Gaius Aurelius Valerius Diocletianus (kolem 244 v Dalmácii – 3. prosince 312 nebo 316 ve Spalatu, dnešní Split), rodným jménem Diocles, obvykle známý jako Diocletianus (česky Dioklecián) byl římský císař od 20. listopadu 284 až do 1. května 305. Přestože byl prostého původu, udělal úspěšnou vojenskou kariéru a za císaře Cara se stal velitelem jezdectva. Po smrti Cara a jeho syna Numeriana byl Diocletianus prohlášen vojskem za císaře, načež v krátkém střetnutí porazil Carova druhého syna Carina. Diocletianův nástup na trůn je pokládán za okamžik konce krize třetího století a současně počátku etapy pozdní antiky. V roce 285 učinil Diocletianus svého přítele a důstojníka Maximiana svým spolucísařem v hodnosti augusta. 1. března 293 byli pak Galerius a Constantius Chlorus ustanoveni za mladší spolucísaře s tituly caesarů. V tomto systému „vlády čtyř“, nazývaném tetrarchie, vykonával každý z císařů správu nad čtvrtinou říše. Diocletianus upevnil hranice státu v kampaních proti sarmatským kmenům v letech 285 až 290, válkou s Alamany v roce 288 a potlačením uzurpátorů v Egyptě v letech 297 až 298. Vedl rovněž vyjednávání se sásánovskou perskou říší, tradičním nepřítelem Římanů, s níž dosáhl příznivého míru.
Diocletianus oddělil a rozšířil civilní a vojenskou správu, přičemž reorganizoval uspořádání provincií, a vytvořil tak nejrozsáhlejší a nejbyrokratičtější administrativní aparát v dějinách římské říše. Založil nová správní centra ve městech Nikomédie, Mediolanum, Antiochie a Trevír, jež se nacházela blíže k hranicím říše než Řím, odvěké hlavní město impéria. Diocletianus navázal na tendence posilování císařského absolutismu, příznačné pro 3. století, a vystupoval jako autokratický vládce. Sám sebe vyzdvihnul nad masy svých poddaných zavedením okázalé dvorní ceremonie a architektury. Zvětšení byrokracie a armády, stálé vedení válek a stavební programy zvýšily nároky na státní pokladnu, což si vynutilo provedení obsáhlé daňové reformy. Nejpozději po roce 297 byl císařský daňový systém standardizován a stal se spravedlivějším, ačkoli daňové sazby byly celkově zvýšeny.
Ne všechny Diocletianovy záměry došly svého zdárného naplnění. Edikt o maximálních cenách z roku 301, jímž se Diocletianus pokusil zkrotit inflaci prostřednictvím kontroly cen, zcela selhal a kvůli svým kontraproduktivním účinkům přestal být záhy uplatňován. Systém tetrarchie, který prokazoval svoji účinnost za panování Diocletiana, se zhroutil nedlouho po jeho abdikaci, v čemž sehrála významnou roli nevraživost mezi Maxentiem a Konstantinem, syny Maximiana, resp. Constantia Chlora. Diocletianovo pronásledování, poslední, nejintenzivnější a nejkrvavější z perzekucí křesťanů, nevyústilo v zánik křesťanské komunity. Naopak za vlády Konstantina se po roce 324 křesťanství povzneslo na pozici preferovaného náboženství v říši. I přes tyto neúspěchy přivodily Diocletianovy reformy zásadní proměnu římské císařské vlády a přispěly k hospodářské a vojenské stabilizaci říše, která zůstala v podstatě nedotčena po další jedno století, třebaže v době Diocletianova mládí se ocitala na pokraji zhroucení. Zesláblý vlivem nemoci, Diocletianus ve dvacátém prvním roce svého panování složil neomezenou moc a stal se prvním římským císařem, jenž se dobrovolně vzdal vlády. Zbytek života strávil v ústraní ve svém paláci na dalmatském pobřeží, kde se staral o své zahrady.
Život Před nástupem na trůn
náhled|Mapa římské říše kolem roku 400 Diocletianus se narodil zřejmě poblíž města Salona (dnešní Solin) v Dalmácii někdy kolem roku 244. Jeho rodiče ho pojmenovali Diocles, případně Diocles Valerius. Podle některých názorů byl datem jeho narození 22. prosinec, ovšem většina moderních historiků tuto skutečnost nepovažuje za prokázanou. Diocles byl nízkého původu, přičemž kriticky hodnotící badatelé se domnívají, že jeho otec byl písař nebo propuštěnec senátora Anullina, či dokonce že sám Diocles byl propuštěncem. Podrobnosti o prvních čtyřiceti letech jeho života nejsou příliš známy. Byzantský kronikář Ioannes Zonaras udává, že působil jako dux Moesiae, velitel vojenských sil na dolním Dunaji. Podle nespolehlivých údajů Historie Augusty sloužil Diocles v Galii, kde se mu mělo dostat znamení o jeho budoucí vládě, nicméně tato zmínka není podepřena jinými prameny. V roce 282 provolaly legie rozložené v Raetii a Noricu, na horním Dunaji, pretoriánského prefekta Marca Aurelia Cara císařem, čímž začala vzpoura proti císaři Probovi. Vojáci umístění v Sirmiu (Sremska Mitrovica) se odmítli postavit Carovi a místo toho Proba zavraždili. Diocles si brzy získal Carovu důvěru, za což byl jmenován velitelem protectores domestici, jízdního oddílu císařské tělesné stráže.
Již šedesátiletý Carus usiloval o založení dynastie, a proto bezodkladně povýšil své syny Carina a Numeriana do hodností caesarů. V roce 283 Carus obdařil Carina titulem augustus a zároveň mu svěřil vládu nad západní části impéria. Pak se za doprovodu Numeriana, Dioclea a pretoriánského prefekta Apera odebral na východ, aby se utkal se sásánovskou říší. Sásánovci byli od smrti Šápúra I. zaneprázdněni dynastickými rozbroji, a nebyli tudíž schopni účinně čelit Carovu postupu. Podle Zonara, Eutropia a Festa dobyl Carus nad Sásánovci velkého vítězství a obsadil perská sídelní města Seleukii a Ktésifón, která se nacházela na protějších březích řeky Tigris. Na oslavu tohoto úspěchu přijali Carus a jeho synové titul Persici maximi. V červenci nebo počátkem srpna však Carus zemřel po údajném zásahu bleskem.
Uchopení moci Numerianova smrt
Carovo úmrtí učinilo z jeho neoblíbených synů Numeriana a Carina nové vládce říše. Carinus ihned podnikl cestu z Říma do Galie, kam dorazil v lednu 284. Numerianus zatím prodléval na východě. Římský ústup z Persie probíhal spořádaně a bez odporu, protože perský velkokrál Bahrám II. se musel zabývat prosazením své autority. V březnu 284 dosáhl Numerianus Emesy (Homs) v Sýrii a v listopadu stanul v Malé Asii. V Emese byl nepochybně stále naživu a v dobré kondici, ačkoli zde svým jménem vydal pouze jediný reskript. Po opuštění Emesy rozhlásili příslušníci císařova velitelského sboru, včetně prefekta Apera, že Numerianus trpí zánětem očí a musí cestovat v krytých nosítkách. Poté, co vojsko dorazilo do Bithýnie, někteří z Numerianových mužů ucítili z nosítek linoucí se zápach připomínající rozkládající se tělo. Když poodhalili závěs, objevili uvnitř Numeriana mrtvého.
Aper tuto událost oficiálně zveřejnil v listopadu v Nikomédii. Numerianovi velitelé a tribunové byli vzápětí svoláni k poradě o nástupnictví a navzdory Aperovým ambicím se vyslovili pro Dioclea. 20. listopadu 284 se východní vojenské sbory shromáždily na kopci nedaleko Nikomédie, kde jednohlasně pozdravily Dioclea jako svého nového císaře. Diocles přijal císařské purpurové roucho, načež pozvedl svůj meč k slunečnímu svitu a složil přísahu, jíž se zříkal odpovědnosti za Numerianovu smrt. Následně prohlásil, že Aper zavraždil Numeriana a tuto skutečnost zatajil. Před zraky nastoupené armády Diocles vytasil meč a vlastnoručně Apera zabil. Krátce po Aperově smrti si Diocles změnil jméno na více latinsky znějící „Diocletianus“.
Konflikt s Carinem
náhled|upright=0.9|Carinova busta v Kapitolských muzeích Po svém nástupu na trůn se Diocletianus stal spolu s Luciem Caesoniem Bassem novým konzulem na místo Carina a Numeriana. Bassus byl členem senátorského rodu původem z Kampánie a za vlády Proba zastával konzulát a působil jako prokonzul Afriky, neboť oplýval mimořádně skvělou pověstí. Jednalo se tedy o muže dobře obeznámeného s vládnutím, v čemž Diocletianovi chyběly zkušenosti. Diocletianovo povýšení Bassa symbolizovalo jeho odmítnutí Carinovy vlády v Římě, stejně jako odmítnutí podřízeného postavení vůči jinému císaři. Dále tím dával najevo ochotu pokračovat v dlouhotrvající spolupráci mezi senátorskou aristokracií a vojskem, a ucházel se tak o podporu senátu.
Diocletianus nebyl jediným Carinovým vyzyvatelem, jelikož uzurpátor Marcus Aurelius Julianus převzal kontrolu nad severní Itálií a Panonií nedlouho po Diocletianově ustavení císařem. Julianus nechal ve městě Siscia (Sisak) razit mince, na nichž se prohlašoval za císaře a sliboval svobodu. Diocletianus mohl díky tomu snáze líčit Carina jako krutého a nesnesitelného tyrana. Julianovy síly byly však nepatrné a po Carinově příchodu z Británie do severní Itálie byly lehce potřeny. V zimě 284 až 285 Diocletianus pronikl na Balkán. Na jaře krátce před koncem května narazilo jeho vojsko na Carinovy vojáky při přechodu řeky Margus (Morava) v Moesii. Podle současného vysvětlení se místo setkání nacházelo mezi pohořím Mons Aureus (západně od Smedereva) a městem Viminacium (poblíž Bělehradu).
Třebaže Carinovo vojsko bylo početně silnější, jeho pozice byla nejistější. Carinova vláda postrádala popularitu, což bylo později zdůvodňováno jeho špatným přístupem k senátu a tím, že sváděl manželky svých důstojníků. Flavius Constantius, správce Dalmácie a někdejší Diocletianův spolubojovník z císařské tělesné stráže, přešel pravděpodobně na stranu Diocletiana. Když začala bitva u Margu, následoval Constantiova příkladu rovněž Carinův pretoriánský prefekt Aristobulus. V průběhu boje byl pak Carinus zabit vlastními muži. Po Diocletianově vítězství ho uznaly za císaře jak západní, tak východní armády. Poté, co mu poražené vojsko složilo přísahu věrnosti, vypravil se Diocletianus do Itálie.
Počátek vlády
Po bitvě u Margu se Diocletianus zapojil do bojů proti Kvádům a Markomanům. Posléze odcestoval do severní Itálie, aby si zajistil svoji vládu, není ovšem jisté, zda při této příležitosti navštívil samotný Řím. Existují sice soudobé mince připomínající císařův příchod (adventus) do města, někteří moderní badatelé však tvrdí, že Diocletianus se městu vyhnul, protože Řím a jeho senát již neurčovaly chod římské politiky. To je dobře patrné i ze skutečnosti, že Diocletianus datoval počátek své vlády od okamžiku svého provolání vojáky, jemuž dával přednost před svým potvrzením senátem. Pokud vůbec Diocletianus do Říma vstoupil, nesetrval zde příliš dlouho, neboť 2. listopadu 285 je doložena jeho přítomnost na Balkáně během tažení proti Sarmatům. Diocletianus nahradil římského prefekta svým kolegou v konzulátu Bassem. Nicméně většina hodnostářů sloužících Carinovi si podržela své úřady i za Diocletiana. Aurelius Victor to ve svém díle označil za neobvyklý akt mírnosti (clementia). Diocletianus nenechal popravit, ani sesadit Carinova věrolomného pretoriánského prefekta a konzula Aristobula, nýbrž ho potvrdil v obou funkcích a později ho ustavil prokonzulem Afriky a městským prefektem.
Maximianus spolucísařem
náhled|upright=0.9|Maximianus se podle všech pramenů vyznačoval loajalitou, jíž vyvažoval své vojenské a povahové nedostatky Krize třetího století přesvědčivě prokázala, jak nebezpečná může být pro stabilitu říše samovláda. Zavraždění Aureliana a Proba svědčila o reálnosti tohoto faktu. Takřka všechny provincie říše byly navíc vystaveny značným hrozbám, jejichž zvládnutí bylo nad síly jediné osoby, a Diocletianus proto potřeboval zástupce. V červenci 285 Diocletianus jmenoval v Mediolanu (Milán) svého přítele a důstojníka Maximiana svým spolucísařem v hodnosti caesara. Koncept dvojvládí nepředstavoval v římské říši neznámý jev. Už Augustus, první císař, sdílel moc se svými kolegy v úřadě. Formálnější podoba spoluvlády existovala od dob Marca Aurelia. Vláda Cara a jeho synů vycházela z týchž principů. Na rozdíl od většiny svých předchůdců měl Diocletianus pouze jedinou dceru Valerii a žádného syna. Jeho spoluvládce nemohl tedy pocházet z okruhu jeho rodiny, čímž byla oslabena vzájemná důvěra. Někteří historikové se domnívají, že Diocletianus podobně jako určití císařové před ním adoptoval Maximiana jako „augustova syna“ (filius Augusti). Toto tvrzení není ale všeobecně akceptováno.