Novohegelovství či novohegelianismus je široký a rozrůzněný filosofický proud z konce 19. a první třetiny 20. století, který se snaží obnovit a modernizovat Hegelův absolutní idealismus, mnohdy jako reakci na dobové šíření materialismu a pozitivismu. Není vždy zcela jasná hranice mezi novohegelovci a ortodoxními hegelovci.

Novohegelovství ve Velké Británii a v USA

Ve stejné době, kdy se v Německu v druhé polovině 19. století ozvala výzva "zpět ke Kantovi, ožil zájem o německou klasickou filozofii v Anglii a v USA. Hlavním projevem této tendence se stal absolutní idealismus. Již v sedmdesátých letech si tento idealismus nejen vybojoval své místo pod sluncem, ale stal se i jedinou z vlivných škol, která potlačila v té době již zcela degradovanou filozofii zdravého rozumu i pozitivismus.

Absolutní idealismus bývá často nazýván anglickým novohegelovstvím. Tento směr byl zformulován nejúplněji ve spisech Francise Bradleye (1846–1924). Britský idealismus měl četné přívržence a stoupence, z nichž je třeba uvést zejména Stirlinga (1820–1909), Edwarda Cairda (1835–1908), Thomase Greena (1836–1882), Bernarda Bosanqueta a J. M. E. McTaggarta. Ferdinand Schiller, jediný významný představitel pragmatismu v Anglii, došel k tomuto filozofickému postoji až po jistém vývoje. Ve své první knize Hádanky sfingy () zastává ještě stanovisko objektivního idealismu, v němž se proplétají novohegelovské myšlenky, Spencerův evolucionismus a nietzschovství.

Řešení, které navrhl Bradley, nebylo však jediné. Jiné řešení navrhl americký filozof Josiah Royce. Ve své hlavní práci Svět a individuum (1899-1900) klade na první místo jiný aspekt problému absolutna: vzájemný vztah světa a individua.

Vznik absolutního idealismu, který se zdá poněkud divný, uvědomíme-li si, že v anglické filozofii v první polovině 19. století zcela převládal empirismus a senzualismus, byl však připraven objektivně idealistickými proudy, které v Anglii a v USA již dávno existovaly, tj. cambridžským platonismem v Anglii v 17.-18. století, "novoidealismem" v Anglii (Samuel Taylor Coleridge, Thomas Carlyle) a transcendentalismem v USA (Ralph Waldo Emerson). Avšak vliv absolutního idealismu v Anglii a USA nebyl dlouhodobý a trvalý. Brzy po První světové válce ztrácí absolutní idealismus svůj vliv, rychle mizí a uvolňuje místo realistickým školám (neorealismus, kritický realismus) a novopozitivismu (zejména analytické filosofii).

Novohegelovství v Německu

Počátek 20. století je v Německu ve znamení poměrně neočekaného obnovení zájmu o hegelovskou filozofii, v němž se po dlouhé době předpokládalo, že definitivně pohasl. Autor jedné z prvních zobecňujících studií německého novohegelovství, Henrich Levy konstatoval, že hlavní směry německého myšlení na počátku 20. století, Obnovení hegelovství připravili v Německu právě novokantovci. Jako jeden z prvních pozvedl svůj hlas za obrození hegelovství Wilhelm Windelband, který napsal:

Ve druhém desetiletí přecházejí z téhož novokantovského tábora k novohegelovství Arthur Liebert, Jonas Cohn, Julius Ebbinghaus. Ve dvacátých letech se postavil do čela novohegelovského hnutí Richard Kroner, Hermann Glockner a Georg Lasson, známý jako vydavatel Hegelových spisů. Velký vliv na ně měl Wilhelm Dilthey, který ve své práci Historie mladého Hegela (, 1904) podal iracionalistický, v duchu filozofie života, výklad spisů mladého Hegela. Tuto linii logicky dokončil Herbert Marcuse v knize Hegelova filozofie a základ teorie historičnosti ().

S příchodem fašismu k moci byli mnozí představitelé novohegelovství nucení emigrovat (Cohn, Kroner, Siegfried Marck, Liebert, Marcuse aj.). Novohegelovství jako vlivný směr se rozpadá. Po druhé světové válce lze pozorovat pokus o novou obnovu hegelovství, který však nebyl úspěšný (Theodor Litt, Hermann Wein).

Itálie Zájem o Hegela, který je vůbec charakteristický pro západní filozofii 20. století, se probudil v Itálii dříve než v Německu a téměř současně s formováním anglického absolutního idealismu. Souviselo to s tím, že v padesátých až sedmdesátých letech 19. století se Itálie poprvé seznamuje s hegelovskou filozofií. Prvními stoupenci hegelovství v Itálii byli Augusto Vera, pravohegelovec, který otrocky do písmene přijímal Hegelovu filozofii, dále Bertrando Spaventa a Francesco de Sanctis, kteří měli blízko k mladohegelovství. Bertrando Spaventa a Francesco de Sanctis přejali Hegelovu filozofii prizmatem katovského kriticismu. Ve svých pracích se snaží vykládat proces poznání jako rozvíjení "syntetické jednoty apercepce", z níž vyplývá veškerý obsah myšlení. Proto byly názory raných italských hegelovců proniknuty výraznými rozpory, vyvolanými protikladnými tendencemi kantovského antimetafyzického kriticismu a hegelovského absolutního idealismu. V této podobě nemohlo hegelovství zakořenit, jak pro vnitřní rozpory systému, tak i proto, že bouřlivý rozvoj přírodních věd, úspěchy průmyslu, zemědělství a obchodu podkopaly prestiž spekulativního filozofování.

Byl to pozitivismus Roberto Ardiga, který spojoval uznání nevyčerpatelné rozmanitosti nepřetržitě se střídajících forem přírody jako projev

s tvrzením o Viz R. Ardigò, Opere, sv. II, Padova 1889, str. 258 f.

Vedle toho se v Itálii obrozuje tomismus, povzbuzený encyklikou Aeterni Patris (1879), a na počátku 20. století pronikají do Itálie ideje pragmatismu (Giovanni Papini, Giuseppe Prezzolini), novokantovství, nietzscheovství, bergsonismu a dalších nejnovějších filozofických systémů.

Uznávaným vůdcem italského novohegelovství se stal Benedetto Croce (1886–1952). Jeho stálý spojenec a zároveň nepřítel Giovanni Gentile (1875–1944) byl druhou významnou postavou tohoto hnutí, k němuž se připojili také Carlo Antoni, Ugo Spirito, Guido Calogero aj. Polemika mezi Crocem a Gentilem, která trvala kolem třiceti let a zahrnula všechny základní problémy filozofie, dějin, morálky a politiky, tvoří jakýsi nerv dějin italské filozofie první poloviny 20. století.Tato polemika je zajímavě vyložena v podobě dialogu mezi Crocem a Gentilem v nevelké knížce: P. Romanell, Croce versus Gentile. A Dialogue on Contemporary Italian Philosophy, New York 1946.

Původní text bez zdrojů V Itálii zůstal idealismus vůdčím směrem až do druhé světové války. Hlavními představiteli zde byli Benedetto Croce (1886–1952) a Giovanni Gentile (1875–1944).

Velká Británie

Ve Velké Británii přerušuje toto hnutí dosavadní empirickou filosofickou tradici a počátkem 20. století naopak vyvolává prudkou reakci v podobě novorealismu, pragmatismu a zejména analytické filosofie. K nejvýznamnějším představitelům novohegelovství patří oxfordský profesor Francis Herbert Bradley (1846–1924), u něhož se originálně spojují motivy staré sensualistické tradice s hegelianismem, dále Bernard Bosanquet a J. M. E. McTaggart.

USA

Významným představitelem novohegelovství v USA byl Josiah Royce.

Odkazy

Reference

Literatura Primární

Sekundární literatura v češtině

v cizích jazycích

Externí odkazy

Absolute Idealism by Brian Duignan (Encyclopaedia Britannica)

Kategorie:Filozofické směry Kategorie:Filozofie 19. století Kategorie:Filozofie 20. století

en:Absolute idealism#Neo-Hegelianism