náhled|Pomník Jakuba Jana Ryby v Přešticích Jakub Jan Ryba, křtěný Jakub Šimon Ryba (26. října 1765 PřešticeMatriční záznam o narození a křtu – 8. dubna 1815 Voltuš)Matriční záznam o úmrtí a pohřbu, byl český hudební skladatel a pedagog přelomu klasicismu a romantismu. Sbíral lidové písně a sepsal je do sborníků českých písní. Jeho nejslavnější, dodnes nejhranější a nejpopulárnější skladbou pro vánoční období je Česká mše vánoční.
Biografie náhled|Hrob Jakuba Jana Ryby na hřbitově farního kostela Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále náhled|Mohyla Jakuba Jana Ryby u Voltuše náhled|Pomník Jakuba Jana Ryby v Přešticích Pocházel z chudé rodiny učitele a varhaníka Jakuba Ryby (1732–1792). Jeho otec byl dva roky podučitelem v Rožmitále (okolo r. 1750), poté učil ve Volyni a poté byl učitelem v Přešticích, kde se oženil s Rosalií Karníkovou (1738–1786) s níž měl šest dětí. Jako druhorozený se 26. října 1765 narodil syn Jakub Šimon. Ryba na své dětství vzpomínal s láskou. V útlém věku byl vychováván prarodiči Janem Karníkem a Kateřinou rozenou Stachovou, kteří měli malého Jakuba velmi rádi. Na vnukovu výchovu měli oba příznivý vliv, zejména dědeček, který studoval filozofii v Praze. Prvního vzdělání se mu tak dostalo v rodině, kde od počátku ukazoval nadání pro studium a hudební talent. Rybův otec byl mírné a neprůbojné povahy. I přes své vzdělání zůstal celý život pouhým podučitelem, což pro rodinu znamenalo, že nikdy neměla příliš peněz.
V roce 1770 se rodina přestěhovala do Nepomuku, kde Rybův otec kromě místa podučitele vykonával i funkci varhaníka, což slibovalo lepší existenční podmínky. Rybovi se stěhovali v těžkém období nedostatku a hladu vlivem špatné úrody a situace se záhy ještě zhoršila, když se objevil mor. Malý Jakub nesl těžce odloučení od milovaných prarodičů, ale i nadále se věnoval rozvíjení svého hudebního talentu. Už jako osmiletý uměl velmi dobře hrát na klavichord a učil se na housle a varhany. Hudebně se vzdělával především doma, protože nepomucká škola byla tehdy v otřesném stavu. Ryba její stav trefně a úsměvně vylíčil ve veršovaném dopise svému příteli v roce 1806.„Do školy mne vedl otec, jížto vzhled byl jak psí kotec; Zdi co komín vyhlížely – sem tam v úhlech houby cely; Okna dvě v půl zahadřena, k tomu pevně zamřížena; Půda z cihel vybortěna, husím trusem vydlážděna – Čenichám až potud puchy, ježto draly živní duchy! Slovem: smrad, kouř, horko, zima – čehož nezkusil ni Klíma – Třely na mysle nám mocně. Při tom před očima hrozně školní mučení se jeví – běda tomu, koho trefí! Dvě ferule v zásobě zdi pěly v strastné době; Tam zas stála oslovice, lenochů všech ozdobnice. Metla vždy se v škopku močí, jiná po hřbetech se točí; Školní kovy po zdích chřestí – na polínku dítě vřeští. To mně nešlo věru, k duchu, zvlášť když nebyl den bez pruhu. Neb pan kantor příjmím Strejček na mne byl co dravý sejček; Ctil mne stále: Hloupým Kubou, troubou, mezkem, býčí hubou…Dejž mu Pán Bůh nebe! Žádám. Též i nebi díky vzdávám, že jsem vyšel bez mrzáctví z toho kantorského panství…” Zmíněný kantor Strejček byl nadřízeným jeho otce, k němuž cítil velkou zášť a zasedl si i na jeho syny. Ryba tak chodil do školy s velkou nechutí. Doma jej otec učil na housle a klavír, na kostelním kůru se učil základům hry na varhany. Později od otce získal základy hudební teorie a generalbasu. Od devíti let zpíval druhý alt a o rok později již první.
Od roku 1780 studoval s finanční pomocí svého strýce Jana Vaněčka v Praze na piaristickém gymnáziu. Přestože studia nedokončil a na jaře 1784 ze školy odešel, získal značný rozhled a vzdělání (kromě češtiny a samozřejmé němčiny četl francouzsky, italsky, latinsky i řecky). Na škole se také stal přívržencem osvícenské ideologie. Kromě toho také hodně komponoval. Z roku 1784 pochází jeho houslový koncert F dur a pastorální mše D dur. (Dále jen Berkovec 1995).
Po pěti letech jej však otec povolal do Nepomuku, kde se uvolnilo místo učitele. Aby Ryba získal potřebnou kvalifikaci a mohl se o místo ucházet, musel v zimě 1784/1785 v Praze absolvovat učitelský kurs, tzv. preparandii. Po příjezdu do Nepomuku ale zjistil, že obec mezitím přijala jiného kandidáta, kancelistu Petáka. Ten ale na místě dlouho nevydržel a Ryba dostal na zkoušku šanci. Působení na nepomucké škole však bylo pouhou epizodou, protože se mladý učitel připojil k jakémusi hanopisu o morálce tamějších paní a dívek.
V lednu 1786 zemřela Rybova matka, dva roky nato se jeho otec znovu oženil. Na jaře 1786 napsal příbuzný rodiny, Josef Jan Jakoubek, ředitel kůru a správce školy v Mníšku pod Brdy, Rybovu otci dopis, v němž mu nabídl, aby u něj jeho syn Jakub Jan nastoupil na místo pomocníka. Po dlouhém váhání nakonec Jakub Jan místo přijal. Během mníšeckého pobytu složil mj. slavnostní mši D-dur, hymnus Ista Confessor a pastorální Credo.Berkovec 1995, s. 30–32.
Koncem roku 1787 se Ryba dozvěděl, že se uvolnilo místo učitele v Rožmitále pod Třemšínem. Rozhodl se místo přijmout a 11. února 1788 byl jmenován provizorním učitelem. Zde byl doposud kantorem a ředitelem kůru Ondřej Poddaný, dříve městský písař. Stal se známým jako komponista, jeho duchovní hudba se v opisech dostávala i do Prahy.Berkovec 1995, s. 38. Když jedenašedesátiletý kantor onemocněl, byl mu přidělen právě Ryba. Když byl Poddaný penzionován, převzal Ryba s účinností od 23. května 1788 jeho místo skutečného učitele, které zastával až do své smrti v roce 1815.
Učitel v Rožmitále Lesku Prahy Rožmitál nedosahoval ani zdaleka. Byly zde stále znát následky morové epidemie (1771–1772), kdy zemřelo 1450 lidí. Zdejší hlavní obživou bylo pastevectví, pěstování obilí, cvočkařství, dobývání chudé železné rudy, práce v lese a v železných hutích. Blahobyt nepřinášela ani řemesla a valná většina obyvatel žila v nuzné bídě. Nad tím vším se tyčil mohutný arcibiskupský zámek. Beznaděj, upadlou morálku, opilství, nevzdělanost a zanedbanou hygienu, to vše chtěl Ryba změnit. Když přišel do Rožmitálu, našel školu v žalostném stavu. Zchátralá stavba z roku 1686 stála na hraně městského příkopu. Měla kamenné přízemí a roubené patro. Vedle skromného bytu kantora tu byly dvě nevelké třídy a v jedné z nich byla postel pomocníka, protože ten svou místnost neměl. Do školy teklo a Ryba si později mnohokrát stěžoval, že si musí přestavovat stůl, aby mu nekapalo na noty. Dětí školou povinných bylo sice 300, ale do školy nechodila ani čtvrtina – jen 67. Děti seděly všechny pohromadě, nebyly rozděleny podle věku ani vědomostí. Ryba je ihned rozdělil na dvě třídy. V první třídě učil pomocník Kašpárek, v druhé třídě vyučoval sám Ryba. Dbal, aby děti chodily do školy často, pilně a rády. Brzy poté se počet dětí ve škole zdvojnásobil a stále vzrůstal. Za jeho působení ve škole v Rožmitále se Rybovi dostalo už po třech letech uznání krajského úřadu – ten pochválil Rybovu práci. Ryba také hned na začátku svého působení v Rožmitále založil školní knihovnu. Ta v roce 1811 čítala 45 svazků českých i německých spisů pro mládež. Roku 1788 Ryba založil nedělní školu pro dospívající mládež, ale pro neporozumění rodičů už v příštím roce zanikla a nepovedlo se ji obnovit. Ryba také snil o založení průmyslové školy, kde by se hoši učili polnímu hospodářství, lukařství a sadařství; dívky pletení, šití a předení. Tento sen ale neuskutečnil a za svou snahu sklidil i mnoho posměchu.
S ústrky a mnohým příkořím se potýkal po celý zbytek života. Ryba měl spory s rodiči svých žáků. Někteří mu chodili do školy bezostyšně nadávat a často k tomu zneužívali i autoritu faráře. Cítili se dotčeni Rybovými nároky. Protivný jim byl Ryba i svou důsledností, s níž trval na dodržování pravidel a na svých právech. Ve svém deníku si Ryba v zápisu z 13. října 1789 poznamenal charakteristickou příhodu: Jakýsi venkovan přišel před školu, nadával a hlasitě vykřikoval, že školu nikdy nepotřeboval a ani jeho děti ji potřebovat nebudou. Jeho práci mu ovšem především ztěžovali vrchnostenští úředníci na zámku a farář. Farář byl rád, že sám umí trochu číst, psát a počítat. Najednou se objevil někdo, kdo ovládal tři cizí jazyky, zaváděl do školy nevídané novoty, byl vynikající regenschori a dokonce skládal hudbu. Byli zvyklí na patolízaly se shrbeným hřbetem a najednou se objevil někdo, kdo se ponižovat nedal. Po smrti faráře Kašpara Zachara v roce 1803 (tomu pak Ryba složil Truchlozpěv při pohřbu ctěného pana faráře K. Zachara), žil s novým farářem Františkem Česaným ve vzácné shodě. Později žil a skládal v bídě – místo venkovského učitele v lidech nevzbuzovalo autoritu, zejména po rakouském státním bankrotu v roce 1811 se jeho reálný příjem hluboko propadl – avšak v této době složil svoji nejznámější vánoční mši, Českou mši vánoční z roku 1796. Má český text, protože Ryba byl toho názoru, že „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající, ani poslouchající“. I další svá díla psal s českým textem. Populární byly také jeho písně, např. Spi má zlatá boubelatá. V 19. století byla otištěna v celkem padesáti šesti českých zpěvnících. Uznání rožmitálských pánů nevzbudil ani dopis z Plzně, ve kterém bylo Rybovi sděleno, že ho město Plzeň jmenuje svým čestným občanem a k tomu přidává 100 zlatých. Podnětem pocty byla rozsáhlá duchovní skladba, kterou Ryba věnoval zdejšímu děkanskému chrámu. Závist rožmitálských tak pokračovala dál. Stačilo pokárání sládkova syna ve škole a sládek sám se cítil dotčen. Odepřel Rybovi dodat příděl piva, který byl součástí jeho deputátu. Jindy se zase urazil ředitel arcibiskupského panství, protože si učitel dovolil zařadit jeho dcery do průvodu dětí poblíž jim nerovné chasy. Nepřízeň pana ředitele Prokopa Pokorného již něco znamenala. Dne 19. ledna 1809, když se jednalo o příspěvky obcí na školu, Pokorný Rybu odbyl a s křikem mu ukázal dveře. Pak ho žaloval u krajského soudu za nepříslušné chování. Na podzim roku 1810 se Ryba snažil varovat své spoluobčany, aby se nepouštěli do křížku s vrchností, když se snažili vymoci si pohřeb oblíbeného arcibiskupa Salma v Rožmitále. Tato snaha přerostla v rebelii, která skončila ponižujícími tělesnými tresty na nádvoří rožmitálského zámku a uvězněním rychtáře v Praze.
Smrt Dne 8. dubna roku 1815 se Ryba jako obvykle vydal na ranní mši do kostela Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále, kde všem, kteří ho toho dne viděli, připadal klidný a vyrovnaný. Když ho delší dobu nikdo neviděl, začali po něm pátrat. Jeho nejstarší syn Josef Arnošt Ryba si zapsal do deníku, že je dosavadní pátrání po otci marné. Třetího dne vyšli skoro všichni lidé z Rožmitálu, aby prohledali celou okolní krajinu. Rybu našli 10. dubna v lese Štěrbina nad Voltuší, mezi hustým houštím. Břitvou si podřezal tepny na krku a obou zápěstích. V jeho blízkosti leželo Senecovo pojednání De tranqiuilitate animi (O klidu duševním). Josef Arnošt si také poznamenal, že v předvečer osudného dne byl jeho otec zádumčivý a nemluvný, zůstal dlouho vzhůru a spálil mnoho písemností.Existuje více verzí o tom jak Ryba zemřel. Často je uváděna romantizovaná verze, kdy měl umírajícího Rybu najít jeho přítel Antonín Reis (otec Bohuslavy Rajské).