Lucemburkové byli vládnoucí dynastií ve Svaté říši římské a v českém království ve 14. a první polovině 15. století. Nejvýznamnějším panovníkem byl Karel IV.

Od roku 1196 vládli v lucemburském hrabství. Lucemburkové získali roku 1308 říšskou korunu a vládli v říši do roku 1437 (s výjimkou let 1313–1346 a 1400–1410). Po vymření Přemyslovců po meči (1306) se stali druhou českou královskou dynastií. Zemím Koruny české vládli v letech 1310–1437. V letech 1373–1415 drželi Braniborsko, v roce 1387 získali uherský trůn. Dynastie vymřela smrtí Zikmunda Lucemburského.

Původ a mocenský růst náhled|upright=0.5|vlevo|Znak hrabat lucemburských náhled|300px|Meluzína v lázni (středověká iluminace) Podle spisu Jana z Arrasu odvozovali Lucemburkové svůj původ od bájné víly Meluzíny. Skutečnou zakladatelkou rodu však byla hraběnka Ermesinda (asi 1186 – 1247), jediný potomek hraběte Jindřicha IV. Slepého. Lucemburkové pocházejí z jejího manželství s Walramem, hrabětem Limburským (proto byli někdy označováni i jako rod limburský).

Původní državou rodu bylo nevelké hrabství lucemburské na západní hranici Svaté říše římské, dnes území velkovévodství Lucemburského a belgické provincie Luxembourg.

Mocenský vzestup Lucemburků na přelomu 13. a 14. století souvisel se strategickým spojenectvím s Francií, jejíž zájmy v Říši zastupovali. Prvním úspěchem bylo zvolení Balduina Lucemburského na stolec trevírského kurfiřta – arcibiskupa. Ten se tak stal jedním z nejmocnějších mužů říše.

Roku 1308 se rodu lucemburských hrabat dostalo největší cti: Jindřich VII. Lucemburský byl po násilné smrti Albrechta Habsburského zvolen králem v římskoněmecké říši. Poté, co roku 1306 vymřeli Přemyslovci, byl Jindřichovi roku 1309 nabídnut český trůn pro jeho jediného syna Jana. V Janovi Lucemburském se protnuly hned tři nástupnické principy: otec mu udělil Čechy v léno, oženil se s Eliškou Přemyslovnou a šlechta ho uznala za krále. Kariéra Janova otce byla krátká a oslnivá: roku 1312 byl korunován císařem, ale o rok později zemřel. Jan Lucemburský v českých zemích zůstal cizincem, posloužily mu ovšem jako odrazový můstek pro výrazné ovlivňování evropské politiky.

Zlatý věk Janův syn Karel IV. se jako první český král stal císařem Svaté říše římské. Praha se stala vedle Říma a Paříže přední evropskou metropolí. Po založení Nového Města pražského a rozšíření Menšího Města pražského (Malé Strany) se stala třetím největším městem Evropy (po Římě a Konstantinopoli). Vznikla zde nejstarší univerzita na sever od Alp a na východ od Rýna (nejstarší univerzita ve Svaté říši římské). Doba panování Karla IV. a Václava IV. znamenala největší rozkvět Českého království vůbec.

Boje o moc náhled|Svatá říše římská se zeměmi Koruny české kolem roku 1400 Podle závěti svého otce udělil Karel IV. mladšímu bratrovi Janu Jindřichovi v léno Moravu a pamatoval na všechny své příbuzné. V té době bylo lucemburské příbuzenstvo početné, což se brzy mělo změnit. Karel měl tři syny: Václava IV., Zikmunda a Jana Zhořeleckého; Jan Jindřich rovněž tři: Jošta, Prokopa a Jana Soběslava. Po smrti Karla a Jana Jindřicha se stupňovala rivalita Václava IV. a Zikmunda, moravští bratranci zase bojovali mezi sebou o vládu nad Moravou a zapojovali se i do bojů o český trůn. O císařský trůn bojovaly obě větve zároveň: Václav IV., Zikmund a Jošt Moravský, a s nimi Wittelsbach Ruprecht Falcký. „Vítězem“ se stal Zikmund, který všechny své rivaly přežil o mnoho let. Vládu v Čechách ale mohl nastoupit až po skončení válek s husity. Zemřel jako poslední legitimní Lucemburk ve Znojmě 9. prosince 1437.

Nástupnictví Císař Zikmund za nástupce určil manžela své jediné dcery Albrechta, po Albrechtově brzké smrti tituly zdědil jejich jediný syn Ladislav Pohrobek. Římská koruna přešla na Habsburky, kteří si ji s přestávkami udrželi až do roku 1806. V českém a uherském státě aristokracie po Pohrobkově smrti odmítla nástupnictví dalších příbuzných a zvolila si krále ze svého středu (Jiří z Poděbrad a Matyáš Korvín), po jejich smrti se ale navrátila k Vladislavovi II. Jagellonskému, vnukovi Albrechta II. a pravnukovi císaře Zikmunda.

Poslední Lucemburk po meči byl zřejmě Jiří Lucemburský, nemanželský syn markraběte Prokopa, který zemřel jako benediktinský mnich v klášteře v Monte Cassinu roku 1457. Jako levoboček ale neměl právo nástupnictví, a tak ho historie téměř nepřipomíná.

Vedle lucemburské dynastie ovšem existovala další linie rodu Lucemburků, potomků bratrance císaře Jindřicha, která přežila královskou linii o mnoho staletí, a na kterou upomíná například slavný Lucemburský palác v Paříži. Protože k oddělení obou větví došlo dlouho před nástupem Lucemburků na český trůn, neměla tato větev rodu samozřejmě nástupnické právo a do našich dějin téměř nezasáhla. Vládla např. v Ligny, Saint-Pol nebo Brienne. K vymření této větve po meči došlo roku 1616 smrtí Jindřicha, hraběte z Ligny, jehož otec získal titul vévoda z Piney, ale poslední mužský potomek uznaného levobočka Antoina, „Bastarda z Brienne“, Jan III. ze Chapelle zemřel roku 1670. Stejně jako u Habsburků se jméno používalo i nadále ve spojení s jiným rodem např. Montmorency-Luxembourg.

Seznam Lucemburků vládnoucích v českých zemích náhled|upright=0.5|Znak Jana Lucemburského Jan Lucemburský (1310–1346) Karel IV. – římský císař (1346–1378) (vlastnil Karlštejn) Václav IV. – římský král (1378–1419) Zikmund Lucemburský – římský císař (1433–1437) a uherský král (1420–1437)

Moravští Lucemburkové Jan Jindřich Jošt Lucemburský, též římský král Jan Soběslav Lucemburský Prokop Dá se říct i Karel IV. Lucemburský, Jan.

Další známí Lucemburkové Václav Lucemburský Jindřich VII. Lucemburský Balduin Lucemburský, arcibiskup a říšský kurfiřt Jan Zhořelecký Eliška Zhořelecká Anna Lucemburská

Rodokmen

Walram III. Limburský ∞ Ermesinda Lucemburská Jindřich V. Lucemburský Jindřich VI. Lucemburský Jindřich VII. Lucemburský Jan Lucemburský Jitka Lucemburská ∞ Jan II. Francouzský Filip II. Burgundský Jan I. Burgundský Filip III. Burgundský, vévoda Lucemburský Karel IV. Václav IV. Zikmund Lucemburský Alžběta Lucemburská, manžel Albrecht II. Habsburský Jan Zhořelecký Eliška Zhořelecká, vévodkyně Lucemburská Anna Lucemburská, manžel Richard II. Plantagenet Jan Jindřich Jošt Moravský Prokop Lucemburský Jan Soběslav Václav Český Walram Lucemburský Balduin Lucemburský Walram I. Lucemburský Walram II. Lucemburský Jan I. z Ligny Guy z Ligny Walram III. z Ligny Jan Lucemburský z Beauvoiru Petr I. Lucemburský Ludvík Lucemburský ze Saint-Pol Petr II. Lucemburský Marie Lucemburská Antonín Lucemburský Jan II. Ligny

Odkazy

Literatura

Externí odkazy

Rodokmen Rodokmen na royal-history Rodokmen Lucemburků a dalších významných rodů Ermesinda - pramáti rodu Lucemburků Lucemburští bratři aneb cesta za císařskou korunou Jan Lucemburský - část I. Jan Lucemburský - část II: Král a jeho páni Český stát v době Lucemburků Lucemburkové v triforiu sv. Víta

Kategorie:Vymřelé panovnické rody