Maurice Hugh Frederick Wilkins (15. prosince 1916 Pongaroa – 5. října 2004 Londýn) byl britský molekulární biolog narozený na Novém Zélandu a laureát Nobelovy ceny. Zabýval se výzkumem na poli fosforescence, radarů, separace izotopů a rentgenové difrakce. Jeho práce s rentgenovou difrakcí v londýnské King's College pomohla odhalit strukturu DNA. Spolu s Crickem a J. D. Watsonem mu byla roku 1962 udělena Nobelova cena za fyziologii a lékařství, za „jejich objevy týkající se molekulární struktury nukleových kyselin a jejich významu pro přenos informací v živých systémech“.

Wilkins spolu s postgraduálním studentem Rayem Goslingem použil rentgenovou difrakci k pořízení snímků molekuly DNA. V roce 1951 přišla na univerzitu Rosalind Franklinová, která navázala na jejich práci a pořídila tzv. foto 51 – snímek, který prokázal šroubovicovou strukturu DNA a umožnil Watsonovi a Crickovi sestavit první model této molekuly. Wilkins pak strávil téměř 10 let důkladným experimentálním ověřováním jejich objevu. Zatímco Watson a Crick jsou za svůj přínos po celém světě právem uznáváni, role Wilkinse a Franklinové, které byly klíčové, nebyly mimo vědeckou komunitu vždy plně doceněny.

Mládí a studia Maurice Wilkins se narodil v Pongaroa na Novém Zélandu, kde jeho otec Edgar Henry Wilkins působil jako lékař. Jeho starší sestrou byla překladatelka a básnířka Eithne Wilkinsová. Rodina pocházela z Dublinu, ale když bylo Mauriceovi 6 let, přestěhovali se Wilkinsovi do Birminghamu v Anglii, kde Maurice navštěvoval Wylde Green College a poté v letech 1929 až 1935 King Edward's School.

V roce 1935 nastoupil na St John's College v Cambridgi, kde studoval přírodovědní vědy (Natural Sciences Tripos) se specializací na fyziku a v roce 1938 získal bakalářský titul. Poté pokračoval v postgraduálním studiu na Univerzitě v Birminghamu, kde v roce 1940 získal titul PhD.

Vědecká kariéra Během druhé světové války se Wilkins věnoval zdokonalování radarové technologie a později se přeorientoval na separaci izotopů uranu důležitých pro vývoj atomové bomby. Se svým týmem se přestěhoval do Berkeley v Kalifornii, kde v letech 1944–1945 pracoval na projektu Manhattan. Po válce se zapojil do Kampaně za jaderné odzbrojení a široce se zasazoval o společensky odpovědné využívání vědy. V letech 1969–1991 byl předsedou Britské společnosti pro společenskou odpovědnost ve vědě.

Po válce se vrátil do Velké Británie, nejprve na univerzitu v St Andrews a poté jako zástupce ředitele nové biofyzikální jednotky na King’s College, pro kterou jeho bývalý školitel John Randall zajistil financování. Během svého působení na King’s College začal vyvíjet nové typy mikroskopů a fotoaparátů. V roce 1948 začal zkoumat nukleové kyseliny a během dvou let pořídili se svým týmem jedny z prvních vysoce kvalitních rentgenových difrakčních snímků vláken DNA. Stal se vedoucím výzkumu difrakce DNA na King’s CollegeWilkins, M.H.F. (2003). The Third Man of the Double Helix. Oxford University Press. s. 56–63. zavedl metody, které vedly k pořízení fotografie 51,Judson, H.F. (1996). The Eighth Day of Creation: Makers of the Revolution in Biology. Cold Spring Harbor Laboratory Press. s. 156–159. a sehrál klíčovou roli při sdílení dat a koordinaci laboratorních prací na DNA.Maddox, B. (2002). Rosalind Franklin: The Dark Lady of DNA. HarperCollins. s. 175–182. Svou práci představil v roce 1951 na konferenci v Neapoli, kde významně ovlivnil Jamese Watsona a inspiroval ho k tomu, aby se spolu s Francisem Crickem věnoval výzkumu struktury DNA.Watson, J.D. (1968). The Double Helix. Atheneum.

V roce 1951 nastoupila na King’s College Rosalind Franklinová a byla přidělena ke stejnému projektu zabývajícímu se DNA. S postgraduálním studentem Raymondem Goslingem pořizovali snímky rentgenové difrakce. Na počátku roku 1953 ukázal Wilkins Watsonovi bez souhlasu Franklinové difrakční snímek DNA s vysokým rozlišením, fotografii 51. Tento čin byl předmětem významné etické a historiografické debaty.Watson, James D. (2012). The Annotated and Illustrated Double Helix. Touchstone. s. 182. Na základě poznatků z uvedené fotografie a dřívějších údajů, včetně Wilkinsových vlastních difrakčních studií, sestavili Watson a Crick v březnu 1953 model dvojité šroubovice. Wilkins souběžně pokračoval v experimentálním ověřování a vytvořil potvrzující difrakční snímky, které byly publikovány ve stejném čísle časopisu Nature.

Po první sérii publikací z roku 1953 o struktuře DNA ve formě dvojité šroubovice pokračoval Wilkins ve výzkumu jako vedoucí týmu, který provedl řadu pečlivých experimentů s cílem prokázat platnost DNA modelu u různých biologických druhů i v živých systémech a potvrdit tak univerzálnost struktury dvojité šroubovice. V roce 1955 se stal zástupcem ředitele biofyzikální jednotky na King's College a v letech 1970 až 1972 nahradil Randalla v pozici jejího ředitele. V pozdějších letech rozšířil svůj výzkum na strukturu RNA. Na King’s College zůstal po zbytek své kariéry, v roce 1963 byl jmenován profesorem molekulární biologie a roku 1970 profesorem biofyziky a vedoucím katedry na King's College a v roce 1981 se stal čestným profesorem.

V roce 1962 získal společně s Watsonem a Crickem za objev struktury DNA Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Wilkins a jeho spolupracovníci strávili sedm let ověřováním hypotetického modelu vytvořeného Watsonem a Crickem. Nobelův výbor ocenil Wilkinse za tuto činnost a za jeho dřívější práci v oblasti rentgenové difrakce. Franklinová zemřela v roce 1958 a protože se Nobelova cena neuděluje posmrtně, nemohla na její udělení být navržena. Nicméně Wilkins její práci ve svých spisech a rozhovorech uznal.

V roce 2000 pojmenovala King's College London jednu ze svých vědeckých budov Franklin-Wilkins Building na počest jejich přínosu, Wilkins trval na tom, aby bylo jméno Franklinové uvedeno jako první.

Osobní život Wilkins byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla studentka umění Ruth, kterou poznal během studií na Berkeley. Manželství skončilo rozvodem a Ruth porodila Wilkinsovi syna až po rozvodu. V roce 1959 se oženil podruhé s Patricií Ann Chidgeyovou. Měli spolu dva syny a dvě dcery.

V roce 2003 vydal svou autobiografii s názvem The Third Man of the Double Helix (Třetí muž dvojité šroubovice).

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Nositelé Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství Kategorie:Novozélandští nositelé Nobelovy ceny Kategorie:Narození v roce 1916 Kategorie:Úmrtí v roce 2004 Kategorie:Muži Kategorie:Absolventi Univerzity v Cambridgi Kategorie:Britští nositelé Nobelovy ceny Kategorie:Členové Královské společnosti Kategorie:Komandéři Řádu britského impéria Kategorie:Účastníci projektu Manhattan Kategorie:Narození 15. prosince Kategorie:Úmrtí 5. října Kategorie:Krystalografové