Třebíč

Třebíč (v místním nářečí Třebič nebo Střebič, zastaralé adjektivum třebický; Trebitsch) je město s rozšířenou působností, které se nachází na jihozápadě Moravy v okrese Třebíč v jihovýchodní části Kraje Vysočina a je po Jihlavě jeho druhým největším městem. Leží na řece Jihlavě třicet kilometrů jihovýchodně od Jihlavy a 56 kilometrů západně od Brna. Žije zde obyvatel.

Počátky města souvisejí se založením benediktinského klášteraMACOSZKOVÁ Nikola: Benediktinský klášter v Třebíči, online bakalářská práce 2013 nad řekou Jihlavou roku 1101, na jehož místě dnes stojí třebíčský zámek. První písemná zmínka o městě, listina opata Martina, pak pochází z roku 1277. Městská práva obdrželo město od markraběte Karla roku 1335, díky tomu získalo i právo opevnit se hradbami a příkopy. V dobách největšího rozmachu byla Třebíč po Olomouci a Brně nejvýznamnějším střediskem na Moravě, statky zdejšího kláštera dosahovaly téměř až k Opavě. Počet obyvatel začal vzrůstat až po druhé světové válce spolu s výstavbou rodinných domů a následně velkých panelových sídlišť s byty především pro zaměstnance nově budované elektrárny v Dukovanech. Dnes je Třebíč důležitým centrem západní Moravy a okresu Třebíč.

Rozloha Třebíče činí přibližně 58 km², město se dělí na 17 částí, z nichž 10 se nachází přímo v městské zástavbě a zbylých 7 v blízkém okolí. Ve městě jsou významné památky, Třebíčská židovská čtvrť a bazilika svatého Prokopa byly v roce 2003 zapsány do seznamu světového dědictví UNESCO. Karlovo náměstí v centru města je jedním z největších v České republice.

Název Název města s největší pravděpodobností pochází z místního názvu les třebečský (Třebečský les) zmíněného v třebíčském opisu Kosmovy kroniky, sepsaném v třebíčském klášteře, ( – v lese třebečském). Pojmenování Třebečský les pak může pocházet z vlastního jména Třebek, nebo ze slova třeby, což byly obětiště pohanským bohům. Název může také pocházet ze slova třebiti, které má význam ničení lesa nebo též kácení lesa, z toho se usuzuje, že na území města byly hluboké lesy, ale tato možnost je méně pravděpodobná.

Dle rozboru všech místopisných názvů na Třebíčsku provedeného Rudolfem Šrámkem ke konci 20. století bylo vyvozeno několik závěrů, které se dnes považují za obecně nejpravděpodobnější, co se původu názvu města Třebíče týče. Podle Šrámka zapadá jméno Třebíč do osy Vladislav – Stařeč. S názvem obce Vladislav má společné to, že nejspíše pochází z osobního jména. Stejně tak jako název Stařeč, který by měl pocházet z osobního jména Starek. Tím osobním jménem bývá u Třebíče považováno jméno Třebek (podobně jako obec Trzebiesláw). Podle toho by pak označení Třebeč bylo označením pro Třebkův majetek, tedy místo, kde Třebek žil a patrně vlastnil určitou půdu. Vzhledem k této skutečnosti je pak zřejmé, že název Třebečský les zmiňovaný v třebíčském opisu Kosmovy kroniky, mohl být územím, které se buď nacházelo v blízkosti Třebkova sídla, nebo bylo přímo pod jeho správou. Co se změny z pojmenování Třebeč na Třebíč týče, souvisí jméno města s již zmíněným pojmenováním nedaleké obce Stařeč. Tvary Třebeč a Stařeč jsou si velice podobné a zároveň se i stejně skloňují. Genitiv u obou pojmenování je tudíž podobný: bez Třebče, bez Stařče. Tvar bez Stařče byl časem pozměněn na bez Starče a vznikla tak verze tohoto místního pojmenování Starč, užívaná ještě v 19. století. Podobně se změnilo i jméno Teleč na Telč. Právě vytvořením nového nominativu ke genitivu a ostatním pádům mohlo vzniknout pojmenování Třebč, následně i Třebíč. Podobně bylo užíváno i pojmenování Staříč.

Šrámek ve svém rozboru také mimo jiné prakticky vyloučil, že by měl název Třebíč původ ve slovese třebit, tedy vyklučit, vypálit či vyčistit dané místo, především od zalesnění. Odůvodnění nachází ve slově třebež, což je staročeský pojem pro vytříbené, vyklučené místo, tedy místo, kde se třebilo. Původní název místa a města by totiž pak musel být Třebež a takový zápis nikdy nebyl nalezen. Tento fakt je ještě více upevněn tím, že by patrně nedošlo k tak velké změně a k potlačení původního významu, jako by při změně z Třebež na Třebíč došlo.

Název se původně užíval v mužském rodě, ale v 19. století se po vzoru ta obec začala používat v ženském rodě – ta Třebíč. Název v němčině Trebitsch užíván od roku 1850 do 1924, později mezi lety 1940 a 1945.

Židovský název města v jidiš zní טריביטש.

Historie

náhled|Listina z roku 1335, kterou pozdější císař markrabě Karel povyšuje Třebíč na město V místech, kde byla Třebíč založena, neexistovalo žádné starší osídlení. Jediné nálezy byly doloženy na Karlově náměstí a v části Stařečky. V těchto místech byly nalezeny pozůstatky základů domů, které by mohly být starší než stavby samotného města a podle Fišera by mohly být i starší než třebíčský klášter. Podle kroniky Eliáše Střelky Náchodského se na místě kláštera mohl nacházet hrad Dřevín, či Dřevíč,Fišer, l. c., str. 16–17. tato možnost však byla v novějších výzkumech dr. Fišera již téměř vyvrácena. Více pravděpodobné je, že se zde nacházel opevněný dvorec, který mohl patřit jistému Třebkovi. Jeho jméno by mohlo být spojeno s místním názvem Třebečský les. Tento opevněný dvorec by se mohl nacházet na pahorku v centru města jménem Horka.

První zmínky o Třebíči sahají až do roku 1101, kdy na území pod Strážnou horou a při řece Jihlavě moravská údělná knížata Oldřich Brněnský a Litold Znojemský založila benediktinský klášter. První stavbou tohoto kláštera byl kostel sv. Benedikta vysvěcený roku 1104. Později byla přistavěna nová klášterní budova a kolem roku 1260 bazilika svatého Prokopa. Nejstarší listina, kde byla Třebíč zmíněna jako město, byla napsána v roce 1277. Povolení opevnit se hradbami a řídit se městským právem byla městu udělena roku 1335 Karlem IV. a Janem Lucemburským. V roce 1468 při válkách mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem bylo město uherským vojskem obléháno, dobyto a velmi poničeno a na několik let přestalo dokonce existovat.

Po roce 1492 město mnohokrát vyhořelo a bylo tak několikrát přebudováno a až na některé domy se nezachovala jeho renesanční podoba. Třebíč se stala majetkem Pernštejnů a v roce 1525 byl násilně zrušen i klášter. Později, v roce 1527, se město stalo majetkem Osovských z Doubravice, tento rod se zasloužil o rozvoj města. Po získání práva pečetního v roce 1582 se město stalo majetkem Valdštejnů. V druhé polovině 17. století se fara sv. Martina dočkala povýšení na děkanství, tato událost velmi výrazně ovlivnila rekatolizaci. V letech 1765–1769 město, stejně jako celá Morava, trpělo hladomorem trvajícím až do roku 1772. Poslední poprava v Třebíči proběhla v roce 1754, pozůstatky někdejšího popraviště byly objeveny roku 1931.Hrdelní právo Třebíč Dostupné online

náhled|Železniční stanice Třebíč-Starč V letech 1821 a 1822 město poničily velké požáry. První byly odplatou za protirobotní vzpoury, po okolních vesnicích byly rozdávány paličské listy s hrozbami, které byly od května do července roku 1821 plněny. Shořelo mnoho domů v Židech, v Týně a na Jejkově. Druhý požár vznikl v domě U zlatého lva a shořelo 290 domů, kostel a kostelní věž. Škoda byla odhadnuta na milion zlatých. O deset let později, v roce 1832, začala v Třebíči napadat obyvatelstvo cholera. Mezitím se v roce 1830 městem prohnala jedna z větších povodní, voda zaplavila celé Karlovo náměstí. Po roce 1850 byla ve městě postupně založena spořitelna (1863), Národní dům a gymnázium (obojí 1871). Roku 1885 bylo vztyčeno i sousoší svatého Cyrila a Metoděje na Karlově náměstí, o rok později bylo město připojeno k železnici. Ke konci 19. století vznikly také dnes významné podniky ZON (založen roku 1879) a BOPO (dříve Carl Budischowski, dnes již neexistuje).

náhled|Město Třebíč při povodních v roce 2006 Na počátku 20. století byla v Třebíči doktorem Jaroslavem Bakešem založena nemocnice. V třicátých letech byly zakoupeny koželužské závody Budischowski společností Tomáše Bati, který začal v Borovině stavět dělnické kolonie, známé cihlové dvojdomky, a vytvořil tak velkou část dnešní místní části Borovina. Ve dvacátých a třicátých letech, kdy byl starostou města významný vlastenec Josef Vaněk, zažilo město velký rozmach. Ten také uvítal 13. června 1928 na oficiální návštěvě města prezidenta T. G. Masaryka, jenž si prohlédl i románsko-gotickou baziliku sv. Prokopa, na jejíž opravu věnoval osobní dar (15 000 Kč). V roce 1935 probíhaly oslavy Třebíč 600 let městem, na které byly pozvány i osobnosti z celé Československé republiky.

Za druhé světové války byl rozvoj města zpomalen, jednou z příčin mělo být vyhnání židů z Třebíče a jejich transporty do koncentračních táborů. V Třebíči také sídlila německá posádka. Po druhé světové válce v Třebíči rostla síla komunistů, mohlo tomu být i kvůli vysokému počtu dělníků a kvůli některým tehdejším politikům nebo armádním činitelům, kteří z Třebíče pocházeli. Po tzv. únoru 1948 byly zestátněny velké třebíčské společnosti a město bylo rozvíjeno podle centrálních plánů. V sedmdesátých letech se začaly budovat nová sídliště, školy a další zařízení. Důvodem byla stavba a provoz jaderné elektrárny Dukovany. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let bylo také, kvůli zrychlení hromadné dopravy v rámci Třebíče a okolí, plánováno zavedení trolejbusů v Třebíči, které nikdy nebylo realizováno. Roku 1985 se městem prohnala další z velkých povodní, později se povodně vrátily ještě v letech 2005 a 2006.

Po sametové revoluci Třebíč zažila velký rozvoj. 3. července 2003 se židovské ghetto a bazilika staly součástí seznamu UNESCO. Po roce 2000 je v Třebíči podporován regionální rozvoj, byla otevřena průmyslová zóna, jsou zde otevírány nové obchody (byl zde mj. otevřen první supermarket Spar v České republice) a rozvíjí podnikání. Na roky 2009–2013 a od roku 2017 byla v několika etapách plánována modernizace a elektrifikace železniční tratě č. 240 vedoucí přes Třebíč a byly zveřejněny i návrhy tras pro výstavbu velkého městského okruhu.

Přírodní poměry náhled|upright=2|Fyzická mapa Třebíče a blízkého okolí V okolí Třebíče jsou tři přírodní parky, jsou jimi Přírodní park Třebíčsko, Přírodní park Pojihlaví a Přírodní park Rokytná, v Třebíči se nachází několik památných stromů, geopark a v blízkém okolí či přímo ve městě několik přírodních chráněných území. V Třebíči se nachází několik přírodních i udržovaných parků, jsou jimi např. Libušino údolí nebo Lísčí.

Velmi důležité z hlediska biodiversity jsou v Třebíči xerotermní skály a stráně nad řekou, které hostí řadu vzácných organismů. Většinou se jedná o teplomilné rostliny a živočichy, které sem pronikly podél řeky Jihlavy z teplejších oblastí jižní Moravy a mají zde často severní hranici rozšíření.

Město se z velké části nachází na Třebíčském masivu, jehož stáří dosahuje cca 340 milionů let a je složen primárně z žuly, křemene a syenitu. Západní část města se nachází mimo masiv a jeho podpovrchové složení je tvořeno primárně migmatizovanými pararulami.

Klima Třebíč leží v mírně teplé oblasti s občasnými dešti. Převládá zde severozápadní a západní proudění vzduchu. Z východu sem pak proudí především chladný vzduch a v zimě větší množství sněhových srážek. Ročně spadne asi 560 milimetrů srážek (na vegetační období připadá asi 350–400 milimetrů, na zimní období pak 200–250 milimetrů). Průměrná roční teplota činí 7,5 °C, v červenci pak 18,5 °C a v lednu −3,4 °C. Nejvyšší naměřená teplota v Třebíči byla 40,6 °C z 4. srpna 2026.

Obyvatelstvo

Demografie náhled|Graf růstu počtu obyvatel mezi lety 1655 a 2009 Třebíč má 17 místních částí, nejvíce obyvatel, a to 16 657 v roce 2001, žilo v části Nové Dvory. Podle údajů českého statistické úřadu žilo v této části v roce 1980 pouze 7 929 obyvatel, to znamená, že za 21 let se počet obyvatel zdvojnásobil. Tento jev se přičítá stavbě Jaderné elektrárny Dukovany. Nejméně obyvatel v roce 2001 žilo v Řípově, pouhých 68 obyvatel, pouhých 88 obyvatel žilo i v místní části Sokolí.Retrospektivní vývoj počtu obyvatel podle jednotlivých sčítání lidu, domů a bytů. Český statistický úřad