náhled|360px|Kanó Hidejori, Javor shlížející na Takao, jeden z prvních obrazů ukazující život obyčejných lidí, polovina 16. století, rozměr 1,5×3,6 m Ukijo-e (, [ɯkʲijoꜜe]; doslovně obrazy pomíjivého životaGrowe, Bernd, Degas, Nakladatelství Slovart, Praha 2004, s. 64, ) nebo deskotisk je typ japonského umění, které prosperovalo od 17. do 19. století. Veškerá produkce umělců tohoto žánru vytvářená ve městech během 17. a 18. století se specializovala na zobrazení krásných žen, herců divadla kabuki, zápasníků sumó, hrdinů a válečníků a také slavných krajin či erotických scén. Umělci těchto městských žánrových škol vytvořili dřevořez, pomocí kterého pak tiskem rozmnožovali vytvořené obrazy. Unikátnost japonského umění vychází jednak z naprosté izolovanosti země a také z 250 mírových let v období Edo (1603–1868).
Vytvoření tiskového štočku Pro vyrobení tiskového štočku bylo potřeba nejprve najít divokou sakuru a její dřevo nařezat na desky tak, aby řez probíhal po letech. Desky se nechaly vyschnout, poté se vyhladily a napustily. Teprve po této přípravě mohl začít pracovat řezbář, jenž má v japonštině stejné označení jako sochař: čókó, horiši. Řezbář totiž pracoval stejným způsobem jako sochař – neryl do desky jako evropští dřevorytci, ale postupně odřezával dřevo mezi liniemi kresby. Tak připravil desku k tisku z výšky. Návrh budoucího obrázku dostal řezbář od nakladatele. Návrh namaloval eši na transparentním papíře černou tuší, opravy byly vyznačeny tuší červenou. Každý návrh řezbář nalepil lícem dolů na impregnovanou desku. Poté ostrým rydlem kogatana vyznačil obrysové kontury. Dřevo mezi takto vyznačenými obrysy odstranili jeho pomocníci hrubším dlátem. Vyučení tomuto preciznímu řemeslu trvalo žákům dóbori až deset let. Teprve pak dostali žáci možnost vyřezávat jemnější linky, například šatstvo a jeho ornamenty. Tvář a účesy vyřezával mistr kaširabori. Po dokončení mistr poslal černobílý obtah základního štočku malíři. Malíř na obtahu označil pomocí zkratek rozložení barev. Pro každou barvu se řezal zvláštní štoček. Aby se ušetřilo, byly sakurové desky řezané z obou stran. Také černá barva se mnohdy tiskla nadvakrát. Nejprve se tiskly jemné detaily, například účesy dam, v tmavě šedé barvě. Následně se vyřezal speciální štoček s tisíci jemnými vrypy na detaily řas a účesů. Tam, kde se vyrýval vertikální a horizontální úsek pro zobrazení sítě, moskytiéry či transparentní tkaniny, tam se používal podobný způsob. Pro dosažení přesného soutisku se používaly speciální značky hentó. Tyto lokační značky byly ve tvaru růžku a čárky na každém štočku. Na konci tohoto procesu byl tiskař suriši, který si sám připravoval barevné pigmenty a papíry. Aby se papír po nanesení barvy neroztahoval, byl předem zvlhčován.
Jedním z nejúspěšnějších umělců byl japonský grafik Moronobu Hišikawa s monochromatickými výtisky krásných žen. Barevný deskotisk se vyvíjel postupně – nejprve se barva přidávala ručně za zvláštní příplatek. Později, po roce 1740, umělci jako byl Masanobu používali k tisku barevných ploch více dřevěných bloků. Od roku 1760 vedl úspěch umělce Harunobu Suzuki a jeho nišiki-e (brokátový obrázek) k tomu, že se barevný tisk stal standardem, přičemž každý tisk byl tvořen z mnoha bloků. Znalci si cenili portréty krásek a herců vytvořených mistry jako Kijonaga Torii (1752–1815), Utamaro Kitagawa (1753–1806) nebo Šaraku Tóšúsai (1794–1795). V 19. století se proslavila dvojice mistrů, kteří byli známí svými obrázky krajin: odvážný formalista Hokusai Kacušika, jehož obraz Vlny u Kanagawy – list ze série 36 pohledů na horu Fudži, barevný dřevořez z let 1830–1831 je jednou z nejznámějších prací japonského umění. Druhým umělcem byl atmosférický a klidný Utagawa Hirošige (1797–1858), nejznámější svou sérií Padesát tři stanic na cestě Tókaidó. Po smrti těchto dvou mistrů a v důsledku technologické a sociální modernizace, která následovala po rekonstrukci období Meidži v roce 1868, produkce ukijo-e prudce poklesla. Někteří ukijo-e umělci se specializovali na tvorbu nových obrazů, ale většina prací byly deskotisky. Umělci zřídkakdy řezali své vlastní tiskové štočky, spíše byla produkce rozdělena mezi tiskaře, řezbáře a vydavatele, kteří díla financovali, propagovali a distribuovali. Ukijo-e bylo ústředním bodem pro utváření západního vnímání japonského umění koncem 19. století – zejména pro obrázky krajin umělců Hokusaie a Hirošigy. Japonské umění mělo významný vliv na rané impresionisty, jako jsou Edgar Degas, Édouard Manet a Claude Monet, stejně jako na postimpresionistické malíře jako například Vincenta van Gogha nebo na secesní umělce jako byl Toulouse-Lautrec. Dvacáté století vidělo oživení v japonském tisku: žánr šin-hanga (nové tisky) využil západní zájem o tisky tradičních japonských scén a trend sósaku-hanga (tvůrčí tisky) propagoval individualistické práce navržené, vyřezané a vytištěné jediným umělcem. Od konce 20. století pokračují tisky v individualistickém stylu, často vyrobené technikami dováženými ze západu.
Historické počátky Japonské umění od období Heian (794–1185) sledovalo dvě hlavní cesty: nativistickou a tradiční jamato-e, zaměřenou na japonská témata, nejlépe známou prací školy Tosa; a kara-e inspirovanou čínským uměním. Japonské umění nacházelo své patrony v aristokracii, vojenských vládách a náboženských autoritách. Až do 16. století nebyly hlavními tématy malby životy obyčejných lidí, ale práce umělců byla luxusní položkou určenou jen pro vládnoucí samuraje a bohatou obchodní třídu. Teprve později, když střední třída zbohatla, obrázky si objednávali i měšťané, včetně levných monochromatických obrazů krásných žen, divadelních scén a obrázků s výjevy z okresů potěšení, z oblastí, kde existovaly nevěstince povolené vládou. Rozsah produkce těchto šikomi-e byl původně omezen ruční výrobou, ale po rozšíření dřevotisku se produkce výrazně zvýšila.
Během období občanské války, období Sengoku od konce 15. do počátku 17. století se vyvinula třída ekonomicky i politicky silných obchodníků. Tito maši-šú (označení pro bohaté měšťany v oblasti Kamigata v období Momojama a raném Edu, kteří se snažili vyrovnat aristokracii) podporovali umění, neboť si mohli dovolit utrácet peníze za obrazy. Jejich podpora vzbudila oživení v klasickém umění v pozdním 16. a raném 17. století. Na počátku 17. století sjednotil zemi Iejasu Tokugawa (1543–1616). Byl jmenován šógunem s nejvyšší mocí nad Japonskem. Za hlavní město své vlády zvolil malou rybářskou osadu Edo, dnešní Tokio. Spolu s ním se sice k moci dostali vojenští diktátoři, ale v zemi po dlouhém období válek zavládl mír. Centralizovaný šógunát ukončil moc maši-šú a rozdělil obyvatelstvo na čtyři společenské třídy, s vládnoucí samurajskou třídou na vrcholu a obchodní třídou na dně. Maši-šú byli sice zbaveni politického vlivu, ale dále těžili z ekonomického rozvoje a jejich rostoucí bohatství jim dovolovalo užívat si volný čas, který trávili často v okresech potěšení jako byla čtvrť Jošiwara v Edu a také sbíráním uměleckých děl k výzdobě svých domovů, což dříve bylo mimo jejich finanční možnosti.
Nejstarší dochované dřevoryty pocházejí z 8. století a vztahují se k buddhismu. Dřevoryt zavedl Hjakumantó Darani (rok 770). Japonská císařovna Kóken nechala tisknout buddhistická zaříkadla, vložit je do miniaturních pagod a poručila rozeslat je do deseti buddhistických chrámů, aby ochránily zemi a její vládu. Další dřevoryty se dochovaly z 12. století na vějířích zdobených figurální malbou ve stylu jamato-e. Obrázky byly na vějíře nejprve předtištěny a poté znovu domalovány. Další dochované památky také souvisejí s buddhismem, nesou už skutečné znaky stylu jamato-e, podle školy Tosa, jenž byla uměleckou školou u císařského dvora. Až do 17. století byl takový deskotisk vyhrazen pouze pro buddhistické pečetě a obrazy či potřeby vysoké aristokracie. Nejstarší tištěné knihy se objevily počátkem 17. století. Knihy ze Saga, zvané saga-bon vznikaly technikou černobílého dřevořezu. Kaligraf Honami Kóecu a kjótský patricij Soan Suminokura (1571–1632), který byl pověřen obchodem s Čínou, měl tedy možnost seznámit se s čínskými tisky a jejich pohyblivými dřevěnými typy, se rozhodl rozšířit tuto techniku i v Japonsku. Kombinoval tištěný text a obrazy v adaptaci Příběhy Ise (1608) a dalších literárních dílech. Během období Kan'ei (1624–1643) vycházely ilustrované knihy lidových pohádek, podle převládající barvy tisku nazývané knihy zelené a růžové zvané tanrjoku-bon, což byly první masově vyráběné knihy vytvářené dřevotiskem. Tištěné kanazóši byly obrázky ukazující kypící život v novém hlavním městě. Přestavba Edo následující po velkém požáru v roce 1657 byla příležitostí pro modernizaci města a byznys s vydáváním ilustrovaných tištěných knih se rychle rozvíjel.
Vznik ukijo-e (konec 17. století – rané 18. století) náhled|360px|Hikone Screen, japonská skládací zástěna s hrajícími si postavami na zlatém pozadí, může být nejstarší dochovaná ukijo-e práce (asi 1624–1644) Kolem roku 1661 získávaly na popularitě závěsné svitky kakemono-e, což byl svitek s kaligrafií či malbou určený k zavěšení, používaný od počátku japonského písemnictví v 8. století. Ve 13. století byly oblíbené tušové malby suiboku-ga a od 17. století obrázky ukijo-e, často s portréty krasavic bidžin-e. Známý je svitek Portréty kanbunských krásek pocházející z období Kanbun (1661–1673) od neznámého autora. U většiny těchto obrazů není autor znám. Jsou označovány jako počátky ukijo-e. Obrazy Iwasa Matabei (1578–1650) se malbě stylu ukijo-e už velmi podobají. Učenci nesouhlasí s tím, zda je Matabeiova práce sama o sobě už ukijo-e, ale tvrzení, že byl zakladatelem žánru je mezi japonskými učenci celkem běžné. Někdy je tomuto umělci připisován i neautorizovaný obraz Hikone screen. V odezvě na rostoucí požadavky dostupnosti ukijo-e obrazy umělec Moronobu Hišikawa (1618–1694) produkoval v roce 1672 první tisky ukijo-e. Jeho úspěch byl tak velký, že začal svou práci podepisovat – byl první z knižních ilustrátorů, kteří tak učinili. Jako ilustrátor byl velmi plodný, pracoval v široké paletě žánrů a ovlivnil styl zobrazování ženské krásy na mnoho let dopředu. Jeho významným počinem také bylo to, že nevytvářel pouze knižní ilustrace, ale tiskl i jednotlivé listy, které mohly existovat samostatně nebo být součástí série. Škola Moronobu přilákala velké množství stoupenců, stejně jako jeho imitátorů jako byl například Džihé Sugimura. To samo o sobě signalizovalo začátek popularizace nového umění. Umělci Torii Kijonobu I. a Ando Kaigecudó se stali pokračovateli Moronobuova stylu po jeho smrti, ačkoli ani jeden z nich žákem jeho školy nebyl. Zaměřili se na zobrazení lidské postavy – herců divadla kabuki v malbě jakuša-e (obrazy herců), volné listy zobrazující celé figury herců podle umělecké školy Torii. Ando Kaigecudó a jeho následovníci vytvořili stereotypní typ obrazu ženy, jehož design a pozice postavy se stal standardem. Postarali se také o masovou produkci a popularita jejich tisků vyvolala poptávku po obrazech, které využívali i ostatní umělci. Škola Kaigecudó a její populární Kaigecudó krása skončila po malířově nuceném exilu, když se v roce 1714 zapletl do skandálu Edžima-Ikušima.
Kjótský rodák Nišikawa Sukenobu (1671–1750) maloval technicky rafinované obrazy kurtizán. V roce 1722 byl považován za mistra erotických portrétů. Je možné, že mnohé práce vytvořil on, přestože obrazy byly v oběhu pod různými jmény autorů. Sukenobu strávil většinu své kariéry v Edo a jeho vliv byl značný také v Kantó v regionu Kansai. Obrazy umělce Mijagawy Chóšuna (1683–1752) zobrazovaly život 18. století, umělec používal jemné barvy a nevytvářel žádné tisky. Škola Mijagawa, kterou založil na počátku 18. století, se specializovala na romantické malby. Její styl byl rafinovanějším v linii a barvě než škola Kaigetsudó. Chóšun povoloval svým žákům větší uměleckou svobodu. Z této školy vyšel i umělec Hokusai Kacušika.
Barevné tisky (polovina 18. století)