübung, pouze se silou tvořenou Bismarckem a těžkým křižníkem Prinz Eugen. Na závěrečné schůzi s Raederem v Paříži 26. dubna byl Lütjens svým vrchním velitelem povzbuzen k pokračování, a nakonec se rozhodl zahájit operaci co nejdříve, aby nepříteli nebyl poskytnut oddech.

Operace Rheinübung thumb|Bismarck vyfotografovaný z lodi Prinz Eugen v Baltu na začátku operace Rheinübung