náhled|Psychická i fyzická šikana je častá i na školách náhled|Vyžadování nesmyslných formulářů je šikanou v původním smyslu slova Šikana (z francouzského chicane) je nebezpečný sociálně patologický jev, při kterém je omezována svoboda, je ponižována lidská důstojnost a čest, často je obětem ubližováno na zdraví či na majetku. Označuje různorodé fyzické i psychické zneužívání slabšího nebo odlišného jedince v kolektivu nebo ve společnosti. Zpravidla má agresor nad obětí fyzickou, početní nebo mocenskou převahu. Následky šikany si kromě oběti do dalšího života odnášejí i všichni ostatní zúčastnění.
Právní definice šikany neexistuje, ale Ministerstvo školství ČR vymezilo problematiku v metodickém pokynu MŠMT č. 21291/2010-28, kde za šikanu považuje nikoliv nutně opakované jednání, které je založeno na vědomé, záměrné, úmyslné a obvykle skryté snaze ublížit fyzicky, emocionálně a/nebo sociálně a je charakteristická nepoměrem sil, bezmocností oběti, nepříjemností útoku pro oběť a samoúčelností agrese. Šikanou podle MŠMT naopak není tzv. škádlení nebo agrese, kde chybí nepoměr sil nebo kde oběť může stejnou měrou oplácet. Pokud škádlení jednostranně pokračuje, přerůstá v šikanu.
K šikaně dochází ve všech skupinách věkových i sociálních, a dokonce napříč mezi nimi (tj. šikana mezi různě starými lidmi z různých společenských vrstev). Šikana může být v jakémkoliv typu škol a školských zařízeních, v armádě, ve sportovním klubu, ve vězení (šikana spoluvězně anebo snaha šikanovat personál ve vězení), ale i v rodině (méně oblíbené dítě, ale i dospělý), viz domácí násilí (na mužích i ženách), v zaměstnání (podle toho, zda je původcem kolega či nadřízený, se jedná o mobbing nebo bossing) či nejobecněji ve společnosti (např. šikana hosta v restauraci, v bydlišti atp.). Někdy bývá jako „šikana“ označováno také byrokratické obtěžování a omezování občanů úředníky.
Původ a význam slova Slovo šikana má původ ve francouzském „chicane“, což znamená „zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování, byrokratické lpění na liteře předpisů, například vůči podřízeným nebo vůči občanům, od nichž šikanující úředníci zbytečně vyžadují nová a nová potvrzení a razítka, nechávají je pro nic za nic čekat atd.“ V tomto významu se slovo šikana uplatňuje právě v souvislosti se zneužíváním moci nebo zneužitím práva a obtěžováním v byrokratických systémech. Šikanovat tak mohou např. státní úředníci anebo policisté.
Dnes je však častěji používáno jako synonymum pro psychotraumatizaci ve skupině, přičemž je především označením pro opakovanou sociální devalvaci, konkrétně týrání, zotročování, ponižování nebo omezování jedince, popřípadě skupiny jiným jedincem anebo skupinou prostřednictvím přímé agrese či jiné manipulace.
V přeneseném smyslu se pak slovo používá pro označení jakéhokoliv omezování (často, potažmo nejčastěji aktuálně) slabších subjektů silnějšími. V dopravní terminologii se jako šikana označuje zakřivení vozovky obrubníkovými výběžky, které nutí řidiče zpomalit a tak slouží ke zklidňování dopravy.
Charakteristika šikany Podstata a rysy Šikana může mít fyzickou i psychickou podobu a projevuje se ve všech skupinách věkových i sociálních. Za určitých okolností může šikanování přerůst až do forem skupinové trestné činnosti (včetně zločinného spolčení) a v některých opravdu závažných případech nabýt i rysy organizovaného zločinu.
Asi nejkomplexněji šikanu představuje ve svých knihách PhDr. Michal Kolář, který pracuje s tzv. „trojrozměrným praktickým pohledem na šikanování“. Tímto pohledem zkoumá vnější znaky, kterými se šikana vykazuje, charakter vztahu agresora a oběti a vývojové stádium, v němž se konkrétní případ nachází.
Vnější znaky Definice šikany jako „opakovaného týrání, zotročování, ponižování nebo omezování jedince nebo skupiny jiným jedincem nebo skupinou prostřednictvím agrese či manipulace“ se opírá právě o vnější znaky šikanování.
Charakteristické vnější rysy šikany jsou dále: záměrnost jednání, nepoměr sil mezi agresorem a obětí (zpravidla vlastní fyzická síla, početní převaha agresorů, často/případně i aktuální psychická převaha nad méně odolným jedincem), samoúčelnost agrese, tj. šikanujícímu někdy nejde primárně o dosažení konkrétního cíle, zisku, případně ztráty, a to včetně ztráty časové (sama agrese je původním a hlavním cílem šikany, protože je nejmarkantnějším stvrzením převahy útočníka, proto mu poskytuje nezastupitelné uspokojení) (cit. dle BENDL S.) její opakování (jednorázovou agresi je možné považovat za šikanu v případě, že se agresor a oběť již znovu nesetkali).
Šikanu je možné členit dle následujících kritérií: „viditelnost“ šikany – šikanování zjevné (fyzické útoky, psychické ponižování, vydírání) a skryté (vyloučení ze skupiny), přičemž Kolář mluví o šikaně přímé a nepřímé, obsahově je však oboje dělení velmi blízké; míra nutné aktivity oběti – pasivní snášení útoků a nedobrovolné vykonávání příkazů agresora; forma útoku – fyzické nebo verbální šikanování, dále i ničení a odcizování osobních věcí.
Kritéria dělení umožňují klasifikovat různé typy šikany. Znalost variant a typologie usnadňuje „léčení“ i odhalení signálů, které šikanovaný dává svému okolí.
Tradiční křticí rituály zacházení s nováčky (např. úklid míčů po tréninku jen nováčky) mj. nejsou šikanou v pravém slova smyslu. Od šikany jako takové se odlišují tím, že „slouží spíše zábavě, jsou jednorázové, oběť je často podstupuje dobrovolně, přičemž ví, že jde o zkoušku, při které se vše řídí pravidly a zvykovým právem“. (cit. dle BENDL S.) Vhodnější je tedy v těchto případěch patrně označení „praktiky blízké šikaně“.
Vztah oběti a agresora Vztah, který se vytvoří mezi agresorem a obětí, může být až překvapivě silný. Příčinu je možné hledat v absenci citových vztahů, které jedinec substituuje intenzivním vztahem navázaným skrze šikanu, nebo v závislosti ne nepodobné závislosti drogové. V druhém případě vznikne u šikanujícího „návyk“, který musí uspokojovat stále většími dávkami. U oběti naproti tomu může pod tlakem šikany dojít k identifikaci s agresorem. V souvislosti s tím můžeme mluvit o vzniku „pseudosvědomí“, které šikanovaného kárá za negativní myšlenky o šikanujícím. To jsou jedny z důvodů, proč je velmi nevhodné konfrontovat oběť s agresorem či je jen společně vyslýchat. Oběť se při pohledu na svůj „vzor“ může agresora zastávat, nechce ho podrazit, často odvolává svá předchozí svědectví a případ před agresorem zlehčuje.
Vývoj Na šikanu je možné nahlížet jako na onemocnění skupiny. Pojem psychotraumatizace ve skupině ukazuje, že se nejedná jen o vztah mezi agresorem a obětí, nýbrž že jde o infekci, která postihla vztahy v celé skupině. Vývoj této choroby pak postupuje od prvotního ostrakismu, přes počátky systematizace a vytvoření jádra šikanujících, až po fázi, kdy normy agresorů přijímají či respektují všichni členové skupiny, páni i otroci, a kdy je možné mluvit o dokonalé šikaně. Poslední fáze mohou být provázeny zapojením šikany do oficiální struktury příslušné instituce (především věznice či armáda, ale i školská zařízení a u mobbingu pracoviště). V takových případech pak šikanující představují „příkladné“ členy kolektivu, kterých se instituce mnohdy zastává.
Znalost vývojových stádií je podmínkou pro úspěšnou léčbu. Aplikace nevhodných metod pro konkrétní fázi nebo náprava založená pouze na odstraňování vnějších znaků může vést ke zhoršení situace a k prohloubení šikany.
Příčiny Příčiny nárůstu agrese (tedy i šikany) je možné vidět v rychle se měnících životních podmínkách, v absenci požadavku na neagresivní chování i v obecné krizi autority. V takovém prostředí pak skupinová dynamika může vést k agresi projevované například šikanou.
Nejsilnějším faktorem, který ovlivňuje vznik šikany, jsou osobnostní charakteristiky členů skupiny. Podstatná je také osobnost autority, pod kterou skupina spadá, např. nadřízený, učitel, rodič. Nevhodné chování autority může být dokonce impulzem ke vzniku šikany nebo jejím podpůrným faktorem. Pouze ve strukturách, v nichž je šikana tradicí (armáda, vězení, ale i školská zařízení, v nichž není šikana dlouhodobě řešena), ustupuje profil osobnosti do pozadí. Šikana se objevuje převážně tam, kde je kolektiv uzavřeným celkem, z něhož nelze kdykoliv beztrestně vystoupit (škola, vojna, vězení).
Charakteristika aktérů
Agresoři bývají starší, fyzicky vyspělejší jedinci nebo skupina disponující početní převahou. Šikanující mnohdy pochází z prostředí, kde je agrese prostředkem jednání. K šikanování ho často vede vlastní zakomplexovanost, nedostatek sebevědomí a nejistota. K oběti bývá bezohledný a mnohdy ji považuje za méněcennou.
Obětí bývá často jedinec, který se nějak odlišuje. Spektrum odlišností je velké, nejčastěji jsou šikanováni jedinci handicapovaní vzhledově, sociálně či fyzicky, lidé úzkostní, plaší, či ti, kteří se odlišují rasově, národnostně, vyznáním víry nebo chováním. Stejně tak se může obětí stát nový člen skupiny (nový žák, spolupracovník).
Šikanující i šikanovaní mají některé společné rysy. Mají horší výsledky (ve škole, v práci), jsou v kolektivu méně oblíbeni, mívají nižší sebevědomí a častěji zakoušejí problémy v rodině. V jedné osobě se také může spojovat role oběti a agresora. U těchto tzv. „agresivních obětí“ jsou ještě umocněny negativní důsledky šikany ve srovnání s jednoznačnými oběťmi či jednoznačnými agresory.
Formy Formu ovlivňuje jednak věk účastníků (u dětí jsou praktiky mírnější než u mladistvých), pohlaví (u mužů je typičtější fyzická forma, u žen psychická a šikanování ženami je obecně méně častější). Nejkrutější formy šikanování se objevují tam, kde je oběť nucená pobývat společně s agresorem na jednom místě (školní zájezdy, internáty, výchovné ústavy, věznice apod.).
Mezi formy šikany patří ignorování oběti, její izolace, pomlouvání a zesměšňování (snižování pozice v kolektivu), ale i vyhrožování, udílení násilných a manipulativních příkazů a vydírání. Dále sem řadíme krádeže věcí, jejich poškozování a nedovolenou manipulace s nimi. V neposlední řadě jde o praktiky fyzického násilí, a to i za použití zbraní. Nelze pominout ani šikanu se sexuálním podtextem, ta sahá od verbálního obtěžování až k pohlavnímu zneužívání a znásilnění.
Novým fenoménem je kyberšikana. Ta využívá možností, které jí poskytují moderní technologie, jako jsou mobilní telefony, fotoaparáty, kamery a internet. Příkladem může být nahrání ponižující situace na mobilní telefon a její rozesílání ve formě MMS či přes internet. Jde pak o „dovršení“ klasické šikany. Jiným odvětvím kyberšikany je terorizování jiných pomocí e-mailových zpráv, blogů atd.
Kolář ve své knize Bolest šikanování uvádí třístránkový „reprezentativní přehled konkrétních typů a forem agresí a manipulací“, které zaznamenal při šetření a nápravě učňovských šikan ve své poradenské praxi.
Stádia (stupně) šikany Stádia (stupně) šikany podle Koláře (vydáno v r. 1997):
1. stupeň (zrod ostrakismu) Šikana se může objevit kdekoliv, podmínky jejího vzniku nejsou totiž nijak neobvyklé. V každé skupině se najdou jedinci, kteří jsou méně oblíbení a vlivní.
Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se ostrakizovaný člen necítí dobře. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky a dělají na jeho účet drobné legrácky.
2. stupeň (fyzická agrese a přitvrzování manipulace) Existuje více důvodů pro postoupení do druhého stádia. Jedna z možností je odreagování žáků prostřednictvím nejslabšího jedince, který funguje jako ventil. Druhá možnost může nastat na školních zájezdech, kdy nejslabší slouží jako oživení programu. Třetí možnost nastane, když se ve třídě sejde více agresivních jedinců, kteří prostřednictvím násilí uspokojují své potřeby. Při bití a týrání zažívají jedinci pocit moci, který prolomí poslední zábrany.