Ulysses S. Grant (rodným jménem Hiram Ulysses Grant; 27. dubna 1822 – 23. července 1885) byl generál Unie v americké občanské válce a v letech 1869 až 1877 v pořadí 18. prezident Spojených států amerických.
Vojenským historikem J. F. C. Fullerem byl Grant označen za „největšího generála své doby a jednoho z největších stratégů všech dob“. Vyhrál mnoho důležitých bitev, stal se nakonec nejvyšším velícím generálem všech unijních armád a je mu připisována rozhodující úloha ve vítězství Unie v občanské válce.
Navzdory kritickému pohledu mnoha historiků, kteří považují jeho volební období za jedno z nejslabších v amerických dějinách, jeho přítomnost v Bílém domě měla bezesporu stabilizující vliv v kritickém období tzv. rekonstrukce. Na rozdíl od mnoha významných veřejně působících současníků byl uznáván jak v severních, tak v jižních státech a to v době, kdy necitlivost ze strany vlády a jakékoli vzbuzení pocitu, že se Sever mstí, by mohl vyvolat nové povstání. Navíc se tehdy celá federace vyrovnávala se zákazem otroctví, který nastolil nové problémy týkající se rovnoprávnosti ras, jež nakonec vyvrcholily v době hnutí za občanská práva v 60. letech 20. století.
Přestože byla jeho administrativa zamořena korupcí a častými skandály, on sám byl zřejmě v tomto ohledu bezúhonný. Historiky je mu spíš vyčítáno, že se proti korupci razantněji nepostavil. Novější studie zdůrazňují to, čeho jeho administrativa v rámci rekonstrukce dosáhla. Jeho podpora volebního práva černochů a jejich možnosti obsazovat veřejné pozice byly ve své době především na jihu velmi nepopulární, ale později mu získaly respekt.
Mládí Narodil se v Point Pleasant v Clermontském okrese ve státě Ohio, 40 km od Cincinnati na řece Ohio. Jeho otec Jesse Root Grant (1794–1893) byl koželuhem a stejně jako jeho matka Hannah, rozená Simpson (1798–1883) pocházel z Pensylvánie. Na podzim roku 1823 se rodina přestěhovala do vesnice Georgetown v okrese Brown v Ohiu, kde strávil většinu svého dětství až do věku 17 let.
V sedmnácti, poté, co se stěží dostal na vojenskou akademii ve West Pointu (jen těsně se vešel do požadavku na výšku), se stal za pomoci kongresmana Thomase L. Hamera kadetem této vojenské akademie. Hamer jej chybně nominoval pod jménem Ulysses Simpson Grant, a přestože on sám proti této změně jména protestoval, nedokázal porazit státní byrokracii. Po dokončení studií dál vystupoval pod tímto jménem, ale užíval jen střední iniciálu S.
Akademii ve West Pointu ukončil v roce 1843 na 21. místě mezi 39 spolužáky. Na akademii získal reputaci nebojácného a zkušeného jezdce. Už v této době si zvykl pít alkohol, během války začal i kouřit obrovské množství doutníků (má se zato, že během 5 let dokázal vykouřit přes 10 000 doutníků). Tento zvyk pravděpodobně přispěl k rakovině hrdla, která jej postihla v pozdějších letech jeho života.
Dne 22. srpna 1848 se oženil s Julií Boggs Dentovou (1826–1902) s níž měl čtyři děti: Fredericka Dent Granta, Ulysses S. (Buck) Granta, Jr., Ellen (Nellie) Grantovou a Jesse Root Granta.
Vojenská kariéra
Mexická válka Sloužil v mexicko-americké válce pod generály Zachary Taylorem a Winfieldem Scottem, zúčastnil se bitev u Resaca de la Palma, Palo Alta, Monterrey a Veracruz. Byl dvakrát vyznamenán za statečnost: u Molina del Rey a Chapultepeca.
Mezi válkami Když v roce 1848 skončila válka s Mexikem, zůstal v armádě a byl několikrát přeložen na nová místa. V roce 1853 byl poslán do Fort Vencouveru v teritoriu Washington, kde sloužil jako proviantní důstojník u 4. jízdního pluku. Jeho žena ho nemohla doprovázet, protože jeho plat by nedokázal uživit rodinu (v době jeho odjezdu byla v 8. měsíci těhotenství s jejich druhým dítětem). V roce 1854 byl povýšen na kapitána a pověřen velením roty F 4. pěšího pluku ve Fort Humboltu v Kalifornii. Přestože jeho plat vzrostl, stále nebylo možné, aby jeho rodina přijela za ním na západ. Zkoušel obchodně podnikat, aby nějak zvýšil své příjmy, ale neúspěšně. Začal pít, což vedlo k zhoršení jeho výkonu ve službě. Nakonec byl postaven před možnost buď čelit soudu nebo rezignovat. Dne 31. července 1854 tedy rezignoval a 7 let vedl civilní život jako farmář, realitní agent v St. Louis a konečně jako pomocník v obchodě s koženým zbožím vlastněným jeho otcem a bratrem v Galeně v Illinois. V této době se hodně zadlužil.
Občanská válka
Začátek občanské války Dne 24. dubna 1861, 10 dní po pádu Fort Sumteru, dorazil se skupinou mužů, které naverboval, do Springfieldu v Illinois. Guvernér dospěl k závěru, že bývalý žák z West Pointu by měl dostal důležitější úkoly a povýšil jej na plukovníka 21. pěšího pluku (od 17. června 1861). Dne 7. srpna byl povýšen na brigádního generála dobrovolníků.
V únoru 1862 získal Unii její první velké vítězství, když dobyl Fort Henry a Fort Donelson v Tennessee. Grant 16. února nejen zajal posádku Fort Donelson o síle 12 000 mužů, ale také požadoval „okamžitou a bezpodmínečnou kapitulaci“, která ho na Severu rychle zpopularizovala mezi veřejností, pro kterou se nakrátko stal hrdinou.
Na začátku dubna 1862 byl překvapen generálem Albertem Sidney Johnstonem a přinucen k bitvě u Shilohu. Grantovi se podařilo udržet během jižanského útoku své pozice, druhý den převzít aktivitu a nakonec zvítězit. Bitva u Shilohu se s 25 000 oběťmi na obou stranách stala nejkrvavější bitvou celé války a celých dosavadních amerických dějin (počet obětí překonal celkové množství mrtvých v revoluci, válce z roku 1812 a mexické válce). Henry W. Halleck, jeho nadřízený generál ho zprostil na několik měsíců velení a převzal velení v poli sám. Pouze pod vlivem svého přítele generála Williama T. Shermana, zůstal nadále v armádě a nerezignoval. Do své armádní funkce se vrátil poté, co byl Halleck jmenován vrchním velitelem všech unionistických armád.
Bitva u Vicksburgu Během kampaně v zimě 1862–1863 se pokoušel získat pevnost Vicksburg na řece Mississippi, jeden ze dvou zbývajících opěrných bodů Konfederace na řece. (dalším byl Port Hudson). Vicksburg byla pevnost postavená na říční ostrožně a obklopená mrtvými říčními rameny; přes složitý terén bylo takřka nemožné se k městu dostat a zároveň zásobovat vojsko. Konečně na jaře 1863 přišel na způsob, jak město získat. Tato operace je považována za jednu z nejdokonalejších v celé vojenské historii.
Vedl své oddíly podél západního břehu a na vhodném místě Mississippi překročil za pomoci amerického námořnictva, které přivezlo k Vicksburgu zbraně. (Toto byla do bitvy o Normandii v roce 1944 největší obojživelná operace v americké vojenské historii). Poté se svými muži pokračoval do vnitrozemí, čímž se odřízl od zásobovacích oddílů. Přesunoval se co nejrychleji, aby nedal veliteli Jižanů Johnu C. Pembertonovi příležitost soustředit své síly a zaútočit. Směrem na východ Grant obsadil město Jackson, čímž se mu povedlo odříznout železniční spojení do Vicksburgu.
Pak se obrátil na západ a obsadil Champion Hill, poté, co zde porazil Vicksburské oddíly, které se musely stáhnout za opevnění města. Po 6 týdnů obléhal město, 4. července 1863 se Pemberton vzdal. Pro Konfederaci to (spolu s bitvou u Gettysburgu, která proběhla o den dřív) znamenalo zásadní obrat, jih byl územně rozdělen na dvě části a tak výrazně oslaben.
Bitva u Chattanoogy V září 1863 Konfederace vyhrála bitvu u Chickamauga, poté se poražené unijní vojsko pod vedením Williama Rosencranse stáhlo do města Chattanooga v Tennessee – končila zde železnice ve východní Tennessee a zároveň to byla brána do severní Georgie. Město bylo promptně obleženo vítěznými konfederačními vojsky pod vedením Braxton Bragga. Dne 16. října byl Grant pověřen velením obleženého vojska, okamžitě nahradil Rosencranse George H. Thomasem. Ještě předtím Grantův hlavní stratég (chief engineer) William F. „Baldy“ Smith začal realizovat plán známý jako „Cracker Line“, 28. a 29. října 1863 porazil v bitvě u Wauhatchie jižní oddíly a ovládl řeku Tennessee, po které do Chattanoogy připlouvaly zásoby a posily. Toto otevření obležení zvedlo morálku obléhaného vojska, na konci listopadu přešel Grant do protiútoku.
Bitva u Chattanoogy nezačala pro severní armádu dobře. Generál Sherman nedokázal úspěšně zaútočit na pravé křídlo konfederačních vojsk. Zaútočil nejen na špatném místě, ale nechal se porazit jedinou jižní divizí. On sám reagoval na tento špatný start předstíraným útokem na střed (pod vedením Thomase), což mělo odvést pozornost od Shermana na pravém křídle. Thomas čekal, dokud si nebyl jistý, že Hooker posílený potomackou armádou nenapadl konfederátní síly na levém křídle. Hookerovi se podařilo prolomit jižanské levé křídlo, zatímco Thomasovi muži byli stejně úspěšní v centru, kde se předstíraný útok změnil ve skutečný (Thomasovi muži měli zaujmout pozice na úpatí Misionářského hřebenu, ale vojáci rozpálení porážkou u Chickamaugy se začali sápat na pozice na vrcholu kopce a bylo jejich velkým štěstím, že se konfederačním vojákům nepodařilo sklonit děla natolik, aby je mohli zasáhnout; když unionističtí vojáci dosáhli vrcholu kopce, dávali se Jižani okamžitě na útěk). Zpočátku se sice na Thomase hněval, že překročil daný rozkaz, ale toto vítězství způsobilo ústup jižanských vojsk a zároveň otevřelo Unii možnost napadnout Atlantu v Georgii – srdce Konfederace.
Jeho vůle k boji a schopnost vítězit přesvědčila Lincolna a byl povýšen 2. března 1864 na „lieutenant general“ (generálporučík – nová hodnost schválená kongresem přímo pro něj osobně). O 10 dní později se stal vrchním velitelem všech severských armád Spojených států amerických.
Vrchním velitelem armád a vítězná strategie války Jeho bojový styl nazval jeden spolugenerál „buldočím“. Přestože patřil k vynikajícím stratégům, jak se ukázalo u Vicksburgu a v závěrečném tažení proti generálu Robertu E. Leeovi, nebál se přímých útoků nebo těsného obléhání, často v době, kdy proti němu jižanské síly samy spouštěly útok. V okamžiku, kdy útok nebo obležení začalo, odmítal ustoupit nebo se nechat vytlačit z pole. Tato taktika často vedla k vysokým ztrátám jak na jeho straně, tak ovšem i na straně protivníka. Pro tuto strategii byl popisován (hlavně v roce 1864) jako „řezník“, je ale pravda, že ačkoli ostatní generálové měli ve svých oddílech podobně velké ztráty, úspěch ovšem mnohem slabší.
V březnu 1864 pověřil bezprostředním velením západních armád generálmajora William T. Shermana a své velitelství přesunul do Virginie, kde se zaměřil na už dlouho bezúspěšně probíhající snahu zničit Leeovu armádu. Jeho dalším bezprostředním cílem, podmíněným ovšem splněním toho prvního, bylo obsazení Richmondu, hlavního města Konfederace. K dosažení těchto cílů použil složitou koordinovanou strategii, jejímž cílem bylo zaútočit na centrum Konfederace z více směrů: Grant, George G. Meade a Benjamin Franklin Butler proti Leeovi blízko Richmondu; Franz Sigel v údolí Shenandoahu; Sherman měl napadnout Georgii, porazit Josepha E. Jonhstona a získat Atlantu; George Crook a William W. Averell měli přerušit železniční spojení ze Západní Virginie; úkolem Nathaniela Bankse bylo získání Mobile v Alabamě. Grant byl prvním generálem, který se pokusil o tak komplexní koordinovanou strategii a zároveň i první, kdo pochopil důležitost protivníkovy vnitřní ekonomické infrastruktury – použil tak koncept totální války.
Overland Campaign Overland Campaign začala 4. května 1864, když potomacká armáda o 115 000 mužích (oproti asi 65 000 mužům Leeovým) překročila řeku Rapidan (Rappahannock) a vstoupila do oblasti dosud známé jako Divočina (Wilderness), naopak Lee poslal do této oblasti Armádu Severní Virginie, která měla za úkol oslabit početní převahu seveřanů. Bitva v Divočině (Battle of Wilderness) probíhala dva dny, 7. května došlo k přestávce v bojích a také k jednomu z klíčových rozhodnutí ve válce. Lee se rozhodl stáhnout z pozic, aby mu umožnil to, co dosud dělali všichni velící generálové severních armád – ústup. Místo rozkazu k ústupu nařídil obejít Leeho na východě a směřovat dále na jih.