Michael Hauser (* 30. března 1972 Trutnov) je český filosof, pedagog, básník a překladatel. Založil vzdělávací spolek Socialistický kruh, jehož byl do roku 2014 předsedou a od roku 2020 je jeho jednatelem. Je členem Pražského axiomatického kroužku, členem organizační výboru Evropského festivalu filozofie, členem poroty Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče. Zabývá se transdisciplinárním propojováním politické filosofie, ontologie, kulturní teorie, sociologie, ekonomie, teologie jako cesty k celkovému pochopení současného světa a jeho směřování. Zabývá se též principy společenského hnutí, které bude odpovědí na fenomén oligarchizace a na společenské, existenciální a environmentální krize a přinese nové politické, sociální a ekonomické vize. Vychází zejména z díla Theodora Adorna a dalších představitelů Frankfurtské školy, Alaina Badioua a Slavoje Žižka. Působí jako vedoucí Katedry občanské výchovy a filozofie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a je vědeckým pracovníkem Oddělení současné kontinentální filosofie Filosofického ústavu AV ČR. V letech 2014 až 2020 byl členem Rady České televize.
Život Hauser vlivem svých prarodičů, farářů CČSH Naděždy Brázdilové a Jaroslava Brázdila, původně uvažoval o duchovní dráze, nejprve v Církvi československé husitské a po své konverzi ke katolické církvi v podobě řádového života. Po gymnáziu vstoupil v roce 1990 do noviciátu jezuitského řádu. Po devíti měsících odešel a krátce studoval Husitskou teologickou fakultu. Vystudoval filosofii na FF UK; doktorskou práci obhájil roku 2004 (Moderna a negativita. Adornovo pojetí). Od roku 1998 je zaměstnán ve Filosofickém ústavu AV ČR a od roku 2003 přednáší na Pedagogické fakultě UK,{ kde se v roce 2017 habilitoval.
Zabývá se kritickou teorií Frankfurtské školy, především dílem Theodora W. Adorna, marxistickými mysliteli (György Lukács, Ernest Bloch, Louis Althusser), současným kontinentálním myšlením (Alain Badiou, Slavoj Žižek, Jacques Ranciere, Etienne Balibar), postmodernismem, českým kritickým a emancipačním myšlením (Karel Kosík, Milan Machovec, Robert Kalivoda, Radovan Richta) ve vztahu ke krizovým momentům současné civilizace a přírody a hledá nová východiska. Přeložil knihu Slavoje Žižka Nepolapitelný subjekt či knihu Theodora Adorna a Maxe Horkheimera Dialektika osvícenství. Publikuje ve Filosofickém časopisu, Filozofii, Critical Horizons, Modern Theology, Distinktion, Décalages a své bádání popularizuje během četných veřejných vystoupení a v médicíh Open Democracy, LeftEast, Salon Práva, A2, Deník Referendum, Deník Alarm, Argument, Kapitál.
V roce 2001 založil vzdělávací spolek Socialistický kruh (SOK), který usiluje o rozvoj levicového myšlení a kultury prostřednictvím kontaktu filosofů, historiků, sociologů, ekonomů, umělců. Spolek uspořádal desítky workshopů a konferencí a ve své edici vydal mnoho knih od významných levicově orientovaných zahraničních filosofů a společenských vědců, které nevycházely před listopadem 1989 a ani po něm. Na svém webu spolek zpřístupnil velké množství textů k různým tématům z oboru filosofie, politické teorie, sociologie, ekonomie, kulturních studií. Uspořádal desítky workshopů a konferencí a ve své edici vydal množství titulů, které mnohdy patří k základním knihám dnešní společenské teorie, např. Immanuela Wallersteina nebo Fredrica Jamesona. Je zde zpřístupněno mnoho Hauserových textů, včetně ukázek z jeho knih.
V roce 2007 k výročí Charty 77 inicioval výzvu Jsme občané!, která usilovala o pojmenování rozporů mezi humanistickými a demokratickými ideály, zakotvenými v ústavě a v mezinárodních lidskoprávních dokumentech, s reálnou praxí v České republice. Pracoval na grantovém projektu GA AV Negativní humanismus soustřeďující se na proměny a nová východiska subjektivity v postmoderně. Vedl grantový projekt GA ČR Jednota a mnohost v současném myšlení, na němž se podílel Joe G. Feinberg a Jakub Ort. Spolu s Janou Beránkovou uspořádal několik velkých mezinárodních konferencí s účastí Alaina Badioua, Jacquesa Ranciera, Étienna Balibara a dalších předních myslitelů.
Od roku 2020 je předsedou Oborové rady doktorského studijního programu „Filozofie výchovy a vzdělávání“ a „Philosophy of Education“ na Pedagogické fakultě UK. Od roku 2024 je vedoucím katedry občanské výchovy a filozofie tamtéž.
V březnu 2014 byl zvolen Poslaneckou sněmovnou PČR členem Rady České televize. Do Rady ČT jej navrhl Filosofický ústav AV ČR; získal 133 hlasů od přítomných poslanců; funkci člena Rady ČT vykonával do března 2020.
Od roku 1995 žije s Agatou Hauserovou, rozenou Čakrtovou (manželé od roku 1997), která byla členkou komorního souboru Pražští madrigalisté a je zpěvačkou Pražského filharmonického sboru. Její otec Michael Čakrt byl varhaníkem, sbormistrem a hudebním skladatelem v Trutnově. Její příbuznou byla Gertruda Sekaninová Čakrtová.
Témata a myšlenky
Subjekt a smrt
Lidé vnímají různé podněty a zakoušejí své vnitřní stavy. Většinou jsou v prostoru svých bezprostředních vjemů a představ. Podle Hausera můžeme dospět do jiného prostoru, v němž se sami na sebe podíváme z hlediska zkušenosti se smrtí jako možné negace naší bytosti nebo bytostí nám blízkých. Tuto zkušenost lze navodit tím, že vstoupíme do sebevražedného prostoru. Jsou různé formy a motivy sebevražedných sklonů, včetně sklonů vyvolaných depresemi či osobnostními poruchami. Hauser má na mysli spíše myšlenkový a zkušenostní proces, v němž si představíme možnost sebevraždy. Díky němu se zbavujeme vazby ke světu i k naší „osobě“ v jejím sebestředném narcismu. Podle Hausera tím vzniká radikální svoboda, díky níž člověk získává odstup od daného řádu světa i od vlastností a představ, které tento řád člověku vtiskuje. Rozhodující je, zda v tomto prostoru uskutečníme akt, jímž se vzepřeme smrti. Tento „antithanatický akt“ je základem subjektu v Hauserově pojetí. Je v nás zkušenost smrti, která proměňuje náš život. „Na dně propasti se člověk očišťuje, a teprve potom je osvobozen..., aby hledal a vytvářel to, co je hodno života.“
Hauser je inspirován myšlenkou „noci světa“, o níž píše Slavoj Žižek a „prostorem neutra“ Maurice Blanchota. Antithanatický akt je nakonec „nahodilý“, může nastat a nastat také nemusí. Je to akt rozhodnutí. O významu smrti pro prohlouibení lidského života psal také Milan Machovec.
Hauserova teorie subjektu se liší od Žižkova pojetí tím, že zahrnuje nejen psychosomatickou rovinu člověka, která je předmětem psychoanalýzy, nýbrž také rovinu fyzickou či biologickou, kterou Hauser označuje řeckým slovem „sarx“. Vyskytuje se v Novém zákoně, např. v Janově evangeliu, kde se takto chápe Ježíšova tělesnost: „A Slovo se stalo tělem (sarx), Jan 1,14). Hauser navazuje na Waltera Benjamina, jenž píše o „sebevražedné heroické vášni“ vyvolané zablokováním bytostných lidských sil, k němuž dochází u moderních umělců a u proletariátu. Odvolává se též na Marxovu knihu O sebevraždě. Subjekt je podle Hausera spjatý s naší fyzickou tělesností „sarx“, jak rozvádí ve své studii o Althusserovi a Feuerbachovi.
Zohlednění fyzického těla „sarx“ v jeho evolučně biologické povaze odlišuje Hauserovo pojetí subjektu nejen od Žižkova chápání, nýbrž také od dalších postmarxistických či kulturně kostruktivistických koncepcí, např. od pojetí Judith Butlerové. Hauser tímto způsobem navazuje na Adorna a Marxe, podle nichž lidskou bytost utváří nejen kultura a společnost, nýbrž také její přírodně tělesné vlastnosti.
Responzivní ideje a cesta z nihilismu
Zakoušení smrti a další zkušenosti radikální negativity (válka, strádání, utrpení druhých lidí a zvířat) podle Hausera mění náš vztah k myšlenkám, k umění, k politice a dalším věcem. Hledáme v nich odpovědi na zkušenost radikální negativity a vzniká v nás touha ztotožnit se s něčím pozitivním, intenzivním a dokonce nekonečným či věčným. Hauser v této identifikaci s „idejemi“ spatřuje cestu ze současné skepse a nihilismu. V současném umění je mnoho románů či jiných děl, které vyjadřují beznaděj, úzkost a nesmyslnost lidského života, jak je tomu v románech Michela Houellebecqa, nebo se snaží o empatičnost k lidem a přírodě, avšak je velmi málo děl, která jdou dál a berou vážně určitou myšlenku, etický princip nebo vizi. „Jde o to celou perspektivu otočit a znovu objevit, čím poezie nebo umění dokázalo odpovědět na vášeň vyvolanou destruktivní Nocí světa. Jenom tak se dá v postmoderní krajině provést návrat k vrcholům, které však nebudou vystupovat jako svazující moc, nýbrž jako osvobození.“
Jeho kritika postmoderního subjektu spočívá v tom, že postmoderní subjekt není dost radikální a nevyprázdnil zcela obsah idejí. Ty v postmoderně přežívají jako přízraky, které má subjekt potřebu stále znovu a znovu dekonstruovat. Podle Hausera je třeba nechat je zemřít podruhé a pak je vzkřísit.
Hauser se ve svých knihách, článcích a veřejných aktivitách zabývá tím, jak v době skepse a nihilismu dát nový a živý význam klíčovým pojmům ve filosofii, společenských vědách, v pedagogice, politice, umění a teologii. Svůj přístup vyjadřuje slovy, že je třeba se zabývat pojmy se špatnou pověstí, ale velkým potenciálem.
Hauser se zabývá především těmito pojmy: lidská bytost, subjekt, pravda, umělecké dílo, demokracie, socialismus, komunismus (třídně nehierarchická společnost), národ, nekonečno, Bůh. Tyto pojmy zkoumá jako součást doby přechodu či interregna.
Současná doba jako interregnum
Hauser pojal současnou dobu jako dobu přechodu nejprve v knize Cesty z postmodernismu, kde se zabýval krizí a možným koncem postmodernismu, neoliberalismu a liberální demokracie. Myšlenku o slábnutí a konci postmodernismu formuloval ve stejné době jako několik dalších kulturních teoretiků (soubor textů Supplanting the Postmodern vyšel tři roky po vydání knihy Cesty z postmodernismu). Kritikou neoliberalismu a kapitalismu se Hauser zabýval od počátku svého veřejného působení. Jeho první společensky zaměřený článek nese název „Demokracie ve stínu kapitalismu“ a vyšel v Salonu – literární příloze Práva 13. dubna 2000.
V knize Kapitalismus jako zombie předložil tezi, že „se současné ekonomické, politické a společenské struktury vnitřně štěpí a vymykají se kontrole nejen veřejné, ale také kontrole ze strany vládnoucích“. Jeho přístup má blízko k teorii pozdního kapitalismu, jímž se zabýval v souvislosti s rozpadem sociálního státu. O krizi liberální demokracie psal rovněž již na počátku nového milénia. Poukazoval na mezeru mezi ideálem liberální demokracie a její socio-politickou realitou a chápal ji jako příznak jejího soumraku. V tomto duchu se nesla jeho iniciativa Jsme občané!
Hauser pak vytvořil celkovou teorii doby přechodu či interregna, kterou představil v knihách Doba přechodu. Tranzitivní ontologie a dílo Alaina Badioua a Metapopulistická demokracie. Politika doby přechodu. Období interregna člení na jeho prehistorii, na první a druhou periodu a na nastávající periodu třetí. Zaměřuje se na tři společenské dimenze, jimiž je kultura, politika a socio-ekonomická rovina.
Vychází z Gramsciho vymezení interregna:
Krize spočívá právě v tom, že staré umírá a nové se nemůže zrodit; v tomto interregnu se objevuje velká rozmanitost morbidních symptomů.
V knize Doba přechodu se nejprve věnuje období, které interregnu předcházelo. Vychází z Badiouova výkladu dvacátého století, podle něhož v něm probíhaly pravdivostní procedury (otevřený proces, v němž se v různých podobách a situacích uplatňuje určitá univerzální myšlenka či objev spjatý s událostí). Ve dvacátém století žila představa, že lze vytvořit emancipovanou beztřídní společnost. Umělci různým způsobem participovali na přelomových uměleckých událostech, jakými byl vznik kubismu nebo abstraktní malby. Hauser se zaměřuje na období, v němž tyto pravdivostní procedury vyhasínají, což se děje na konci sedmdesátých let minulého století.