„Starý jišuv“ v 19. století se vyvíjel pod vlivem zejména dvou faktorů: vojenských konfliktů Osmanské říše a s nimi souvisejícím rostoucím vlivem evropských mocností v Palestině a také stále zesilující přistěhovalectví aškenázských židů zejména z území Ruského impéria. V celém procesu vývoje „starého jišuvu“ v tomto období můžeme vysledovat několik opakujících se mechanismů a tendencí, přičemž celý tento proces se odehrával přinejmenším až do konce krymské války na pozadí začarovaného kruhu: Palestinu vyčerpávaly boje mezi kmenovými klany, a poskytovala proto jen malé výnosy, jež nestačily na pokrytí výdajů na armádu, která by učinila přítrž neustálým vzájemným střetům soukromých armád.
Stěžejní impuls pro vývoj palestinského židovstva představovaly války. Roku 1840 i 1856 vyhrála Osmanská říše jen díky vydatné pomoci mocností, zejména Velké Británie. Vědomí vlastní slabosti nutilo sultána usilovat o reformu své říše, což s sebou přinášelo mimo jiné také liberálnější postoj vůči židům. Evropské mocnosti navíc za svou vojenskou pomoc očekávaly nějakou odměnu a cítily se být oprávněny stále více intervenovat do vnitřních záležitostí Osmanské říše, přičemž vhodnou záminkou k takovým zásahům se stala deklarovaná ochrana minoritních skupin obyvatelstva. Tímto způsobem se do role ochránce židovské menšiny delegovala Velká Británie. Tuto pomoc přivítali především aškenázští přistěhovalci, kteří nepožívali stejných práv jako domorodí sefardští židé; ti o takovou ochranu příliš nestáli a využívali spíše jen zdravotnických a vzdělávacích aktivit britských misijních společností. Posledním z řady důležitých důsledků válek (konkrétně z let 1853–1856 a 1877–1878) představovalo přerušení toku finančních příspěvků od ruských židů, což nutilo „starý jišuv“ hledat alternativní způsoby získávání prostředků k obživě.
Druhým významným stimulem se pro „starý jišuv“ stala neustále se zrychlující imigrace aškenázských židů. Tento proces s sebou přinášel jednak růst židovské populace a zakládání nových židovských čtvrtí a osad, především však diferenciaci palestinského židovstva. Od počátku 40. let 19. století se v Palestině začala etablovat svébytná skupina Aškenázů, jež nakonec vytvářela svou vlastní organizační strukturu a odmítala se podřizovat autoritě nejvyššího sefardského rabína. Aškenázové přitom šikovně využívali ochotné pomoci konzulů, pro než spor mezi sefardskými a aškenázskými židy představoval další příležitost, jak zasahovat do osmanských záležitostí.
Liberalizace v egyptském stylu (1800–1840)
Palestina na počátku 19. století Po porážce prvního i druhého židovského povstání proti římské nadvládě v prvních dvou staletích našeho letopočtu většina židovstva Palestinu opustila. Hrstka židů však v „Zemi zaslíbené“ přes všechny obtíže setrvala a židovské osídlení této oblasti, tzv. jišuv, nebylo zcela zničeno ani za křižáckých válek ani vpádem Mamlúků. Útoky armád v průběhu staletí však měly za následek vylidnění rozsáhlých oblastí a pustnutí země.
náhled|vlevo|Tiberias (okolo roku 1849)
Obsazení Palestiny Osmany roku 1516 vedlo k dočasné stabilizaci. Osmanská správa přinesla bezpečnost, podporovala opravu zavlažování a nadregionální obchod, což vedlo k nárůstu obyvatelstva. Daně byly od konce 16. století vybírány zpravidla skrze osoby, jež z dané oblasti pocházely a požívaly v ní autority. Stát tyto daňové výběrčí vybavil jen tak velkou mocí, aby si na jednu stranu byli schopni vynutit odevzdání daně, avšak na druhou stranu aby se nemohli postavit státní moci.Owen (2003), s. 12n.
Tento systém fungoval, pokud byla centrální státní moc dostatečně silná. Když však došlo k jejímu oslabení a k decentralizaci Osmanské říše, moc výběrčích daní nenávratně vzrostla. Díky tomu se stali lokálními vládci, kteří peníze vybrané od zemědělců mnohem častěji než do rozvoje zemědělství investovali do budování soukromých armád, díky nimž mohli soupeřit s okolními výběrčími daní, nebo tento zisk vložili do výstavby svých soukromých rezidencí.Owen (2003), s. 13. Vzestup moci lokálních vládců navíc doprovázela korupce a represe vůči feláhům (usazenému zemědělskému obyvatelstvu).Avneri (1982), s. 38.
náhled|Jeruzalém (okolo roku 1856)
Již od konce 16. století tak byla oblast Palestiny opět stále neklidnější. O zemědělské zisky (ať už v naturáliích či mincích) se ucházely osoby delegované centrální státní správou, samovládci a náčelníci usazených i nomádských kmenů – všichni za pomoci ozbrojených přívrženců.Owen (2003), s. 20. Ačkoli zemědělské obyvatelstvo muselo platit daně dosahující až dvou třetin produkce, nedokázal stát na oplátku zajistit ani jednu ze svých základních funkcí, jíž je bezpečnost, a ukončit neustálé boje mezi soupeřícími skupinami či ochránit vesnice před plenícími nájezdy nomádů.Owen (2003), s. 35-38.
Vesničané dokázali přežít jen díky vzájemné spolupráci při obdělávání půdy a schopnosti zajistit společnou obranu. Nížiny a mírné svahy však bylo nesnadné před útočníky bránit, a lidé se proto z těchto oblastí stěhovali na bezpečnější místa – do měst či hornatých oblastí, kde se vesnice podobně jako v Horním Egyptě podobaly spíše pevnostem.Owen (2003), s. 38. Napoleonovo tažení do Palestiny roku 1799 pak vedlo jen k dalšímu vyčerpání země.
Francouzská expedice sice přinesla dočasnou spolupráci lokálních vládců a centrální osmanskou správou, po vytlačení Napoleonova vojska však vrtkavá součinnost skončila, takže kolotoč bojů mezi mocenskými skupinami pokračoval. V důsledku tohoto vývoje se nejúrodnější nížinaté oblasti proměnily v bažiny plné komárů a malárie, což činilo pozdější rekultivaci půdy velmi obtížnou.Owen (2003), s. 5n. Až do konce 19. století a v některých případech až do poloviny 20. století zůstala opuštěna téměř všechna údolí: Chula, Kinrot, Bejt Še’an, Jizre’el či Zebulon, ale také velká část pobřeží Středozemního moře. Ani pohoří Karmel nebylo dostatečně bezpečným útočištěm, protože z okolních nížin přilétali komáři šířící malárii; Judská a Negevská poušť pro změnu poskytovaly omezené možnosti obživy.Avneri (1982), s. 37-61.
náhled|vlevo|Hebron (před rokem 1859)
Relativně příhodnými podmínkami se proto vyznačovaly pouze hornaté oblasti v Galileji a na východě Palestiny, kam se přirozeně uchylovalo také židovské obyvatelstvo. Charakter židovstva v Palestině byl sefardský, což bylo dáno mj. velkou imigrační vlnou po vyhnání židů ze Španělska (hebrejsky Sfarad) a z Portugalska na konci 15. století. Židé komunikovali s okolím arabsky či turecky, mezi sebou však hovořili ladinem, židovským dialektem staré španělštiny. Od 17. století si palestinští židé volili rišon le-Cijon (doslova „předák Sionu“), hlavního rabína, který však až do roku 1842 požíval autority jen v rámci židovské komunity a nikoli před osmanskými úřady.
V prvních desetiletích 19. století sice začali do země přicházet také aškenázští židé (tj. židé pocházející ze střední a východní Evropy), ti však kvůli svému malému počtu přejímali orientální zvyky palestinského židovstva a podřizovali se autoritě sefardských rabínů. S rostoucím počtem aškenázských imigrantů se ovšem tato skupina stávala svébytnou, až si nakonec roku 1837 zbudovala svou vlastní synagogu Menachem Cijon.Blumberg (1985), s. 28.
náhled|Safed (asi roku 1899)
Do roku 1860 nebyla v Palestině provedena dostatečná registrace obyvatelstva, takže až k tomuto datu jsme odkázáni na více či méně přesné odhady. Ještě ani několik desetiletí poté nejsou osmanské demografické údaje kompletní. Hrubý obraz o struktuře židovského obyvatelstva si z těchto odhadů nicméně udělat lze.
Židovská populace se na počátku 19. století odhaduje na 6 700 židů,McCarthy (1990), s. 13. zatímco celkovou populaci Palestiny odhady vyčíslují nejvýše na 300 000 obyvatel.Blumberg (1985), s. 19. Židovské obyvatelstvo tak tvořilo zhruba 2% menšinu, která ovšem nebyla rozptýlena po celé zemi, ale koncentrovala se v tzv. čtyřech svatých městech judaismu: v Jeruzalémě, Hebronu, Safedu a Tiberiadě. V těchto městech židé tvořili podstatnou část obyvatelstva.
Sionistická statistická příručka Davida Gureviche z roku 1930 uvádí, že roku 1834 žilo v Jeruzalémě 6 000 – 7 000 židů, v Safedu 2 500 a v Tiberiadě 600 židů.McCarthy (1990), s. 219. Další odhady, založené na dobových pramenech, jež Gurevich představil o deset let později, ukazují, že se jedná jen o velmi přibližná čísla: na základě jednoho zdroje se totiž dozvídáme, že roku 1820 žilo v Jeruzalémě 6 000 židů, druhý pramen uvádí pro rok 1832 pouze 4 000 jeruzalémských židů, zatímco třetí zdroj z roku 1840 se zmiňuje o 5 000 židech v tomto městě.McCarthy (1990), s. 222. Statistiky se i přes svou nejednotnost nicméně shodují v tom, že mimo čtyři svatá města bylo židovské osídlení vzácné.
Mezi čtyřmi svatými městy měl specifické postavení Safed v Horní Galileji, kam přicházeli zejména mysticky orientovaní židé, které přitahoval mimo jiné jen několik kilometrů vzdálený hrob Šim’ona bar Jochaje, jenž údajně sepsal Zohar, nejvýznamnější kabalistické dílo.
Židé spolu s křesťany zastávali zvláštní místo v nadregionálním obchodu. Muslimové vůči evropským kupcům vystupovali často nepřátelsky a občas je dokonce fyzicky napadali. Evropané proto museli při obchodování v Palestině využívat zprostředkovatelských služeb místních křesťanů a židů, kterým pak mnohdy poskytovaly ochranu evropské konzuláty. Z takových prostředníků se pak nezřídka stávali samostatní obchodníci.Owen (2003), s. 55.
Egyptské dědictví náhled|upright|Muhammad Alí S problémy se osmanská správa nepotýkala jen v Palestině. Příčinou potíží nebyla pouze odbojnost lokálních vládců, ale především boj mezi sultánem a janičáři, kteří znemožňovali zavádění nezbytných reforem. Tento zápas oslaboval moc centrální administrativy nejen v Palestině, ale také v Srbsku či Egyptě.Palmer (1996), s. 76-87.
Již od poloviny 18. století se v Egyptě projevovalo úsilí o nezávislost na Osmanské říši. V roce 1798 sice Egypt obsadila francouzská vojska, roku 1801 je však vypudil osmanský vojevůdce Muhammad Alí, který využil Napoleonova vzoru civilní správy země.Palmer (1996), s. 67n. Několik let po svém jmenování egyptským guvernérem roku 1805 Alí nadále zachovával loajalitu, odváděl pravidelné daněPalmer (1996), s. 87. a ještě ve 20. letech egyptská vojska pomáhala Osmanské říši potlačovat povstání v Řecku a Arábii.Palmer (1996), s. 94n.
Egyptský guvernér prosazoval reformy mnohem snáze než sultán Mahmut II. (1808–1839). Zatímco sultán roku 1826, kdy se mu konečně podařilo zlomit odpor janičářů, teprve začínal s reformou armády a státní správy,Palmer (1996), s. 96-99.Owen (2003), s. 58. v Egyptě již několik let fungovaly továrny v evropském stylu, jež vybavily Alího armádu výzbrojí i výstrojí.Owen (2003), s. 65-72.
Muhammad Alí, o kterém se začalo hovořit jako o místokráli, mohl brzy využít nabyté převahy, když požadoval kompenzaci za svou pomoc proti řeckému povstání. Jakmile roku 1831 egyptské vojsko vedené Muhammadovým synem Ibrahímem, vtrhlo do Palestiny, nebyli Turci s to Egypťany zastavit.Palmer (1996), s. 108-110. Pro Syropalestinu invaze zprvu znamenala válečné útrapy, velmi záhy se však ukázal přínos egyptské okupace. Po dlouhé době byla potlačena moc lokálních vládců a náčelníků a obnovena autorita centrální administrativy. Za pomoci egyptské armády se podařilo zkrotit a odzbrojit beduíny.Owen (2003), s. 76-78. Ačkoli dočasné soužení, způsobené válkou a zvyšováním daní, vyvolalo několik vážných povstání a odchod části feláhů z Palestiny (mj. do Ameriky), počet obyvatel neklesl díky novým egyptským přistěhovalcům. Tato výměna obyvatel nicméně znamenala jisté narušení tradičních sociálních vazeb.Avneri (1982), s. 12-16.