náhled|Pohled na Jihostroj přes Římovskou přehradu Historie společnosti Jihostroj je historií společnosti s dlouholetou tradicí v oblasti výroby hydraulických čerpadel a leteckého průmyslu. Původně se společnost jmenovala JEVAN. Roku 1938, byla do firmy zásluhou Ing. Antonína Železného zavedena letecká výroba a název byl změněn na JIKOV. Teprve po znárodnění došlo k přejmenování společnosti na současný název Jihostroj.

1919–1925 JEVAN Zápisem do obchodního rejstříku v březnu 1919 byla založena firma s názvem „Jihočeská elektrotechnická výroba a nástrojařství“ – zkráceně JEVAN.Obecní kronika Velešína, založení firmy Jevan (snímek 71) Počáteční provozní kapitál byl 130 000 Kč. Iniciátorem založení firmy byl velešínský rodák Jan Hans. Byl samozřejmě jako mnoho jiných Čechů silně ovlivněn rychlým během událostí po skončení první světové války, rozpadu Rakousko-Uherska a vyhlášení samostatné Československé republiky. Ze svého působení ve Vídni se vrátil do rodného Velešína, aby poskytl spolu se švagremMatrika Velešín, záznam o svatbě Jana Hanse a Evy Crkvové (snímek 171) Janem Crkvou a Dr. Bürgerem své zkušenosti nově se rodící republice.

Telegrafia Nová firma prosperovala, rozrůstala se o nové prostory, zvyšoval se počet zaměstnanců. Samozřejmě, že tento růst přinášel nejrůznější úskalí, především ve formě investic. Kromě jiného muselo navyšování produkce řešit i nedostatek elektrické energie. Zpočátklu byla elektřina zajišťována pouze ze soukromé vodní elektrárny pana Pučegla, který byl v té době majitelem tzv. Kozákova mlýna na Malši. Tento zdroj ale přestával stačit, proto byla zakoupena parní lokomobila od Josefa Douchy za 52 000 korun. Všechny takovéto investice samozřejmě vyžadovaly nový kapitál. Proto na návrh jednoho ze zakladatelů Dr. Bürgera, který byl v té době ředitelem Hypoteční banky české v Praze, došlo v červnu 1920 k fúzi s firmou TelegrafiaZapočetí stavby vlastní budovy, spojení s firmou Telegrafia (snímek 72) v Roztokách u Prahy, později v Pardubicích (součást budoucího podniku Tesla). Ta byla velešínskému závodu blízká svým výrobním programem, ale kapitálově mnohem silnější. Firma JEVAN tak získala nový název – Telegrafia – československá továrna na telegrafy a telefony a.s., filiálka Velešín. Původní výroba byla zachována, avšak byla řízena ze sídla ředitelství v Pardubicích. Pro další osud továrny však nebylo toto spojení příliš šťastné.Velešínská kronika, záznam o stávce 42 zaměstnanců firmy Telegrafia (snímek 81) Pardubické ředitelství nemělo dostatečnou kontrolu nad závodem ve Velešíně, a tak se například zjistilo, že výše zmíněnou lokomobilu používají někteří zaměstnanci k vytápění svých bytů. A tak logicky pardubické ředitelství hledalo cesty jak zvýšit nejen tuto kontrolu, ale i efektivitu, a tak se někdy kolem roku 1923 začalo proslýchat, že se plánuje přestěhování velešínského závodu do Pardubic. Nakonec v červnu 1925 rozhodnutí padlo a velešínský závod byl přestěhován. Všem zaměstnancům byl nabídnut přestup do závodu v Pardubicích včetně poskytnutí bytu, ale pouze jedna třetina tuto nabídku přijala. Ostatní dostali alespoň odškodné za ztrátu práce ve výši 500 korun.

1926–1935 Rádiovka Ve Velešíně zůstaly jen prázdné objekty. Původní zakladatel Jan Hans, dostal od Telegrafie výhodnou pracovní nabídku, ale jeho úzký vztah k rodnému kraji a k bývalým zaměstnancům velešínského závodu, jej vedly k rozhodnutí nabídku odmítnout.Velešínská kronika, záznam, že Jan Hans bydlel v čísle popisném 148 (snímek 80) Namísto toho se pustil znovu do práce. Bylo ustanoveno výrobní družstvo pro potřeby elektronické, strojnické a kovodělné, s.r.o. se základním kapitálem 180 000 korun. Spolu s bývalými zaměstnanci vybudoval Jan Hans provozovnu v těsné blízkosti prázdných provozů Telegrafie. Sortimentem byly různé elektro součástky, nebo kovové dílce. Postupem času byla zavedena i výroba složitějších celků, dokonce i obráběcí stroje – revolverové soustruhy, jenž byly ovládány dokonce i pasem pracovníka. Systém byl tenkrát znám pod označením BOLEY. Jedním z velkých zákazníků bylo Ministerstvo pošt a telegrafů. Toto ministerstvo přislíbilo velké objednávky, na základě nichž se rozjela výrazná výroba na sklad. Bohužel tyto objednávky nakonec realizovány nebyly a skladová zásoba, která dosáhla hodnoty až 300 000 korun se v okamžiku nástupu světové hospodářské krize ukázala být pro nové družstvo smrtící. V roce 1935 se družstvo dostalo do veřejné dražby.

Bratři Štejnarové Další iniciativou na využití prázdných budov a volných pracovních sil ve Velešíně, byla iniciativa bratří Štejnarů z Českých Budějovic. Bratři Štejnarové měli firmu v Českých Budějovicích a tuto firmu přestěhovali do Velešína. Vyráběli nábytkové kování, byly to odlitky z mosazi, nebo výlisky z umělých hmot (galalit). V roce 1927 odkoupili za 30 tisíc korun od Telegrafie opuštěné objekty ve Velešíně a pustili se do práce. Ještě v tomtéž roce přistavěli k stávajícím budovám objekt pro slévárnu a blok kanceláří. Oficiální název byl Bratři Štejnarové – továrna na kovové zboží ve Velešíně. Zpočátku měla firma 70 zaměstnanců. Mzdy řemeslníků se pohybovaly od 3 do 5 korun za hodinu. Pomocní dělníci vydělávali od 2,20 do 3,20 korun za hodinu. Technické vybavení bylo jednoduché, pohon strojů byl řešen prostřednictvím řemenových transmisí.

1936–1945 Antonín Železný Po období prosperity nastalo období těžkostí. Světová hospodářská krize dorazila i do jihočeského Velešína. Firma bratří Štejnarů se propadla do vážných problémů. Velká část pracovníků byla propuštěna a jejich stav se snížil na pouhých 30 zaměstnanců. V tomto omezeném počtu firma živořila, ale úspěšně. Světovou hospodářskou krizi továrnička bratří Štejnarů ustála. A pak přišel dnes už můžeme vidět, že osudový zlom. Dcera Eduarda Štejnara se provdala. Provdala se, a tím výrazně ovlivnila osudy mnoha lidí jihočeského regionu na desítky dalších let. Můžeme říct, že výsledky jejího rozhodnutí působí dosud. Jejím manželem se totiž stal Ing. Antonín Železný, chlapec prostého původu, ale talentovaný technik a podnikatel. Eduard Štejnar jej přesvědčil, aby převzal malou velešínskou továrničku s tehdy asi 50 zaměstnanci. Antonín Železný souhlasil a začaly se dít věci…

Letecká výroba Ing. Železný vystudoval v Paříži letecký obor, kde v roce 1927 promoval na Vysoké škole aeronautiky. Po návratu do Československa působil na několika pozicích souvisejících s leteckým oborem, především v letecké továrně Walter v Praze Jinonicích. Brzy po nástupu do velešínské firmy, zavedl v provozovně moderní organizaci a racionalizaci výroby. Letecké výrobky samozřejmě vyžadují mnohem větší technologickou i organizační kázeň. Při výrobě se dosahuje mnohem větších výrobních přesností než u nábytkového kování, a také se pracuje s mnohem náročnějšími a rozmanitějšími materiály, ve výsledku je však dosaženo mnohem vyšší přidané hodnoty. Toto vše dokázal Ing. Železný při své reorganizaci továrny prosadit. Leteckých odborníků v tehdejším Československu, jakož i ve světě nebylo mnoho, a ti kteří byli, byli právě absolventy francouzské vysoké školy aeronautiky, tedy Železného spolužáci. V té době zastávali významná místa na postech souvisejících s letectvím a i to pomohlo Ing. Železnému najít odbytiště pro výrobky nově zavedené letecké výroby ve Velešíně, takže se firma stala dodavatelem pro mnohé letecké firmy, ale i dodavatelem ministerstva národní obrany Československé republiky. Sortiment sestával z palivových ventilů, kohoutů, čističů paliva a dalších leteckých přístrojů. Katalog z té doby ukazuje velmi široký sortiment výrobků na poměrně vysoké technické úrovni. V roce 1937 se firma nakrátko rozštěpila na dvě výrobní skupiny. Jedna zůstala pod původním označením Bří Štejnarové, druhá nesla název Pomocný letecký průmysl, Ing. Antonín Železný. Rozdělení ale netrvalo dlouho. 1. února 1938 se pak obě skupiny spojily a vznikla nová firma s názvem Jihočeský kovoprůmysl z. s.r.o.''' se sídlem ve Velešíně – zkráceně JIKOV. Zatím v Německu nastupoval nacionální socialismus. Politické napětí v Evropě stoupalo, což se zpočátku projevilo na rozvoji velešínské firmy příznivě, neboť s tím narůstaly i objemy objednávek od Ministerstva národní obrany ČSR, při doplňování zbrojního potenciálu československé armády. Jednalo se nejen o dodávky leteckých dílců, brzdových soustav vlečných vozidel, kovového vybavení vojenských polních dílen, výrobu zvedáků, leteckých karburátorů, ale také o úpravy na vojenských vozidlech a podobně. Ing. Železný našel dokonce prostor i na výrobu spotřebních přístrojů. Ve velkých sériích byly vyráběny například elektrické opékače a vařiče, tzv. grillux. Dále přístroje na vaření kávy tzv. coffeta. Závod měl v té době už 600 zaměstnanců.

Stěhování Vzrůstající politické napětí v Evropě začalo působit problémy. Na konci roku 1938, československá vláda vnímala nebezpečí napadení Německem tak silně, že byl dán ministerstvem obrany příkaz přestěhovat provoz dál od hranic. Stěhování bylo prováděno prostřednictvím vojenských mobilizačních vozidel. Převážnou tíži nákladů, však nesla továrna. Objekty závodu ve Velešíně tedy znovu zely prázdnotou, v celém prostoru zůstal jen jeden těžký lis. Pro jeho váhu bylo rozhodnuto jej nepřevážet. Všechno bylo převezeno do původních prostor bratří Štejnarů. Veškeré zařízení, pracovní nářadí, přípravky, materiál i zásoby vyrobeného zboží. Nad budoucností Jikovu se vznášely těžké otazníky. Krátce poté byla v Německu podepsána mnichovská dohoda. Německo zabralo pohraničí a přesně určilo linii záboru. Ing. Železný si mohl oddechnout. Velešín do zabraného území nepatřil. Vše se zase začalo stěhovat zpět. Okupace na sebe nedala dlouho čekat, se všemi důsledky. náhled|vpravo|Německý výkres haly M01 z roku 1944 náhled|vpravo|Hala M01 používána dodnes jako nástrojárna. (Snímek z 12.2010)

Válečná výroba Německo vypracovalo seznam všech firem, továren a podniků na území okleštěných Čech, jejichž výroba je strategicky významná pro vojenský průmysl. Samozřejmě, že JIKOV, Velešín Němci nepřehlédli, a že firmu, orientující se na výrobu letecké techniky hodlali zapojit do výrobní mašinerie a využít ve prospěch Říše. Bylo rozhodnuto, že letecký obor bude v Jikovu posílen. V letech 1942–1943 byla vystavěna řada nových objektů. Jedním z nich je výrobní hala, která existuje dodnes, je využívána jako nástrojárna a označována jako hala M 01. Tehdy se nazývala hala pro leteckou výrobu. Zpočátku se jednalo jen o vcelku jednodušší dílcovou kooperaci, postupem času to však byly složitější sestavy, až došlo k výrobě poměrně složitých a komplexních celků. Jedním příkladem za mnohé je převodovka letounu Ju-88. Velmi zajímavým je přístroj, o jehož výrobě v Jikovu, a přesném účelu funkce v samotném podniku téměř nikdo nevěděl, neboť patřil do kategorie vysoce utajované výroby. Jednalo se o vyrovnávač tlaku pro německou střelu V-2. Rozšiřování výroby samozřejmě vyžadovalo i zvyšování zaměstnanosti. V roce 1944 vzrostl počet zaměstnanců v Jikovu na 1500. Řada těchto zaměstnanců byla přijata z toho důvodu, aby byli chráněni před nuceným pracovním nasazením do Třetí říše. Ing. Antonín Železný byl totiž tajně zapojen do českého odboje. Další zajímavostí je i změna obchodní formy společnosti, ke které došlo koncem roku 1940. V tomto roce totiž došlo k zestátňování, ale na rozdíl od zestátňování v roce 1945 se týkalo firem se základním jměním nad určitou výši. Protože firma JIKOV jako společnost s ručením omezeným měla jmění nad limitní hodnotu, byla přeměněna na akciovou společnost, pro kterou platila vyšší limitní hodnota. Hlavním akcionářem zůstala rodina Ing. Antonína Železného. náhled|vpravo|Nákres rozlohy fabriky v roce 1944 náhled|vpravo|Nákres rozlohy společnosti v roce 2010

Osvobození